Vzduchem ve stopách Jana Antonína Bati: Electra představuje cenný relikt československého letectví

O Janu Antonínu Karlu Baťovi bylo mnohé řečeno a mnohé napsáno. Jméno samotné ukazuje na světově proslulý zlínský gumárenský a obuvnický koncern, ale je tu i druhá stránka historie, a tou je emigrace v osudovém roce 1939. Ale J.A.K. Baťa se proslavil i letectvím, a tomu bude věnované dnešní ohlédnutí…

Jan Antonín Karel Baťa se narodil na samém sklonku 19. století v Uherském Hradišti. Od mládí se věnoval obuvnickému řemeslu s výhledem na budoucí podnikatelskou dráhu po boku Tomáše Bati. Procestoval Evropu a jižní i severní Ameriku, a když v létě roku 1932 Tomáš Baťa zahynul při leteckém neštěstí, přebírá otěže řízení rychle expandujícího rodinného podniku.

I Jan Baťa byl technický vizionář a průkopník, netající se obdivem k moderní technice. Používal mnoho zajímavých osobních automobilů (svých i firemních), například jeho osmiválcový Horch se stal proslulým na celém Zlínsku. Ale objevil i přednosti letecké dopravy, která tehdy už sice nebyla v plenkách, ale přesto soukromý letoun v našich podmínkách pořád představoval značnou extravaganci.

Baťu a jeho technické poradce oslovila nabídka americké společnosti Lockheed Aircraft Corporation. Jednalo se o zbrusu nový Model 10 Electra, vyvíjený od přelomu 20. a 30. let.

Dvoumotorový jednoplošník mohly pohánět podle zvolené varianty hvězdicové agregáty Pratt&Whitney (například Baťovo letadlo) nebo Wright, do palivových nádrží se vešlo deset hektolitrů leteckého benzínu, čímž si obsazený letoun zajistil čtyři až pět hodin letového času. Maximální rychlost stroje se blížila 350 km/h, cestovní se podle soudobých zpráv pohybovala mezi 250 a 300 km/h.

Letadlo mohlo mít interiér postavený podle přání zákazníka, odborníky zaujal celokovový trup, odkládací schránky na zavazadla v křídle v těsné blízkosti trupu, zatahovací podvozky a elegantní záď s dvojicí svislých ploch.

Lockheedu Electra se dostalo mocné pobídky v polovině října. Tehdy americká vláda federálním zákonem zakázala s okamžitou platností přepravu cestujících jednomotorovými letadly, zároveň také ustanovila konec nočních přeletů těchto jednoduchých strojů. Z toho profitoval právě Lockheed elegantní dvoumotorovou Electrou s celkovým výkonem přes 900 koní, bezpečnou a ve vzduchu sebejistou.

Konkurencí mu byl pouze Boeing 247 podobných parametrů a od poloviny třicátých let také budoucí válečný a poválečný hit všech světových letišť, Douglas DC-2. Ale zpět k Lockheedu: Mezi jeho vlastníky se počítali kapitáni průmyslu, majitelé těžařských společností a vůbec všichni, kteří se museli často a rychle přepravovat na velké vzdálenosti, a měli dostatek prostředků na nikterak levný stroj.

Velkou reklamu Electře udělala proslulá americká cestovatelka Amelia Earhart. Ta se na palubě nového letounu vydala na cestu kolem světa. Putování ovšem skončilo tragédií, protože cestovatelé se odmlčeli nad Tichým oceánem. Relativně nedávno se objevily zprávy o nálezu malých trosek letadla na ostrůvku, pečlivé srovnávání a náročná badatelská práce prokázaly, že zbytky pocházejí ze stroje cestovatelky Amelie Earhart. Její životní příběh se tedy podařilo uzavřít.

Electra byla svými parametry zřejmě nejvhodnějším strojem pro potřeby Jan Antonína Karla Bati. Zlínský továrník se na jeho palubě vydal počátkem roku 1937 na obchodní a propagační let kolem světa. Trasa vedla z Československa do Itálie, přes Středozemní moře do arabských států severní Afriky, odtud na východ do Indie, pak přes Thajsko, Malajsii a Hongkong do Číny.

Pak Baťu čekala návštěva Japonska, Havajského souostroví, USA a přes Atlantik domů. Electra tehdy nemohla překonávat rozlehlé plochy oceánů, osádka se tedy přeplavila lodí. Z celkové délky 54 000 km uletěla Electra polovinu trasy, ale pak přišla nehoda.

Stroj měl v Chicagu nehodu, ale byl opravitelný. Baťa ovšem nemohl a nechtěl čekat, tak okamžitě koupil další Electru, která jen s jinou imatrikulací dokončila cestu kolem zeměkoule. Původní opravený letoun se na naše území vrátil koncem roku 1937, ale v důsledku válečných událostí se nedochoval. Druhá Baťova Electra ano – a to je naprosto nečekané!

Počátkem druhé světové války se Baťův letoun nacházel na území Polska, pak jej Jan Baťa těsně před hrozícím vyvlastněním odprodal kanadskému letectvu. Electra nejenže přežila válku, ale i nástrahy dalšího pracovního života a několika vlastníků. Nakonec se léty a provozem poněkud unavený Lockheed dostal do sběratelské kolekce a ztichl v hangáru. Zdálo se, že navždy…

Ale v roce 2009 začala jednání o odprodeji letounu do České republiky, což se po obtížných obchodních schůzkách podařilo za cenu překračující šestimístnou korunovou sumu. Novým majitelem se stal Ivo Lukačovič. Letoun ale čekala před obtížným letem přes Atlantik rozsáhlá rekonstrukce.

Ta na jednu stranu zřejmě nevratně zasáhla do originality přístrojového vybavení a některých dalších prvků včetně montáže novodobé elektroniky, na stranu druhou by bez toho letadlo zůstalo už jen statickým exponátem.

Po šesti letech od uzavření obchodní smlouvy se znovuzrozená Electra složitým způsobem a po mnoha mezipřistáních dostala na naše území a od té doby je jejím domovským letištěm Točná nedaleko Prahy. Tady ji také příležitostně můžete vidět nejen v klidu, ale i hřmící po obloze. Lockheed totiž díky rekonstrukci není žádným objektem do „naftalínu“, ale zcela provozuschopným dokladem umu severoamerických konstruktérů.

Díky šťastným shodám okolností, příznivě naladěné „Paní náhodě“ a obětavosti stovek známých i neznámých lidí se příběh Baťova Lockheedu konečně uzavřel. Jan Antonín Karel by byl určitě spokojený…

Zdroj: archiv autora, Delta Airlines, KLM, Lockheed