Kolem světa po Evropě: Kvůli růžovému jezeru a plameňákům není nutné jezdit do Afriky, stačí Francie

Během cesty „kolem světa“ s elektrickým Fordem Explorer jsem viděl docela hodně míst za poměrně krátkou dobu. Většina těchto návštěv se tak nesla v duchu „jé, tady to je pěkné, sem se musím vrátit“. Ale jak už to tak bývá, některá místa byla přece jen hezčí než ta ostatní. A přesně takovým případem byla oblast Camargue.

Tohle je lokalita, kam se vrátím zcela určitě. Najdete tu totiž na jednom místě kouzelnou kombinaci přírody a historie okořeněnou atrakcemi typu růžových vodních ploch, volně poletujících plameňáků nebo bílých koní. A také tu velmi pravděpodobně potkáte obří množství komárů. 

Už dopředu jsem tušil, že to tady bude pěkné, takže Camargue bylo jedno z mála míst, kde jsem během evropské tour už dopředu plánoval strávit dva dny. Samozřejmě i to bylo spíš jen na takovou pěknou ochutnávku. Strávit tu klidně můžete týden. 

Když si zadáte do vyhledávače slovo Camargue, vyběhnou na vás neuvěřitelné fotky kombinující bílé koně, pohádkově růžovou vodu, západy slunce a plameňáky. Přesně tohle jsou asi hlavní atrakce celé této oblasti. Já osobně jsem si v příběhu cesty kolem světa po Evropě tohle místo vybral právě kvůli té růžové vodě a plameňákům.

Camargue je vlastně takový malý kousek Afriky. Nemusíte jezdit do Dakaru k Růžovému jezeru, něco takového najdete na jihu Francie. A i ty volně žijící plameňáky tu bez problémů uvidíte. Nemusíte kvůli nim ani do Afriky, ani do Mexika, kde je nedávno hledal jeden z našich čtenářů a nakonec je uviděl jen přes dalekohled. 

Hlavním úkolem tak bylo vyfotit růžovou vodu a plameňáky. A protože nebylo úplně moc času, musel jsem vynechat další zdejší atrakce, jako třeba historické město Aigues-Mortes schované za velkými hradbami, kolem kterého jsem projížděl. Přímo vedle něj totiž najdete právě tu růžovou vodu, která je dobře viditelná i na satelitních mapách. Proto jsem začal průzkum Camargue právě na tomhle místě. Minul jsem velké hradby (no dobře, alespoň fotku u hradeb jsem udělal) a vzal rovnou k té růžové vodě. 

Růžová voda je daná vysokou koncentrací soli a vidět ji můžete v mělkých jezírkách v areálech, které sůl produkují. Takových míst je v Camargue více, ale pokud budete hledat největší růžovou plochu na satelitních mapách, pak asi skončíte jako já u Salin d’Aigues-Mortes. 

Tady se produkuje sůl, kterou můžete najít v obchodech pod značkou La Baleine, přičemž výroba funguje už od 30. let minulého století. Zároveň tohle místo funguje jako turistická atrakce. Volně se k růžovým jezerům nedostanete, ale můžete využít oficiální návštěvu a způsobů, jak areál navštívit, je hned několik. Jezdí zde výletní vláček, k dispozici je i projížďka na kole nebo dokonce také autem. Já jsem nakonec zvolil klasiku v podobě pěší procházky. Po značené trase můžete ujít 4 km, nebo zvolit delší okruh, který má 12 km. Za vstup se platí 9,4 euro. 

U vchodu do areálu dostanete reflexní šátek, který si musíte dát na viditelné místo. Pak už se můžete vydat po prašných cestách mezi mělkými vodními plochami a pozorovat různě barevnou vodu a sůl na březích. 

Na jaře tu panovaly příjemné teploty a foukal mírný vítr. Pro podobnou procházku to byl naprostý ideál, ale dovedu si představit, že v letních měsících to tady bude poctivé peklo připomínající spíše nějakou slnou poušť. Na to určitě nezapomeňte, pokud se sem vypravíte v plné sezoně, protože po cestě pochopitelně není absolutně žádný stín. Maximálně tu potkáte jeden menší bar, který byl v době mojí návštěvy zavřený, protože tu téměř žádní turisté nebyli. 

