Kolem světa po Evropě: Jak jsem spal za pár korun pod stanem, jedl konzervy a hledal světová místa

Podstata vašeho cestování může být opravdu různorodá. Chcete si pouze odškrtnout další zemi na mapě, že jste tam byli? Chcete si užít hory? Chcete se hezky vykoupat? Nebo chcete třeba objevit další kus historie? Všechno tohle je možné, ale trip, kterému jsme v redakci začali říkat Kolem světa po Evropě, byl založený na něčem úplně jiném. 

Jednou jsme si takhle řekli: „Hmmm, a co kdybychom se podívali, jestli tady po Evropě nejsou místa, která připomínají světové lokality? Co třeba duny? Sněžné pláně? Nějaká místa spojená s Asií? Nebo třeba socha Svobody?“. Taková cesta by mohla být velmi pestrá a různorodá. Mohla by být celkově dost zajímavá, i když nápad to je poněkud netradiční.

A víte co? Míst jsme nakonec našli nečekaně hodně a celá cesta byla zatraceně zajímavá!

Upřímně, inspirace na takovouto cestu nepřišla úplně odnikud. Ford totiž před časem stylově představil nový elektrický Explorer. S odkazem na expedici Alohy Wanderwell, která proběhla s Fordem T před zhruba sto lety, vyslal kolem světa se svým tehdy novým elektromobilem mladou cestovatelku, která řádí především na sociálních sítích. Jmenuje se Lexie Alford. Ta skutečně objela svět, respektive navštívila dostatečný počet kontinentů a ujela dostatečný počet kilometrů k tomu, aby byla její jízda uznána coby jízda kolem světa a byla oficiálně zapsaná jako první takováto jízda elektromobilem. Vznikl z toho i několikadílný dokument, který je dostupný na YouTube.

No a přesně tady se zrodil nápad na náš evropský trip. Na jízdu kolem světa pochopitelně není čas, ale taková zmenšená verze v rámci Evropy už se ukázala jako proveditelná. Nápad jsme přednesli na vyšší místa, pak skončil i na Fordu, všem se to líbilo a koncem března se začalo balit.

Itinerář byl bohatý, trasa slibovala něco kolem 5500 km (najdete ji na začátku článku) a časově to mělo být něco málo přes dva týdny. 

Podobně jako Lexie jsem vyrazil na trip „kolem světa“ s elektrickým světlem modrým Explorerem. Technicky je to sourozenec Škody Enyaq nebo volkswagenů řady ID. Naším společníkem byla vrcholná verze s pohonem všech kol (a tedy s dvojicí elektromotorů), která má výkon 340 koní, a hlavně která se umí nabíjet ze všech variant nejrychleji (výkonem až 185 kW).

Udávaný dojezd je 532 až 566 km, to se ale netýká dálničního provozu s naloženým autem. Postupně se ukázalo, že realitou téhle cesty byly poloviční vzdálenosti, ale tak už to zkrátka u elektromobilů chodí. Rychlost nabíjení ovšem byla velmi příjemná, stejně jako komfort a dynamika. Silné elektromotory zařídí pořádný odpich i plně naloženému Exploreru. To se hodí třeba na dálnicích, když se potřebujete rychle zařadit do jiného pruhu.

Před cestou jsem měl z téhle akce trochu obavy, protože jsem takhle daleko nikdy s elektromobilem ještě nejel, ale v západní Evropě s nabíjením dnes už problémy nejsou. Nabíjení se mimochodem řešilo přes kartičku BlueOval, což je multikarta, která umožní nabíjet u více než 600 tisíc nabíječek v 36 zemích. Je potřeba tuhle kartu ale nejprve spojit s konkrétním autem, aplikací v telefonu a platební kartou, což byl trochu oříšek. Nakonec se to nějak povedlo. Domácí sítí pro tuhle cestu bylo Ionity, kde jsem také předpokládal nejlepší ceny a tudíž jsem tam nabíjel nejčastěji. 

