Pět dnů v Itálii za pár tisíc. Malá dodávka, podomácku udělané spaní a trip za 125. výročím Fiatu

Rok 2024 znamenal pro Fiat půlkulaté 125. výročí. I stalo se totiž v roce 1899, že několik italských chlapíků v Palazzo Bricherasio zasedlo ke stolu a podepsalo vznik společnosti pojmenované jako Societá Fabbrica Italiana Automobili di Torino. Zkráceně, FIAT. K připomenutí tohoto výročí loni proběhla v Troji výstava italských aut, a protože chovám k této značce jistou slabost, rozhodl jsem se, že by bylo hezké vypravit se do Itálie a podniknout takový trochu nevšední trip po místech, která s Fiatem souvisí.

Jestli nepatříte mezi fanoušky této automobilky, nebo prostě nemáte rádi auta obecně, ještě neodcházejte. Čím víc totiž člověk zkoumá historii Fiatu, který byl ve své době skutečným gigantem, tím více se diví tomu, kde všude se automobilka angažovala. Takže pokud pak chcete navštívit místa spojená s historií slavné italské značky, máte nakonec velmi pestrý výběr, který zaujme i totální automobilové „nefanoušky“. 

Muzea jsou základem, to je jasné, ale pak můžete vyrazit do pěkných historických paláců, můžete okouknout staré továrny, můžete se vypravit zkoumat rovnou celé čtvrti v Turíně, anebo byste raději dali přednost jaderné elektrárně?

Pokud se někdo vydá v našich stopách a podnikne celou cestu tak, jako naše redakce, dostane malinko nevšední trip. Nicméně tahle cesta samozřejmě může sloužit také jako inspirace pro návštěvu jen některých lokalit. Ty navíc leží poblíž hlavních tras vedoucích k italským přímořským destinacím, takže to ani nemusí být velká zajížďka.

Popravdě, už před šesti lety jsem u příležitosti 120. výročí podobnou cestu podniknul. Tehdy to ale bylo trochu více dobrodružství, protože jsme to jeli s mým Fiatem z roku 1979 a kromě Turína nebo Livorna jsme se dostali také na Korsiku a Sardinii. Letos bylo času trochu méně, takže padla volba na moderní auto, a sice na nový Fiat Dobló.

Takže vlastně v zásadě trochu nuda, ale do konceptu nám to zapadlo hezky. Kromě 125. výročí Fiatu v roce 2024 slavila 95. výročí také užitková část této automobilky. Ta totiž v roce 1929 vznikla jako Veicoli Industriali a postupně se tahle divize vyvinula do dnešní podoby Fiat Professional a divize těžších nákladních aut, ze kterých nakonec vzešla značka Iveco. A kromě toho užitkové auto znamená auto, kde se dá spát. 

Takže jsem do krátkého (ano, dlouhé by bylo lepší) Dobla hodil můj podomácku vyrobený kempovací box, naplnil šuplíky jídlem a dalšími drobnostmi, přibalil elektrický fukar teplého vzduchu, abych v noci nezmrznul, a s tímhle provizorním obytňáčkem vyrazil v polovině listopadu na cestu. O těch šuplících vám možná někdy řeknu něco více. Jsou jasným důkazem, že vyrobit si praktickou věc, která zásadně zlepší spaní v autě, není nic složitého a drahého. Ke štěstí prostě stačí fakt málo. 

Ještě při balení jsem zjistil, že Dobló ve verzi Panorama je úplně ideální základ pro spací auto. Může totiž mít pod stropem praktickou přihrádku, kam lze odkládat drobnosti a vzadu pod střechou větší výklopnou schránku, která je úplně ideální pro uložení oblečení. Vejde se tam toho poměrně hodně, ale samozřejmě tam nemůžete nacpat 50 kg konzerv, protože by se to mohlo za jízdy otevřít, a hlavně v případě nehody těžké věci za hlavou fakt mít nechcete. 

