Něco jako Baťova dálnice, jen je to železnice. Slovenské Gemerské spojky nabídnou 40 minut v tunelu

Na cestách rád hledám a zkoumám různé zapomenuté stavby. A je jedno, jestli jsme na Sardinii, nebo na Moravě. I proto jsme ostatně před časem podnikli cestu po zbytcích Baťovy dálnice, kterou jsem si velmi užil. A ze stejného důvodu, když jsme hledali, kam přesně vyrazíme na plánovanou cestu na Slovensku, jsme zavítali k Muránske planině. Mají tu totiž Gemerské spojky. 

Jejich příběh je vlastně podobný tomu o Baťově chřibské dálnici. Realizace celého projektu se úspěšně rozběhla, ale dílo se dokončit nepodařilo. U chřibské dálnice stavbu přerušila válka, u Gemerských spojek byla válka spíše důvodem, proč ke stavbě vůbec došlo. Každopádně dnes i slovenské Gemerské spojky slouží jako turistická atrakce, kterou si užijete jak na kole, tak i pěšky. Nebo jako my s kočárem. Navíc je nedaleko odsud ještě unikátní Ochtinská aragonitová jaskyňa a v její blízkosti také malá farma Hrádok. Na kole se to dá všechno objet za jeden den, my jsme si pomohli autem. 

Gemerské spojky jsou stavby, které měly sloužit nově budované trati Slavošovce - Revúca - Tisovec. K výstavbě došlo po roce 1938, kdy Maďarsko zabralo část Slovenska, přičemž region Gemer, ve kterém leží i Muránska planina, za to zaplatil přerušením některých železničních spojení. Slovenské vlaky najednou musely jezdit přes maďarské území.

A právě proto se začala plánovat tato nová trať, díky které by se vlaky zase pohybovaly pouze po Slovensku a celou dopravu by to zjednodušilo. Ve zdejším regionu přitom byla železnice velmi důležitá pro místní železárnu a papírnu. 

Těchto železničních staveb okolo města Revúca vzniklo více, ale ne vše je přístupné. V lesích mezi Reúcou a obcí Muráň je údajně například částečně zatopený a zavřený tunel, který dnes slouží jako útočiště početné kolonii netopýrů. Ty turistické stavby jsou tři: Mníšanský viadukt, Mníšanský tunel a Slavošovský tunel, který je hlavní atrakcí, protože měří 2,4 km. 

Vše bylo dokončeno v první polovině 40. let, k položení kolejí a finalizaci trati nikdy nedošlo. Skončila válka, zabraná území byla vrácena a Gemerské spojky už nebyly potřeba. Dnes tak slouží jako vděčný a zajímavý výletní cíl. 

Výlet přes Gemerské spojky můžete pojmout různě. Velkou výhodou je snadná dostupnost, protože jak pod most, tak přímo k dlouhému Slavošovskému tunelu se dá pohodlně dojet autem. Zároveň zde vede oficiálně značená cyklotrasa, a to i skrz více než dvoukilometrový tunel, takže se můžete projet na kole. Jen nesmíte čekat vyhlazenou asfaltovou cyklostezku. 

My jsme dojeli autem až pod most, kam sice vede už polní cesta (z obce Mníšany), ale žádný velký off-road to minimálně za sucha není a i kdyby byl, náš malý Avenger s pohonem všech kol 4xe a solidní světlou výškou by to asi dal. Pod mostem jsme vytáhli náš lehce terénní kočár od Thule a dál se vypravili po svých. Na druhou stranu údolí se dostanete právě přes viadukt, následuje zhruba 250 m dlouhý tunel a pak příjemná procházka na dvacet minut, než dojdete k ústí Slavošovského tunelu. 

Jde se po trase chystané železnice, takže žádná dramatická stoupání a klesání se nekonají. Jen místy úzká pěšinka, jindy trochu kamení a po celou dobu absolutní klid. Možná potkáte nějakého cyklistu a to je tak všechno. Že se blížíte k velkému tunelu, pak poznáte podle studeného větru, který vane skrz tunel. Jako kdyby odtamtud mělo každou chvíli vyjet metro. 