Explorer je docela velké auto a já jsem nakonec jel sám. Spaní probíhalo ve stanu na kouli od Thule a střešní nosiče jsem chtěl primárně kvůli tomu, abych si mohl vzít surf. Po trase byla pro windsurfaře vyhlášená pláž v Gruissanu a byla by velká škoda takovou příležitost nevyužít. 

Auto mělo zároveň celou dobu sloužit jako sklad věcí, které budou pořád při ruce. Proto jsem nechtěl všechny ty krámy skládat na sebe, ale hezky jsem si to rozprostřel po autě. Kufr tak zabrala krabice s velkým množstvím konzerv (takže špajz), lednička, vařič, nádobí a pár dalších drobností. Na zadních sedadlech jsem vezl nějaké ty tašky a také trezor do auta. No a další vybavení se tam pak už nevešlo. Na poslední chvíli tak bylo nutné sáhnout po střešním boxu.

Nebyl čas shánět nějaký pěkný, takže jsem vytáhl z garáže tuhle letitou rakev. Účel splnila. Nastěhoval jsem tam další věci kolem surfu, přístřešek ke stanu (ten si udělal okruh po Evropě a ani jednou jsem ho nakonec nevybalil), menší plachty a prostě obecně věci, u kterých se předpokládalo, že budou mokré nebo špinavé. 

Když se to všechno zabalilo, auto bylo pěkně naložené. A já jsem jednoho brzkého, zamlženého a chladného rána do toho skočil a vypravil se vstříc světovým zážitkům. Byl jsem z toho trochu nervózní, protože to celé bylo založené na příběhu o „cestě kolem světa“. A já ten příběh měl teprve zažít/napsat, takže výsledek byl trochu nejistý. Podaří se ta místa podle plánu? A nebude to celé nakonec blbé a trapné? 

Co naopak bylo dopředu naprosto jasné, to byla náročnost cesty. Čtrnáct dnů na tripu v kontextu trasy nakonec dlouhé 6200 km jednoduchou matematikou znamená, že denně to vychází zhruba na 450 km. A to věru není vůbec málo. Tím spíš v kontextu elektromobilu.

S vidinou, že to celé budu muset nakonec odřídit sám, jsem chtěl jet trasu proti směru hodinových ručiček. Tedy nejdříve dát Düsseldorf, pak Dunu du Pyla až na západním pobřeží Francie a následně se postupně přes jih Francie, Švýcarsko a sever Itálie vracet. Tedy jsem si ty největší přejezdy chtěl odjet na začátku. Nakonec jsem ale cestu upravil a jel opačně. Nejprve Dolomity, pak jih Francie, pak duna a následně Švýcarsko, Colmar a Düsseldorf. 

Důvod? Cesta se jela na přelomu března a dubna. Chtěl jsem mít na fotkách všechno včetně sněhu a mohl by být dost rozdíl přijet do hor koncem března, nebo už v první půlce dubna. I tak to se sněhem nebyla žádná velká sláva. Nějaký jsem ovšem našel a Dolomity představovaly celkem ostrý start tripu. 

První den jsem dojel do vesnice Villabassa. Cesta byla úplně v pohodě, nabíjení víceméně podle plánu, ale v kempu v téhle vesnici předpověď slibovala jednu noc mínus osm a druhou dokonce mínus deset. Původně jsem si myslel, že bych přespal v autě, jenže tak velký tenhle Explorer není. Vzal jsem si spacák s teplotou přežití -10 °C (neplést s komfortní teplotou!) a dal jsem to tedy ve stanu. V takovéto zimě jsem ještě nikdy nestanoval, ale nakonec to bylo relativně v pohodě. Jen bylo potřeba být zakuklený ve spacáku opravdu poctivě. Jakákoliv netěsnost nebo jen trochu vystrčená ruka znamenala okamžitý trest v podobě ledového průvanu.

S sebou jsem si také vezl elektrický fukar, který jsem si na internetu našel a zakoupil jako věc určenou přímo pro vytápění stanů. Takže když jsem to doma rozbalil, tak tam samozřejmě hned bylo upozornění, že se to nesmí používat nikde, kde by od toho mohlo něco chytnout. Jako upřímně si nejsem zcela jist, jak to teda jde dohromady s nabídkou topení do stanů. 

