Fantastické cestování odvážné slečny: Před zhruba sto lety nezkrotná Aloha objela s Fordem zeměkouli

Možná našla inspiraci v dodnes známé verneovce „Cesta kolem světa za 80 dní“, kdy autor poslal hrdiny do civilizovaných, méně civilizovaných i naprosto ještě divokých oblastí, a nechal je bojovat nejen s neúprosným časem, ale i mnoha přírodními i nepřátelskými nástrahami. Kdo ví...

Z dnešního pohledu to byla teenagerka! Jmenovala se Idris Galcia Welsh (později jí matka po svém druhém sňatku změnila příjmení na Idris Galcia Hall), narodila se v kanadském Winnipegu roku 1906. Už v šestnácti letech poznala svého budoucího manžela, cestovatele Waltera Wanderwella.

Z tohoto krátkého vstupního shrnutí je jasné, že mladou Idris nijak nelákala tehdejším ženám předepisovaná role doplňku domácnosti… Už její zevnějšek byl imponující: byla silná, pevné stavby těla, dosáhla výšky 182 cm a projevovala se zcela nebojácně. To je tedy v naprosto příkrém rozporu s „ideály“ tehdy nedávno skončené puritánské epochy viktoriánské Anglie.

Po skončení první světové války odjela Idris dokončit své vzdělávání do francouzské internátní školy. Její rodiče snili o tom, že se vrátí jako skutečná dáma vytříbených evropských mravů, šťastně se vdá a bude mít kolem sebe hejno skotačících dětí, a její život se odehraje v mantinelech rodinného života, večírků, péče o rodinu, návštěv bohoslužeb a charitativní činnosti. Dnešním pohledem můžeme říci, že snad nic nebylo mladé slečně cizejší…

Když jí bylo šestnáct, narazila v novinách na inzerát, hledající odvážnou a soběstačnou mladou ženu na cestu kolem světa. Inzerát měl název „Mozek, krása, kalhoty“, a nalákal svobodomyslnou a velmi emancipovanou Idris, aby okamžitě odpověděla. Potřebu fyzické odolnosti splňovala a jazykově byla nadprůměrně vybavená. Prý se nezalekla ani nočních procházek po Paříži, která tehdy nebyla klidným městem bez výtržníků a lumpů všeho druhu.

Organizátorem expedice byl právě Walter Wanderwell, a sama Idris uvedla, že už při prvním setkání „přeskočila jiskra“. Také Wanderwell byl světoběžník s neklidnou duší.

Původem Polák (Valerian Pieczyński), povolání částečně voják a částečně dobrodruh, který se za špionáž dostal v Americe dokonce do vězení. Byl v hledáčku americké policie také pro podezření z daňových úniků a finančních machinací.

Idris, která později přijala jméno Aloha, byla najata jako řidička, tlumočnice a kameramanka. Expedice se mimo Wanderwella a Alohy zúčastnila také Wanderwellova tehdejší manželka. Financování výpravy bylo dvojí: počítalo se s velkou podporou americké Ford Motor Company, která nejen věnovala trojici tehdy nejpopulárnějšího amerického automobilu – Fordu Model T, ale zajistila i značnou část potřebných peněz. V průběhu cesty si expedice vydělávala přednáškami a promítáním vlastních filmů.

Podívejme se na trojici automobilů, s nimiž výprava cestovala: Ford Model T se vyráběl mezi roky 1908 a 1927. Není pravda, že to byl stále tentýž automobil. Vozidlo prošlo v průběhu téměř dvaceti let zásadními technickými a vzhledovými změnami. Rovněž není pravda, že všechna „téčka“ byla černá: výrobce během produkčního cyklu dodával i několik dalších odstínů, převážně tmavých.

Stejně tak neodpovídá skutečnosti, že „Old“ Henry Ford vynalezl pásovou výrobu. Její princip ještě před zahájením montáže Fordu T rozpracoval Ransom Eli Olds, výrobce značek REO a Oldsmobile. Skutečná inspirace na sestavování automobilů pásovou metodou přišla z proslulých chicagských jatek. Fordů Model T se vyrobilo více než 15 000 000, než byla v polovině roku 1927 jejich výroba zastavena ve prospěch mnohem dokonalejšího Fordu A. Ovšem Henry Ford se změně modelové filozofie velmi bránil, i když musel vědět, že „Tin Lizzy“ je beznadějně zastaralá a Fordu hrozí porážka od konkurenčního Chevroletu.

Ford Motor Company postupně dodávala „Téčko“ v mnoha karosářských provedeních včetně sportovních a velkoprostorových, dále užitkové modifikace (dodávka, policejní, vězeňský, malý autobus) a rovněž těžší nákladní modely, označené TT. Uvádí se, že v průměrném americkém městě střední velikosti bylo ve 20. letech kolem 75 % „Téček“ – myšleno z kompletního vozového parku osobních aut.

