Elstner, Fiala, Škoda Octavia a Sovětský svaz. Poslední expedice známého světoběžníka

F. A . Elstner je jedna z našich nejvýznačnějších cestovatelských osobností 20. století, srovnatelná s dvojicí H + Z, Stanislavem Škulinou nebo Ladislavem Pařízkem!

Tytam jsou doby, kdy se cestovatelé museli (a mohli) spoléhat jen na své zkušenosti a schopnosti, na mnohdy nepřesné a zastaralé mapy nebo domorodé průvodce. Na druhou stranu se svět v posledních dekádách značně změnil, a třebaže mají dnešní expedice k dispozici nejmodernější elektroniku, mnozí si položí otázku, zda vůbec lze ještě dnes něco objevovat?

A tak se vraťme do dob, kdy mezi cestovatelské nezbytnosti patřily tropické přilby, svazky map, klasické fotoaparáty se zásobou kvalitních filmů, spolehlivá filmová kamera, psací stroj, reportážní magnetofon, různé drobné darovací předměty a hlavně zkušenosti…

Pražský rodák František Alexandr Elstner (zvaný někdy Frank Elstner) přišel na svět v dubnu 1902. Od mládí „trpěl“ dobrodružnou a cestovatelskou horečkou, k níž samozřejmě patřilo členství ve skautském oddíle. Rok po vzniku Československa odejel jako člen výpravy Československého červeného kříže na Podkarpatskou Rus, tehdy součást Československa, dnes území Ukrajiny.

Elstnerovy cestovatelské záliby se brzy spojily s motorismem. Začal se o techniku zajímat právě v době prvních desetiletí velkých expedic a brzy takzvaně „načichl benzínem“. Po prvních cestách v jedné stopě se přihlásila automobilka Aero se zátěžovou vytrvalostní jízdou desetikoňového jednoválce Aero 500. Pak přišly další cesty a další aerovky. Zdálo se, že Elstner se s touto značkou nadosmrti spojí.

V polovině 30. let se přihlásila Škoda a na cestu po Americe poskytla lidovou Škodu Popular. Po návratu přesedl Elstner do větší Škody Rapid, absolvoval další cestu a těsně před válkou ještě třetí, opět se škodovkou Popular.

Po válce se hospodářská a politická situace zásadně změnily. Zchudlá Evropa a země třetího světa zápasily o co nejrychlejší zacelení válečných ran. Ale ani kritická situace v Africe však nezabránila Elstnerovi a jeho rodině, aby s nejmenším poválečným československým automobilem, geniálně řešeným Aerem Minor, projeli v roce 1947 v rekordním čase Saharou.

Když se ze saharské pouti vrátili, bylo Elstnerovi necelých 46 let. Známý cestovatel se netajil svými plány projet v československých automobilech další části světa, všude propagovat malou zemi uprostřed Evropy a její průmysl.

Historie se ovšem otočila: únorový převrat 1948, nastalá orientace na východní státy a postupná likvidace spojení s průmyslovým a vyspělým Západem se postavily proti Elstnerovi. Přestal se zabývat myšlenkou na expedici do Austrálie a zkoušel prorazit s ideou o cestě celým Sovětským svazem do Číny (včetně návštěvy Mongolska). Marně, pro režim první poloviny 50. let byl každý světoběžník nebezpečím…

Nový režim neměl zájem na cestovateli, který několikrát projel Afriku i Ameriku, a který by mohl pravdivě v zahraničí referovat o domácích poměrech. Všechny plány se obrátily vniveč a Elstnerovi zbyly jen přednášky, zpracovávání poznatků z cest a popularizace techniky.

Trochu odbočíme. V mnoha knihovnách jsou dodnes známé automobilové knihy pro mládež, například Motorové opojení nebo Automobily včera, dnes a zítra, které – opatřené kvalitními ilustracemi – nahrazovaly jinde běžné katalogy odborné či populární. A známé jsou i Elstnerovy tituly na téma skautingu.

Situace se začala měnit po debutu vozu Škoda 440. Elstner měl stále dobré kontakty do mladoboleslavské automobilky a tam na něj také nezapomněli. Ovšem ani počátkem druhé poloviny této dekády vycestovat nesměl.

Až v roce 1958 si na přednáškách opět mohl „dovolit“ náznaky budoucí expedice. Elstner nebyl naivní, aby věřil, že jej stát po tolika překážkách pustí západním nebo jižním směrem. Vlastní – už devátou – expedici začal plánovat poté, co Škodovka představila inovaci své „čtyřistačtyřicítky“, elegantní Octavii.

Povolení musel dát novinářský svaz, jehož byl Elstner členem, ministerstva, státní banka, a zejména AZNP, protože cestovatel pojede v zapůjčeném voze, který bude muset po ukončení cesty vrátit.

