Pracák, sídlo šlechty, ale také místo zrození Fiatu. Nenápadný palác v Turíně má pestrou historii

Turín zdaleka není turisticky tak vyhlášený, jako jiná italská města. Ale svůj půvab má. Minimálně pro mě. Hrozně se mi líbí, jak se tady míchají klasické historické památky s průmyslovými budovami, které už jsou dnes také mnohdy hodně staré.

Navíc spousta těchto industriálních lokalit souvisí s rozvojem automobilů. Vtipně to ukazuje turínské národní automobilové muzeum MAUTO (Museo Nazionale dell'Automobile), které má ve svých útrobách expozici ukazující, kde všude se v Turíně psala historie aut. Expozice se jmenuje Autorino. 

Nedávno jsem se do Turína znovu vypravil především kvůli tomu, abych se podíval do budovy, kde se tyhle dvě stránky města tak trochu spojují. Dům se jmenuje Palazzo Bricherasio a je to přesně to místo, kde v roce 1899 bylo partou italských chlapíků podepsáno založení automobilky Fiat. 

Palazzo Bricherasio asi nebude první památkou, na kterou se při návštěvě Turína půjdete podívat. Popravdě, na pohled je to jen jeden z mnoha historických domů v centru města. Bylo to nakonec vidět i při mojí návštěvě, kdy těch pár turistů, kteří v půlce listopadu do Turína zavítali, mířilo spíše na nedaleké náměstí San Carlo. A pokud už zamířili sem, tak primárně do zdejší restaurace. 

Vnitřní prostory paláce totiž nejsou běžně přístupné, protože budova patří společnosti Banca Patrimoni Sella a banka zde má své kanceláře. Banka ale také provozuje umělecké oddělení, které pořádá výstavy a různé akce a právě během nich je možné navštívit i vnitřní prostory tohoto paláce.

„Akce pořádáme nejen uvnitř budovy, ale i venku. Většinou jde o výstavy současného umění, obvykle sochařství. Takové výstavy děláme řekněme každých šest měsíců. A každý měsíc se snažíme uspořádat alespoň jedno mimořádné otevření pro vnější veřejnost,“ vysvětlovala během mé návštěvy Gaia Griseri z uměleckého oddělení, které mne interiérem paláce provedla. 

Veřejnost ale může vždy navštívit alespoň nádvoří. Vchod je to docela nenápadný z ulice Via Giuseppe Luigi Lagrange. První umělecká díla jsou vystavena právě už tady v průjezdu. To nejzajímavější je ale v prvním patře, kde kdysi bydleli přímo italští šlechtici. 

A tak pokud budete mít štěstí a dostanete se dovnitř, otevře se vám mocně zdobené schodiště plné obrazů. V prvním patře na vás dýchne taková historicky útulná atmosféra. Jo, pracovat v těchto místnostech může být celkem fajn. Je mi jasné, že tady to bude asi docela běžné, ale jinak to je podobné, jako kdybyste měli kancelář někde na zámku. 

Palazzo Bricherasio je dům postavený někdy kolem roku 1630. Kdy přesně byla stavba zahájena a kdy byla dokončena, to se s úplnou jistotou neví. Má se ale za to, že stavba byla dokončena v roce 1636. Právě tento letopočet je zobrazen na jedné desce umístěné na krbu. Deska zároveň obsahuje iniciály A. B., což je pravděpodobně jméno prvního majitele, a obsahuje také symboly rodů, které dům postavily. 

„Kolem roku 1600 žil v Savojsku král, který se oženil s francouzskou šlechtičnou, byla to jistá Cristina di Francia. Dva panovníci chtějí přinést prestiž a udělat z Turína město podobnější Paříži. A jak na to? Rozdají pozemky kolem historického centra šlechtickým rodinám, které si zde mohly postavit své paláce, jako je tento. Tato deska nám tedy pomáhá pochopit, že panovníci, kteří byli provdáni za Francouzku a byli to Savojci, darovali tento pozemek rodině a ta si tu pak postavila palác,“ říká Gaia Griseri během čekání, až se uvolní Sala Fiat. Ta mne samozřejmě zajímá vůbec nejvíce. 

