Jak jsme hledali pozůstatky Baťovy dálnice a silnice aneb i malý český trip může být hodně zajímavý

Baťova dálnice je zajímavé téma, které se čas od času odněkud vynoří, aby zase zapadlo. Fakticky je to příběh o počátcích tuzemské dálniční sítě, ačkoliv z těchto projektů, kde se angažoval přímo Jan Antonín Baťa, zůstaly jen dílčí stavby, protože realizaci narušila druhá světová válka a pak už se dějiny ubíraly jiným směrem. Dnes se z těchto pozůstatků staly zajímavé turistické cíle, kam jsem se chtěl delší dobu vypravit. No a když se v redakci objevilo nové Subaru Forester, které se prezentuje jako skvělé univerzální auto pro cestování s rodinou, rozhodl jsem se, že se konečně do pohoří Chřiby a okolí vypravím. 

Na rozdíl od některých jiných tripů tohle byl vlastně jen takový malý výlet, kde cesta samotná žádné velké dobrodružství teoreticky nepředstavuje (pokud se zrovna něco nestane na D1). Baťova dálnice leží v krásné chřibské krajině. Dostat se sem z Prahy znamená najet na D1, jet více než 200 km stále rovně a pak sjet kdesi u Vyškova. My jsme si vyhlédli chatu v osadě Bunč, takže jsme jeli směr Zdounky a pak přímo do středu chřibských lesů. 

Tentokrát jsem neměl jet sám, ale vypravil jsem se na výlet s manželkou a naší roční dcerkou. Kromě toho, že cíl výletu byl relativně blízko, byla důvodem i skutečnost, že Baťova (nebo také chřibská) dálnice je velmi dobře dostupná. Všechny hlavní pozůstatky jsou v těsné blízkosti široké lesní cesty, která je jak stvořená pro procházky a kočár tu není žádný problém. Tím spíš, pokud máte kočár určený také trochu do terénu.

Malý problém byl naložit všechny krámy do Forestera, jakkoliv je to poměrně velké auto. Jenže už jen ten samotný kočár zabere velkou část kufru, k tomu přidáme různé propriety pro dítě, nějaké to jídlo, oblečení (byla ještě celkem zima) a rázem bylo Subaru naložené až po střechu. Ale nakonec jsme se vypravili, byť později oproti našemu plánu. Jako vždycky.

Nicméně dcerka v autě brzy usnula. Možná, že za to mohla péče japonských inženýrů o podvozek nové generace Foresteru a o konstrukci sedadel. Díky tomu má být auto pohodlnější. A je fakt, že tohle Subaru pohodlné je. Motor neprodukuje téměř žádné vibrace, v autě je ticho a i při tempu kolem 120 km/h cesta hezky ubíhala. Oproti plánu jsme tak vůbec nezastavovali a do Chřibů jsme dorazili na jeden zátah trochu dříve, než paní na ubytování čekala. Tak jsme vytáhli kočár, udělali malou procházku kolem turistické chaty na Bunči a pak se vrátili do chaty, kterou jsme zaplatili přes Booking. 

Jenže v chatě na Bunči, která se na Bookingu tvářila jako absolutně fantastická, byl jeden problém. Byla tam příšerná zima. Paní slibovala, že se to vytopí, jen musíme důkladně topit, jenže také zmínila, že elektřinu za přímotop zaplatíme extra a že „za dřevo se také vyrovnáme při odjezdu“. Jinak řečeno, tady máte promrzlou chatu, kterou budete dva dny roztápět a pak za to ještě připlatíte. Od ubytování, kde se účtuje 2000 Kč na noc, bychom nějaké to teplo přece jen čekali.

V chatě bylo deset stupňů a po třech hodinách se to samozřejmě moc nezlepšilo. Dospělý by jednu noc asi nějak přežil, ale být tam s ročním dítětem, které se většinou ještě plazí po zemi, bylo nemyslitelné. Takže jsme někdy v šest večer zase všechno naházeli zpátky do auta a vrátili se po té stejné dálnici domů, kde jsem rodinu nechal. 

Druhý den ráno jsem Subaru opět nakopl, dal si zase 2,5 hodiny po dálnici na Bunč, pobalil zbytky věcí, zanechal klíče v chatě a začal řešit s paní domácí, jestli nám vrátí nějaké peníze. Za čtyři noci jsme zaplatili osm tisíc. Současně s tím jsem ale konečně také vyrazil do lesů zkoumat to, proč jsem se sem vlastně vypravil. Začal jsem hledat tu onu slavnou nepostavenou dálnici. 

