Československé cestování autobusem v 70. letech: „Jednou studentskou na Florenc, pane Navrátile“

V dnešní turbulentní době není každotýdenní cesta z Vysočiny do hlavního města ničím neobvyklým a ani nestojí za zaznamenání. Ale děj našich vzpomínek bude plynout od poloviny let sedmdesátých do počátků další dekády. Bude zahrnovat dojmy, pocity, pozorování – a také vyprávění v „ich formě“, tedy přímo ze zažitého děje, zprostředkovaného autorem článku…

Od dob, kdy jsem začal vnímat rozlehlost světa, zamiloval jsem si Prahu. Hubený kluk ze srdce Vysočiny po hlavním městě zatoužil láskou mimořádnou, všeobjímající a nesmírně silnou. Chtěl se toulat po ulicích, plných vábivých starých a ještě starších aut, vozit se v letitých dvounápravových „elektrikách“, objevovat plácky a „tajná“ místa, která jakoby vyskočila z Fischerových ilustrací původních edicí Rychlých šípů. Tyhle sny se začaly plnit v polovině 70. let, kdy jsem měl dovoleno jednou měsíčně (posléze i častěji) nasednout v rodném Novém Městě na Moravě do rychlíkového autobusového spoje linky Bystřice nad Pernštejnem – Praha, a krátce po osmé ranní přibýt na rušné nádraží Florenc. Tehdy jsem tam ještě občas jezdil i Škodou 706 RTO Lux, která se svou osmdesátkou natřásala na klasické cestě z Bystřice nad Pernštejnem přes rodné Nové Město, dále do Žďáru nad Sázavou a pak směrem na Chotěboř, Golčův Jeníkov, Čáslav, Kolín a konečně Prahu.

Nemohu zatajit, že na můj výběr vysoké školy měla vliv i její geografická lokace: v mém případě by se nejčastěji jednalo o nepříliš vzdálené Brno, ale to nepřipadalo v úvahu. Praha volá a vábí! A tak když mi v červnu 1980 přišel doporučený dopis o přijetí na jistou pražskou VŠ, radostí jsem se málem rozdrobil – ne snad z možnosti studia, ale – jak jistě čtenář chápe – z faktu, že budu Matku měst vychutnávat všemi známými a ještě určitě i dosud neobjevenými smysly. Toužil jsem sice po autě, nedlouho nato jsem si i jednu ojetinu v katastrofálním stavu koupil, ale i přesto jsem se stal velmi častým členem osazenstva linky začínající na Vysočině a končící v Praze.

To už jsem věděl, že se za volanty několika ŠL11 Turist (s vysokými opěradly, někdy i s panely ventilace nad hlavami cestujících) střídají nejméně čtyři profesionálové: z pražské provozovny vyjížděli pánové Šmerda a Štěrba, pokud linku vypravovalo ČSAD 614 (Žďár nad Sázavou), vyjížděl autobus z pobočného střediska v Bystřici nad Pernštejnem, za volantem se střídali pánové František Šikula a Pavel Navrátil. Ani jeden už není mezi živými, posílám tedy pozdrav a vzpomínku do toho nekonečného dopravního závodu nad našimi hlavami…

Zejména Pavel Navrátil byl personou žďárského ČSAD. Metr devadesát výšky, hubené až vyzáblé postavy, nakrátko střižené černé vlasy, orlí nos a pichlavé oči – to vše signalizovalo, že s ním „není sranda“ a nenechá si cestující (hlavně mládež) přerůst přes hlavu. Každé dva roky měl nový autobus, protože obsluhoval i zahraniční zájezdové linky (například až do jižní Francie), sedadla měla denně prané a čisté návleky na opěradla, po každé cestě osobně vyčištěný interiér… Pokud náhodou nastupoval do autobusu žvýkající pasažér, musel se se žvýkačkou rozloučit ještě před nástupem.