Po chvilce plánování jsem nakonec zvolil trasu z Prahy rovnou do Turína, abych se pak postupně posouval na východ a tím pádem se vracel zpět. Tedy první den byl pouze jeden dlouhý přejezd čítající zhruba 1100 km. Trasa vedla klasicky z Prahy na Mnichov, dále přes Lindau, San Bernardino, Lugano a do Milána. Pak už hurá směr Turín.

První zastávkou byl malý kemp ve městě Lanzo Torinese. Ano, i v půlce listopadu se dají najít otevřené kempy, i když to chce trochu pátrat. Tenhle je otevřen celoročně. 

Přesně tuhle trasu jsem několikrát absolvoval při cestách do Janova na trajekt, ale nikdy to nebyla taková pohoda jako jednu listopadovou středu. Cestování mimo sezonu má prostě své obrovské výhody. Dobló jsem naštěstí dostal s dieselem, což je na podobné cesty ideál. Se spotřebou nějakých 7 l/100 km jsem do malého kempu dorazil po zhruba jedenácti hodinách klidné jízdy přerušené pouze přestávkou na malého šlofíka, na kávu, na oběd v průsmyku San Bernardino a také na tankování.

Příjezd do kempu v Lanzo Torinese už byl za tmy, takže bylo z dálky vidět, že kromě recepce široko daleko nic nesvítí. V kempu byli jen jedni spolukempaři, jinak absolutně nikdo. S dědou jsem telefonoval dva dny předem, abych se ujistil, jestli mají fakt otevřeno a jestli mohu platit kartou. Takže mne strejda už čekal. Vyřešili jsme formality, děda mi přidělil místo a pak mimochodem zmínil, že zamyká bránu a že přijde zítra v půl deváté. Dřív se z kempu prý nedostanu.

Protože jsem jel sám, auto jsem měl připravené na kempování v podstatě už při odjezdu. Stačilo zaparkovat, zapojit do elektřiny malý topící větrák, posunout trochu sedadlo spolujezdce, abych se do toho krátkého Dobla vešel a mohlo se jít bydlet. Pravda, moc velký komfort člověk nedostane, ale možnost jen přelézt dozadu a vyspat se se mi prostě líbí. 

Následovalo trochu plánování, vyřizování, nějaké čtení článků a spaní. Zajímavé to začne být až další den.

Další den naplno odstartoval tenhle italský výlet. Děda do kempu nepřišel, ale poslal zřejmě svou dceru, která mne pustila ven. Než jsem se dostal do Turína, ještě to ale chvíli trvalo. V Lanzo Torinese je Ďáblův most, který je velmi fotogenický. Od silnice se k němu dostanete za pár minut, takže jsem si tam šel také udělat pár fotek. 

No a poté bylo nutné ještě auto trochu umýt, protože do článků potřebujeme i fotky auta a po úvodní tisícovce kilometrů bylo Dobló samozřejmě trochu špinavé. Najít v Itálii ruční myčku evidentně není problém. Stačilo chvíli sledovat okolí a hned se jedna možnost naskytla. 

Samotný Turín je krásné město, kde najdete všechno. Je tu historie, je tu moderní současnost a je tu hodně patrný také průmyslový rozvoj. Na jedné straně tak najdete parádní vily, na druhé tu máte staré fabriky. Některé jsou funkční, některé našly svůj nový účel a některé jsou prázdné a chátrají. Strávit se tady dá několik dnů a nudit se nebudete. 

Moje návštěva začala v samotném centru, kde jsem měl domluvenou prohlídku Palazzo Bricherasio. Tady mají místnost, co se jmenuje Sala Fiat, protože zde byl podepsán vznik automobilky. Dům samotný využívá banka jako své kanceláře, ale občas se prostory otevřou i pro veřejnost.

Pokud vás zajímá více o Palazzo Bricherasio, veškeré informace najdete v článku Pracák, sídlo šlechty, ale také místo zrození Fiatu. Nenápadný palác v Turíně má pestrou historii. 