Chřibská dálnice byla trasována a rozestavěna zhruba od obce Zástřizly přes Bunč do Kostelan. V Bunči měla být mimoúrovňová křižovatka a kdyby tady dálnice opravdu vznikla, naše promrzlá chata by tu buď vůbec nebyla, nebo by byla pár metrů od čtyřproudé silnice. Dnes je pro zkoumání Baťovy dálnice Bunč ideálním startovacím místem. 

Odsud totiž můžete jít pěknou procházkou směr rozhledna Brdo. Přesně jak jsme očekávali, je to pohodová cesta jak pro pěší turistiku, tak pro pochodování s kočárem nebo jízdu na kole. Na první viditelné pozůstatky dálnice narazíte hned asi po deseti minutách chůze a když se budete pozorněji dívat, uvidíte, že terénní úpravy související s dálnicí jsou prakticky všude kolem vás. 

Já jsem nakonec došel až kousek za rozhledu Brdo, pak jsem se podíval i k rozhledně a vrátil se zpět na Bunč. Některé dálniční objekty jsem musel chvíli hledat kousek mimo cestu, některé jsou hned u cesty. Hlavní atrakcí téhle části jsou každopádně mostní pilíře Na Salárně. Jde také o jeden z největších pozůstatků dálnice. 

Více podrobností o téhle části cesty najdete v samostatném článku „Hledáme pozůstatky Baťovy dálnice. Uprostřed Chřibů je jich spousta, ale některé jsou docela skryté“.

Nevýhoda jarního cestování je v tom, že se brzy smráká. Dva dny bylo navíc zataženo, mlhavo, občas zapršelo. Připomínalo to vlezlý chladný podzim, ale v těch zdejších lesích to celému malému tripu dávalo zajímavou atmosféru, která se dá docela dobře zachytit i na fotkách. Později odpoledne, když jsem se vrátil na parkoviště k turistické chatě na Bunči, jsem proto zamířil ještě na malý průzkum okolí i s Foresterem s cílem udělat nějaké fotky auta právě v těch mlhavých lesích. Tentokrát jsem ještě moc úspěšný nebyl, ale odnesl jsem si poznatek, že silnice jsou tu fakt parádní. 

Přímo v Chřibech je to samá zatáčka, jede se skrz poměrně hustý les a asfalt většinou není moc kvalitní. Ale přesně tohle je ideální prostředí pro auta, jako je tady Forester. Ten sice netrpí přebytkem výkonu, ale podvozek má vynikající. Stabilní, ale komfortní a čím rychleji jedete po nerovnostech, tím je to lepší. Člověk se až diví, jak moc si může užít zatáčky i s SUV, které má v papírech výkon 136 koní. 

Osobně jsem ale spíše než silnice hledal polní a lesní cesty. Těch tu je samozřejmě spousta, ale hodně často jsou zde zákazy vjezdu. Něco jsem přesto nafotil a pak se vrátil do obce Zdounky, pěknou okreskou jsem se přesunul k obci Zástřizly a po hlavní a také krásně klikaté silnici nakonec dojel k Buchlovicím, kde jsem měl náhradní ubytování. Tady bylo na rozdíl od chaty na Bunči i teplo. 

Další den jsem vyrážel z Penzionu na přehradě zpět do chřibských lesů. Ještě jsem se zastavil na snídani v bistru přímo v Buchlovicích, protože penzion snídaně kvůli nízkému mimosezónnímu vytížení nedělal, ale pan domácí mi domluvil snídani v rámci ceny ubytování právě v bistru na náměstí. Poctivá omeleta byla dobrý základem vzhledem k tomu, že jsem plánoval být celý den v lese a s sebou jsem měl jen hafo palačinek a párky a neměl si to na čem ohřát. 

Tentokrát byla cílem obec Zástřizly, kde je několik mostů nedokončené Baťovy dálnice. Dříve, než jsem tam dojel, tak se podařilo najít parádní polní cestu na fotky Forestera i test jeho terénních vlastností. Právě z nich do velké míry pramení univerzální charakter cestovního auta. Světlá výška 220 mm, standardně dodávaná čtyřkolka, terénní režimy X-Mode... Forester se terénu nebojí. Limitem ale jsou jako vždy pneumatiky, které se jarním blátem zalepí a pak zmizí veškerá trakce. 

To se skoro stalo za obcí Zástřizly. Když pojedete podél trasy dálnice přes Zástřizly směrem k lesu, silnice skončí a následuje polní blátivá cesta rozježděná od velkých strojů na těžbu dřeva. Nakonec jsem si ještě dojel pro pěkné fotky po jiné polní cestě na přilehlou louku a řádně špinavé Subaru pak zaparkoval na začátku lesa u zákazu vjezdu, abych se tím blátem vypravil dál po svých vstříc dalším pozůstatkům dálnice. 

