Turín: Po stopách zbytků zimní olympiády, užitkových vozů Fiat i fotbalové historie automobilky

Turín je město, které i samotní Italové označují za své oblíbené, protože zde nenarazíte na tak extrémní davy turistů, jako někde v Římě nebo Benátkách. Město přitom nabízí neuvěřitelně zajímavý mix atrakcí. Na jedné straně tu najdete klasické historické budovy a staré památky, nádherné vily, pěkné parky, ale na straně druhé tu je také množství starých průmyslových budov a bývalých továren. Ty jsou dnes často opuštěnými svědky velkého průmyslového rozvoje z přelomu 19. a 20. století, který se pochopitelně nesl v duchu automobilů. A to znamená především v duchu automobilky Fiat. 

Že Turín stojí i dnes stranou hlavního turistického zájmu, to je možná trochu paradox. Propagaci města měla významně pomoci zimní olympiáda, která se zde konala v roce 2006. Ano, tušíte správně, i v tom měl prsty Fiat.

My si dnes dáme procházku právě po trochu industriálních a netypických památkách, které běžní turisté asi moc vyhledávat nebudou. Ale které souvisejí více či méně s italskou automobilkou. U olympiády začneme. 

V Turíně coby centru zimní olympiády roku 2006 vznikla řada staveb a objektů. Jednou takovou je olympijská vesnice, která je přímo přes koleje naproti slavné továrně automobilky Fiat Lingotto. Pokud se do této továrny, dnes sloužící jako velké obchodní středisko, škola nebo hotely, vydáte, vesnici nemůžete minout. Přímo v areálu Lingotta začíná most vedoucí do vesnice přes železniční trať. A dominantou mostu je obří červený oblouk Arco Olimpico (v překladu „olympijský oblouk“). 

Oblouk vysoký 65 m navrhli architekti Benedetto Camerana a Hug Dutton a dnes je to asi nejviditelnější připomínka těchto zimních olympijských her. Konstrukce z různých úhlů pohledu vypadá jako různě deformovaná, což je dáno tím, že je celá celkem odvážně nakloněná a zavěšená na lanech. 

Most (Passerella Olimpica) slouží pro pěší a pro cyklisty, dnes tu samozřejmě potkáte často také různé koloběžky. Na straně za železnicí směrem od Lingotta je ukončen točitým schodištěm a areálem bývalé olympijské vesnice. Ten vlastně postihly dva zcela odlišné osudy. 

Olympijská vesnice z roku 2006 se nachází ve čtvrti, které se říká Filadelfia. Ta je typická nízkými obytnými domy, kde zprvu bydleli pracovníci železnice a? Tušíte správně, také pracovníci automobilky Fiat. Stačí letmý pohled na mapu a je jasné, že nikdo tímto překvapen být nemůže. Dráhy tu mají velká depa a za tratí dříve probíhala výroba vozů Fiat. 

Olympijská vesnice z roku 2006 ale měla dvě části a ty postihl zcela odlišný osud. Moderní obytná část byla pro olympiádu vybudována nově. Je to soustava menších domů uspořádaných do několika celků tak, že při pohledu shora tvoří šachovnici. Tyto domy jsou využívány dodnes. 

Zajímavější část olympijské vesnice je ta, kde končí most přes trať. Od pohledu je mnohem starší a dnes je nevyužitá a opuštěná. A bohužel z velké části nepřístupná. Skrz vede pouze koridor pro pěší. Jde o pozůstatek trhů s ovocem a zeleninou, kterým se říkalo Mercati Generali. Moderně působící areál typický svými betonovými oblouky má na svědomí architekt Umberto Cuzzi a otevřen byl poprvé 28. října 1933. Během druhé světové války byl poškozen při bombardování Turína, stejně jako protější továrna Lingotto. 

Pro olympiádu areál bývalých trhů prošel rekonstrukcí, ale následně další využití nenašel a dnes je opět opuštěný. Je to docela škoda, protože vnitřní prostory vypadají zajímavě, jsou vzdušné a pěkně prosvětlené. Když se zadíváte pozorně, ještě dnes tady najdete stopy po olympijském nápisu Torino 2006 a uvnitř zbytky plakátů z olympiády. 