A tak každé ráno v 5:20 zastavil na novoměstském náměstí u prvního stání (kde je dnes tiskárna parkovacích lístků a autobusy jsou odsud už dlouho vyloučeny) naleštěný Turist v šedo-vínové kombinaci. Cestující byli vychováni tak, že zůstali přede dveřmi, dokud řidič nezhasl motor a neozvalo se syknutí vzduchových brzd. Poté začali ukázněně nastupovat. Mým oblíbeným místem byla hned první „dvojka“ sedadel napravo, abych se mohl dívat na silnici a sledovat famózní výkony řidiče Navrátila. Někdy to vyšlo, občas ale jel jeho některý známý, tak se zpoza volantu ozvalo: „Kopajdo, sypej dozadu, tady sedí pan XY“. Diskutovat nemělo smyslu, koledoval bych si o vyhazov… Když nastupoval někdo s brašnou přes rameno, ozvalo se: „Tašku dolů a do síťky. Nechci ji vidět v uličce!“. Pak také nastupovali ti, kteří jeli jen jednu stanici do Žďáru. Díval jsem se na ně z nadoblačných výšin – jedu přece až do Prahy, nikoliv k první „mezi a hájence“.

Řidiči této linky měli klimaticky dost nevděčnou práci: při cestě do Prahy jeli proti slunci, při odpoledním návratu (z Florence ze stanoviště 55 v 17.05) jim naše hvězda chvílemi opět metala záření do očí. Nebo na to alespoň pan Navrátil nadával. 

Řidič Navrátil si těsně před odjezdem svlékl sako, zůstal v nažehlené světle modré košili s kravatou, vztyčil se od volantu, zapálil si „tvrdou“ Spartu a s cigaretou v koutku úst a černými brýlemi obhlédl pořádek v autobusu a kázeň cestujících. Občas se zatvářil spokojeně, jindy se jeho úzké rty stáhly do bezkrevných čárek a na někoho cosi zasykl, oslovený ihned zjednal nápravu – a jelo se…

Žďár nad Sázavou přišel po deseti minutách běžné devadesátikilometrové rychlosti, na nádraží jsme působili jako Cadillac mezi běžnými modrými ŠL a RTO, zaprášenými odstavenými autobusovými přívěsy a šedo-černými poštovními autobusy. Propletli jsme se městem a konečně ve směru na Vojnův Městec se Pavel Navrátil pomazlil s dlouhou řadicí pákou (měla na konci místo kuličky dlouhý umně soustružený dřevěný nástavec, jak velel tehdejší obyčej), nejvyšší „kvalt“ následovalo typické hvízdání od zadní nápravy. Ale nebylo tak silné a už vůbec neobtěžovalo, dokonalá zvuková izolace zájezdového autokaru, vyrobeného nesmírně šikovnými a zdatnými pracovníky vysokomýtské Karosy, utlumila typický zvuk na pouhý nezřetelný svist. V těchto místech se řidič Navrátil ještě „krotil“.

Nezapomenutelný byl průjezd Krucemburkem (tehdejší Křížová), v níž jsem napočítal 48 hluboko uložených kanálových vpustí v průjezdní komunikaci. Nebylo možné vyhnout se ani polovině z nich, ŠL Turist skákal, duněl a snažil se kličkováním o objezd, ale nic nepomohlo. Pavel Navrátil drtil mezi zuby netisknutelná slova, většina byla s předložkou, některá i z oboru ženského lékařství… Svůj autobus nejen denně udržoval, ale hlavně jej miloval jako část sebe sama. A kdo něco udělal autobusu, jako by ublížil samotnému řidiči…

Ždírcem jsme prolétli, přiblížila se Chotěboř, kde jsem vpravo na (tehdejším) okraji města „pozdravil“ stojící jeden nebo dva Opely Olympia Rekord u domu jejich majitele. Pak přišel „proslavený“ železniční přejezd, plný vyčnívajících hřebů, vyviklaných pražců a obřích výmolů mezi kolejnicemi. Průjezd tímto „polygonem“ řidiče Navrátila zdecimoval natolik, že musel vykouřit další Spartu. Vlevo za přejezdem v ohradě uhelných skladů jsem v duchu zamával parkujícím pragovkám S5T a – pokud se pamatuji – ještě i jednomu maďarskému Csepelu D-450. Zastávka v Chotěboři se odbyla bleskově, málokdo tam přistupoval…