Kromě mostů jsou u obce Zástřizly ještě další zajímavé objekty, jako je bývalá kantýna a hlavně několik podchodů pod dálnicí. Ten první je přímo pod lesní cestou, kudy vede turistická trasa. Dále se pak ale lesní cesta od trasy dálnice odklání. Kdo chce vidět více, musí opustit pohodlí široké cesty a prodírat se lesem. Stojí to ale za to a ani tohle není zas až taková dřina. 

Více o pozůstatcích Baťovy dálnice, které jsou u obce Zástřizly, si můžete přečíst v samostatném článku, který se jmenuje „Projeli a prošli jsme se po Baťově dálnici. Její první část nabídne mosty, podchody i tajná místa.“

Už později odpoledne jsem se celý poněkud od bláta vyloupl zase na kraji lesa, v batohu jsem si nesl foťák se značným množstvím fotek a v hlavě docela dost zážitků. Tahle mise se povedla. Obecně bych řekl, že tady to je zajímavější než část kolem Bunče. Dětem se bude hledání zbytků dálnice dále mimo cestu určitě líbit, protože to připomíná bojovku. A výsledkem jsou místa, kam se dá vlézt.

Obecně navíc platí, že tyhle svědky dnes už celkem vzdálené minulosti nepřipomínají žádné oficiální cedule a už vůbec tu nenajdete nějaké směrovky. Musíte aspoň trochu vědět, kde zhruba ty dálniční objekty jsou a pak to prostě musíte najít. Má to nádech dobrodružství a je to zábava. 

Chvilku jsem přemýšlel, jestli se z těch zablácených tepláků nepřevléknu, abych auto neumazal, ale tak tenhle Forester byl ve výbavě Field a ta má čalounění StarTex připravené právě na takovéto akce. Když se ušpiní, tak se jednoduše utře. Takže jsem si výlet převlékáním v blátě u lesa nekomplikoval, skočil do auta, zajel na kafe a polívku na benzinku a pak se ještě jednou vrátil na Bunč. 

Mezi Bunčí a Kostelany měly být ještě další zbytky dálnice, ale ty jsem nenašel. Místo toho jsem ale našel nádhernou lesní cestu klikatící se po prudkém svahu, kde nebyl zákaz vjezdu nebo závora. Ještě jsem popojel do Kostelan, kde jsou další zbytky dálnice a po cestě zpět zastavil právě zde a udělal tu pár fotek. Začalo mi do toho pršet, ale atmosféra by se dala krájet. Tyhle výlety za špatného počasí mám vlastně rád, ale pochopitelně to znamenalo totálně promáčené boty.

Už za tmy (a že tma je v chřibských lesích opravdu poctivá), jsem se vrátil bůh ví kudy do Penzionu na přehradě. Tam jsem si chtěl dát nějakou rozumnou večeři, ale všechno bylo snězené a jediné, co zbylo, byl smažák a hranolky. No co se dá dělat.

Třetí den začal opět v Buchlovicích v bistru poctivou snídaní. Konečně se udělalo jasno, takže jsem se ještě jednou vypravil na Bunč. Chtěl jsem to tam vidět za pěkného počasí a také jsem chtěl okouknout rozhlednu, kolem které jsem před tím projížděl. Byla to rozhledna Modrá u stejnojmenné obce. Zdejší krajina je fakt parádní, je krásně zvlněná a asi i proto tady je rozhledna na každém druhém kopci. 

Svižnou jízdou po klikatých cestách jsem pak dojel zase na Bunč (kdyby se mnou jela rodinka, asi by byly proti takové jízdě značné protesty), pak jsem to vzal přes Kostelany a kolem Kudlovického potoka do obce Kudlovice. Tohle je další parádní cesta. Na kolo přímo vynikající a asi to tady v létě bude podle toho vypadat. Takhle na jaře tu nebyl skoro nikdo. Před obcí Kudlovice silnice vede mezi prudkými svahy, na které se dá po polních cestách i vyjet. Z fotek to nevypadá, ale jsou to slušné krpály. A opět, výhled do okolí parádní. 

Namířeno jsem měl až do Zlína, protože jsem chtěl vidět ještě zbytky tzv. Baťovy silnice často zaměňované právě za dálnici. Ale tohle byl jiný projekt a nikdy to neměla být dálnice. Po cestě jsem si vytipoval hned dvě další rozhledny, když jich tu je tolik. Jednou z nich byla rozhledna Rovina, kam mne navigace zcela suverénně navedla, ale nakonec z toho byla slušná rallye. 

