Plný dům tatrovek a srdce na dlani: Depozit Muzeum je solitérem mezi českými muzei

Zatáčkovité silnice a neustálé přechody mezi kopci a údolími, do toho roztroušené vesničky i osamělé chaloupky, kraj poetů slova, štětce i sochařského dláta – taková je Vysočina. A také je to kraj skromných a pracovitých lidí. Míříme na návštěvu právě k takové rodině, jenž má ve „znaku“ tradiční tmavočervený kulatý terč s umělecky ztvárněným nápisem Tatra – symbol toho, čemu zasvětili svůj život…

Bystřice nad Pernštejnem se už od 13. století rozkládá na východě žďárského okresu a vždycky představovala kulturní a průmyslové centrum oblasti. Kolem je krásná krajina, nedaleko se rozkládá monumentální stavba přehradní nádrže Vír, lesy (pokud je nevybil kůrovec) lákají k houbaření, terén jako vlákna pavučin protkává síť cyklostezek a milovník pěší turistiky tu má desítky kilometrů k seberealizaci. Ale pokud se chcete procházet, a navíc potěšit i poučit, nemusíte ze samotného úhledného centra ujít více než stopadesát metrů. Budete mířit k bývalému lihovaru, před léty rodinou Františka Proseckého mladšího přeměněnému v úžasné muzeum dopravní techniky.

Míříme k muzeu a ani nevíme, že tu dnes probíhá testační den Veterán Tatra klubu Bystřice nad Pernštejnem. Není kde zaparkovat: na prodloužení veteránských dokladů tu čekají automobily všech velikostí počínaje malým Fiatem 500 přes nekompromisně černou a naleštěnou Tatru 613, doprovázenou předválečnými kolegyněmi stejné provenience, na něž poněkud spatra hledí rozměrný válečný Steyr 1500 A. Ze spodní části areálu se ozývá řev startovaného návěsového tahače Tatra 138, technicko-kvalifikační náladu doplňuje množství motocyklů, přístřešek s lavicí a stolem, pokrytým listinami, tác s domácím závinem – a radost všude okolo. Jen kdyby… Nad tím úžasným technickým zázemím se vznáší duch nedávno (před rokem) zesnulého Františka Proseckého (pro nás, kamarády, výhradně „Fandy“ nebo „Fanouška“), ale nemůžeme si připouštět událost, která nás všechny šokovala. Přijeli jsme za prací – a stejně jako jeho rodina víme, že Fanda nezemřel, jen odešel někam, kde lidským očím není umožněné vidět ho, kontakt probíhá via vzpomínky a doteky duše…

„Tady to znáš, tak se jdi podívat dovnitř“, vítá mne Vlaďka Prosecká, dnešní dobrá duše muzea a držitelka světového rekordu v trpělivosti, s níž zaopatřuje vším potřebným nejen auta a vystavené artefakty, ale také rodinu: dceru Vlaďku a vnuka Matěje Františka (jemuž se všeobecně říká „Mates“) i široký okruh kamarádů a přátel. Znáte snad jinou ženu, která by s pomocí šestnáctiletého vnuka dokázala udržet, provozovat a rozvíjet muzeum a zároveň se starat o bytostně mužské záležitosti, jakými jsou testace a retestace? My tedy nikoliv…

Odcházíme do příšeří bývalého lihovaru, a ještě ve vchodu nás Vlaďka dohání s komentářem: „Tady jsou všechny naše dovolený! Tohle je muzeum čtyřiceti let našeho manželství!“ Ale oči jí stále mladistvě září a svítí, třebaže se přes ně občas přežene smutný mráček, který tam ještě před rokem nebyl…

Objekt muzea (vlastně muzeí) rodiny Proseckých má dlouhou tradici. Zahájil ji počátkem šedesátých let nákup předválečné otevřené tatrovky 75 Františkem Proseckým seniorem, jenž do lásky ke kopřivnickému železu a chromu (a povšechně vzduchem chlazeným agregátům) zasvětil svého syna Františka. Ten svou vyvolenou novomanželku Vlaďku odvezl čerstvě renovovaným černým „béčkem“, tedy těsně poválečnou Tatrou 57b, mající dnes čestné místo v druhé síni muzea. Po změně poměrů na konci roku 1989 začal „Fanda“ uvažovat o vlastním svatostánku kopřivnického výrobce, protože vozy se množily, ale odkládací prostory rodinného stavení přestávaly stačit.

Z nouze ctností se stalo první muzeum v Dolní Rožínce, následovala společná expozice s historickými stroji z majetku Ctibora „Borka“ Veleby v Bítově, ale nakonec se naskytla možnost pořízení bývalého a tehdy již zrušeného lihovaru nedaleko bystřického centra. František Prosecký nezaváhal, aniž by tušil, jakou řeholi na sebe a rodinu vezme. Tisíce hodin prací počínaje bouráním, přistavováním, asanováním, dlážděním, ošetřováním prastarého zdiva přes interiérové úpravy, vysoušení, adaptace na jednotlivá oddělení podle svých představ až po stěhování, zařizování a ošetřování. A do toho renovace a restaurování… Také ovšem běžná výdělečná práce, malování interiérů a exteriérů. „Fanda“ totiž nebyl nikdy milionář – vlastně ano, pokud se milionářskými aktivy myslí láska k autům, ke staré technice a lidem jeho srdci nejbližším. Pak ano…