Palazzo Bricherasio je v centru a tam samozřejmě je trochu problém s parkováním. Chvíli jsem hledal, kde naše Dobló nechám a u toho jsem dost možná projel nějaký ten zákaz. Ale to víte, provoz v italských městech bývá svižný, na rozhlížení není čas a kdo se loudá, hned ho vytroubí. A dopravní předpisy se tu všeobecně berou s rezervou. 

Nakonec jsem našel placené parkování kousek od nádraží Porta Nuova, kam jsem se také zašel podívat. S foťákem na krku jsem míjel ve zdejším parku skupinu zvláštních individuí a jeden se hned hrnul, že si foťák vezme a vyfotí mne. Tak jsem mu řekl, že si foťák rozhodně nevezme a jako odpověď jsem dostal laskavého oslovení „vaffanculo“, které překládat nebudeme. Blbce najdete prostě všude. 

Po prohlídce nádraží i Palazzo Bricherasio došlo na rychlý oběd v italském bistru a po obědě byla ještě po ruce zmrzlinárna. A to je nabídka, která se neodmítá. Nikdo tady opět nebyl, jen jedna paní s jakousi velkou prázdnou nádobou. Když jsem si objednal zmrzlinu, zmrzlinářka se mne ptala, jestli chci šlehačku. Nejsem si jistý, jestli jsem to s mou chabou italštinou pochopil správně, ale zřejmě říkala, že právě dostala čerstvou domácí šlehačku. Každopádně tu jsem si tedy nechal přidat a dobře jsem udělal. Byl to něco neuvěřitelného!

Odpoledne v Turíně bylo o popojíždění ve zdejším rychlém provozu, který mám ale osobně rád a myslím si, že některým českým rozmazleným řidičům by tady nějaká stáž rozhodně prospěla. Podíval jsem se na místo, kde se dříve vyráběly užitkové fiaty, ale také jsem navštívil čtvrť Filadefia, kde je bývalá olympijská vesnice, jejíž součástí jsou staré trhy, býval tu také původní fotbalový stadion a naproti přes obří kolejiště je továrna Lingotto, což je pro Fiat absolutní ikona, na které dnes zakládá design svých aut. Je to taková ta továrna, která má na střeše testovací dráhu. 

Ještě jsem se chtěl podívat do areálu jedné gigantické fabriky, která byla myslím dříve ocelárnou, ale nakonec areál nevypadal tak úplně opuštěný a neměl jsem úplně odvahu tam lézt, takže jsem tohle místo vynechal. Beztak všechno ostatní zabralo docela dost času a nad Arco Olimpico i celým Turínem začalo zapadat slunce. 

Pokud vás zajímají další detaily o zbytcích olympiády, fabrice, kde se vyráběla ta užitková auta i fotbalové minulosti čtvrti Filadefia, vše najdete v článku Turín: Po stopách zbytků zimní olympiády, užitkových vozů Fiat i fotbalové historie automobilky. A ano, všechno tohle nese stopy působení Fiatu. 

Už za tmy jsem přejel ještě přece jen k Lingottu, protože je tu velká sámoška a obchod, co se jmenuje Eataly, kde se dají koupit všemožné pochutiny. Kdybyste jeli něčím, co musíte nabíjet, tak tady najdete i nabíjecí stanice. Tím pro tentokrát Turín skončil. Dalším bodem programu byl krátký přesun po dálnici A4 do města Vercelli. Tam jsem spal v hotelu, protože jsem v okolí nenašel žádný otevřený kemp. Na téhle cestě to bylo naposledy. 

Z Vercelli jsem další den přejel do městečka Trino. V téhle oblasti jsou okresky hodně rovné, ale jsou také poměrně široké a jezdí se tu obecně celkem příjemně. Než jsem se vypravil do Trina, hned ráno jsem ještě zkoumal okolí bývalé psychiatrické léčebny. Na internetu najdete řadu zajímavých fotek a Pepa měl v rámci natáčení osmé série o děsivých místech plány, že by zde něco natočil, ale nakonec sem nejel, protože by to byla zcela určitě dost neoficiální návštěva hraničící s urbexem a v televizi by s vysíláním mohl být problém. Ukázalo se, že problém je vůbec se dostat do areálu. Já jsem nějaký otevřený nebo opuštěný vchod nenašel. Buď bych musel lézt přes plot u hlavního vstupu, nebo někudy přes asi tak třímetrovou zeď. Takže tohle dobrodružství nevyšlo. 

