Mercedes ve službách socialistického Československa. Čedok tento luxus ale domácím turistům nedopřál

Československo je až do počátku sedmdesátých let vídávalo jen se zahraniční registrací a s nákladem návštěvníků ze západu. Projížděly Prahou, zastavovaly u Konopiště či jiných památných historických objektů, bývaly k vidění v západočeských lázeňských centrech či dalších místech, jimiž se někdejší Československo mohlo a chtělo pochlubit…

Autobusy Mercedes-Benz u nás jezdily před válkou a v roli kořistních vozidel i po ní, v ojedinělých případech do poloviny padesátých let. Pak přišla dlouhá odmlka, a to nejen pro tuto legendární německou značku, ale pro všechny západní výrobce, kteří měli zájem na exportu alespoň několika jednotek do Československa. 

Na samém sklonku 50. let sem sice zamířil tehdy zcela nový model O 322, ovšem nikoliv do některého dopravního závodu státní organizace ČSAD. Byl určený jako studijní vzorek pro potřeby vysokomýtské Karosy, krátce se objevil ve značkové expozici Mezinárodního strojírenského veletrhu Brno, byl předaný ke zkouškám, do veřejné dopravy nezasáhl a skončil rozložením.

Československo sice dovezlo několik exemplářů západních autobusů, které sloužily zájezdovým potřebám, případně přepravě turistů, ale prozatím mezi nimi německá značka nebyla. Důvod je jednoduchý a stejný, jaký nastal při importu osobních vozidel západních značek do prodejen PZO Tuzex a Mototechny: S tehdejším západním Německem existovaly pořád politicky neurovnané vztahy, ty se podařilo normalizovat až počátkem sedmdesátých let na úrovni zřízení zastupitelských úřadů.

Mezitím došlo k určité stabilizaci hospodářství a oteplení politické situace. Mířily sem tisíce západních turistů ročně, část z nich veřejnou dopravou, a ty bylo nutné podchytit. Čím je převážet? Největší cestovní kancelář v Československu – Čedok – měl k dispozici menší množství autokarů Škoda 706 RTO a další si mohl nasmlouvat u některého dopravního závodu, nejčastěji pražského.

Jenže RTO už se blížily k hranicím své životnosti, technicky i morálně zastarávaly, západní turisté byli zvyklí na zcela jiné standardy komfortu, rychlosti a úrovně vnitřní výbavy, a RTO už přestávaly stačit. Sice ještě více než deset let zvládaly každodenní nápor tisíců kilometrů na běžných vnitrostátních linkách, ale náš občan většinou neměl na výběr – a ani ponětí o tom, jak se jezdí na západ od našich hranic.

Nové autokary řady Šx mohly být lékem, ale přicházely opožděně a v nedostatečných počtech, protože na ně čekal doslova každý dopravní závod. Takový luxusní Europabus s klimatizací, šestistupňovou převodovkou a dalšími příjemnými doplňky by byl přímo ideální, ale obsahoval příliš mnoho západních součástí, na něž by výrobce v případě vysokých produkčních objemů nedostal devizové krytí.

Čedok sice provozoval malé množství těchto rychlých a kvalitních strojů, ovšem zbývala kategorie těch „NEJ turistů“ – a pro ně bylo potřeba obstarat skutečně světovou kvalitu.

Mezitím prošla doba uvolnění konce 60. let a leccos se mohlo. Čedok disponoval určitou devizovou samostatností a mohl nakupovat například západní vozidla, tedy nejen autobusy jedenáctimetrové kategorie, ale i minibusy Volkswagen a Mercedes-Benz.

Tak se stalo, že se vedení Čedoku v roce 1971 usneslo nakoupit malou sérii zahraničních vozidel, z nabídek se do užšího výběru dostaly značky Mercedes-Benz, Neoplan a Fiat. Poslední z nich záhy vypadl ze hry, protože neměl tak rozvinutou servisní síť v celé Evropě včetně východních států, nakonec zvítězil Mercedes-Benz svým luxusním typem O 302, který k nám přijel (v majetku továrny) koncem roku 1971 na předváděcí jízdy. Vraťme se do historie.

Mercedes-Benz O 302 se začal rodit v roce 1960 jako náhrada modelu O 321, který měl ještě oblé tvary, nesoucí poselství padesátých let. Byl ale mimořádně oblíbený a vyráběl se celých dlouhých patnáct let až do prvních dnů roku 1970.

Tvarové řešení nového O 302 bylo schváleno v roce 1963, k základním technickým datům se v krátkosti ještě vrátíme. Poslední jízdní zkoušky se konaly v lednu 1965, vozidlo se dostalo do výroby v montovně v Mannheimu, odkud tato technika tradičně vyjížděla. Zde se také nový O 302 oficiálně představil zástupcům sdělovacích prostředků. Psal se 18. květen 1965…

Mercedes-Benz O 302 je primárně řešený jako autokar s vysokou podlahou a polosamonosnou konstrukcí. Má sice rám, ale k němu je upevněná samonosná karosérie, což podle dlouhodobých testů přispělo nejen ke zkvalitnění jízdy, ale i k bezpečnosti – jako k prvořadé a tradiční prioritě koncernu Daimler-Benz.