Za obcí Javorovec se asfalt jaksi ztratil, aby následná silnička mizela v roští, kam se auto nevešlo. Zjevně se tu jezdí kolem silničky po poli, tak jsem to risknul. Totálně mazlavé bláto bylo přesně tím podkladem, na kterém nesmíte zastavit. Nakonec to Forester zvládl, aby se rozhledna ukázala jako v zimě nepřístupná. Zpátky jsem se po poli už ale radši vracet stejnou cestou nechtěl. 

Navigace mne dále vedla na Mařatice, pak jsem trochu bloudil, následně jsem skončil v nějaké zahrádkářské kolonii, při otáčení jsem si nedobrovolně vyzkoušel křížení náprav a schopnosti systému elektronické uzávěrky diferenciálů, abych nakonec s úlevou vyjel někde v civilizaci s vědomím, že další podobné off-road akce už absolvovat nechci. Všeho moc škodí. 

Po cestě do Ludkovic jsem ještě zastavil na pěkném místě u rozhledny Lhotka a vylezl i na rozhlednu samotnou, abych nakonec opět po menším bloudění konečně našel z fotek dobře známý ludkovický most. 

V Ludkovicích dříve byly dva mosty, ale jeden už byl trestuhodně zdemolován a dnes tu po něm nezbylo absolutně vůbec nic. Dokonce ani informační cedule, fotka, prostě nic. Důvodem byla údajně bezpečnost a jak nám kdosi psal do diskuze, i druhý zdejší most je na tom prý po technické stránce špatně a údajně by tento „vřed“ ve zdejší krajině měl být také zbourán, protože to prý je k ničemu. Je to škoda. Zlín je Baťův kraj, tohle jsou zajímavé připomínky jeho historie. Než bourat, určitě je lepší oprava a uchování coby památky. Však se na tyhle stavby spousta lidí ráda přijede podívat.

Z Ludkovic je to pak už jen kousek do Zlína, kde je ještě jeden pozůstatek projektů Jana Antonína Bati. Žádný most už tu ovšem nenajdete, jedná se o připravené těleso chystané silnice vedoucí ze Zlína směrem na Kudlov. Po větší části této cesty se jezdí dodnes, i když nemalá část představuje také celkem solidní off-road. Nápad vzít na tenhle malý trip právě Forester, byl rozhodně nápadem dobrým. Na tu bezstarostnost výjezdů mimo zpevněné silnice jsem si za ty tři dny velmi rychle zvyknul. 

O Baťově silnici vedoucí ze Zlína do Ludkovic a pak dále do Luhačovic si můžete přečíst více v samostatném článku, který se jmenuje „Baťova dálnice se říká i silnici ze Zlína. S návštěvou nečekejte, to nejlepší už bylo zbouráno.“

Zlínem tenhle malý český trip skončil. Pak už následovala rutina, na kterou jsem si za ten týden už zvykl. Tedy návrat na D1 a potom stále rovně zpět do Prahy za rodinou, která za ty tři dny dokázala rozmrznout.

Po cestě zpět jsem se už příliš nežinýroval a s Foresterem jel svižně přesně tak, jak se u nás v levém dálničním pruhu jezdí. Papírově má sice tohle celkem velké SUV jen 136 koní, ale Subaru uvádí výkon pouze spalovacího motoru, kterému ovšem pomáhá elektromotor. Ten má nějakých 17 koní a 66 Nm a jeho pomoc je znát. Fakticky tak nakonec auto jede lépe, než by se podle tabulek mohlo zdát a i těch 150 km/h na německé dálnici zvládne. Takže než Forester zavrhnete kvůli slabému motoru, přece jen se s ním alespoň svezte. Možná překvapí. 

A překvapí i podvozek. Na něm je strašně vidět, že auto jako takové má na jiných trzích mnohem silnější motory. I ve vyšším tempu v utaženějších dálničních zatáčkách se karoserie ani nehne a auto je dokonale stabilní. Silnou stránkou je pak také výhled. Okna jsou na dnešní poměry fakt velká a z auta je výborně vidět do všech stran. Na tom si u Subaru zakládají. O spotřebě už řeč byla, ta je celkově vyšší, což je naopak pochopitelně nevýhoda. 

Trip po stopách Baťovy dálnice nakonec znamenal zhruba 1500 km kvůli nečekanému návratu do Prahy hned první den. Alespoň jsem si Subaru řádně užil. Celkově to byla moc pěkná a zajímavá cesta. Popravdě jsem si ani nepředstavoval, že by to mohlo být celé takhle zajímavé. Teď jsem ve velkém pokušení vrátit se do chřibských lesů ještě jednou, nejlépe na podzim, až to tady bude celé hrát barvami. Přece jen rodinka to tady ještě neviděla. 

Zdroj: autorský text