Z tohoto důvodu jsem tohle topení nechtěl nechávat zapnuté, když spím. Na večerní ležení ve stanu ale bylo super. Relativně malý prostor vytopilo hned. Zhruba čtvrtý den se mi stalo, že jsem nechtěně usnul a topení běželo celou noc. Nic neshořelo a tak jsem od té doby topení takto používal furt. V jižních částech Evropy samozřejmě přes noc mínus deset nebylo, ale kromě jihu Francie se vždycky, když zalezlo slunce, okamžitě udělala zima a topení se hodilo.

Když jsem ráno vstal, horní plachta stanu byla namrzlá. Jakmile ale vylezlo slunce, okamžitě se udělalo dost teplo, aby se dalo sedět a snídat venku. Přesto si nešlo nevšimnout, že jsem jediný, kdo spí ve stanu a že se ostatní z tepla obytňáků občas nenápadně dívají, jestli jsem tam v noci nezmrznul. Dal jsem rychlou snídani a poctivou italskou kávu nakoupenou nahoře na Brenneru z moka konvičky a vyrazil za prvními vytipovanými cíli. 

Šlo o Lago di Braies, které hlavně v letních měsících může tak trochu připomínat Aljašku. A pak jsem se vypravil do Passo di Giau, protože jsem chtěl jistotu sněhu a tenhle průsmyk jsem našel jako nejvyšší v Evropě, který je otevřený celoročně. Články z obou těchto míst najdete na odkazu níže: 

Druhá noc byla ještě mrazivější než noc první, nad ránem bylo opravdu těch mínus deset. Ale už jsem věděl, do čeho jdu. A jinak výhodou stanu na tažné je fakt, že je na nožičkách a člověk tak neleží přímo na promrzlé zemi. Zespodu tak přes matraci podloženou ještě jednou dekou vlastně vůbec netáhlo. I tak jsem ale s chutí skočil do auta a vyrazil dále na jih. 

Jen bylo nutné nejdříve auto trochu nabít. To obstarala nabíječka hned vedle kempu, protože někam k síti Ionity už bych asi nedojel. Bylo z toho jedno z nejdražších dobíjení během cesty. Ceny nabíjení se holt liší podle toho, jakou kartičkou nabíječku aktivujete. Když to není kamarádská nabíječka, tak je to prostě drahé. Za zhruba třicet minut jsem měl nabito dost k tomu, abych ujel nějakých 200 km a vyrazil jsem směr Verona, kde bylo cílem místní safari. 

Po cestě jsem se zastavil na oběd tak nějak uprostřed ničeho. Chvíli jsem hledal zajímavé místo, na konec to vyšlo na oběd u řeky u města Calliano. Dnes už vím, že jsem se měl podívat do mapy trochu lépe, protože pár kilometrů vedle jsou vodopády Cascate Zambel del Rio Cavallo. Ohřál jsem masové koule a pospíchal dále, protože mi příjezd do safari vycházel později odpoledne, než jsem předpokládal. S tímhle nestíháním jsem bojoval celou cestu. Prakticky nikdy jsem se ráno nevyhrabal z kempu tak brzo, jak jsem chtěl.

A tady jsem také trochu bojoval s nabíjením. Na jižním konci Lago di Garda kousek od Verony a od safari Parco Natura Viva je velký nabíjecí hub Ionity. Chtěl jsem dojet do Safari a až potom nabíjet, abych se nezdržoval, ale hrozilo, že by mi to nevyšlo. Takže jsem se tu zastavil, nabíjel pět minut, jel do parku, pak se tady zastavil na hodinu, auto dobil do 100 % a pak popojel k Lago di Garda do dalšího kempu.

Článek o Parco Natura Viva najdete níže:

U Lago di Grada jsem koketoval s myšlenkou na dvě noci, ale pršelo. Jen co jsem vybalil stan, ukázal ho německým zvědavcům a vyfotil západ slunce nad jezerem, začalo pršet a pršelo i ráno. Proto jsem se nezdržoval a vyrazil na jeden z těch delších přejezdů. Cílem bylo Nice. 