Deska na krbu je v místnosti, která se jmenuje Sala delle cineserie. Je to vlastně docela malá místnost, ale i tady jsou všude nejrůznější obrazy. Právě v těchto prostorách různí šlechtici bydleli a podle toho to vypadá. Palác ovšem často změnil majitele, takže se zde míchají různé styly. Každý si to tady upravil podle sebe přesně tak, jak to děláme i dnes. 

Jméno Bricherasio má palác podle posledního ze šlechtických majitelů. V roce 1855 dům koupil jistý Luigi Caccherano di Bricherasio. Ten měl dceru Sofii di Bricherasio a syna Emanuele di Bricherasio. A tím se pomalu dostáváme k momentu, který je pro automobilku Fiat tak zásadní. 

Čekání na Sala Fiat a prohlížení ostatních místností ukončil moment, kdy se otevřeli dveře, skupina asi bankéřů se vyhrnula ven a Sala Fiat se uvolnila. Banka tuto místnost používá pro různá setkání. Je to taková pěkná zasedačka a vlastně tohle využití není daleko od původního účelu. 

Emanuele di Bricherasio, který byl hodně nadšený do aut, zde totiž měl svou pracovnu. No a v roce 1899 právě tady podepsal se skupinou svých aristokratických kamarádů, jak říká Gaia, založení automobilky Fiat. Tenhle moment připomíná nejen název místnosti, ale hlavně velký obraz pověšený na stěně, který nemůžete přehlédnout. Emanuele di Bricherasio je ta osoba uprostřed v bílém saku. Obraz ale není originální. Ten si pochopitelně uchovává ve svém archivu Fiat. 

„Jestli chceš, tady jsme udělali takové schéma, které popisuje všechny osobnosti na obrazu,“ ukazuje mi Gaia brožuru odloženou pod obrazem. Fotku schématu najdete v galerii. Snadno si tak můžete dohledat, který z těch aristokratických kamarádů je Giovanni Agnelli. Tohle jméno se asi každému okamžitě vybaví, když se řekne Fiat, ale Gaia připomíná, že se k tomuto projektu dostal vlastně trochu náhodou. 

„Lidé na obrazu jsou ti, kteří projektu věřili a kteří do něj vložili počáteční kapitál. V určitém okamžiku ale jeden z těchto přátel odchází a tak jedno místo zůstává neobsazené. Právě v tento moment se přidává Giovanni Agnelli.“ Mimochodem, obraz nakreslil malíř Lorenzo Delleani, který byl v té době v oblasti Piemont velmi slavný. Zároveň to byl učitel Sofie di Bricherasio, která také malovala obrazy. 

Turín je plný automobilky Fiat a jak říká Gaia, pro místní je docela emotivním zážitkem podívat se na místo, kde to celé začalo. Pokud máte alespoň trochu rádi auta a budete mít příležitost se sem podívat, myslím, že to ani vás nenechá chladnými. Atmosféra historického okamžiku je tu všudypřítomná. 

Gaia zároveň přidala v rámci svého (jinak skvělého) vyprávění ještě jednu zajímavost. V roce 1950 se totiž palác spojil s automobilkou Fiat znovu. Tehdy ho využívala jistá dobročinná organizace pomáhající lidem v nouzi. V té době do Turína mířilo množství lidí z jiných částí Itálie, protože zde díky rozvoji průmyslu byla spousta pracovních míst. Palazzo Bricherasio dobu tedy sloužil jako taková sociálka nebo pracovní úřad. Lidé, kteří byli později najímáni jako pracovníci ve Fiatu, zde mohli například zdarma přespat. 

