Naprosto exkluzivní italské západy nehledejte u moře, ale na venkově. Opuštěný okruh je vítaný bonus

Západy slunce bývají parádní podívanou. V kontextu Itálie asi budete ty nejlepší západy hledat někde u moře a je fakt, že na italském pobřeží skutečně najdete skvělá místa pro pořízení skvělých fotek. Já bych ale měl přece jen jiný tip na trochu nevšední lokalitu, kde jsou ty západy snad ještě lepší. A navíc to celé bude okořeněné trochou dobrodružství a objevováním něčeho, co v běžných průvodcích nenajdete.

Už jste slyšeli o starém italském závodním okruhu Autodromo di Morano sul Po? Tak vidíte. 

Itálie je plná automobilové historie a najdete zde řadu slavných lokalit spojených s různými závody. Asi jako první vás napadne třeba Monza. Kombinace pěkného parku s historickou částí okruhu s klopenými zatáčkami je super. Parádní akcí může být také kopírování trasy některého z ročníků původní Mille Miglia.

Naproti tomu nějaký malý okruh někde mezi Turínem a Milánem nikoho moc nezajímá, moc se o něm toho neví a i já jsem ho našel úplnou náhodou přesně ve stylu, v jakém se tahle místa objevují. Prostě jsem jel okolo a shodou okolností jsem si na mapě všimnul zajímavé klikatice uprostřed polí. 

Autodromo di Morano sul Po je závodní dráha ze 70. let minulého století. Okruh je to poměrně malý, přesto se tu odjelo pár zajímavých podniků, jako třeba F3 Italiana nebo Challenge Ford Escort Mexico. V plánu bylo okruh prodloužit, jenže k tomu nikdy nedošlo. Naopak po necelých deseti letech si začali obyvatelé z vesnic kolem stěžovat na hluk a vše nakonec údajně vyvrcholilo akcí, kdy kdosi buldozerem kus trati zničil.

Další pokusy o znovuoživení závodní dráhy už úspěšné nebyly a od 80. let minulého století okruh chátrá. 

Výsledek je dnes dobře patrný. Na všech fotkách, které lze dohledat na internetu, stoprocentně uvidíte torzo kontrolní věže. To je nepochybně zdejší dominanta. Vedle trati jsou ještě malé boxy s další malou věží, odkud je pěkný výhled na trať. Na internetu lze najít zprávy o tom, že se sem jezdili bavit italští nadšenci a že na trať se dá běžně dostat i autem. Já jsem jel okolo v rámci cesty s Fiatem Dobló po stopách 125. výročí automobilky Fiat, takže jsem si maloval, jak pod tou parádní věží vyfotím naší malou dodávku. Ale to jsem se spletl.

Dnes už je okruh soukromým vlastnictvím, takže se autem přímo na trať dostanete pouze se svolením majitele. Pěšky se ale na trať podívat dá i tak. Leží uprostřed polí. A i když jsem si na trati nevyfotil naše testovací Dobló, rozhodně jsem rád, že jsem se tu zastavil. Pořídil jsem tu mnoho jiných pěkných fotek.

Pokud se sem vydáte, patrně pojedete po silnici SP455 a budete sjíždět v místě, které na mapě vypadá jako klasický sjezd na vedlejší silnici, kterou hlavní komunikace překonává na mostě. Tenhle sjezd ovšem v praxi je už trochu off-road a to, co na mapě vypadá jako vedlejší cesta, je prašná cesta. Sjet se tu ale dá a dostat se k okruhu také můžete, jen nečekejte hladký asfalt. 

Po prašné cestě přijedete k místnímu stavení. Právě přes něj vede jedna z cest přímo na dráhu. Pochopitelně jezdit někomu přes dvůr asi není nejlepší nápad. Pokud budete pokračovat po prašné cestě dále, narazíte na odbočku, která je zřejmě oficiálním příjezdem. Tahle cesta vás dovede k železným vratům. V mém případě byly otevřené, protože na trati probíhalo testování takového toho extrémně úsporného vozítka, se kterým se závodí, kdo ujede dále na litr paliva. Po svých můžete vrata obejít přes pole a na okruh se dostanete i ve chvíli, když bude zamčeno. 

Místních chlapíků z italské univerzity jsem se ptal, jak to na okruhu teda funguje. Říkali, ať si vyfotím, co chci, hlavně ať nefotím jejich vozítko, které se mezitím ploužilo po dráze. Jak už ale bylo řečeno, dnes je okruh v soukromých rukách. Když nic jiného, tak bude minimálně vhodné tu nedělat nějaké nepřístojnosti a moc na sebe neupozorňovat. Na druhou stranu na ceduli „Proprieta Privata“ (která tu mimochodem ani nebyla) narazíte v Itálii celkem často a mnohdy to vůbec nikdo neřeší a Italy vůbec nezajímá. 

Samotný okruh je malý a tomu odpovídají i budovy, které u něj najdete. Jednoznačně nejzajímavější je rozpadající se věž, ze které zbyla už jen základní konstrukce. Vylézt se na ní ale dá, pokud na to budete mít dost odvahy. Prozkoumat můžete i boxy a na ně navazující další řídicí budovu, která také nabízí pěkný výhled na trať a na tu rozpadlou věž. Jsou to vlastně jen ruiny a člověk si může už jen představovat, jak to tady vypadalo v sedmdesátkách v dobách slávy. 

V boxech mne ale zaujaly zbytky plakátů. Tváří se jako dobové plakáty z padesátých let. Je ale otázkou, kde se tady vzaly, protože okruh byl oficiálně otevřen až později. Konkrétně v roce 1973. Inu, další možnost nechat pracovat fantazii. Stálo tu něco už v padesátých letech? Nebo to sem někdo vylepil později, protože to prostě zbylo a chtěl se toho zbavit? Nebo to jsou pozůstatky nějakého natáčení? Kdo ví. 

Na okruh jsem se dostal později odpoledne a během prohlídky se začalo smrákat. Lidé z univerzity udělali pár fotek svého vozítka a začali balit a také já jsem se svou prohlídku pomalu končil. Jenže začalo zapadat slunce, takže trvalo ještě dobrou hodinu, než jsem definitivně odjel směr Verona. 

Západ slunce tady byl fakt exkluzivní. Prašný opar nad proschlými poli, vzrostlé stromy, rozpadající se věž... Tohle místo má takhle při západu slunce neuvěřitelnou atmosféru. Ať už budete ten západ fotit přímo na okruhu, nebo někde kolem na prašných cestách. Podobná místa mám fakt rád. Jestli pojedete kolem, určitě doporučuji se tady zastavit přesně takhle vpodvečer. Něco mi říká, že nebudete litovat. 

Zdroj: autorský text