O Nice jsem žádný samostatný článek nesepsal, protože tam jsem pouze přenocoval. Byl trochu problém najít kemp, protože můj vytipovaný kemp odmítl pobyt jen na jednu noc. Respektive by to šlo, ale musel bych zaplatit noci dvě. Po pěti stovkách kilometrů okořeněných návštěvou zcela nefunkčních nabíječek a hledání nabíjecí alternativy fakt nechcete hledat ještě také kemp. Recepční byl mimořádně (a francouzsky) neochotný. Hrozně důležitě koukal do počítače, zatímco jsem na něj mluvil, aby mi dal jasně najevo, že je ale příšerně zasypaný prací. Byl konec března a v kempu byla asi tak čtyři auta. Nakonec mi přece jen poradil jiný kemp. Tam noc stála sice více, ale zase kemp umožňoval jen přespání do druhého dne a byl v mnohem hezčím prostředí. A také tam byli ochotnější. 

Do Nice jsem zajel hlavně proto, že před hotelem Le Royal startovala expedice s Fordem Alohy Wanderwell a nedávno odsud také odjížděla s elektrickým Explorerem cestovatelka Lexie. Chtěl jsem tady proto pořídit fotky. Něco jsem vyfotil pozdě odpoledne, když jsem jel do kempu, večer jsem se sem pak ještě vrátil. Výsledek je níže nebo v galerii. 

Další den cesty byl v plánu Roussillon a pak dojezd do kempu nedaleko města Arles. Opět poctivá porce kilometrů. Nakonec jsem se ještě po cestě zastavil v takové malé budhistické zahradě, což měla být v našem příběhu cesty kolem světa návštěva Indie.

Zahrada to byla řekněme roztomilá, ale fakt malá, takže jsem o tom nic nepsal. Možná časem ještě vydáme alespoň nějakou galerii. Každopádně když jsem sem sjížděl z dálnice A8, systém na mýtné bráně hlásil neplatný lístek, takže nešlo zaplatit. Nakonec to vyřešilo tlačítko na operátora. S paní jsem se moc domluvit nedokázal, francouzsky neumím a ona anglicky moc také neuměla, nakonec mi tam nahodila úsek přímo z Nice, což byl více, než jsem reálně najel, ale aspoň jsem mohl opustit dálnici. 

Indická zahrada bylo zdržení na více než hodinu. Roussillon se mi moc líbil, tam jsem se zasekl na hodiny dvě. Recepce v kempu slibovala otevřeno do sedmi večer a to jsem nakonec stihl. Jenže máte konec března a jste ve Francii, takže za pět sedm už tam samozřejmě nikdo nebyl. Cedule na dveřích ukazovala mobil, kam se má v době nepřítomnosti volat, ale byla zjevně stará, takže jsem se leda tak dozvěděl, že volané číslo neexistuje. 

Naštěstí jsem tam odchytl nějakého pracovníka, ten někam zavolal a za chvíli už dorazil místní Čenda, který mne do poloprázdného kempu pustil. Jako už poněkolikáté ve stanu nikdo nespal, bylo zde pár obytných aut a řada lidí spala v takových menších domcích. 

Článek z Roussillon, což byl v příběhu cesty kolem světa něco jako Red Rock Canyon z Ameriky, najdete níže: 

V této oblasti jsem měl v plánu dvě noci a pak přesun do Gruissanu, kde je pro windsurfing populární pláž. A tu jsem si chtěl vyzkoušet. Hlavně proto jsem si celých těch šest tisíc kilometrů vezl ty surfovací krámy. Jenže předpověď větru se postupně měnila. Do Camargue jsem dorazil v neděli večer a pondělí byl poslední den, kdy místní vítr tramontana, který mimochodem chvílemi foukal po cestě takovým způsobem, že jsem se bál, aby mi to neotevřelo rakev, foukal. 