Jako vždy plni vzrušení a očekávání vcházíme do interiéru muzea, proměněného v labyrint místností, v nichž nás překvapí, kolik vozidel a výstavních předmětů tam bylo možné nacpat. Nebo František objevil tajemství vícedimenzionálního prostoru? Klenuté a čistě nabílené interiéry, kde se před mnoha desítkami let zpracovávala bramborová nadílka tohoto koutu Vysočiny na líh, hostí několik desítek elegantních, nesmírně vzácných a ušlechtilých vozidel – osobních, závodních, prvosledových sanitních a speciálních. Do toho celé vyrovnané řady motocyklů a fantastických jednostopých dopravních prostředků i nádherná kolekce dětských vozítek! Ačkoliv Fanda miloval značku Tatra, nestal se šovinistou: expozici doplňují volkswageny, východoněmecká Ifa, škodovky, fiaty italské i polské, dokonce jedna licenční německá Tatra – a vůbec, proč bychom vám to všechno jmenovali, když vás tím připravíme o požitek z objevování?

A nejen auty „živ“ je návštěvník: setká se tu s unikátní dokumentací dopravního ruchu Vysočiny – značkami, cedulemi, směrníky, velkoplošnými reprinty dobových tisků, ale i s kancelářskou, kuchyňskou a audiovizuální technikou dřevních dob. Mezitím stovky modelů všech myslitelných měřítek, reklamní tiskoviny a předměty a… a… a… Prostě všechno. VŠECHNO!!! Hlavně to, co nese značku Tatra, přestože třeba s bývalou Kopřivnickou vozovkou nesouviselo! Nádherná posedlost nezlomného lidského ducha!

A venku objekty s nákladními auty, autobusy, hasičskou a zemědělskou technikou, kolem níž brouzdáme se vzpomínkami na dobu, kdy byl ryk vzduchem chlazených tatrováckých agregátů celodenní zvukovou kulisou, na polích si pokašlávaly „pětadvacítky“ Zetory, kolem projel soudruh ředitel „čehosi“ ve své Tatře 603, pyšně míjející pracující třídu v záplatovaném Minoru či letitém a udržovaném „Sedanu“…

Testace se blíží k svému závěru, majitelé strojů se loučí a odjíždějí, ovšem Vlaďka Prosecká pořád nemá čas. Čeká na „druhou“ Vlaďku, tedy dceru, která se potatila naprosto dokonale. Prosíme Matěje Františka „Matesa“ o několik vět na téma „Já a muzeum“. Sedíme v křesílkách, sledováni zpytavými pohledy reflektorů zasloužilých a milovaných vozidel.

„Přede mnou je tohle celý muzeum“, odpovídá Mates na naši otázku, co vidí před sebou. Je již zbavený „úředničiny“ kolem testací. „Těším se, že se o muzeum budu starat, že budeme mít úspěch, ale také i na to, že se muzeum mou zásluhou rozšíří.“ To nás zaujalo, protože nic není pro čtenáře lákavějšího než pohled „pod pokličku“ budoucnosti muzejní instituce. Tak jak to tedy Matěj František myslí? 

„To je sice zatím plán na delší dobu, ale už teď vím, že v mezipatře muzea, kde jsou dnes motocykly, bych do zatím prázdné místnosti chtěl umístit expozici historických jízdních kol.“ Na to si ovšem návštěvníci opravdu ještě nějaký čas počkají, protože mladý muzejník, kterému všichni známí a kamarádi včetně nás pevně drží palce, musí nejdříve dodělat střední školu, pak vysokou – a ovšem i počkat na soustředění nějakých disponibilních peněžních prostředků, protože – věřte či ne – doby, kdy vám nějaká zcela cizí bábinka z venkovské chaloupky řekla: „Tady máte deset vajíček a pár kompotů, a odvezte si za to ty krámy z půdy a stodol…“, tak ty už jsou desítky let passé…

Ale Matěj František se práce nebojí, letos ho čeká dokončení renovace letitého německého dámského kola značky Gehrig, které bude jednou chloubou expozice velocipédů.

Pak se ovšem nutně řeč stočila na zakladatele muzea – a to byl konec rozhovoru. Ale Matěj František stačil dostat aspoň tu hlavní infúzi vědomostí, lásky a obdivu k proslulé české automobilce. S tím ostatním mu pomohou přátelé, další členové rodiny, kolegové z klubu a vnímavost k historicko-technickým dějinným souvislostem.

Odjížděli jsme s pocitem, jaký určitě budete mít i vy – že se do Depozit Muzea musíte opakovaně vracet. Ne snad proto, že byste zapomněli, co vás tam očekává, ale proto, že muzeum není zapečetěným a na věky neměnným souborem zaprášených exponátů, ale živoucím organismem, jenž se pravidelně podrobuje změnám a vývoji. A jelikož expozice není doplňovaná jen ze sbírkového fondu rodiny Proseckých, ale i z majetků ostatních členů klubu, máte se při každé návštěvě Bystřice nad Pernštejnem nač těšit.

Rodina Proseckých proslula jako živý důkaz sounáležitosti a lásky nejen jednoho člena k druhému, ale i k metě jejich životů: historickému vývoji automobilismu na Vysočině a potažmo i v celé České republice. Že se jim to podařilo a daří stále, o tom není nejmenších pochybností!