Když projdete skrz areál bývalých trhů z třicátých let, ocitnete se ve čtvrti Filadelfia. Přímo před trhy je Piazza Galimberti, kde nemůžete přehlédnout zvláštní železnou konstrukci. Je to umělecké dílo pojmenované jako Chakra. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem to správně pochopil, ale dílo by mělo odkazovat na energetická místa v těle popisovaná jako kruh. Autor údajně tímto způsobem chtěl znázornit tuto pulzující turínskou čtvrť. S Fiatem to ale (výjimečně) nemá nic společného. I když... Piazza Galimberti je zároveň Parco Valentino Mazzola a tento pán byl kapitánem týmu Grande Torino. A tam už Fiat vystopovat lze. 

Když se vydáte po ulici Via Giordano Bruno směrem do centra, za zhruba deset minut dojdete k fotbalovému stadionu. Nebo dnes spíše k fotbalovému hřišti. Je to místo, kde stával původní stadion klubu Torino FC. Otevřen byl v říjnu roku 1926 a říkalo se mu Campo Torino nebo Stadio Filadelfia. Automobilka Fiat se angažovala u Juventusu, odvěkého rivala, ale během druhé světové války se krátce objevilo jméno Fiatu přímo v názvu tohoto klubu a také na dresech fotbalistů. Z klubu Torino FC se stal během sezony 1943 a 1944 klub Torino Fiat. Později se používal také název Grande Torino. 

Koncem 90. let byl původní stadion zdemolován a celý areál byl vybudován znovu. Až na pár výjimek, které si můžete prohlédnout i dnes. 

On totiž původní stadion nebyl zbourán do posledního kousku. Zachována a renovována zůstala malá rohová část tribuny. Proto se jí říká Curva Storica. Najdete ji v ulici Via Filadefia. Součástí jsou i „přepážky“ pro prodej lístků. Dnes je areál celý uzavřený a bohužel i tahle část je za plotem, takže se přímo na historický zbytek tribuny nedostanete. Můžete si ho prohlédnout pouze zpoza plotu. Ten je těsně za touto historickou tribunou, takže se dostanete velmi blízko. 

Přímo na historickou tribunu pak navazuje ještě historická zeď. I ta připomíná podobu původního stadionu z dvacátých let. Jak se dočtete na informační ceduli, v rámci výstavby nového areálu byla znovu postavena i tato zeď, přičemž složená je z původních cihel, které tvořily zeď v ulicích Via Giordano Bruno a Via Giovanni Spano. Na některých místech jsou cihly poskládány tak, že na nich jsou viditelné i původní nápisy. Che bellezza! 

Navštívit Lingotto, projít se po tamní střešní dráze, pak pokračovat přes trať k olympijské vesnici a nakonec k fotbalovému stadionu je relativně malá procházka, během které člověk uvidí věci, které spousta turistů přehlédne a vynechá, protože to třeba na první pohled ani není až tak zajímavé. Pokud ale víte, na co se díváte, najednou je to úplně o něčem jiném. Takhle to je ovšem při cestování a objevování neprofláklých míst vždycky.

Chcete ještě jedno takové místo? Tak to se budete muset posunout o zhruba šest kilometrů dále (asi spíše autem, sdíleným kolem nebo MHD).

Už když jsem plánoval tuhle cestu, měl jsem trochu obavy, co přesně z návštěvy objektu další bývalé továrny na ulici Corso Lecce bude. Našel jsem pouze informace, že v části objektu jsou kasárna a menší část patří muzeu dělostřelectva. O něm jsem ale nic podrobnějšího nenašel. Bylo proto jasné, že jediným způsobem, jak se do bývalé továrny dostat, je právě tohle muzeum, ale zároveň bylo docela pravděpodobné, že muzeum bude zavřené. A to se také stalo. 

Jenže celý příběh téhle továrny je hrozně zajímavý a budova je to navíc fotogenická. A protože se náš celý trip nesl v duchu 125. výročí automobilky Fiat, byla by škoda tuhle málo známou kapitolu točící se kolem jména Ceirano a SCAT (Società Ceirano Automobili Torino) vynechat. Nakonec i v mém případě jde o důkaz, že cestováním se člověk vzdělává. O jménu Ceirano jsem dosud nic nevěděl ani já sám a když jsem se v Itálii během cesty o Ceiranu zmínil, ani Italové se netvářili, že by zrovna tušili, o co jde. 