Byli jsme tu přesně uprostřed léta, ale před tunelem to bylo na mikinu. Uvnitř je samozřejmě chladno. Stačí zalézt jen pár kroků do tunelu a rázem jste v totální tmě. Posvítil jsem si čelovkou na zem a první, co jsem uviděl, byl nádherný mlok, který jen tak postával na zemi. Klasicky černý se žlutými tečkami, jako kdyby ho někdo postříkal barvou. 

Vtipné je, že před tunelem najdete ceduli regulující provoz cyklistů. Nesmíte zde jezdit přes 10 km/h a musíte se držet na té správné straně. Jako kdybyste jeli po silnici. Větší rychlost tady je ale spíše nemožná (pokud si nechcete rozbít ústa), protože na zemi jsou jakési betonové desky a mezi nimi jsou velké spáry pravděpodobně na odvod vody. Na kole to s vámi bude celých těch 2,5 km dost drncat. Potkali jsme tu i jednoho místního člověka, který nám říkal, že to projíždí v pohodě i na motorce. Pak skočil na svůj Simson a zmizel uvnitř. 

Tunel se samozřejmě dá projít i pěšky, ale bude to pro odvážnější. Přece jen ujít zhruba 2,5 km nějakou dobu trvá. Zkušenější nám říkali, že je to zábava tak na čtyřicet minut. To by asi naše dcerka nedala, protože tmu ráda moc nemá, takže si tenhle zážitek nechávám napříště.

Po stejné trase jsme se přes krátký tunel zase vrátili k viaduktu a přes něj k autu. A popojeli jsme dál. 

Když jsme plánovali tenhle malý gemerský trip, původně jsme chtěli zajet do Dobšinské ľadové jaskyňe. Ale tam se z města Revúca, u kterého jsme spali, jede přece jen trochu déle a je to „jenom“ jeskyně ledová. Led by tam být stále měl, takže prohlídka bude zajímavá a určitě pěkná, nicméně ledových jeskyň najdete v Evropě více. Nedaleko městečka Jelšava je ale Ochtinská aragonitová jaskyňa, která sice není nijak extra velká, ale je mimořádně zajímavá. V rámci Evropy je jediná svého druhu a v rámci celého světa by měla být jedna ze tří. Další podobnou najdete v Argentině a třetí pak v Mexiku. Takže jsme se vypravili místo do ledové jeskyně sem. 

Aragonit je uhličitan vápenatý a je to materiál, který pomalu, skutečně velmi, velmi, velmi pomalu tvoří různé objekty. Pomalu tady znamená tisíce let. Ty nejstarší objekty ve zdejší aragonitové jeskyni mají skoro 140 tisíc let a někdy se o nich mluví jako o „první generaci“. Vlastně trochu vypadají jako zmrzlá voda. 

Na pohled zajímavější je druhá generace, která má podobu připomínající mořské korály. Jsou to takové všemožně zakroucené jehlice. Jestli si to správně pomatuji, odborně se tomu snad říká heliktit což je výraz, který jsem dosud nikdy neslyšel. Staří těchto objektů jsou desítky tisíc let. Právě tato forma aragonitu je v Ochtinské jeskyni nejčastější. 

Pro úplnost, jeskyně byla objevena v 50. letech minulého století, když se tu razila štola v rámci geologického průzkumu. Celé okolí Revúce je jedna velká hornická oblast, kde se dříve ve velkém těžilo a kde se dodnes těží magnezit. Tedy v době naší návštěvy to platilo, zhruba v září zde ale těžba ustane, protože už se to kvůli magnezitu dováženému z Číny nevyplatí. Místní kopce tak jsou provrtané skrz na skrz. Veřejnosti byla jeskyně zpřístupněna začátkem 70. let. 