Každý jednotlivý exemplář byl vlastně stavebnicí, u níž zákazník specifikoval délku (9,5 nebo 11, případně 12 metrů), počet a druh oken, typ odpružení, použitý agregát a samozřejmě výbavu, volitelnou z objemných katalogů nebo zcela podle individuálního přání. Srdcem vozidla se stal vznětový atmosférický přímovstřikový šestiválec s objemy od 5680 cm³ do jedenácti a půl litru, ten nejsilnější s výkonem až 240 koní. Pětistupňová mechanická převodovka byla v posledních letech výroby alternována s osmistupňovou, vozidlo dosáhlo podle motoru a provedení maximálky od 85 do 112 km/h.

Dálkové provedení nabídlo (podle velikosti karosérie) místo 32 až 36 pasažérům, v době vývoje a výroby O 302 se rozhodně „nenosilo“ natěsnání cestujících maximálně k sobě bez ohledu na jejich pohodlí a místo na nohy. Existovalo i městské a linkové provedení, posledně jmenované měly dvojnásobnou přepravní kapacitu a počítalo se i se stojícími pasažéry.

Dálková verze mohla být za příplatek vybavená klimatizací, mívala determální skla, plynule nastavitelný sklon opěradel, dvoje elektropneumaticky ovládané dveře, řidič měl k dispozici hydraulické servořízení ZF a anatomické všestranně stavitelné sedadlo.

Cena standardního O 302 s motorem o výkonu 230 koní a základní výbavou bez příplatkových položek přesáhla v druhé polovině 60. let částku 100 000 DM (západoněmeckých marek), což byla srovnatelná cena devíti Mercedesů-Benz 200 nebo čtyř Porsche 911 S, obojí v základním provedení. V případě objednávky nadstandardního příslušenství mohla pořizovací cena vystoupit až ke dvojnásobku, za to ovšem provozovatel dostal téměř pojízdný hotel…

Cestovní spotřeba O 302 se pohybovala mezi 18 a 25 litry nafty, výrobce nabízel i zástavbu větší nádrže. Mercedes-Benz O 302 patřil k nejúspěšnějším poválečným přepravníkům osob. Vyráběl se do poloviny roku 1974, kdy už debutoval jeho nástupce O 303 jako celosvětový etalon kvality a nejvyšších standardů.

Světlo světa spatřilo více než 32 000 jednotek, z nichž poměrně vysoký počet továrna dodávala ve formě pojízdné platformy pro individuální karosování.

Zajímavostí je následná montáž O 302 v jiných evropských i mimoevropských zemích, a to až do konce 70. let. Naši rekreanti se s licenčními mercedesy mohli setkat v osmdesátých letech v Rumunsku. Určitě je upoutala obrácená „mercedesovská“ hvězda, mířící jedním cípem dolů. Jednalo se o výrobky íránské značky Irannational, dodávané v rámci obchodní dohody mezi Rumunskem a Íránem, ve velkých městech a na pobřeží sloužily jako prvotřídní turistické autokary, i když už se na nich podepsalo strádání rumunského provozu a nepříliš dostupný servis.

Vraťme se do Prahy. Po podepsání smlouvy se v roce 1972 rozběhla realizace objednávky čtyř zájezdových autokarů O 302 v základním provedení, v jednotkové ceně 90 000 marek. Součástí dohody bylo lakování do barevné figury vozidel Čedoku, tedy „polomáčené“ s krémovým spodním dílem (boky) a modrou střechou včetně sloupků. Modré byly i některé detaily, například modrý pás po bocích, spojující výřezy kol a zahrnující i nárazníky. Vozidla měla determální okenní skla až po obliny přechodu do střechy.

Podle některých zákulisních zpráv usiloval Čedok o slevu se závazkem, že napříště bude pro své potřeby odebírat výhradně vozy značky Mercedes-Benz. Možná na tom něco bude, protože zhruba od poloviny sedmdesátých let se množství krémově-modrých mercedesů na našich silnicích začalo rychle zvyšovat, svá vozidla měl nejen pražský Čedok, ale i brněnský a bratislavský.

Jak to ale bylo doopravdy, to se zřejmě už nedá zjistit. Teoreticky možná byla i další výhoda, kterou si pro sebe Čedok mohl osobovat: V době dodání čtveřice O 302 (tři vozy v roce 1973, poslední o rok později) už bylo všeobecně známé, že řada odchází do historie a veřejnost si prohlížela špionážní snímky superluxusních O 303. Nabízí se tedy otázka, zda se nákup techniky na konci výrobního cyklu nepromítl do pořizovací ceny.

Ale ať je to, jak chce, importem čtyř O 302 se na naše silnice dostal bezkonkurenčně nejlepší možný stroj – z těch sériově vyráběných. Vozidla sloužila celou další dekádu, ještě v roce 1988 je bylo možné potkat v pražských ulicích – plné šrámů a vyspravených míst, po boku novějšího O 303, který k nám také přišel, a později i renaultů.

Asi by bylo naivní žádat po provozovateli, aby udržel jeden exemplář a nechal jej renovovat do původního stavu a provedení, a používal jej k provozování nostalgických zájezdů. Idea krásná, ale v našich podmínkách těžko akceptovatelná. Budeme si tedy muset vystačit se vzpomínkami na dvoubarevné kolosy na Staroměstském náměstí, před nejdražšími hotely nebo ve stokilometrovém tempu mezi Prahou a Karlovými Vary…

Zdroj: archiv autora, Mercedes-Benz, In aller Welt