I sbíráním papíru se člověk může dopracovat až k nádherné sbírce nejen aut. Důkazem je Museo Nicolis

Je to trochu jako příběh z románu. Když přijedete na předměstí Verony, zhruba napůl cesty mezi městečkem Villafranca di Verona a letištěm ve Veroně, uvidíte nepřehlédnutelnou stříbrnou budovu. Respektive několik budov spojených do jednoho celku. Moderní stavba v sobě ukrývá na šest tisíc metrů čtverečních výstavní plochy rozdělené do tří pater.

A když vejdete dovnitř, hned na první dobrou zahlédnete několik zajímavých automobilů. Je to pestrá sbírka pokrývající různá období a různé značky, ale nesoustředí se pouze na auta.

Mimochodem, na počátcích této sbírky bylo něco trochu jiného, co ovšem také má co dočinění se sbíráním. Byl to sběr papíru. 

Na počátku tohoto příběhu byl jistý Francesco Nicolis, který ve třicátých letech minulého století začal „podnikat“ zajímavým způsobem. Zajímal se o to, čeho se jiní zbavovali. Sbíral a svážel starý papír. Postupně se tahle činnost vyvinula do takové míry, že došlo k založení společnosti zbývající se recyklací papíru. A ta dále rostla, až nakonec dorostla mezi ty největší v daném segmentu v Evropě. Společnost existuje dodnes a jmenuje se Lamacart. 

V šedesátých letech Lamacart oficiálně založil Luciano Nicolis, syn Francesca, a celý byznys dále rozvíjel. Luciano se ale kromě toho začal postupně zabývat i jiným oborem. Začal sbírat staré věci. Zakladatel italského muzea totiž říkával zajímavou větu: „Nejsme majitelé toho všeho, jsme toho správci pro budoucnost“. Jinak řečeno, staré věci by se měly uchovávat i pro nadcházející generace. Do hrobu si to stejně nikdo nevezme, že ano. 

Luciano se ve velké míře věnoval automobilům. Některé prostě od někoho dostal, jiné koupil. Auta mají původ po celém světě. Sbírka se utěšeně rozrůstala, až nakonec bylo nutné postavit nové prostory, kam by se tohle všechno vešlo. Právě v nich se nachází Museo Nicolis dnes. V budově kromě výstavních ploch jsou také dílny nebo konferenční sály. Auta jsou dodnes funkční a jak jsme se dozvěděli při prohlídce, občas se s nimi jezdí v rámci různých akcí nebo si je třeba půjčí nějací hudebníci pro natáčení klipů. 

Konkrétně sbírka aut jde napříč obdobími a napříč značkami. Najdete tu stroje z úplných počátků automobilismu jako takového z konce devatenáctého století až po devadesátková Ferrari. Kromě osobních aut sbírka nabízí také motocykly, jízdní kola, fotoaparáty, kamery, letecké motory, hudební nástroje a na střeše tři letadla. 

Právě letadla byla jedním z důvodů, proč jsem se sem vypravil. Tohle místo jsem navštívil v rámci cesty k 125. výročí automobilky Fiat a Museo Nicolis jsem přes internet dohledal jako jedno z mála míst, kde si člověk může prohlédnout letadlo vyrobené Fiatem. Jenže tušil jsem problém, protože nikde jsem nemohl dohledat fotky vystavených letadel.

A problém se potvrdil po příjezdu do Verony. Letadla stojí na střeše a prohlížet si je můžete z ulice, případně z terasy ve třetím patře. Přístup na střechu návštěvníci nemají a ani já jsem jinak velmi vstřícné dámy z muzea nepřemluvil k tomu, aby mne tam pustily.

Ale co už. Trojice letadel je nakonec taková třešnička na tomhle muzejním dortu (skoro doslova). To hlavní najdete ve třech patrech expozice. 

Už když vejdete dovnitř, uvidíte na první pohled řadu zajímavých věcí. Třeba Darracq Phaeton z konce devatenáctého století nebo vedle stojící Aventure z roku 1882. Vpravo od recepce postává dalších několik nádherných aut, třeba jako Bugatti Type 49, přičemž tohle konkrétní auto řídil samotný Louis Chiron. Nádherná je také trojice placatých sporťáků v podobě Fiatu 500 Spider Sport, Fiatu 1100 Sport Barchetta a Zanussi 1100 Sport. Co auto, to samozřejmě příběh. 

Víte, jak se u ojetin často říká, že je to „auto po doktorovi, v zimě nejeté“? No tak přesně to je vlastně případ toho Zanussi. Posledním majitelem údajně opravdu byl doktor, který s autem skutečně jezdil za pacienty. Ano, také bych se asi nechal přemluvit k tomu, abych brázdil italský venkov v takovéto „káře“. 

Hodně zajímavou sbírkou je i sbírka volantů, kterou také najdete v přízemí. Můžete si prohlédnout, jak přesně vývoj v téhle oblasti vypadal. Jde především o volanty z F1 a samozřejmě jsou to věci, které ve svých rukách měly známé osobnosti včetně Michaela Schumachera nebo Nikiho Laudy. Mimochodem, vedle volantu Nikiho Laudy je volant Artura Merzariho. To je přesně ten jezdec, který v roce 1976 tahal Nikiho Laudu z hořícího auta. Proto zde mají ty volanty u sebe. No prostě příběhy, všude samé příběhy. 