Procházka to je zajímavá, ale pěšky asi postačí krátký okruh. Po dvou kilometrech dojedete do místa, které je přímo naproti hradbám historického města, takže si můžete pořídit pěkné fotky. Jen s tou růžovou to možná nebude tak žhavé, jak ukazují některé snímky na Instagramu. V reálu voda zdaleka tak barevná nebyla.

Nevím, jestli to byl můj problém, ale všimnul jsem si, že když se na vodu koukám pouze jedním okem, tak vypadá normálně, ale když oko zavřu a koukám se jen tím druhým, tak je naopak hodně růžová. Tak nevím, jestli mám špatný zrak. Obdivovat také můžete obří hromady soli a na závěr si ve zdejší prodejně můžete také něco koupit. Sůl Camargue ale najdete prakticky ve všech supermarketech v celém okolí. Také jsem si pár balíčků pořídil, je výborná. 

Po návštěvě salin nastalo hledání plameňáků. Těch tu žije opravdu hodně. Saliny Aigues Mortes ve své brožuře píší, že v roce 2020 jen ve zdejší solné bažině bylo napočítáno na 40 tisíc plameňáků. Stačí, když pojedete po nějaké silnici mezi jezírky a dříve či později plameňáky uvidíte. Turisté pak často zastavují na kraji a běží si plameňáky vyfotit, což jsem popravdě dělal i já. Ale není to nutné. V Camargue najdete místo, kde si pohodlně vyfotíte stovky plameňáků a dostanete se k nim na pár metrů. Místo se jmenuje Ornithological Park of Pont de Gau. 

Tenhle park najdete zhruba uprostřed oblasti Camargue a i tohle místo má dlouhou historii. Původně to byl zoologický park a založen byl koncem 40. let minulého století. Šlo o rodinný podnik, který postupně změnil svou podobu a hlavně se postupně rozrůstal. Dnes má 60 hektarů a nabízí přes 7 km různých stezek. Většina vede podél vody nebo přímo přes vodu. V ní se prochází spousta plameňáků, kolem dokola ale můžete pozorovat i řadu jiných ptáků. 

Docela jsem se divili, kolik tady bylo lidí na přelomu března a dubna, ale to zřejmě bylo tím, že se tady potkal školní zájezd a nějaká fotografická akce, protože takovou koncentraci lidí s teleobjektivy na jednom místě jsem snad ještě nezažil. 

Pokud tady zrovna nepotkáte školní zájezd s dětmi, kteří mají radost z každého ptáčka, kterého vidí a nebojí se to dát hlasitě najevo, pak si užijete zejména přírodní zvuky. Především kejhání plameňáků se rozléhá celým areálem. Park je ovšem dost velký k tomu, abyste mohli odejít i do odlehlejších koutů, kde bude příjemný klid a kde budete moci nerušeně pozorovat všemožné ptáky. 

Osobně nejsem tak úplně ornitolog, takže asi úplně nedokážu ocenit rozmanitost ptactva, které se tu vyskytuje. Viděl jsem jich ale hodně. Podobně nevzdělaným turistům tu pomáhají všemožné informační cedule a případně si můžete na recepci domluvit také procházku s průvodcem, který vám to všechno vysvětlí. Stejně tak si tu můžete půjčit i dalekohled. 

Vzhledem k tomu, že tu mají sedm kilometrů stezek a že asi budete docela hodně fotit, bez problémů tady strávíte klidně i dvě hodiny. Základní vstupné je osm eur, děti ve věku 4 až 12 let platí pět eur. 

To, jak velká je celá tahle oblast, si uvědomíte ve chvíli, kdy budete někam přejíždět. Na první pohled to vypadá, že jen „tady takhle objedeme nějaké to jezero a bažiny“ a ve výsledku je to cesta autem na hodinu. Z ornitologického parku jsem potřeboval přejet do kempu u Salin-de-Giraud. Oficiálně cesta na padesát minut, ale reálně to bylo asi na hodinu a půl. Každou chvíli se kolem objeví něco zajímavého. Třeba bílí koně. 

