Itálie nabízí krásná jezera i tragické příběhy. Navštívili jsme přehradu Vajont a Lago di Bárcis

Cestování mimo sezónu má své výhody v tom, že nepotkáte davy lidí většinou ani na místech, kde v letních měsících není téměř k hnutí. Na druhou stranu nevýhodou jsou kromě omezených otevíracích časů některých míst i jejich uzavření. Jako například turistická cesta Vecchia strada della Valcellina u jezera Bárcis. Což o to, přijít o návštěvu soutěsky a Ponte Tibetano je sice škoda, ale není to konec světa. Problém byl jinde.

Zaparkovala jsem na malém Area sosta Camper ve městě Montereale Valcellina. Mimochodem, samotné parkování bylo trochu oříšek. Je tam totiž závora, která je uzamčena. Je nutné se na vedlejší čerpací stanici Eni domluvit a samozřejmě se musíte trefit do otevírací doby, což v Itálii taky je občas náhoda. Sice neumí jinak než italsky, ale když vidí Camper, ví, co chcete. Pán zavolá na správu města a oni přijedou parkoviště otevřít.

Za normálních okolností, tedy v sezóně, je totiž otevřený bar vedle čerpací stanice, kde mají klíče. Není to problém, zaměstnanci města přijedou do pár minut a vše je zdarma, ale trochu komplikované. A o víkendu se tam vlastně nedostanete, pokud tam není už někdo další. Ale klaplo to a nakonec jsem zůstala dvě noci. Po celou dobu nechali závoru otevřenou, tedy mohl případně přijet i kdykoli kdokoli další. 

K jezeru jsem se vydala na kole, což se nakonec ukázalo jako poměrně adrenalinový výlet jak při cestě tam, tak i zpět.

Vzhledem k uzavřené soutěsce byla uzavřena i cyklotrasa, která vede podél vody. Tedy jediná cesta v tu chvíli vedla přes 4 km dlouhý silniční tunel. Kdo někdy jel na kole tunelem, ví, o čem mluvím a že už nikdy více. Hluk v tunelu, který v autě nikterak extra nevnímáme, je na kole téměř nesnesitelný. Bolely mě uši ještě večer. Krom toho, že i přes rozsvícená světla jsem se celkem bála, jestli mě projíždějící auta vidí. Takže z toho logicky vyplývá, že jsem tudy zpět už jet nechtěla.

Po výletu k jezeru, které jsem si objela dokola po krásné silničce, krásném mostě Passerella di Barcis, jsem na mapě zkoumala, kudy by tedy bylo možné se vrátit. Jako jediná možnost se ukázalo místo po 10 km dlouhé cestě na 30 minut se zmíněným tunelem jet přes Andreis a Poffabro do Maniago, což čítalo 2 hodiny a 30 km. Nu což, mám eBike, to dám.

Cesta vede serpentinami asi 10 km do velmi prudkého kopce, který pak zase musíte zdolat dolů. Asi po 2 km jsem ale narazila na ceduli zákaz vjezdu - silnice uzavřena. A co teď? Věděla jsem, že tím tunelem jet opravdu nechci, tak jsem to riskla. Po asi 5 km jsem pochopila, proč tam ta cedule byla. Nedávné vydatné deště totiž v jedné zatáčce vzaly s sebou i kus silnice, která se propadla. Chvíli jsem zvažovala alternativy, ale nakonec vyhrál pokus přetlačit kolo bahnem, štěrkem a trávou mimo tuto chybějící silnici. Podařilo se a zbytek cesty mě už nikde žádná chybějící silnice či jiná nástraha naštěstí nepotkala.

Z Maniago jsem pak jela přes most Ponte di Ravedis, který jsem předchozí den přejížděla autem a chtěla si ho prohlédnout blíže. Moc krásný most. Opravdu. Nedaleko za ním je přehrada z jezera Lago Ravedis a právě zrovna když jsem na tento most najela, spustily sirény u přehrady. Lekla jsem se tak, že jsem málem spadla z kola. Jak se zvuk sirén rozléhá údolím, je velmi intenzivní.

Navíc jak člověk nezná zvyky jiných států, netušila jsem, co to vlastně znamená. Vzhledem k tomu, že nikde kolem mě žádná panika nevznikla, ani přesto, že se k tomu přidaly kostelní zvony v neobvyklou hodinu, jela jsem se ještě podívat i pod most k řece. Následně jsem zjistila, že v okolí řek a vodních toků se jedná na upozornění před velkou vodou (Acqua alta), které oznamují, že předpověď hlásí dešťové srážky.

