Organizovaně, a přece na vlastní pěst: Československé autokempy začaly raketově růst v 60. letech

Vybrat si předem, nebo náhodně odbočit cestou, zaparkovat obytný přívěs, nebo vytáhnout a postavit stan, případně si pronajmout chatku – to býval pro spoustu rodin standardní postup letních dovolených. Tehdejší Československo nabízelo nesčetně možností trávení zaslouženého odpočinku, ale kapacita ubytovacích možností nestačila, navíc si tyto podniky dost často „lezly do zelí“, zejména organizačně…

Nemůžeme srovnávat zařízení kempů (kempinků, campingů nebo autocampingů) v prvních létech jejich rozmachu s dnešním stavem. Je to totiž nesrovnatelné: dnes v kempech můžeme spatřit silniční jachty nebo i autobusy – pojízdné továrny na bydlení mnohamiliónových cen – kemp „musí“ mít zařízení, odpovídající soudobým trendům, třebaže stále existují lidé, jimž na ukázkově prožitou dovolenou stačí dvousedlo motocyklu nebo obyčejné auto a stan typu „áčko“. Už kdysi dávno říkali pravověrní trampové takovým turistům „mastňáci“ – jak by asi nazývali ty, pro něž je nemyslitelná dovolená v kempu bez pojízdného salónu s koženou sedací soupravou, se sportovním roadsterem, vezeným v podpodlahových bunkrech obytného autobusu, s televizorem dvoumetrové úhlopříčky a myčky nádobí? Ale to jsme odbočili…

Klasické autokempinky, jak je známe dnes, měly ještě před válkou výjimečný statut. Existovaly turistické ubytovny, nocležny, tábořiště nebo hotely, využívající k prosperitě nikoliv turistickou klientelu velkých měst, lázeňských center nebo míst s pravidelnými hromadnými akcemi typu výstav, veletrhů a sympozií. Po válce přišlo období temna, kdy se mohla rozvíjet jen odborářská rekreace pod vedením ROH (Revoluční Odborové Hnutí = tehdejší jednotná odborová organizace, zastřešující veškeré aktivity). Míst byl nedostatek, pečlivě vybraní rekreanti, splňující kádrové a „třídní“ předpoklady mohli odjet převážně do hotelů a zotavoven, bez náhrady zcizených po Únoru 1948 jejich původním vlastníkům. V padesátých létech sice vznikla celorepubliková cestovní kancelář – Turista, národní podnik – ale ta do autokempů příliš nemluvila, a to se nezměnilo ani poté, co vzniklo několik dalších subjektů: CKM, Rekrea či Autoturist. Pokud už tyto kanceláře nabízely pobyt v autokempu, tak většinou jen organizovaně, hromadným pobytem, a často v zahraničí.

V příhodných místech, tedy nejčastěji u vodních ploch, se v rámci zkapacitnění budovaly chatové tábory, sloužící částečně k rekreaci pracujících, částečně jako pionýrské tábory. Byly svázány s původní infrastrukturou blízkého hotelu či rekreačního střediska, neměly většinou vlastní stravovací zázemí a nabízely pouze jednoduché toalety a umývárny.

Po polovině 50. let se opět začal rozmáhat turistický ruch. Tehdy ovšem jen málokdo mohl jet na dovolenou vlastním automobilem, stát spíše preferoval motocykly, protože auta bylo nutné v co největší míře vyvézt, aby hospodářství sanovalo své přehmaty přílivem volně směnitelné měny. Tak tomu bylo až do památné věty z úst prezidenta ČSSR počátkem 60. let: „Do komunismu přece nepojedeme na motocyklu!“. 

