Jen sedm hodin od Prahy jsme našli Tokio. Je tu japonský shon, nádherný palác i japonská zahrada

Z Prahy do Tokia se letadlem dostanete za zhruba čtrnáct hodin. Pokud nemáte tolik času a tolik peněz, je zde jedna zajímavá alternativa. Autem můžete za poloviční čas a za zlomek ceny letenky dojet do německého Düsseldorfu, kde si japonskou kulturu užijete také docela dost. Může za to projekt Little Tokyo, který přímo v tomto velkém městě nabízí typické japonské restaurace, japonské zahrady, muzeum bonsaí nebo možnost navštívit typický japonský chrám a japonské obydlí. 

V rámci příběhu naší evropské cesty kolem světa bylo tohle evropské Tokio poslední zastávkou a po čínské zahradě v Curychu druhý evropský výlet do Asie. Düsseldorf jsem na trase vůbec neměl a zvažoval jsem, jestli jet z francouzského Colmaru přímou cestou do Prahy, nebo jestli tedy ještě popojet 500 km na sever a podívat se na tohle Tokio. Nakonec jsem tu zajížďku dal a vůbec jsem toho nelitoval. 

Když jsem hledal informace o Little Tokyo, nejčastěji jsem narazil na Immermannstraße. Je to ulice v Düsseldorfu, kde na jednom místě najdete poměrně hodně japonských obchodů. V recenzích jsem ale narážel na trochu rozporuplné reakce. Někdo byl z této ulice nadšený, jiní lidé ale píšou, že je to prostě jen ulice, kde je pár japonských krámů a tím to hasne. Jak už to tak chodí, pravda je někde mezi. Pokud si ale svůj výlet do „malého Tokia“ omezíte pouze na tuhle ulici, asi opravdu budete zklamaní. 

Ulice to totiž není kdo ví jak velká, nicméně obchodů je tady poměrně dost. Našel jsem tu dvě japonské sámošky, kde jsem si nakoupil nějaké ty polévky, pár sladkostí nebo banánové makgeolli, což je alkoholický nápoj vyráběný z rýže a tenhle banánový nebyl vůbec špatný. Najdete tu také takové různé japonské trafiky (tam jsem koupil kočičku štěstí) nebo obchod s porcelánem. No a pak je tu samozřejmě řada restaurací a kaváren. Některé z nich působí vcelku obyčejně a hodně evropsky, jiné mají japonskou atmosféru celkem silnou. 

Během procházky a okukování zdejších obchodů jsem se zastavil v kavárně a koupil si sezamové latté. Postupně jsem prošel ulici tam a zase zpátky a ke svému nákupu ještě přidal jednu typickou japonskou misku coby suvenýr na památku a prohlédl řadu dalších krámků. V některých místní obchodníci zakazují fotit, takže vám je nemohu ukázat. 

Celkově to byla zábava asi tak na hodinu. Samozřejmě pokud si sem zajdete na jídlo, strávíte tu více času. Popravdě jsem ale čekal větší „japonské kulisy“. Ano, když se budete trochu snažit a budete fotit spíše detaily, bez problémů si odsud odvezete galerii fotek, které třeba na Instagramu úspěšně vytvoří dojem návštěvy nějakého japonského města. Ale jako celek je to skutečně prostě jen ulice s japonskými obchody. 

Jenže Little Tokyo tímhle pouze začíná. Nakonec na oficiálních stránkách města Düsseldorf najdete interaktivní mapu, kde jsou všechny další japonské atrakce. A z téhle mapy snadno poznáte, že i v okolních ulicích najdete řadu dalších japonských podniků. Já jsem ale už měl nakoupeno, takže jsem se vypravil na sever do japonské zahrady. 

Na severním okraji Düsseldorfu, hned vedle Rýnu, najdete Nordpark. Jde o rozlehlý park, který začátkem dubna o všední den zel prázdnotou a nabízel dokonalý únik z ruchu velkoměsta. Součástí tohoto parku je japonská zahrada. Oficiálně se jmenuje prostě jen Japanischer Garten a zabírá pět tisíc metrů čtverní v severozápadní části zmíněného parku. Mělo by jít o nejklidnější jeho část. Zahrada byla vybudována v sedmdesátých letech a postaral se o ni japonský architekt Iwakii Ishiguro se svým synem. 

Stejně jako curyšská čínská zahrada, i tahle japonská má některé typické prvky a všechno zde má svůj speciální význam. Je zde hodně stromů, většinou borovice a japonský javor, přičemž stromy jsou zastřihovány specifickým způsobem tak, aby větve tvořily jakási oblaka. Nechybí ani rybníčky nebo japonské třešně, které v době návštěvy kvetly. Vstup do zahrady je zdarma a samozřejmě vám nic nebrání protáhnout procházku i do dalších částí rozlehlého parku. 

Mezi místy spadajícími do projektu Little Tokyo najdete i EKŌ-Haus. Je to místní japonské kulturní centrum a už podle fotek je to asi nejhezčí japonské místo v Düsseldorfu, byť není moc velké. Součástí je relativně malá, ale opravdu nádherná zahrada, nad kterou stojí japonský chrám. K němu pak jsou připojeny ještě malé budovy, kde návštěvníci najdou výstavu japonského umění i ukázku typického japonského obydlí. 