Ale čekalo další dobrodružství v okolí elektrárny Trino. To je jaderná elektrárna, která je už třicet let odstavená a je v demolici, i když to tak na první pohled úplně nevypadá. I s jadernou energetikou měl Fiat co dočinění a i procházka kolem elektrárny je taková tak trochu neoficiální. Občas se objeví cedule Proprieta Privata a celé to tady působilo dost opuštěně. Za několik hodin jsem tu potkal jednoho jediného člověka, který si šel zaběhat. 

V těchto místech také došlo na zkoušení toho, co takový Fiat Dobló zvládne v lehčím terénu. Je zde řada polních cest a některé z nich vedly i kolem elektrárny a na val kolem řeky Pád. Za mokra by to asi bylo dobrodružství, ale za sucha nebyla potíž. S Fiatem jsem se tak utábořil kdesi uprostřed ničeho a dal se do vaření oběda. 

Celá tahle oblast včetně města Trino nevypadá, že by se sem valily davy turistů. Ale kromě elektrárny tu jsou i další zajímavá místa. Třeba cementárka s hodně dlouhou historií, zbytky staré lanovky a kousek vedle ještě také opuštěný závodní okruh. I u něj došlo na malý off-road, ale naštěstí to ani tam nebylo nic dramatického.

Mimochodem, tenhle okruh se jmenuje Autodromo di Morano sul Po a je to tak trochu tajná lokalita. Zajímavé tohle místo bude hlavně pro fanoušky filmu Ferrari, protože právě na tomhle okruhu se natáčely některé scény. Po natáčení tady toho dnes už moc nenajdete. Pouze v některých boxech zůstaly zbytky plakátů tvářících se jako plakáty z 50. let. Okruh je v soukromém vlastnictví a oficiálně se na něj nesmí. Ale víte jak je to s těmi zákazy v Itálii. Však se podívejte, kolik na internetu z tohoto místa najdete fotek. Místo to je v každém případě velmi zajímavé. 

Pokud vás zajímají další informace o bývalé jaderné elektrárně, najdete je v článku Černobyl znamenal konec. Z jaderné elektrárny se stala už jen mizející atrakce pro dobrodruhy. Opuštěnému závodnímu okruhu jsme se pak věnovali v článku Naprosto exkluzivní italské západy nehledejte u moře, ale na venkově. Opuštěný okruh je vítaný bonus.

Na závodním okruhu už se zase začalo smrákat, což vyústilo v dokonalý západ slunce. Ta pustina, nasvícený prach nízko u země, slunce za vysokými stromy, fakt dokonalá atmosféra, která mne tady zdržela. Moc se to nehodilo, protože mne čekal ještě skoro tříhodinový přejezd do kempu ve Veroně, kde jsem měl naplánované přespání. 

Protože jsem odjížděl kolem páté večer a hrozilo to průjezdem Milana v největší večerní špičce, raději jsem zvolil jižní možnost přes Piacenzu. I tady byl provoz dost hustý, ale v Itálii je to prostě jiné. Na dálnici jede jedno auto za druhým, ale všichni to sviští alespoň 120 km/h, když se objeví možnost, jede se i přes 140 km/h.

Takže jsem spořádaně splynul s provozem v levém dálničním pruhu. Prada, Dobló s dieselem o výkonu 130 koní a s automatem není žádný drak, ale na dálniční jízdu kolem 150 km/h má výkonu pořád dost. Moc mimochodem nežere, takže jsem se s tankováním příliš často zdržovat nemusel.

