Na kole po toskánských Strade Bianche v okolí Montalcina

V Itálii najdete spoustu regionů, které povyšují jízdu na kole do exkluzivní zážitkové roviny. Toskánsko je jednou z těchto lokalit, byť má pro našince nevýhodu v tom, že není úplně blízko. První cyklistické možnosti se otevírají kousek pod Florencií, což je z Prahy lehce přes 1000 km, naším cílem ale bylo tentokrát vinařské městečko Montalcino, které je ještě o zhruba 150 kilometrů jižněji. Důvod? Chtěli jsme využít podzimních prázdnin na konci října a ještě trochu šlápnout v teple do pedálů, přičemž naší hlavní ambicí bylo okusit jeden z okruhů závodu historických kol Eroica Montalcino.

Na jednu stranu by se dalo říct, že Montalcino je na toskánské poměry městem, jako každé druhé. Je postaveno na kopci, má opevnění, bohatou historii (zde sahající až do roku 814), malebné uličky, skvělou gastronomii… Ale přesto je městem, které nabízí něco víc. Pro milovníky vína je to bezesporu vyhlášené červené Brunello di Montalcino a cyklisté ho mohou využít jako ideální startovní bod pro nádhernou projížďku. Přesně jako my.

Když sedíte doma u počítače, plánujete v mapách trasu někde ve střední Itálii a ještě vás tlačí čas, je lepší vsadit na jistotu. Naše úvaha tedy byla jednoduchá, pokud se v okolí Montalcina jezdí něco tak výjimečného jako Eroica, proč nevyužít značený okruh, který určitě povede těmi nejhezčími místy a dá nám dosyta okusit proslulé Strade Bianche (bílé cesty).

A protože Eroica, navzdory tomu, že se jezdí výhradně na historických kolech, není pro žádná ořezávátka, nabízí organizátoři hned několik okruhů s různou délkou a převýšením. My jsme si vybrali 70kilometrovou variantu s převýšením 1342 metrů, která je z nabízených tras zhruba uprostřed. Ta nejnáročnější měří 153 km a má převýšení téměř 3000 metrů. No, možná někdy příště…

Po podzimní obloze se honí mraky, předpověď je trochu nejistá, tak neztrácíme zbytečně čas a hned po snídani usedáme do sedla. Jak záhy zjišťujeme, zvolený okruh jedeme oproti závodu obráceně, ale nakonec jsme za to rádi. Z Montalcina vyrážíme po silnici SP14, ale po několika málo kilometrech odbočujeme doprava na první šotolinový úsek. Zhruba po deseti kilometrech, které vedou převážně z kopce, míjíme golfový resort Castiglion del Bosco, který je pro nás vlastně první větší známkou civilizace od startu. Toskánsko je rozlehlé, osídlení zejména v kopcích je proto velmi řídké - je dobré s tím počítat i so hledem na jídlo a pití, které si člověk musí vzít na vyjížďku v dostatečném množství.

Pokračujeme do Bibbiana a dále lehkou oklikou přes Ponte d'Arbia do Buonconventa, což je historické městečko obehnané hradbami. Sice jsme teprve lehce před půlkou a máme za sebou tu snazší část, ale přesto si dáváme pauzu a v uličkách nacházíme kromě fotografů, kteří fotí nevěstu do katalogu, také kavárničku a dáváme presíčko a kolu. Během pauzy probíráme první dojmy - dlouhé štěrkové úseky s „roletami“ jsou docela vysilující, kopce tu jsou sice kratší, ale o to strmější (leckdy i přes 20 %), když se jde ze sedla, prokluzuje zadní kolo, prudká klesání na štěrku vyžadují neustálou koncentraci a člověk si při nich také moc neodpočine. Docházíme k závěru, že je to náročnější, než jsme předpokládali a že ti, co Eroicu absolvují na starém kole, zaslouží ještě větší respekt, než jsme mysleli.

Vyrážíme dál po značené trase víceméně opuštěnou krajinou, přičemž většina vede po Strade Bianche, které jen někdy překříží nějakou silnici či nás zavedou do vesničky. I ty však dokreslují celkovou atmosféru - třeba pár baráčků s kavárničkou v Lucignano d'Asso opět přímo vybízí k zastávce. Odoláváme. Občas potkáme auto nebo turisty, ale jinak je tu na konci října víceméně liduprázdno. Před Torrenieri, asi 20 kilometrů před cílem, se vyplňuje předpověď a začíná docela dost pršet. Naštěstí to bylo zrovna při sjezdu, takže jsme dešti docela rychle unikli a jak sluníčko opět vysvitlo, byl náš dres za pár minut zase mokrý spíš od potu než od deště.

Závěrečných zhruba 7 kilometrů je do kopce a po silnici. Musíme vystoupat zpět do Montalcina, které se před námi majestátně tyčí a nějak se po těch 65 kilometrech v nohách nechce přibližovat. Okolní provoz je sice otravný, ale hladký asfalt pod koly přináší našim zadkům citelnou úlevu. Příjemně znaveni a s koly zbarvenými do bíla vjíždíme na náměstí do Montalcina.

Skvělá vyjížďka... která mě však také vede k zamyšlení, zdali můj záměr absolvovat někdy v budoucnu Eroicu na historickém kole a ve vlněném dresu, není na mou výkonost (a zadnici) až příliš ambiciózní.