Reklama
Auto

Retro: S dýchavičnou Škodou 120, karavanem a třemi dětmi přes Alpy směr Monako. Psal se rok 1991

Dnešní punkové cestování není nic proti tomu, jaký punk byly běžné cesty na dovolenou po revoluci
Zdroj: Lukáš Dittrich

V roce 1989 rodiče absolvovali svou první cestu autem k moři. Nebyla to Jugoška, jak se tehdy říkalo Jadranu, ale studený Balt v NDR. Výlet to byl vynikající. Nás odvezli rodiče k babičce, za tehdy novou dacii zapřáhli přívěs a bylo vymalováno. 

Na ten přívěs si mimochodem táta na pražském Smíchově vystál několikahodinovou frontu, objednal model Treska Ohrid a v srpnu toho roku vyrazili. A cože si z této dovolené přivezli? Druhý den pobytu rodičům při první cestě na výlet místní tráboš pochroumal zadek té nové dacie, a protože bylo zároveň nezvykle teplé počasí, máma si přivezla pěkné spáleniny. My děti jsme si museli na svůj první výlet k moři ještě počkat. 

Na podzim proběhla revoluce a rodiče (nebo spíš táta) pomalu začínají plánovat, že se někdy podívají do Jugošky i s námi dětmi. Nakonec k tomu došlo až v roce 1991, ale zase z toho byla cesta, za kterou by se nemusel stydět ani televizní Fotr. Škoda 120 GLS, karavan, vzadu usazené tři děti a na sedadle spolujezdce máma s obrovským atlasem Shell. Žádné telefony, žádné aplikace, žádné navigace, žádná klimatizace, žádné znalosti cizích jazyků (kromě ruštiny) a výlet do dosud nepoznaného prostředí.

Táta objednal přívěs na jaře roku 1991. Tentokrát to ale nebyla Treska Ohrid, nýbrž karavan zapůjčený od soukromého majitele a šlo o přívěs domácí výroby. Naše Škoda 120 GLS byla tou dobou devět let stará a nepřekypovala zrovna výkonem, takže bylo důležité, že domácí přívěs byl lehčí než Treska a měl lepší aerodynamiku. Cílem této dovolené bylo místo kousek nad Splitem, které táta objednal začátkem června. Všichni se těší... 

Jenže v Jugoslávii to přestává být legrace. Válka je na spadnutí, takže plán na výlet do Jugošky nakonec musíme přehodnotit. Všechno je ale připravené, je potřeba vymyslet náhradní destinaci. A tak táta nastříhal několik papírků, popsal je a dal to mámě, ať něco vylosuje. Vítězem se stává Francouzská riviéra. Táta narychlo udělal nástřel itineráře a v neděli k večeru se naše smečka vydala vstříc dosud nepoznaným obzorům. Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. 

Místo Jugošky Francouzská riviéra

Nemáme navigaci, mobilní telefon byl tenkrát ještě hudbou budoucnosti, spolehnout jsme se nemohli ani na jistotu nějaké asistenční služby. Základem naší navigace byl pouze rok starý atlas Shell, který táta v roce 1990 dostal při cestě na západ od kamarádů z Mnichova. Ještě před Kaplicí a tedy opuštěním České republiky přišel první problém. Větrák chladiče vypověděl službu. Rakousko a Itálie, to je přece placka, to nějak dáme. Nebo ne? Kousek před Salcburkem dáváme první nocování na velkém odpočívadle, kde bylo úplně všechno včetně houpaček a prolejzaček. V našich dětských očích to byl hotový zázrak, něco takového jsme neznali. 

Po delší pauze se náš cirkus vypravil dál a na švýcarských hranicích přišel druhý problém. Vypadá to, že máme příliš široký vlek. Celník se ho rozhodl změřit s tím, že do dvou metrů to je OK, jestli je širší, musíme se otočit a jet jinudy. To samozřejmě nikdo nechtěl. Neobměkčily ho ani naše dětské namalované pasy, které jsme si z nudy načmárali během nekonečné jízdy na zadních sedadlech stodvacítky. Táta vytušil průšvih, takže když to šel s celníkem měřit, začátek metru o několik centimetrů přesadil, aby to vyšlo o něco lépe. Celník vyřkl verdikt: „203 cm, jste v toleranci, pokračujte na dovolenou.“ 

Všichni jsme si oddechli, zejména máma, která by jinak musela navigovat po nějaké absolutně neplánované trase. Po několika stovkách metrů ale bylo jasné, proč celník chtěl karavan měřit. Na úzkých klikatých cestách nebylo místa na rozdávání a vyhýbání bylo hodně těsné. Nějak se to ovšem povedlo a pondělní noc jsme trávili ve švýcarském průsmyku Maloja. Byly tam čtyři stupně, takže jsme si na noc oblékli všechno, co zrovna bylo po ruce. Následující den při cestě k Lago di Como jsme ze sebe postupně oblečení sundávali. Jak říká táta, „nakonec jsme měli auto plné hadrů“. 