Celý tenhle přesun skončil u Verony v koloně a pak sprintem do sámošky u kempu, která zavírala v osm večer. Jinak bych neměl co ohřívat na mém vařiči. Za pět osm jsem tam vtrhnul, sebral nějakou pizzu k ohřátí, jedno prosecco a pak zakempoval v pěkném a dost velkém kempu na předměstí Verony. Tady pár obytňáků bylo, ale samozřejmě všichni si hezky topili uvnitř. Občas se u sousedů zahýbal v okně závěs. Asi se dívali, co tam ten člověk venku dělá. Tou dobou bylo ve Veroně sice hezky a jasno, ale teploty kolem nuly.

Na fotkách z kempu Camping Verona Village to vypadá idylicky. Ráno bylo slunce, prostě paráda. Ale nenechte se zmást. Do spacáku jsem se ve Fiatu Dobló zašil hodně poctivě, protože ráno ukazoval teploměr hezkých -2 °C a auto bylo omrzlé.

Člověk si v takovou chvíli šestkrát rozmyslí, jestli už opravdu potřebuje na malou, nebo jestli to ještě tak akutní není. Nicméně jakmile se slunce opřelo do trávníku tohoto velkého kempu, všechno roztálo a rychle se oteplilo na přijatelnou teplotu. Takže další snídaně za autem byla nakonec celkem příjemná.

Tenhle den patřil návštěvě Museo Nicolis. Autem je to z kempu Verona Village něco málo přes deset minut, protože i tohle muzeum je na předměstí Verony. A muzeum je to skvělé.

Míchá se tu historie v podobě aut, motorek, letadel, ale také jízdních kol, hudebních nástrojů, psacích strojů, kamer nebo fotoaparátů. Vše na jednom místě v několika patrech. Jasně, muzeum se dá proletět za čtvrt hodiny, ale když si to všechno budete chtít prohlédnout a třeba vyposlechnout nějaký ten výklad, snadno tu strávíte dvě hodiny. 

Více podrobnosti o Museo Nicolis najdete v samostatném článku z této cesty. Článek se jmenuje „I sbíráním papíru se člověk může dopracovat až k nádherné sbírce nejen aut. Důkazem je Museo Nicolis“.

A to byl přesně i můj případ, i když novinářská návštěva samozřejmě probíhá trochu jinak a nutnost všechno nafotit ideálně tak, aby fotky byly aspoň trochu hezké, sama o sobě návštěvu prodlužuje. Navíc se mi dostalo od jedné zdejší paní důkladného výkladu. Podrobně jsme se věnovali jen několika málo autům z celé sbírky, ale někteří to určitě znáte. Co staré auto, to příběh. Když se s ním seznámíte, najednou se nedíváte na pěkně tvarovanou karoserii, tak trochu se díváte do minulosti. Nebo alespoň tak to mám já. 

Když jsem se s dámami z muzea rozloučil, měl jsem ještě jeden úkol. Nakoupit pár věcí domů. Mám na mysli takový ten základní seznam, když jste v Itálii. Takže víno, olivový olej, nějaké to „dolce“ a pak ještě nějaké jídlo na večeři do dalšího kempu. Tentokrát padla volba na hotovku v podobě lasagní. Bylo toho snad dvě kila. 

Několik sámošek jsem našel kousek od muzea. Když jsem přijížděl na parkoviště, z řady zaparkovaných aut najednou nějaký starý Fiat Punto doslova vystřelil ven. Paní uvnitř evidentně vůbec neviděla, že kolem zrovna projíždím já a kdybych neprovedl něco jako malý losí test, mám Punto ve dveřích spolujezdce. Jenže po pár dnech v Itálii vás něco takového nerozhází. Zdejší provoz vás naučí být ve střehu. 

Veronu jsem opustil někdy kolem jedné a vypravil se na klasickou cestu na sever přes Brenner. Tenhle trip proběhl na podzim roku 2024, takže v Brenneru ještě žádné omezení nebylo, ale já jsem si chtěl dát někde v klidu ty lasagne a nedařilo se mi natrefit na pěkné odpočívadlo. Nakonec jsem z dálnice úplně sjel a jel po okreskách podél s tím, že až se naskytne zajímavé místo, zastavím a ohřeju si kus těch dvoukilových (nebo kolik to mělo) lasagní. Nakonec jsem takové místo našel až na rakouské straně pod Europabrücke. 

