Elegantní Delfín zpět na českých kolejích: Pýcha východoněmeckých železnic je po náročné renovaci

Počátky jeho konstrukce spadají do slavné železniční továrny ve východoněmeckém Zhořelci (Görlitz). Výrobní závod proslul už v meziválečném čase stavbou rychlíkových jednotek, které se proslavily na celém tehdejším německém území. Po konci války náleželo území, kde se továrna nacházela, do sovětské okupační zóny, z níž se zakrátko stala Německá demokratická republika. Ta se snažila pokračovat ve stavbě drážních vozidel (například její osobní čtyřosé vozy u nás tvořily jednu z páteří vozového parku osobní železniční přepravy).

Začátek stavby jedinečné soupravy se datuje do konce padesátých let, kdy firma s názvem VEB Waggonbau Görlitz začala pracovat na dieselhydraulické motorové jednotce, která by zabezpečila rychlé mezistátní spoje v požadovaném evropském komfortu, jaký by byl jen těžko představitelný v soupravě běžného trakčního vozidla a osobních vozů. Pohon spalovacím motorem byl zvolený pro jeho univerzálnost, elektrifikace železnic ve východním Německu ještě nepokračovala takovým tempem, aby bylo možné použít elektrickou jednotku na všech zamýšlených výkonech.

Podívejme se na několik technických specifikací jedinečného stroje: pod názvem VT 18.16 se představila čtyřvozová motorová jednotka, složená ze dvou motorových a dvou vložených částí, později i pětivozová a šestivozová jednotka. Technickým základem se staly dva vznětové čtyřdobé přeplňované dvanáctiválce, každý o výkonu 900 koní, spojené s hydrodynamickým přenosem výkonu rakouské provenience. Plně obsazená čtyřvozová souprava mohla dosáhnout rychlosti až 160 km/h, pokud to ovšem stav traťového svršku dovoloval.

Prototyp pokračoval v jízdních zkouškách a mezitím se ve Zhořelci začala stavět série osmi souprav, poslední jednotka vyjela na trať v polovině roku 1968. Podle zpráv se dodatečně postavilo ještě šest samostatných vozů a dvě čelní hnací vozidla. Sériové agregáty dostaly zvýšený výkon na 1000 koní, maximální rychlost soupravy zůstala stejná. Monumentální čtyřčlánkový stroj měl úředně typizovanou kapacitu 140 cestujících spolu s dvěma desítkami dalších v jídelním voze. Délka čtyřvozové soupravy se blížila stovce metrů, šestivozová měřila až 145 metrů! Všechny jednotky převzala společnost DR (Deutsche Reichsbahn).

Když začaly soupravy vyjíždět na běžné expresní linky do Švédska či Vídně, psalo se o jejich výkonech, úrovni a komfortu ve všech odborných železničních periodikách Evropy, ale samozřejmě i v běžném tisku. Pro společnost DR představovalo jejich nasazení jeden z klíčových bodů poválečné historie. Přestože byla tato výkladní skříň DR myšlená především na vozbu rychlíků do západní Evropy, brzy se se soupravou setkalo i Československo. VT 18.16 začal obsluhovat spoj po rameni Východní Berlín – Praha – Vídeň, expres dostal historický název Vindobona. Podle něj se u nás této jednotce říkalo, byť nesprávně.

V následujících deseti letech od uvedení jednotek do provozu stačil běžný dílenský servis, ale později se na soupravách začal podepisovat zub času, protože ani exkluzívní vozidlo nemládne. V osmdesátých letech už byly některé jednotky dlouhodobě odstavené a zrušení dalších se plánovalo – ve prospěch tradičních souprav s lokomotivou a rychlíkovými vozy první a druhé třídy. Ani VT 18.16 se nevyhnula železniční nehoda, došlo k ní v roce 1972, tři články vozové soupravy byly tak těžce poškozené, že společnost DR vydala pokyn k jejich sešrotování.

Čas se naplnil na jaře 2003, kdy bylo mezitím již historické vozidlo vyslané na nostalgickou jízdu po Německu a České republice. Pak již technicky nevyhovovalo a zůstalo bez pohybu, stejně jako další dvě jednotky, nacházející se rovněž v Německu.

Po ukončení provozu byla motorová jednotka začleněná do stavu Německého železničního muzea DB v Norimberku, ale už tehdy se objevily první úvahy o uvedení do historicky správného stavu a zprovoznění. Souprava po několika výstavách v roce 2019 zakotvila v Drážďanech a současně došlo k vypsání celoněmecké finanční sbírky, protože restaurování se ukázalo jako mimořádně nákladné – hovořilo se o částce pěti miliónů eur! Rekonstrukce se chýlily k závěru v roce 2025, na letošní rok byla původně naplánovaná slavnostní jízda do České republiky, k níž – jak dnes víme – opravdu došlo.

V polovině června letošního roku po uvítacím ceremoniálu souprava opět vyjela, má kryté stanoviště v saském Radebeulu a je v každém okamžiku schopná provozu. Unikátní jednotce přejeme dlouhou a úspěšnou kariéru, jejím restaurátorům a všem, kdo se na zprovoznění pozoruhodného technického artefaktu včetně všech peněžních dárců podíleli, děkujeme.

Ve fotogalerii v úvodu článku vám přinášíme snímky z pravidelného provozu, rekonstrukce a památečních jízd.

Autor článku děkuje za poskytnuté informace společnosti SVT Görlitz a všem dalším uvedeným subjektům.