V malém domku v Kersku se začíná tvořit itinerář cesty Františka Elstnera a Jana Fialy, kamarádů, společníků, dobrodruhů a autorů. Fiala působil jako druhý řidič a fotoreportér.

Cestu bylo možné uskutečnit zásluhou Škodovky, která zapůjčila elegantní červeno-bílou Octavii v prvním sériovém provedení, tedy tudor čtyřmetrové velikostní kategorie, poháněný známým čtyřválcem o objemu 1189 cm³ a výkonu 42 koní, s pohonem zadních kol a maximální rychlostí 115 až 120 km/h. Ke cti mladoboleslavských nutno dodat, že zajistili i financování výpravy částkou přesahující sto tisíc korun (za to by byly tři nové Octavie a ještě motocykl). Elstner se zavázal umořit tento dluh honoráři z reportáží, přednášek a autorských článků či knih.

Velmi důležitá byla dohoda se sovětskou cestovní kanceláří Inturist, která organizovala jednotlivé cestovní etapy (a to i běžných turistů), měla vlastní sítě hotelů, kempů a další potřebné infrastruktury, ale také dohlížela na dodržování jízdního režimu. Cizinec/turista se totiž nesměl odklonit od vyznačené trasy a byl povinen přenocovat na ohlášeném místě.

Před Elstnerem a Fialou byla cesta přes Polsko a dnešní Bělorusko na Moskvu, odtud na Jaltu s absolvováním části cesty lodí, poté na Charkov a směrem k rumunským hranicím, na Bukurešť, Budapešť, Bratislavu a Prahu. Celková délka trasy přesáhla 14 000 kilometrů.

Všichni (i ti mladší) zřejmě víme či alespoň máme přibližné povědomí o tom, jak se dříve cestovalo do tehdejší šestiny světa. Už na polsko-sovětských hranicích čekala na cestovatele delegátka Inturistu, která s nimi značný úsek jela, samozřejmě vyřizovala noclehy a další náležitosti, upozorňovala dvojici na zajímavá místa, zprostředkovávala kontakty s vybranými občany a institucemi, ovšem zřejmě také podávala hlášení.

Jak se chovala zapůjčená škodovka? Nejen na asfaltovaných úsecích silnic mezi velkými městy, ale i v průtržích mračen, prachových etapách a v městském provozu podle slov řidiče prý naprosto jedinečně, vyžadovala jen občasné promazání, umytí, výměnu a doplnění oleje a samozřejmě tankování, ovšem benzínu vhodného pro osobní vozidla – nezapomínejme, že tehdy byla zážehovými motory vybavená většina tamních nákladních vozidel. Ta ovšem mohla používat palivo nejnižšího oktanového čísla.

Pokud Elstner s Fialou cestou narazili na některé „zvláštnosti“ země sovětů, nechali si to pro sebe, maximálně to komentovali s poukázáním na tradiční sovětské „obyčeje“ – ať už se jednalo o posílání telegramů, stálé dozorkyně jednotlivých poschodí v hotelech či zajímavosti při stolování, jídel či objednávání. Není ostatně divu, Elstnera zákazy výjezdu do zahraničí pořádně „vyškolily“ a nechtěl evidentně už nic riskovat. Snad pořád v duchu myslel na další expedici, jubilejní desátou…

Zájemce o podrobnosti odkazujeme na Elstnerovu publikaci „Šťastnou cestu, Octavie“, vydanou nakladatelstvím Svět sovětů v roce 1961. Čtenář v ní narazí na pasáže, jež možná nazve poklonkováním, ale je nutné si uvědomit, kdy se cesta odehrávala a jaké podmínky panovaly.

Po návratu ze Sovětského svazu Elstnerovi táhlo už na šedesátku. Pořád ale chtěl cestovat, jenže se mu další výjezd – a to i v poměrně liberálních šedesátých letech – už nepodařil. Na konci této dekády se přidružily i zdravotní problémy, které s sebou nesly i následky cest v tropech.

František Alexandr Elstner už se do milované ciziny nepodíval. Na věčnost odešel počátkem září 1974. Země, kterou neúnavně celý život propagoval, se mu tehdy nepostarala ani o řádné uctění jeho památky.

Ani jeho dvoubarevná Octavia se nedožila dneška. Je to škoda, protože by byla cenným exponátem například továrního muzea v Mladé Boleslavi. Ale dědictví kvalitně vyrobeného stroje nesou všechny dochované exempláře, v jejichž genech jsou krátké i dlouhé cesty, malá i velká dobrodružství i lidské osudy. Mysleme na to, až potkáme první řadu Octavie nebo někde zahlédneme knihu od F. A. Elstnera…

Text: Miroslav Kubát
Zdroj: archiv autora, „Šťastnou cestu, Octavie“