Přehodnotil jsem tedy plán a vypravil se druhý den ráno do Gruissanu s tím, že se vrátím k Arles a pobyt u Camargue si prodloužím o jednu noc. Mělo to dvě nevýhody. Najel jsem 340 km v jeden den navíc, především jsem si ale ve středu prodloužil přejezd k Duna du Pyla o dobré dvě hodiny, protože jsem nevyrážel z Gruissanu, ale z kempu v Camargue. Místo relativně pohodových čtyř hodin to tak zase bylo hodin šest. 

Nicméně to odpoledne na pláži v Gruissanu na surfu stálo za všechny kilometry najeté navíc. Vítr foukal (jak se říká mezi surfaři) strašlivé bomby, a protože tramontana tady jde od břehu na moře, jezdí se podél pláže a jsou malé vlny. Pláž je tady navíc nekonečná, můžete jet klidně 10 km v kuse v plné palbě. To znamená kolem 50 km/h na vodě. Tohle v našich podmínkách prostě nezažijete. Vítr je navíc tak ostrý, že písek zde lítá vodorovně a vlny valící se ke břehu od moře má tendenci otáčet a bere z nich vodní tříšť, kterou vám s chutí hodí do obličeje. Bylo slunečno a v dálce už se nadohled tyčily zasněžené Pyreneje. 

Když jsem se naladil na místní podmínky a přestal se toho silného větru bát, byly z toho tři hodiny na vodě, jaké jsem ještě nezažil. Do kempu jsem se vrátil už za tmy totálně mrtvý. I ohřívání konzerv bylo nad moje síly, takže jsem po cestě zastavil v Burger Kingu na obří burger s hranolky a rovnou jsem tady i dobil auto na další den. Hodí se připomenout, že Explorer má dobře fungující asistované řízení, které monotónní cestu po dálnicích bez problémů zvládne jen s minimálním zapojením řidiče. To únavu dost snižuje. 

Pak už došlo na Camrgue, plameňáky a růžovou vodu. V příběhu této cesty šlo o kousek Afriky, respektive o Růžové jezero. Více prozradí článek na odkazu níže: 

Po Camargue přišel na řadu přesun k Duna du Pyla, což je nejvyšší duna v Evropě. Opět jsem tak jel kolem Gruissanu, kde tentokrát vůbec nefoukalo a kde jsem nezastavoval. Pak jsem uhnul na Toulouse, Bordeaux a zakempoval jsem u města Arcachon. Opět už relativně pozdě večer. Znovu jsem měl problém se vykopat dostatečně brzy, pak jsem ještě jel fotit na Plage de Piemanson a také bylo nutné nabíjet. V Arcachonu byly v plánu dvě noci a to byl vždycky hotový balzám. Možnost si ráno troch pospat a hlavně možnost celý den nesedět za volantem, to se během této cesty příliš často nedělo. 

Dunu jsem si chtěl užít trochu více, takže jsem ráno odpojil postavený stan a vyrazil na průzkum. Nejprve jsem to vzal přes oficiální vstup, pak neoficiálně přes zavřený kemp. Na duně jsem si uvařil oběd i večeři. Byl to super zážitek, který vám žádná restaurace nedá, i kdyby měla deset hvězd. Více o Dune du Pyla najdete v samostatném článku: 

Dvě noci tady (jako skoro všude jinde) stály doslova pár šupů a opět to celé hrozně uteklo. Což mne štvalo, protože teď přišel na řadu jeden z těch nejdelších přejezdů tohoto tripu. Přes Bordeaux jsem se vypravil směr Lyon a Ženevu až do města Bulle. Bylo to skoro 1000 km v jeden den. 

Den to byl ale ideální. Všechno šlo podle plánu, s nabíjením nebyl nejmenší problém. Zastavoval jsem klasicky zhruba po dvou hodinách, nabíjel jsem více, než bych musel. Ale než si člověk ohřeje konzervu a hlavně to v klidu sní, tak to chvíli trvá. 