Vozidla použitá na expedici samozřejmě nebyly běžné cestovní modely. Svým „sourozencům“ se podobaly jen v některých detailech. Základem se stala přední část s dvojicí sedadel a bytelná zadní nástavba (dnes bychom řekli pick-up). Vozy dostaly zesílenou elektroinstalaci a modifikované odpružení.

Karosérie neměly tehdy ještě běžné oddělené blatníky. Namísto pevné střešní nástavby kryla celou karosérii jen nouzová látková střecha na vysokých držácích. Posádka měla k dispozici dvě až tři rezervní kola s pneumatikami, základní sadu náhradních dílů, filmový materiál, zbraně, velké množství munice, tábornické prostředky a kvalitní kompasy.

Samotná cesta začala v říjnu 1922, první zastávkou byla Itálie. Expedice navštívila také Monako, na pobřeží riviéry pak vstoupila na francouzské území. Během ledna a února 1923 křižovaly oba vozy Francii a krátce i Rakousko a Švýcarsko.
Na mizerných španělských cestách začaly odcházet tlumiče. Následně opět do Francie, pak do Belgie a hranaté chladiče „Téček“ zamířily k německým hranicím. Tady došlo k prvním projevům úředního šimla. Až po několika dnech se osádkám podařilo vyjednat překročení hranice. Němci byli k expedici značně nedůvěřiví…

Při opouštění Německa směrem na Polsko opět nastaly problémy. Našemu území se výprava vyhnula severním směrem. V zasněžených Karpatech vozy zamrzly a zastavily se ve sněhových závějích. Po několikadenní hádce Aloha (Idris) výpravu opouští a míří do západní Evropy. Mezitím zbytek expedice cestuje do Rumunska, pak do Konstantinopole (dnešní turecký Istanbul) a na palestinské území. Aloha se v březnu vrací a expedice dohání v Egyptě…

Během následujících dvou měsíců projela výprava arabským světem a zamířila do Indie. Mimo velká města většinou nebyly cesty v evropském slova smyslu, místní rolníci si rádi vydělali pár drobných a zapřahali potahy, kterými byly fordy tažené přes dlouhé úseky rozmoklých a neprůjezdných ploch.

Cesta pokračovala přes Singapur směrem k čínským hranicím. Expedice očekávala problémy, a ty se skutečně dostavily. Nekompromisní policie zakázala vstup do země kvůli záplavám, hladomoru a probíhající občanské válce. Pevná vůle cestovatelů a nějaké peníze ale úředníky oblomily, výprava pokračovala na Peking.

V říjnu 1923, tedy rok po startu, se výprava dostala k hranicím Sovětského Ruska. Po překročení se vozy otočily směrem k Vladivostoku, třebaže v této oblasti zrovna vypukla epidemie dýmějového moru. Odtamtud rychle (a s velkým štěstím) japonskou lodí do Kobe a následně do Tokia.

Z Yokohamy lodní cestou do tehdy ještě téměř panenského Honolulu (Havaj), 5. ledna 2025 se výprava vylodila v sanfranciském přístavu. Dále odjezd do kalifornského Riverside, kde se Walter Wanderwell a Aloha berou. Čtyři dny před vánočními svátky 1925 se Aloze narodila dcera Valri (o dva roky později také syn Nile).

Expedice sice oficiálně skončila příjezdem výpravy na americké území, ale Aloha s manželem touží cestovat dále. Plaví se na Kubu, pak do jižní Afriky, pokračují ke Kilimandžáru a cestu Afrikou zakončují v Mombase, odkud se dostali na palubě osobní lodi do Francie a autem do Paříže.

Svůj nový domov nalezli roku 1929 ve floridském Miami, ale neposedná krev je hnala dál. V prosinci 1932 si manželé koupili třicetimetrovou motorovou jachtu, na níž chtěli plout z Kalifornie podél jihoamerického pobřeží. K tomu ale nikdy nedošlo, protože 5. prosince 1932 byl Walter Wanderwell nalezen v kajutě jachty zastřelený. Viník nebyl nikdy vypátraný a policie případ odložila. Samozřejmě se vyrojily spekulace o tom, že cestovatel někomu „shora“ překážel, ale pravý důvod a skutečného pachatele už zastřela opona proběhlých devadesáti let…

Aloha se v první polovině třicátých let podruhé vdala. Celý další život strávila cestováním, opakovaně navštívila Afriku, Indii, Austrálii a přednášela po celých Spojených státech i v Kanadě. Zemřela v roce 1996 v Kalifornii ve věku požehnaných 90 let.

Idris „Aloha“ Wanderwell – přestože za sebou měla tolik expedičních úspěchů – není v Evropě prakticky známá. To jen dokumentuje, že Atlantik představoval nejen dopravní a geografickou, nýbrž i komunikační překážku. Proto vzpomeňme s úctou na dámu vysokého vzrůstu i sebevědomí, která toho za volantem jednoduchého vozíku tolik dokázala…

Zdroj: archiv autora, FoMoCo, Time, L.A.Times