Tohle kulturní centrum primárně slouží pro zdejší japonskou komunitu, není to primárně atrakce pro turisty. Nebo alespoň takový dojem na mne návštěva udělala. Za vstup do zahrady se nic neplatí, pokud si chcete prohlédnout interiér chrámu, výstavu umění a typické japonské obydlí, musíte si vstupenku koupit. Kolik přesně to bylo, to už si teď nevzpomenu, protože mezi výdaji z celé cesty tuhle účtenku nemám. Což znamená, že to byla nějaká úplně symbolická částka. 

Tady na vás japonský klid dýchne úplně nejvíce. Před vstupem do interiérů bylo nutné se zout a ještě si obléci na nohy jakési bílé ponožky. Japonské obydlí je fakt krásné, i když absolutně minimalistické. Je zde ale takové ticho, že to působí, jako kdybyste vlezli do odhlučněného nahrávacího studia. K prohlídce jsou asi tři místnosti, všechno působí hrozně příjemně. Člověk má vyloženě chuť si tam sednout na zem, připravit si nějaký čaj a jen tak meditovat. 

Podobně na vás zapůsobí i chrám. I ten je běžně využíván, takže na stěnách najdete informace, kdy se koná jaká akce nebo bohoslužba (pokud se tomu tak v případě Japonska říká). Můžete si sem sednout a opět s výhledem na typické japonské sošky a dekorace přemýšlet o svém bytí. Na mě osobně to tady působilo úplně jinak, než když si člověk sedne do klasického českého kostela. Zdaleka to nebylo tak studené.

Při odchodu si pak můžete koupit ještě nějaké drobnosti. Já jsem si na památku koupil malý kalendář. Cena byla dobrovolná, tiskoviny jsou spíše takové poděkování za to, že místní centrum podpoříte. 

EKŌ-Haus je fakt hodně zajímavé místo. Je to jak zjevení. Když sem pojedete, dost pravděpodobně přijedete po strašně rušné čtyřproudé silnici, pak zahnete do klasické německé obytné zóny, abyste po pár krocích byly mezi rozkvetlými stromy a stáli před typickým japonským chrámem. Tohle za návštěvu určitě stojí. 

I když se to nezdá, návštěva Immermannstraße, japonské zahrady a pak tohoto japonského komunitního centra zabrala docela dost času. Vlastně skoro celý den. Naštěstí víceméně po cestě zpět do kempu, kde jsem bydlel, byla ještě jedna malá japonská atrakce. Je to takový spíše bonus pro gurmány, já jsem se sem vypravil čistě jen ze zvědavosti. Bylo to muzeum bonsaí. 

Tohle muzeum je vlastně také taková zahrada a nakonec je docela těžké ho najít. Je v obytné zóně, nikde nejsou žádné velké cedule a nápisy. Ze všeho nejvíce to připomíná zahrádkářskou kolonii někde na okraji sídliště. Projdete přes jakýsi dvorek a pod bambusy dorazíte ke vchodu. Působí to trochu punkově. Je tu jakási kavárna, obchod s různými drobnostmi, samozřejmě se tu prodávají i bonsaje. Vstup do samotné expozice je ještě o pár kroků dále. 

Vstupné se platí prostě tak, že peníze hodíte do kasičky. Pokud nemáte hotovost, můžete zaplatit přes QR kód, ale to nám nějak nešlo, takže jsme prostě do kasičky naházeli všechny drobné, co jsme u sebe našli. Následně můžete obdivovat bonsaje na všemožné způsoby. Na tohle fakt nejsem odborník, takže jsem prostě jen žasnul, jak malinké ty stromky mohou být a jak jsou některé z nich staré. 

Stejně jako skoro všude jinde jsem i tady spal ve stanu. Takže jsem hledal kemp v okolí, který by byl otevřený i v dubnu. Docela hodně jich je kolem Rýna jižně od Düsseldorfu v místech, kde se řeka klikatí jak had. Fakticky jste v oblasti mezi dvěma velkými městy (více na jih je Kolín nad Rýnem). Po cestě sem jedete po obřích dálnicích, všude průmyslové baráky, ale jakmile odbočíte k řece, najednou jedete v poměrně klidném prostředí a kemp samotný byl moc příjemné překvapení. 

Camping Strandterrasse byl opravdu na pláži, měl slušné zázemí a veselého pana domácího. Především pak celé to místo bylo nečekaně pěkné, zejména večer. Když jsem si u stanu vařil jednu z těch japonských polívek a ochutnával ten banánový alkohol, postupně se nad Rýnem narýsoval neskutečný západ slunce a celé to dostalo nečekaně velkou dávku romantiky. Tedy nebýt otravných komárů a drzých slepic. 

Little Tokyo je zajímavá věc. Masovou turistiku asi úplně nepřitáhne, ale to je možná i dobře. Nepředpokládám, že by čeští turisté jeli sedm hodin autem pouze kvůli tomu, aby si zašli do japonské sámošky a podívali se do japonského chrámu, takže tohle berte spíš jako takový tip, jak si zpestřit cestu, která vás do těchto končin zavede. 

Pro nás to byl definitivní konec tripu „kolem světa“. Druhý den ráno už na programu nebylo nic. Jen naposledy zarolovat stan na tažné, pobalit všechny krámy a vyrazit na přejezd dlouhý zhruba sedm hodin a 700 km, který končil v Praze. Byla to už úplná rutina. Nabíjení na Ionity, kam stačilo Explorer připojit a už se nabíjel sám pěkně rychle. I cesta nakonec celá hezky odsýpala. Největší komplikace nastaly na D5 u Berouna. Prostě klasika. 

Zdroj: autorský text