Prohlídky jeskyně probíhají v určitý čas a počet denních vstupů se liší podle toho, kdy sem dorazíte. V dubnu, květnu, září a říjnu jsou čtyři denně (9:30, 11:00, 12:30 a 14:00), v červnu, červenci a srpnu jich je osm denně vždy v celou hodinu od devíti ráno do čtyř odpoledne. Obecně sice platí, že v lesích kolem města Revúca moc turistů nepotkáte, tohle ale trochu turistické místo je a s blížící se jedenáctou, na kterou jsme se sem vypravili, se počet lidí ve vstupní budově rychle zvyšoval. Nakonec jsme šli už ve třičtvrtě coby mimořádný vstup a další skupina následovala hned v jedenáct. 

Při čekání si v budově můžete prohlédnout a hlavně přečíst řadu informačních cedulí, které se točí kolem jeskyní. Budova je to kruhová, takže můžete chodit dokola. Je tu i nějaké základní občerstvení a prodejna suvenýrů. Naše dcera tohle vzala jako tělocvičnu a kolem dokola začala trénovat běhání, které se naučila teprve nedávno. V čase prohlídky průvodce otevře vstup a můžete vyrazit nejprve tunelem a pak po schodech dolů do jeskyně. Vypadá to trochu, jako kdybyste šli do metra. Schodů je 104. 

Dole v jeskyni na vás čeká několik zastávek, během kterých vám průvodce řekne řadu informací jak o vzniku jeskyně samotné, tak o aragonitu nebo o dalších věcech, které jsou tady k vidění. Jako je třeba mramor. Za nejhezčí zastávku je považován prostor, kterému se říká „mléčná dráha“. Na stropě se táhne pás aragonitu, který je ještě nasvícený a celé to připomíná hvězdy. 

Aragonitové útvary jinak mají všemožnou podobu. Je zde třeba srdce, astronaut stoupající do oblak a případně jeskynní duch. Záleží na vaší fantazii. 

Osobně se musím přiznat, že jsem celou dobu velmi bojoval s pokušením si na ty jehlice sáhnout, ale to je pochopitelně striktně zakázáno. Když si uvědomíte, jak dlouho tam ty útvary rostly, je to vážně fascinující záležitost. 

Jeskyně je na kopci Hrádok, na některých místech se tu můžete pokochat i pěknými výhledy na nekonečné lesy, které jsou pro tuhle oblast typické. Kousek od jeskyně je také rekreační areál s restaurací, což se hodí, protože restaurací v této oblasti zas až tolik není. A kdybyste chtěli ještě jeden malý přídavek, nedaleko odbočky z hlavní silnice od Jelšavy je malinkatá farma Hrádok. Dětem se tu bude dost líbit. 

Je to klasická mini farma, kde najdete houpačky a hlavně zvířata. Mají tu želvy, lamu, koníka, papoušky, ale také páva, kozy, prasata, králíky nebo morčata. Brzy přibydou ještě další zvířata. K některým můžete do ohrady vlézt, všechny můžete zakoupeným krmením krmit. Pro děti je nepochybně hlavní atrakcí výběh s králíky. Ti se nebojí, přiběhnou, nechají se pohladit, v době naší návštěvy tu byla i mláďata. Děti z toho byly nadšené. 

Vstup je vyloženě symbolický (asi 2,5 euro, pouze v hotovosti). Jen je škoda, že tu zatím zcela chybí možnost koupit alespoň kafe. Ale prý se na tom pracuje. Když ne kafe, tak si tu můžete koupit alespoň různé zvířecí suvenýry a děti se tu mohou vyblbnout také na trampolíně a prolejzkách. 

Všechna popsaná místa v rámci tohoto výletu znamenají nenáročnou akci, kterou jsme v pohodě dali i s rok a půl starou dcerkou. Té se samozřejmě ze všeho nejvíce líbila zvířátka na malé farmě, zatímco v jeskyni nám dalo dost práce udržet dítě v klidu. Pokud byste jeli autem, tak je fajn, že všechna tato místa jsou blízko sebe, což v případě auta znamená pár desítek minut jízdy. 

My jsme pak z farmy zamířili zpět do Jelšavy a následně do kopců do malinkaté hornické osady Železník, kde jsme si našli parádní apartmán. A odtud jsme pak vyráželi na další výlety, o kterých si povíme v dalších článcích. 

Zdroj: autorský text