V prvním patře pak expozice aut pokračuje. Jde převážně o stroje z první poloviny dvacátého století. Protože jsme v Itálii, najdete tu řadu fiatů té doby. Jsou tu klasiky typu modelu 509 nebo 512, ale i speciality typu 1100 E Carozzeria Castagna. Samozřejmě nechybí ani Topolino a moc pěkní jsou i prckové 1200 Transformabile a 600 D Coupé Viotti. 

Projít si tohle všechno chce čas, abyste si u každého auta mohli v klidu přečíst jeho příběh a základní informace. Něco ze sbírky ukazuje galerie, ale je to spíš takový průřez. Sbírka je opravdu bohatá. 

Stoprocentně byste ale neměli při návštěvě přehlédnout gigantický luxusní model Fraschini Tipo 8A/S Carozzeria Castagna. Dokonale renovovaný stroj je fascinující připomínkou luxusu doby dávno minulé. Pro zajímavost, tohle auto sloužilo jako dnešní limuzíny. Tedy majitel seděl vzadu, za řidičem byla prosklená přepážka, aby nemohl poslouchat. Možná překvapí, že vpředu je kožené čalounění, zatímco vzadu krásné tkané materiály. Jenže v dané době byla kůže úplně běžnou a obyčejnou záležitostí, takže byla určena služebnictvu. 

Druhou zajímavostí tohoto auta je způsob, jakým majitel říkal řidiči, co má dělat. Řidič má pod volantem „displej“, což je prostě soustava žárovek a sklíček se vzkazy. Majitel pak měl vzadu ovládací panel, takže když třeba chtěl, aby řidič zastavil, rozsvítil příslušnou žárovku. 

Dalším zásadním modelem je Lancia Austra Mille Miglia z roku 1938. Je to další nádherné auto a jeden z několika modelů ve sbírce, který existuje pouze v jednom exempláři. Tenhle stroj také posloužil jako předloha pro logo muzea. 

Když budete pokračovat výše, čeká na vás další pouť po mechanických záležitostech různého typu. Je tu množství motorek, ale také jízdních kol. U těch nejstarších si budete říkat, jak na tom vůbec mohl někdo jezdit. Hezké jsou i letecké motory. Je tu například letecký motor Alfa Romeo, který používalo letadlo Fiat postávající na střeše. U motorů visí pod stropem něco jako první dron. V muzeu uvidíte i první skútry nebo část věnovanou světlometům. 

Na konec si můžete prohlédnout staré kamery, fotoaparáty nebo psací stroje. Doporučuji se u těch psacích strojů zaměřit na detaily. Možná si všimnete, že na některých z nich se objevuje věc zcela překvapivá. Je tam zavináč. Ano, přesně tenhle znak: @. A vy jste si mysleli, že to je dílo poslední doby související s rozvojem emailů, že ano. 

Museo Nicolis je skvělé místo, které zaujme nejen fanoušky aut. Sbírka je zajímavě nakombinovaná a je hezky pestrá. Asi nebude náhoda, že na konto Musea Nicolis byla v nedávné době připsána řada ocenění v četně Museum of the Year 2018.

Mimochodem, pokud patříte mezi fanoušky automobilky Fiat, tak tady uvidíte modely této italské značky, které nejsou ani v FCA Heritage (to je celkově laděno spíše na modernější éru), ani v turínském Museo Nazionale dell'Automobili. 

Muzeum je poměrně velké, takže se tu asi ztratí větší množství návštěvníků, ale zase úplně obrovské také není. Těžko říci, jak to tady vypadá v letní sezoně o víkendu, ideálem každopádně bude všední den. Prázdné parkoviště před budovou v mém případě slibovalo klid na prohlídku a přesně tak to bylo. Uvnitř nikde nikdo, jen postávající svědci vývoje v různých oblastech techniky a mechaniky. 

Jestli pojedete kolem, neváhejte. Za základní vstupné 14 eur tohle určitě stojí. 

Během cesty jsem Fiat Dobló používal jako „obytňák“, takže jsem obvykle hledal spaní v nějakém kempu. Tady ve Veroně je velký kemp určený především obytným autům asi 13 km od muzea, taktéž na předměstí Verony. Jmenuje se Camping Verona Village. 

Koncem listopadu tu bylo samozřejmě jen pár aut a já jsem tu byl s malinkou osobní dodávkou poněkud za exota, nicméně kemp to je pěkný. Místa jsou velká, sprchy a záchody čisté, je tu také prostor pro psy, nějaká ta dětská hřiště a tak podobně. A hlavně se ukázalo, že tu používají starý traktor Fiat, který jsem během téhle cesty viděl o pár dnů dříve v Turíně v muzeu. 

Přímo u kempu je pak autobusová zastávka, takže můžete skočit na autobus, který vás odveze rovnou do centra. V sezoně tu bude určitě plno, na konci listopadu tu ale byl absolutní klid. A také zima. Ráno bylo -1 °C. Na spaní ve spacáku už to bylo poněkud na hraně. 

Zdroj: autorský text, Fiat