Střet s italským provozem a drobná nehoda

Co čert nechtěl, v úterý ráno se dostáváme do pravé milánské ranní špičky. Rodiče a asi i já se svými sestrami s otevřenou pusou koukají, jak malé fiaty jezdí po cyklostezkách a nás čeká další velké dobrodružství. Pořádný kruhák táta s mámou tenkrát znali pouze z Dejvic, ale ten nebyl nic proti milánským kruhákům a všudypřítomným splašeným Italům. První pokus o správné odbočení na jednom velkém kulaťáku se nezdařil. Bylo potřeba dát si další kolečko. Přijíždějící a dotírající auta z bočních směrů nás pomalu vytlačují k travnatému středu kruhového objezdu. V okamžiku, kdy jsme začali brousit trávník, přichází vysvobození. Italský řidič kamionu kruhák zablokuje a nechá nás vyjet z této dost velké šlamastiky. 

Cesta dál probíhá tak nějak na pohodu až do chvíle, kdy dorazíme na silnici, kde se jezdí rallye Monte Carlo. Stoupání k průsmyku Col de Tende už bylo na naší škodovku příliš. Jedeme s otevřeným víkem od motoru a táta začal vymýšlet, že přívěs odpojí a odchytne někoho s koulí a silnějším autem, kdo by vlek vytáhl nahoru. Dýchavičná stodvacítka to nakonec nějak dala a nám se už zdálo, že teď přijde jen cesta k moři a dojezd po pobřeží až do kempu ve městě Agay. 

Nakonec to ale zas tak jednoduché nebylo. Máma má přece jen v pozici navigátora určité mezery. Na poslední chvíli začne hlásit, že musíme odbočit, táta to střihne na vedlejší, ozve se tupá rána, vlek se rozhodil... Vzal to o svodidla. Napětí z dlouhé cesty, věčné nejistoty, jestli jedeme dobře a jestli vyjedeme další prudký kopec, by se dalo krájet a teď ještě tohle. Naštěstí z přívěsu žádné věci létat nezačaly a při následné kontrole táta zjišťuje, že se vlastně nic nestalo. Jen pár škrábanců.

Zlatým hřebem celé této cesty byl průjezd přes Nice a Cannes. Kam se člověk podíval, všude samé uzoučké uličky a uprostřed toho škoda s obytným přívěsem. Opět byl večer, všude hustý provoz a my se tam motáme večerní promenádou. Všichni už by nejradši zakempovali a zalezli do postele, my děcka vzadu děláme bordel, protože už jsme fakt unavení, máma už neví, čím nás zabavit a táta po dalším dnu za volantem stodvacítky okořeněným menší nehodou už má také dost vybité baterky. 

Už za tmy zaparkujeme v kempu. Vyrazili jsme v neděli navečer, teď je úterý. Recepční nám ještě pomůže umístit vlek na správné místo. Dobře to celé dopadlo.

Noví známí i zážitek z jízdy Fordem Scorpio

Ráno asi přišlo to největší překvapení. Naši sousedé s autem s lucemburskou SPZ se táty ptají, jaká byla cesta a jak budeme ve Francii dlouho. V březnu 1989 utekli do Lucemburska. Díky tomuto mladému páru z ČR můžeme podniknout výlet do Monte Carla nebo do Cannes, kde jsme vyzkoušeli staré kolotoče a v Monaku obdivovali jakési umění v podobě sešrotovaných aut naskládaných na sobě. 

Mimochodem, tyhle výlety jsme podnikali jedním autem. To víte, rozpočet byl přece jen poněkud napnutý, takže bylo nutné šetřit. To znamenalo, že v tom fordu jeli čtyři dospělí a tři malé děti. Dnes už by to bylo něco nemyslitelného. Pro tátu bylo přesednutí ze škodovky za volant scorpia samozřejmě velkým zážitkem. 