Jde o typické místní plemeno, které je údajně nejodolnějším koněm chovaným ve Francii. Je to další dílek do zdejší pohádkové mozaiky. Však si to představte. Západ slunce, růžová voda a do toho klusající velký bílý kůň. Pochopitelně se v návaznosti na tyhle koně nabízí různé atrakce, jako třeba projížďky. Na to jsem bohužel neměl čas, ale zvířata to jsou nádherná. Není problém je vidět, jak postávají v ohradách kolem silnice a když zastavíte, zvědavě se přijdou podívat, cože to jste zač. 

Když jsem se konečně dopracoval do kempu v těsném sousedství Salin-de-Giraud a rozbalil stan, naplno jsme pocítil, co to znamená, že vás žerou komáři. Jakmile se uklidnil vítr, začal obrovský útok. Podle oficiálního webu je navíc jaro a podzim obdobím, kdy to s komáry není tak hrozné. Pokud se sem vydáte, repelent s sebou. 

Před komáry jsem ještě utekl při západu slunce do vedlejších salin. I tady by podle fotek měla být růžová voda, ale voda tu spíš nebyla žádná. Je zde ale parádní vyhlídka, kterou najdete na mapě jako Point d’observation des salins.

Nejsem si úplně jistý, jak moc to je oficiální místo, protože tu byly značky se zákazem vstupu, ale zase na druhou stranu sem turisté přes zákaz běžně jezdili a na vyhlídku i pod ní vedla turistická trasa. Na kopci také jsou informační cedule. Možná, že tohle místo je jakože uzavřené mimo sezonu a mělo se teprve otevírat, kdo ví. Ale přidal jsem se k ostatním a také se sem šel podívat. 

I když vody bylo málo a růžová nebyla vůbec, pozorovat odsud západ byla naprosto exkluzivní záležitost. Obloha hraje všemi barvami, opodál stojící hromada soli byla nádherně nasvícená, celkově nevšední krajina... No prostě moc pěkná záležitost. 

Druhý den jsem se sem ještě vrátil a popojel kousek dál. I zdejší areál slouží jako běžná produkce soli, ale najdete tu místa a cesty, kudy se můžete vypravit mezi vodu a žádné zákazy tu nejsou a ani se neplatí vstupné.  A ano, i tady najdete plameňáky. 

Krátké zkoumání Camargue jsem zakončil u moře na Plage de Piémanson. Od kempu, respektive od vyhlídky na saliny, je to už jen kousek. Už příjezd sem je moc pěkný, protože se jede po úzké silnici uprostřed vody. A tahle silnice vás nakonec přivede až k moři, kde je obrovská pláž. 

Přímo u pláže je místo vyhrazené pro kempování v obytných autech, což může být parádní zážitek. Ve sezoně to tu ale asi bude celkem frekventované vzhledem k tomu, jak obří je parkoviště pro běžná auta. Fakticky se parkuje na pláži a prostor vyhrazený pro auta je fakt gigantický. 

Když sem tady byl, tak foukal dost silný vítr a zrovna velké vedro nebylo. To ale k podobným místům patří. Pak je i procházka docela výzva, protože písek létá vodorovně a budete ho mít všude. Dovedu si ale představit, že za vlídnějšího počasí tu bude pěkné jak koupání, tak hlavně procházka po nekonečném písku. 

Oblast Camargue mne fakt nadchla, i když jsem to tady vlastně jen tak letmo projel a nebyl čas na jiné atrakce a zajímavosti. Kromě projížďky na koni si tu můžete také třeba koupit výlet lodí, která vás zaveze do míst, kam se suchou nohou nedostanete. I to může být zajímavé. Až sem pojedu příště, určitě si také vezmu kolo. Všechno to tady e jedna velká placka a silničky jsou tu všude asfaltové. Ideál. 

Pokud mohu soudit podle téhle rychlé návštěvy, tak západní část blíže k městu Montpellier vypadala taková více turistická. Naopak východ kolem Plage de Piémanson a Salin de Giraud působila více opuštěně, takže se mi líbila více. Jen je škoda, že od nás to sem je už docela daleko. Nejrychlejší cesta má zhruba 1400 km, ale stojí to za to. 

Zdroj: autorský text