V Bulle byl problém s parkováním a také s kempy. Nakonec zdejší přespání bylo to jediné během celé cesty, které proběhlo v apartmánu. Normální postel, normální pokoj a normální sprcha, to tak zhruba v půlce cesty a zejména po tom dlouhém přejezdu přišlo hodně vhod. Noc ale nakonec klidná úplně nebyla, protože nedaleko byla diskotéka a po půlnoci se z ní zřejmě vraceli nějací ožralové, kteří pod okny řvali. Ve Švýcarsku? To jsem si myslel, že je něco nemyslitelného. 

Trochu mrzutá byla i absence kuchyňky na apartmánu, protože jsem dostal jiný pokoj, než jsem si objednal. Fakticky jsem dostal lepší, větší, byly tam dva pokoje, pěkné podkroví. Jenže nebyla tam kuchyňka a zas takový pankáč, abych si vařil na přenosném vařiči v poměrně luxusním apartmánu, nejsem. Ten večer jsem povečeřel olivy, víno a pak jsem po deseti hodinách za volantem stejně odpadl. 

Na Švýcarsko jsem se těšil. Vytipována jsem tu měl tři místa. Čínskou zahradu v Curychu, švýcarský Grand Canyon a Rýnské vodopády. Švýcarsko umí být pěkně drahé a až kýčovitě krásné. Vše se potvrdilo. Zejména kaňon byl nádherný, na téhle cestě to bylo jedno z úplně nejlepších míst. Tím spíš, že jsem spal v jednoznačně nejhezčím kempu celé cesty u města Trin. Tenhle kemp je na louce pod masivní skálou. Jakmile zašlo slunce, na kterém bylo tak dvacet stupňů, během asi tak pěti minut jsem mazal do stanu pouštět topení, protože se IHNED, ale opravdu okamžitě, udělala příšerná zima. 

Ve Švýcarsku také trochu zazlobil jinak dobře fungující Explorer. Jedno nabíjení ukončil hodně předčasně, což jsem dával za vinu nabíječce. Popojel jsem na další (to bylo Ionity), tam vše chvíli běželo dle plánu, ale po chvilce se nabíjení zpomalilo a následně bylo ukončeno už evidentně zásahem auta. To mi totiž napsalo na displej infotainmentu něco jako „toto nabití vám stačí na ujetí trasy do cíle (měl jsem nastavenou navigaci) a ať si nabiju v cíli nebo někde jinde.“ Co přesně tohle mělo znamenat, to dodnes nevím. Vypnul jsem navigaci, aby auto nevědělo, kam jedu, znovu zahájil nabíjení a už nebyl problém. 

Tedy pokud se nebudeme bavit o plánovači tras. Vestavěná navigace Fordu Explorer není úplně nejlepší. Často mne tahala na nesmyslné nabíječky, ačkoliv jsem měl jako preferované stanice zadané Ionity. Ty třeba byly po trase, jenže auto je prostě ignorovalo. Snad to spraví nějaká aktualizace software. Na plánování nabíjení a hledání nabíječek jsem tak spíše používal aplikaci ABRP v mobilu. 

Švýcarsko jsem si ale jinak užil. Všechny tři švýcarské články (Čínu, Grand Canyon a Niagarské vodopády) najdete níže: 

Ze Švýcarska jsem přejel přes malý kousek Německa zpět do Francie, a sice do města Colmar. Právě tady se stala ta nepříjemná věc s pepřákem na švýcarsko-německých hranicích. Vyrozumění o výši pokuty jsem měl dostat do dvou měsíců, dnes je konec července a stále mi nic nepřišlo. I tak ale příště jakýkoliv pepřák nebo nůž zapřu, protože i ta hodina stání/vyšetřování na hranicích nebyla nic příjemného. Podobné akce jsou na podobných cestách sice zajímavé koření a bývají z toho dobré historky na vyprávění, ale někdy je nuda ta lepší možnost. 

Hodinové stání na hranicích opět znamenalo, že jsem přijel do kempu u Colmaru pozdě, ale u závory čekala obálka s instrukcemi a doporučením, ať se postavím kamkoliv, kde se mi to líbí. Zvolil jsem si to nejklidnější místo, které si na druhou noc zabral také nějaký místní tábor. Ale zase jsem poprvé za celou cestu nestanoval sám. 

