Známý neznámý cestovatel: Ladislav Mikeš Pařízek projel Afriku s naprosto sériovým Spartakem

Dobrodruh, světoběžník, reportér a svérázný typ – a jak se takový člověk dostane ke dvěma příjmením? Jednoduše: narodil se 19. listopadu 1907 v Českých Budějovicích jako Ladislav Pařízek, Mikešová bylo původní příjmení jeho manželky, které si přidal. A skutečnost, že si s ničím příliš hlavu nelámal, byla pro tohoto svérázného cestovatele typická.

Dětství na ulici vychovalo mladého Pařízka k řešení problémů pěstmi, kopanci a rvačkami všeho druhu. Později zkoušel boxovat, ale nelámal si příliš hlavu s pravidly. Po vzniku Československa se aktivně zapojil do skautského hnutí a stal se z něj nadšený propagátor objevitelských cest.

Na počátku dvacátých let utekl z rodného domu do Paříže a v nouzi nejvyšší se přihlásil do cizinecké legie. Po výcviku se s jednotkou dostal do Alžírska, a to pro Pařízka znamenalo první setkání s africkou divočinou. Ještě netušil, že právě objevil svou celoživotní lásku! Postupně se dostal až k rovníku. Už ve 30. letech, kdy se rozloučil s legií, zajížděl do své vlasti, ale na sklonku třicátých let se vrátil zpět do Československa natrvalo. Živil se jako řidič nákladního auta či dělník při opravách železničních tratí, později také jako příležitostný novinář znalý řečí, afrického koloritu i majitel mnoha konexí a doporučení.

Pařízek zůstal v Praze, která pro jeho levicovou orientaci představovala místo, kde se mohl ztratit v anonymitě a vyhnout pronásledování a zatčení. Do Afriky se dostal až v roce 1947.

Cestovatel během výcviku v cizinecké legii prodělal řidičský kurs a jezdil s mnoha zajímavými vozy, majícími dnes punc exkluzivity: Amilcar, Delage, Talbot, Delahaye, Ford aj. Po návratu do ČSR jezdil v mírně ojeté malé škodovce 422, ale krátce také za volantem Aera 30.

Po válce se situace změnila. Nové vozy nebyly a Pařízek musel vzít zavděk litrovou Pragou Piccolo s výkonem pouhých 18 koní, pocházející z roku 1932. Cestovatel vyjel do Afriky na sklonku roku 1947, vrátil se ale až po únorových událostech roku následujícího. Vzhledem k Pařízkově levicovému smýšlení nepřekvapí jeho podpora nového „lidově demokratického“ režimu.

Pravá tvář nového zřízení se ukázala už o necelou dekádu později, kdy se Pařízek dvakrát snažil vycestovat na další africké putování, posvěcené dokonce jeho postem šéfredaktora časopisu Lidé a země. Vše bylo marné, oddaný člen strany Ladislav Mikeš Pařízek nesměl vycestovat ani do spřátelených balkánských zemí.

Situace se obrátila až na přelomu let 1958 a 1959. V africké Guineji došlo k puči, země se rozloučila s koloniální minulostí, takže východoevropský stranický tisk si mohl přihřívat svoji polívčičku.

V Československu snad nebylo (s výjimkou Františka Alexandra Elstnera, který byl v nemilosti a čekala jej už jen cesta do Sovětského svazu) kvalifikovanějšího člověka a znalce. Duo Hanzelka + Zikmund se chystalo na putování Asií a Oceánií, takže Pařízek dostal rozkaz k přípravě. Spolucestujícím mu byl fotoreportér a kameraman Lubomír Mikula.

Expedice do Guineje byla naplánovaná na jaro 1959. Dopravní prostředek poskytla mladoboleslavská Škodovka, ale ani zdaleka se nejednalo o nový vůz. Ze svého továrního autoparku vybrali ojetou Škodu 440, u nás známou pod kdysi uvažovaným typovým názvem „Spartak“. Vozidlo mělo najeto více než 40 000 km, absolvovalo pouze běžné servisní úkony a za jeho volantem se do té doby vystřídalo několik lidí s různými řidičskými návyky.

Škodovka dostala před cestou základní údržbu a nový chladič, ovšem žádné speciální úpravy, které známe z poválečných cest ostatních československých expertů na tropy, dokonce ani bílý lak střechy či zesílené podvozkové díly. Vůz byl samozřejmě přetížený, což znamenalo zvýšené riziko zejména na pověstných afrických „roletách“ (zvlněné vozovky) a při jízdě nezpevněným povrchem.

V roce významného výročí naší největší automobilky musíme spravedlivě konstatovat, že zcela sériová ojetá Škoda 440 se osvědčila stejně dobře jako zahraniční speciály a porvala se s nástrahami černého kontinentu navzdory pesimistickým předpovědím u nás i v Africe.

Sám Pařízek si chválil zejména odpružení, vynikající chlazení agregátu, které nezklamalo ani při tropických teplotách, pohodlí za volantem navzdory zcela zaplněnému interiéru a téměř zázračnou schopnost škodovky poradit si s terénem, vhodným spíše pro vysloužilé vojenské willysy nebo nové landrovery.

Expedice odstartovala 15. dubna 1959 z pražského Valdštejnského náměstí a zamířila přes Plzeň, Norimberk, Štrasburk a Paříž až na mořské pobřeží, a odtud lodí do guinejské přístavní metropole Conakry. Pařízek procestoval nejen centrální oblast Guineje, ale i místa u hranic s Libérií a Senegalem.

Zásadním Pařízkovým objevem se stalo nalezení pramenů řeky Niger, čímž se cestovatel zařadil mezi proslulé objevitele 20. století, protože nenavštívil jen známé lokace, ale sám přispěl k vyplnění dalšího zatím bílého místa na afrických mapách.

Expedice se vrátila 29. července 1959 po tříměsíčním putování. Během něj najeli Pařízek s Mikulou více než jedenáct tisíc kilometrů. Na tehdejší poměry a osobní automobil značné množství, protože před více než šedesáti lety se průměrný roční nájezd pohyboval zpravidla ve zlomkových hodnotách dnešních ujetých vzdáleností.

... Pařízkova hvězda začala blednout. Z Pařízkových reportáží a knih následně těžil především režim, ale Pařízek byl pořád jeho hlasatelem. Po návratu se věnoval především přednáškovým zájezdům, besedám, televizním a rozhlasovým vystoupením a pracoval i jako redaktor při úpravách svých knih. Ty neobsahovaly jen cestopisné črty a zážitky, ale napsal i pohádky, reportáže z květnového povstání 1945 a vydal také tematické publikace ze svých dřívějších cest.

V proslulosti jej ovšem zcela deklasovala dvojice cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, a sice evidentně jejich pravdivostí, odlehčeným stylem a nebojácností „říznout“ do problémů. Ladislav Mikeš Pařízek byl později nucený stáhnout se do ústraní. Jeho jméno se téměř nikde neobjevovalo a po Pařízkově skonu 28. března 1988 si zřejmě jen málokdo všiml drobné noticky v denním tisku.

Ladislav Mikeš Pařízek nezůstal v obecném povědomí jako jeho slavnější současníci, a je to škoda. Nedochovala se ani jeho expediční Škoda 440, zbyly jen kilometry filmového pásu, stovky fotografií a velký náklad publikací. I tak ovšem je to na jeden lidský život hodně…

Zdroj: archiv autora, BudLive
Autor článku děkuje dr. Janu Tulisovi za svolení k použití snímku z jeho archivu