A tak společně trávíme dopoledne u moře a rodiče večer s nimi popíjí místní dobré víno. Celé to ale dost rychle uteklo. Poslední den se rozloučíme a rozjedeme se do svých domovů. Na kolik nás tenkrát vyšlo ubytování, to už si rodiče nepamatují. Šetřit se ale muselo, což kromě jiného znamenalo také objíždění placených dálnic i po cestě zpátky do ČR. I při ní nebyla nouze o komplikace, jako třeba když jsme při objíždění Lago di Garda potkali v tunelu dvoupatrový autobus a nastala chvíle vyčkávání, kdo začne couvat jako první. Autobus se naštěstí nad námi smiloval, jinak bychom tam couvali s tím přívěsem asi ještě teď.

Mně a mým sestrám tahle cesta přinesla první setkání s mořem, což se nám samozřejmě hrozně líbilo, a proto jsme každoročně otravovali, kdy zase pojedeme k moři. Rodičům přinesl tenhle zájezd nové zkušenosti a zejména setkání s milými lidmi, které jsme ale od té doby už nikdy neviděli. Ale tak už to zkrátka tehdá bylo. Udržovat kontakt bylo možné leda přes dopisy, žádné Facebooky a Instagramy nebo maily neexistovaly. A neexistovaly ani digitální foťáky. Proto také v galerii nakonec moc fotek z tohoto výletu nenajdete a řada z toho, co tam je, jsou pohledy, které rodiče kupovali na místě. To víte, nikoliv 80GB paměťová karta, ale film na 36 snímků.

Podobných punkově-dobrodružných cest následovala po Francii z roku 1991 celá řada. Z dnešního pohledu jsou tyhle vzpomínky neuvěřitelné. Vždyť jsme třeba v pěti jeli Fiatem Ritmo po válce do Jugoslávie a jindy jsme zase jeli ve Fiatu Uno na Korsiku. Ale co vám budeme vyprávět, vždyť spousta z vás to také zažila a určitě si na to dobře vzpomíná. Punkové cestování v dnešní době zkrátka mnohdy není nic proti tomu, jaký punk byly před pár desítkami let úplně obyčejné výlety na dovolenou.

Reklama

Diskuze

mortimer - 22.03.2024 12:39:39
když už tak termospínač ventilátoru, Ty termostate ..... :o)
petr - 21.03.2024 18:53:31
A také se demontoval termostat v motoru. Kdysi jsem potkal Slováka v Chorvatsku cestou na svatý Jure, já na kole na jeden zátah, on v Rapidu na dvakrát. Ventilátor na tvrdo a demontáž termostatu + otevřená motorhaubna. Ale šlo to, ne že ne.

Tkaničky do Montvernieru, aneb výjezd na jeden z nejzajímavějších kopců Tour de France

Spektakulární klikatice Les Lacets de Montvernier je schovaná v příkré skále
23.11.2023 08:55
|
0
Reklama

Renault Trafic provizorně předělaný na spací auto a víkendový výlet na podzimní Neziderské jezero

Podersdorf bývá v létě narvaný k prasknutí, teď tu bylo sice chladno, ale absolutní klid
15.11.2023 07:28
|
1
Reklama

Vyprdněte se na francouzskou Paříž, navštivte českou Maříž a nebudete litovat!

Maříž měla za komunismu smůlu, že ležela jen 500 metrů od rakouských hranic. Zastavil se tady čas.
20.07.2020 08:54
|
0

Zatím to nikdo neví, ale příští rok přesouváme Tour de France do Gruzie!

Celý cyklistický cirkus bych vyhnal pod Kavkaz. Tam by se teprve ukázala sportovní pravda
15.07.2019 09:23
|
0

Korejský trip končí, Fotr se vrátil do Prahy. Víme, co bude dál

Bude se vybalovat, budou se zpracovávat materiály a plánovat další trip. Kam? Kdo ví...
13.04.2024 08:47
|
0

Proč letos vyrazit do Německa? Důvodem může být výročí pádu Berlínské zdi, Chemnitz nebo Euro 2024

A také německý malíř Caspar David Friedrich slaví 250. výročí.
11.04.2024 09:30
|
0
Reklama

Slovensko

Kdy, kde a za jakých podmínek se smí přespávat na divoko na Slovensku?
11.04.2024 07:58
|
0

Test: Land Rover Defender Outbound je skvělé auto na spaní i cestování. Chyby se ale najdou

Líbí se vám? Nám také. A moc! Zájemci si ale musí připravit minimálně 2,6 milionu
09.04.2024 06:35
|
0
Reklama
Fotr na tripu