Colmar je hlavně o tom, že tu mají sochu Svobody. Více o této soše najdete v článku níže: 

U Colmaru jsem strávil dvě noci a byl to klidný pobyt, který jsem využil kromě focení sochy a návštěvy muzea také na úklid a nabrání sil na závěrečnou část cesty. Chvíli jsem zvažoval, že rovnou pojedu odsud domů, protože Düsseldorf znamenal pořádnou zajížďku na sever a prodloužení cesty o další dvě noci, ale nakonec jsem se tam vypravil. Dobře jsem udělal. 

Našel jsem kemp jižně od Düsseldorfu s veselým panem domácím a na nečekaně pěkném místě. Naposledy během cesty jsem vybalil stan, což už mi trvalo asi tři minuty. Stan jsem pak odpojil a do města jel bez něj, protože bez něj se s autem mnohem lépe parkuje. 

Výlet do města měl ale jeden háček. V Německu mají spoustu emisních zón a tam můžete jen s emisní plaketou. Pokud sem přijedete s elektromobilem, který není v Německu registrován, musíte mít tuhle nálepku také (i když má auto české EL značky), což je trochu paradox, ale je to tak. Takže ještě před zkoumáním projektu Little Tokyo jsem se jal hledat, kde mají místní STK, které tyto nálepky prodávají. Byl z toho veselý příběh o tom, jak mi pán nálepku prostě dal, protože se s tím nechtěl zdržovat, ale nikomu to nemám říkat. Takže psst. 

Jinak Little Tokyo, pokud to vezmete více komplexně a navštívíte více japonských míst po městě, může být další hezkou zastávkou i na vašem tripu. Článek o tomto místě najdete níže: 

Další dvě noci, opět za hubičku (cestování stanem je v tomhle opravdu moc fajn) a pak už úplně poslední 730 km dlouhý přejezd, který tuhle cestu definitivně ukončil. Ještě jsem si udělal fotku u fabriky Fordu, protože jsem shodou okolností jel přímo kolem a následně už jsem zastavoval pouze na plánované dobíjecí přestávky. Jednu jsem spojil s ještě jedním vařením konzervy, tedy s obědem. Mimochodem, tohle vaření na přenosném vařiči v kontextu elektromobilů se ukázalo jako zajímavá výhoda. Často vás nabíjení totiž zavede někam, kde sice nabíječka je, ale jinak tam žádné další zázemí není. Hotovky v plechovce tak vlastně jsou úplně ideálním spojením s elektromobilitou, jakkoliv to zní zvláštně. 

Tenhle poslední přejezd byl úplně bez problémů. Cesta rychle ubíhala a nedlouho po obědě už jsem brázdil D5. Akorát že příjezd domů k Říčanům se podle navigace časově neustále oddaloval. Nejhorší část cesty totiž přišla tradičně na okruhu v Praze. Kolona už na D5 a pak i dále přes tunely, protože někde u Jesenice byla velká nehoda. Za celých 6200 km bylo tohle jednoznačně největší zdržení. 

Tenhle evropský trip byla velká jízda. Určitě to chtělo o týden více času, protože takhle těch kilometrů na každý den bylo opravdu hodně, ale já mám takovéto road tripy rád. I s tím elektromobilem to nakonec bylo v pohodě, až na pár komplikací, které většinou ale pramení spíše z nabíjecí infrastruktury než z auta samotného. 

Když se dnes ohlédnu zpět, tak se ta evropská cesta kolem světa podařila. Máme tam sníh, poušť, plameňáky, sochu Svobody, nějakou tu Asii, Grand Canyon a tak dále. Místa jsou různě po západní Evropě, takže dříve nebo později možná pojedete kolem. Nechte se inspirovat a část téhle trasy si dejte také, je to fakt zajímavé. Něco podobného jsem nikdy dříve neabsolvoval, teď mám velkou chuť si to zopakovat. 

Pro úplnost, celou trasu najdete na mapě v úvodu článku. Je to základní trasa, která má zhruba 5500 km. Další necelý tisíc navíc znamenaly různé zajížďky a neplánované cesty. 

Zdroj: autorský text