Odtud jsem pak v poklidu dojel k německému jezeru Waginger See, kde jsem ještě jednou přespal, protože se mi nechtělo jet v kuse z Verony až do Prahy. Beztak bych dojel domů někdy kolem půlnoci úplně vyřízený. 

Dopředu jsem si udělal rezervaci v Strandcamping Waging am See a stání si tu předem i zaplatil. Dojel jsem za tmy, na recepci už nikdo nebyl. Po chvilce hledání jsem našel informaci o tom, že kdo má všechno zaplacené, tak ať si prostě zajede na místo, které si vybral a nic nemusí řešit. Tenhle kemp je gigantický, přičemž jezero je vypadá jako docela malé. Nechci vidět, jaké to tady bude v letní sezoně, ale koncem listopadu tu bylo pusto/prázdno, pár starších lidí v karavanu, totální klid a mlha. Kemp ale vypadal moc pěkně, respektive třeba takové sprchy byly naprosto luxusní. Něco tak pěkného nemám ani doma. 

Ráno bylo opět chladné a byla pořád vlezlá mlha. Tak nějak jsem si plánoval udělat ještě pár snímků Fiatu Dobló u jezera. Prostoru v takhle prázdném kempu na to byla spousta. Když jsem zašoupnul šuplíky po snídani a kávě, uložil nákup a uspořádal auto k tomu, abych docvakl poslední kousek směr Praha, pár fotek jsem zkusil udělat. 

Popojel jsem kousek k vodě, když tu náhle... Místo romantiky s vodou v pozadí přišlo něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Bylo to, jako kdyby se všichni psi ze sídliště vybrali 50 metrů chodníku a prohlásili to za svůj záchod. Které přesně zvíře tuhle spoušť mělo na svědomí, to si nejsem úplně jistý. Ale lepší důkaz o tom, jaký byl v tomhle kempu klid, asi nenajdeme. 

Zbytek cesty už byl absolutní klasikou. Jen pro úplnost, tohle jezero na poslední noc jsem si nevybral úplně náhodou. Jeden čtenář sepsal článek o obci Fucking, ale bylo potřeba obstarat fotky. Tak jsem se tam vypravil právě během této cesty. Lidi sem táhl název obce a s chutí se fotili u cedulí, jenže dnes už se obec jmenuje Fugging. Změnu jména si vyžádaly nájezdy zejména anglicky mluvících turistů. V obci samotné nenajdete prakticky vůbec nic. Jen pár domů a teď už snad i klid. 

Z bývalého Fuckingu jsem to pak vzal směr Salzburg, Linec a přes Budějovice (kde jsem si mimochodem vyzvedl jednu skvělou plachtu na surf, abych samozřejmě vyzkoušel variabilitu a praktické dovednosti testovaného Dobla). Po pětidenním roadtripu jsem nakonec úspěšně zaparkoval na Primě s tou novou plachtou, poctivým nákupem z italské sámošky a především s hromadou zážitků.  

Tohle byla opravdu pěkná cesta, protože byla pestrá. I když motivem bylo 125. výročí automobilky Fiat a tudíž jsme hledali primárně místa, která na Fiat nějakým způsobem odkazují, Fiat ve své historii obsáhl takové množství oblastí, že člověk pomalu neví, kam vyrazit dříve. Měla by to být muzea se starými fiaty, nebo si raději vyberete historickou budovu, kde byl podepsán vznik automobilky? Nebo byste upřednostnili jadernou elektrárnu? Všechno je možné. 

Jestli pojedete kolem některého z míst, které jsme během této cesty navštívili, určitě se na něm zastavte. Občas to je trochu netradiční, ale zajímavé to bylo vždycky. 

Přesnou trasu téhle cesty najdete v mapě níže, všechna navštívená místa s odkazy na samostatné články pak najdete v mapce v úvodu článku.