Ovšem nejčastěji se rekreanti vyhrnuli z autobusů či běžných nebo speciálních rekreačních vlaků. Kempy dostávaly jména podle rybníků, přehrad, pamětihodností, nejbližších měst či podle názvu obce, v jejímž katastru kemp ležel, známe ovšem zejména z 50. let názvy ovlivněné politikou. A mohlo začít hromadné ubytovávání a vlastně celá dovolená…

Časem své zřizovací aktivity neopominul ani Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou). Jednalo se o brannou organizaci, řízenou státem, která podchycovala jakékoliv hnutí a zájmy, sloužící v případě vojenského konfliktu armádě, tedy kynology, radioamatéry, parašutisty, letce na bezmotorových i motorových letadlech – a také motoristy v celé šíři jejich zálib. Dnes na podrobný popis není čas ani prostor, ale Svazarm pořádal kurzy, zájezdy, soutěže – a také výuku nových řidičů pod označením Autoškola Svazarmu. 

A právě Svazarm začal organizovat a budovat síť autokempů, samozřejmě v duchu tehdejší turistické nenáročnosti a lidské skromnosti pouze jednoduše vybavených. O pozemky neměl nouzi, v takových případech se přidělovaly, a to velmi ochotně. Nikdo, žádný starosta obce, si nedovolil odmítnout postoupit velkou louku v blízkosti rekreační vodní plochy organizaci, v jejímž čele stával jeden z nejvyšších představitelů tehdejší Československé lidové armády, člen generálního štábu, vysoce postavený stranický funkcionář a nezřídka i člen vlády. Nakonec – pro obce z toho občas recipročně plynuly i výhody: například brigádnická výpomoc vojáků a svazarmovců během žní či v rámci „známosti“ přednostní dodání nedostatkové techniky do družstva. Ale také občas zlepšené zásobování potravinami…

Svazarmovské kempy (zcela v počátcích ovšem nazývané „Tábořiště“) se stavěly a zřizovaly zpravidla u vodních ploch, a to nejen ve vnitrozemí, ale také v ojedinělých případech v blízkosti státních hranic, například u vodní nádrže Lipno. Tam ovšem mohli jezdit jen ti maximálně prověření a museli se podrobovat neustálým kontrolám a dohledu. Kempy vznikaly nejen u přírodních rybníků, ale i u přehradních nádrží, většinou do té doby, než je stát označil za zásobárnu pitné vody pro velkou městskou aglomeraci či oblast. Známe autokempy u Orlíku, u táborského Jordánu, u přehrad vltavské kaskády či u brněnské přehrady. Ani naše hlavní město nezůstalo stranou: Praha zřídila například mimořádně populární kemp v Braníku, který doplňoval během sezóny absolutně kapacitně nedostatečnou pražskou ubytovací síť.

Průměrný autokemp měl před padesáti léty velkou plochu pro stanování a obytné přívěsy či pomalu se rozmáhající amatérskou stavbu obytných automobilů. Nad dodržováním platných směrnic dohlížel vedoucí, jmenovaný zpravidla okresním výborem Svazarmu. Ten často (sám nebo s rodinou) vykonával i funkci správce a údržbáře, míval k dispozici chatku, jen v chudších kempech či v začínajícím provozu jen maringotku. „Kasíroval“ hosty, staral se o dodržování nočního klidu, nahlašoval rušitele – a v mezinárodně navštěvovaných kempech nebo zařízeních poblíž velkých měst měl i další funkci, totiž „státobezpečnostní“ – co z ní pro něj a pro hosty vyplývalo, jistě netřeba rozvádět…

Kempy měly jednoduché hygienické vybavení, většinou zděnou budovu s oddělenými pánskými a dámskými toaletami (víc pohlaví tehdy neexistovalo), v téže stavbě bývala také umývárna, případně koutek s pračkou. Hosté měli možnost použít i kuchyňky s vařiči. Všechno ale bylo v nedostatečné kapacitě, takže o prázdninách se stály nekonečné fronty – zejména tehdy, když zařízení využívali „načerno“ i třeba návštěvníci rybníka z řad místních.