Přitom jde o člověka, který jako jeden z úplně prvních postavil v Itálii auto. Pán se jmenoval Giovanni Battista Ceirano a svůj automobil Welleyes představil a začal stavět o několik měsíců dříve, než vznikl Fiat. Jenže bylo nutné začít výrobu provádět ve větším měřítku, což byl problém. Giovanni Battista Ceirano údajně měl známé, mezi které patřil i Emanuele Cacherano di Bricherasio (pokud jste četli dřívější článek o této cestě, pak už tušíte). Nakonec i pan Ceirano se tak jeho prostřednictvím dostal ke zrodu Fiatu, který jeho společnost brzy pohltil. Krátce po založení Fiatu bylo možné zahájit výrobu prvního auta, protože šlo de facto o vůz Ceirano Welleyes. 

Giovanni Battista v průběhu let Fiat zase opustil a postupně ve spolupráci se svými třemi bratry založil jedenáct různých společností zabývajících se výrobou aut, které si občas i vzájemně konkurovaly. Kruh kolem příběhu rodiny Ceirano a automobilky Fiat se uzavřel koncem 20. let. Syn Giovanniho Battisty šel v otcově šlépějích a založil společnost SCAT (Societá Ceirano Automobili Torino). Ta své auta a letecké motory vyráběla v továrně, ke které jsem se vypravil. Najdete ji na rohu ulic Corso Lecce a Corso Francia u zastávky metra Rivoli. 

V roce 1929 se ale společnost dostala do vážných problémů a Fiat ji převzal. Stalo se tak mimo jiné i kvůli výrobě užitkových a nákladních aut. Ve stejném roce totiž byla oficiálně založena divize Fiat Veicoli Industriali, předchůdce dnešního Iveca a divize Fiat Professional. Takže ve stejném roce, kdy Fiat slavil 125. výročí, slavili italští pracanti 95. výročí. Objekt továrny pak koncem 30. let převzala armáda, která ho z velké části využívá dodnes. 

Z pohledu klasického turisty tu toho moc k vidění není. Můžete se kolem továrny projít a případně nahlédnout přes rozbité okénko do prostorů, kde asi bývalo ono muzeum. Dnes to vypadá, že tam nic není. Fotku najdete v galerii.

Vzhledem k tomu, že jsme na tento trip jeli s užitkovým fiatem, zastavit jsme se zde vyloženě museli. Ale pokud tohle místo vynecháte, naprosto to chápu. 

I naše okukování a focení Fiatu Dobló před objektem bývalé továrny netrvalo moc dlouho. Mimo jiné i proto, že kvůli využívání armádou na vás všude koukají kamery. Bylo ještě trochu času, tak jsem rychle koukl do mapy, co zajímavého je někde kolem. A letecká mapa hned ukázala na nedaleký rozlehlý park Parco della Tesoriera. 

Park je volně přístupný a uprostřed stojí nádherná vila Tesoriera. Co jsem tak v rychlosti pochytil, tak vila dlouhou dobu chátrala a nakonec prošla dosti drahou renovací, kterou zaplatilo město Turín. Uvnitř je veřejná knihovna, ale zas tolik času, abych vyrazil na prohlídku interiéru vily, nebylo. I park je ale velmi pěkný a na podzim působil tak hezky italsky ospale. 

A tím krátký pobyt v Turíně během tohoto výročního Fiat-tripu skončil. Byla to pro mne třetí návštěva tohoto města a musím říci, že se mi Turín líbí čím dál víc. Ta kombinace klasické historie a průmyslové minulosti mi přijde hrozně zajímavá. Určitě se sem vrátím.

Ale v rámci téhle cesty bylo nutné posunout se k dalším plánovaným cílům. Třeba k dnes už vyřazené jaderné elektrárně Trino.

A to jste věděli, že i do jaderné energetiky vedou stopy automobilky Fiat? Tak přesně o tom si povíme příště.

Zdroj: autorský text, Fiat