Nakonec celý výlet čítal zhruba 65 km s trochou adrenalinu, zato se skvostnými výhledy a tradičně luxusní italskou kávou a zmrzlinou. Nádherné počasí a krásná místní příroda je jako lék na vše.

Na místě jsem vzhledem k plánům na následující výlet zůstala ještě jednu noc. Ač jsem věděla, že bude poměrně emotivní, přesto jsem se moc těšila.

Ne každé místo, které člověk navštíví a zanechá v něm nějaký dojem, má pozitivní historii. Přehrada Vajont je jedním z nich. Jednalo se o velkolepý projekt v té době nejvyšší přehrady na světě.

Cílem bylo zadržení vody pro výrobu elektřiny pro města Benátky, Milano, Modena a Turín v období sucha, kdy řeka Piave v letních a zimních měsících trpěla nedostatkem vody. Dokončena byla v roce 1961. Hráz nakonec po změnách v projektu dosáhla výšky 261,6 m a objem nádrže se tak téměř ztrojnásobil na necelých 170 miliónů m³ vody.

Příběh této tragédie, která se stala v noci 9. října 1963, nebyl v nekvalitní stavbě, kdy by se jako u většiny podobných protrhla hráz, která neudrží nápor takového množství vody. Naopak, zde hráz vydržela stát beze škod. Příčinou byl obrovský sesuv půdy z hory Monte Toc. Část svahu o délce asi 3 km se utrhla a obrovské množství skalnaté půdy (přibližně 270 mil. m³) spadlo přímo do přehrady, kterou tak zčásti zasypala.

V tu dobu byla nádrž navíc téměř plná vody. To zvedlo vlnu o objemu vody 25 mil. m³ o výšce více než 200 m, která se přelila přes hráz. Kompletně smetla městečko Longarone (kde mimochodem při psaní tohoto článku sedím v malé kavárně a mám husí kůži) a několik vesnic ležících pod přehradou, částečně i nad ní a zabila více než 2000 lidí. Při procházce k přehradě míjíte nejeden pomník.

Ten, který mi ale vehnal slzy do očí, je věnovaný 487 dětem mladším 15 let, které při tragédii zahynuly. Vzhledem k pozdní hodině a rychlosti, jakou se smrtící vlna přihnala, neměl téměř nikdo šanci uniknout. 

Ač se jednalo vpodstatě o přírodní katastrofu, zčásti byli viníky i lidé. Ti totiž ignorovali některé průzkumy a předchozí drobné sesuvy půdy, které v místě proběhly v době stavby přehrady. A také značné stížnosti obyvatel okolních měst. Obvinění nějaká po letech padla. Nemění to ale nic na následcích. Vesnice Vajont, kterou vlna srovnala se zemí, byla státem přestěhována a nově vystavena pro přeživší o zhruba 40 km dál nedaleko místa, kde jsem nocovala. Městečko Longarone bylo kompletně nově vystavěno.

U přehrady je možné absolvovat prohlídku s průvodcem. Předem si ji ale musíte rezervovat a je poměrně komplikované se na internetu dopátrat nějakých informací o vstupném. To jsem nakonec zjistila bohužel až při samotné návštěvě. Otevřeno je od dubna do října. Vstupné je symbolických 7 €. V přiložené fotogalerii najdete i informace o bližší otevírací době, která se v příštím roce nejspíš nebude příliš lišit. Součástí je i QR kód, který vás nasměruje na rezervaci dne a času.

Bohužel v době mé návštěvy nebylo možné tuto prohlídku absolvovat, protože bylo otevřeno již pouze v neděli. Pro větší skupiny je možné domluvit i individuální prohlídku. Navštívila jsem alespoň muzeum v Longarone, které je věnované jak stavbě přehrady, tak celé tragédii a kostel věnovaný památce, který jako jediný zůstal stát a stal se tak smutnou připomínkou celé tragédie. 

Abyste uzavřeli celou tuto návštěvu, cestou se pak ještě můžete zastavit i na památném hřbitově věnovaném obětem této tragédie Cimitero Monumentale delle Vittime del Vajont, který se nachází ve vedlejším městečku Fortogna. 

Celá tato oblast na úpatí Dolomit je opravdu nádherná. A i návštěva a vzpomínky na místa, kde se udály nějaké tragédie, patří k cestování.

Zdroj: autorský text