Pohostinství existovalo většinou pod hlavičkou okresního podniku Restaurace a jídelny, ten zastřešoval velkou část republikových pohostinských služeb, jen v největších městech se dělil se sdružením spravujícím interhotely. Restaurace a jídelny tedy mohly mít v areálu kempu svou provozovnu, někdy byla rozdělená na obsluhovanou část a bufet. V menších kempech se o stravování starala Jednota, tedy podnik spotřebních družstev, zabezpečující dodávky životních potřeb do vesnic a maloměst. Jednota většinou provozovala i stánek (kiosk) s potravinami. Pokud tu nebyl, pravidelně sem zajížděly pojízdné prodejny, jichž například v 70. létech bylo ještě na celém území Československa v činnosti kolem osmi set (!).

Obrázky z tehdejších nabídkových katalogů slibovaly přímo dovolenkovou selanku, ale skutečnost byla méně idylická: namísto několika opálených a usmívajících se krásných mladých lidí se u objektu s prodejnou tlačily desítky někdy spálených, někdy těstovitě bledých rekreantů, dožadujících se všeho možného, na co byli zvyklí z městských velkoprodejen. Oživením býval stánek Ovoce Zelenina, národní podnik, případně agilního družstva, které tu prodávalo své pěstitelské přebytky. Prodejny nabízely i denní tisk, časopisy, základní kosmetické přípravky a hygienické zboží. V mezinárodních a městských kempech nechyběl prodej hraček do vody a některých sportovních potřeb, což zajišťoval obchod Drobné zboží, národní podnik.

Z výše uvedeného je vidět, jak náročný souběh mnoha subjektů musel existovat, aby se v letácích, na pohlednicích a v časopisech Vlasta, Signál, Květy, Svět motorů, Svět práce a jiných mohly objevovat poutavé (a aranžované) záběry spokojených dovolenkářů.

V 70. létech už ani jednodušší a levné kempy neměly nouzi o základní výbavu, dokonce vyšly pokyny Vládního výboru pro cestovní ruch, které definovaly třídy kempů a příslušné zařízení. V další dekádě se mnoho kvalitativních změn neobjevilo, provozovatelé se jen snažili soustředit co možná největší stravovací a obchodní kapacity, protože s růstem výdělkových možností a rozvojem individuální dopravy se počet návštěvníků zmnohonásobil.

Záměrně jsme vynechali podnikové kempy, jim se můžeme věnovat v některém dalším pokračování.

Ruku v ruce s rozvojem obchodní sítě v autokempech vzrostla aktivita kontrolních orgánů státu, protože nemálo provozních a vedoucích bylo přistiženo při „nekalostech“ a obžalováno z trestného činu podle §132 (rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví), za což dotyčným hrozil – při větším objemu získání státem vlastněného zboží – trest odnětí svobody až na patnáct let (tedy více než za většinu deliktů s výjimkou vraždy a protistátních činů).

Ale abychom naše povídání nezakončili pohledem skrz mřížoví šatlavy, dodejme, že autokempy a dovolená v nich byly jedním z nejpopulárnějších způsobů trávení dovolené v Československu – hned po návštěvách mořských pláží spřátelených zemí a (většinou) nedostižné dovolené na západě či exotických místech zeměkoule.

Sám autor článku (dnes pán v podzimu života) zažil mnoho dnů v kempech, zná se se spoustou stejně starých lidí, kteří na podobné trávení dovolené vzpomínají s radostí a láskou, třebaže měli jen rodinné „embéčko“ či moskvič, stan z prodejny sportovních potřeb či někdejšího pražského Domu sportu, a minimální nároky. Možná proto byli tehdy spokojení, šťastní, i když si občas z důvodu pozdního dodání pečiva či tekoucí pouze studené vody jadrně zanadávali. Ale k dovolené to všechno patří, co říkáte?

Zdroj: autorský text, archiv Pavla Kopáčka