Část paláce, která je alespoň občas přístupná veřejnosti, není příliš velká. Přesto prohlídka historických místností zabrala zhruba hodinu. Gaia se vrací ke své všední práci a já  vyrážím ven udělat pár fotek budovy. Na jednom rohu pak ještě potkávám malou informační desku, která jen hodně stručně připomíná, o co tady jde. Ale je dost snadné ji přehlédnout. Tahle deska pak ještě říká, že v polovině 90. let palác prošel renovací. 

Protože jsem auto zaparkoval kousek od nádraží Porta Nuova, jdu se tam ze zvědavosti také podívat. Nádraží je totiž s historií Fiatu také spojené. Jak jsme si už řekli, právě sem ze všemožných částí Itálie mířili všichni, kteří chtěli v automobilce pracovat. Historická budova je z roku 1853 a je fakt krásná. Pokud pojedete do Turína vlakem, pak pravděpodobně vystoupíte právě tady. 

Po cestě na nádraží člověk snadno pochopí, proč zrovna Palazzo Bricherasio sloužilo jako první cíl lidí, kteří na Porta Nuova dorazili a kteří chtěli v Turíně najít práci a v konečném důsledku i lepší život. Z nádraží to je totiž do paláce zhruba půl kilometru. Vystoupíte, ani ne deset minut jdete pěšky rovně a jste tam. 

Před nádražím je ještě menší park Giardino Sambuy. Je to místo, kde dříve byla točna tramvají, což je na první pohled dobře patrné. Zdá se, že se tady scházejí místní a stejně jako třeba u pražského Hlavního nádraží se tu drží i místní pochybné existence. Jeden takový italský pobuda mi nabízí, že mu mám dát foťák a on mne vyfotí. Říkám, že to rozhodně neudělám a dostane se mi laskavá odpověď „vafanculo“. Překládat to raději nebudeme. 

Na rozdíl od minulých návštěv jsem tentokrát v Turíně nebydlel v apartmánu, ale vypravil jsem se sem s Fiatem Dobló. Protože to je malý užitkáč, dal jsem si do něj svůj podomácku vyrobený kempovací box a spal jsem v autě. Takže bylo potřeba najít nějaký kemp, což takhle v polovině listopadu není úplně jednoduché. Kemp jsem nakonec našel asi půl hodiny jízdy od Turína ve městě Lanzo Torinese. Takže pokud se sem někdy vypravíte a budete chtít kempovat, tohle může být jedna z možností. 

Na bližší prohlídku Lanzo Torinese nebyl čas, protože tahle cesta byla hlavně o Fiatu a místech s automobilkou spojených, ale byla by velká škoda nepodívat se alespoň na místní hlavní atrakci - Ponte del Diavolo. Je to most vysoký 16 m a dlouhý 65 m. Legenda praví, že byl postaven dvakrát a dvakrát spadl. Až pomoc samotného ďábla znamenala úspěch, ale ďábel chtěl duši prvního, kdo přes most přejde. Místní tak přes most poslali psa, což ďábla naštvalo, praštil do skály a tak údajně vznikly zvláštní útvary, které jsou hned vedle mostu.

V osmé sérii Fotra na tripu mimochodem Pepa natáčel jiný Ďáblův most, který je ve Švýcarsku, ale legenda, která se s ním pojí, je identická. Takže to vypadá, že svého času byla spolupráce s ďáblem celkem zavedenou praxí. Most u města Lanzo Torinese je hodně fotogenický a jeho návštěva je příjemnou procházkou kolem vody, která nezabere mnoho času.

Na vrcholu mostu je brána, která údajně sloužila v dobách moru. Když vypukla epidemie, brána byla uzavírána, aby cizinci do vesnice mor nezanesli.

Palazzo Bricherasio byl pouze začátkem téhle cesty po Itálii. V dalších článcích se podíváme ještě na další zajímavá místa v Turíně, na jadernou elektrárnu u městečka Trino a také do muzeí. 

Zdroj: autorský text