U osamělého zájezdního hostince v Borku jsme nestavěli, tam měly „svačinovou“ pauzu linky Praha – Olomouc – Ostrava či Piešťany – Praha, a už byl před námi Vilémov. Dodnes tam vpravo na kraji stojí pomník s historickým traktorem na kamenném soklu. Pojedete-li okolo, zastavte se u něj a prohlédněte si jeho „motor“. Není to totiž původní agregát, ale jeho dřevěná atrapa. Parkování s prohlídkou je možné u benzínky, traktor na pomníku je hned za ní. Asi šest kilometrů točení volantem a už jsme byli na okraji Golčova Jeníkova – dnes je tam nesmyslný kruhový objezd – a stejně už přes toto městečko cesta na Prahu nevede. Ale tehdy se ŠL Turist proplétal městem, po překonání tradičního železničního přejezdu se vlevo objevil domek jistého ctitele značky Mercedes-Benz, kde pokaždé stálo nějaké zajímavé vozidlo (mercedesy tam stávají dodnes, ale jsou nové, divné a zcela nezajímavé).

Kus před námi Čáslav – a Pavel Navrátil se začal „šoférsky“ rozehřívat. Každou chvíli kontroloval čas na hodinkách a dvanáctilitrový šestiválec začal běžet ve vyšších otáčkách. Ale Čáslav znamenala zároveň i dvacetiminutovou pauzu na občerstvení. Turist se vmanévroval na levou stranu náměstí (jak půvabná byla náměstí našich měst s parkujícími autobusy!) vedle takové lidovější vývařovny (dnes sice existující, ale už bez onoho řidičského půvabu), Pavel Navrátil vystoupil zpoza volantu do uličky, autobus vmžiku ztichl a čekal na obvyklé úsečné konstatování: „dvacet minut!“. Za tu dobu jste stihli ohřátý párek (dojídaný ještě cestou do vozu), nějakou tu kávu či jiný nápoj. Řidič si sedl ke „služebnímu stolku“, okamžitě měl před sebou kávu a sklenici minerálky, víc nepotřeboval.

Přesně dvacet minut po příjezdu motor opět zahučel, krásné čáslavské náměstí nám zmizelo z dohledu a začala první expresní jízda. Ne snad, že by měl spoj zpoždění, linka Bystřice – Praha byla dochvilností proslulá, ale když ona ta silnice č. 38 na Kolín byla tak nádherně rovná, až to svádělo. „Pětka“ poslechla povel páky ještě s Čáslaví ve zpětném zrcátku, zadní náprava se opět rozezpívala a řidič se najednou jevil jako poněkud neklidný. Občas si poposedl, zase si zapálil a hrbil se nad volantem. Ručička rychloměru se kývala kolem stovky…

Kolín byl pro Pavla Navrátila městem, které krotilo jeho řidičský temperament. Bylo nutné sjet z průtažné trasy, otočit se u nádraží a nabrat několik pasažérů do cílového hlavního města. Ale já jsem se na Kolín těšil. Mám tohle město rád, i když jej vlastně neznám. Ale na posledním velkém rozcestí (Pražská ulice x Na Petříně) stojí dodnes po levé straně kulatý pavilon s prvorepublikovým nápisem Tatra – to bylo takové milé osvěžení, vidět něco z dávných dob, které nepamatuji. Přímo v křižovatce byl tehdy ještě zbytek domovního „špalíčku“, zbořeného na samém konci 70. let, v křoví na tomto ostrůvku byly zarostlé dva furgony Robur a jedna karosérie ze skříňového Garantu. Ani jsem je nestačil vyfotit, v první polovině osmé dekády i s ostrůvkem nenávratně zmizely… Pak už jen vlevo na samém konci Kolína pohled přes plot na plochu Mototechny, kde stály v neuvěřitelném marastu a v bahně do půli kol nové škodovky, wartburgy, polské fiaty, dacie a moskviče, barevně nerozeznatelné pod nánosem černé mastné špíny. Všechny vozy čekaly na nové majitele, ale už tehdy a tam položily základ budoucí korozi.

Přeškrtnutý nápis Kolín prolétl kolem nás už na vytočenou čtyřku – a pak to začalo. Už žádné mazlení s metrovou pákou a jemné hledání pátého rychlostního stupně s přestávkou na neutrálu! Motor burácel, řidič Navrátil popadl hlavici páky a doslova ji pěstí zarazil na pátý stupeň, přidupl plyn a začal jeho okamžik! Nahrbil se nad volant, až měl skoro kulatá záda, opřel se o velké černé autobusové „kormidlo“ předloktími, vrazil si zapálenou Spartu do levého koutku úst a položil se na volant. Tohle všechno stihl za několik vteřin, během dalšího okamžiku přestěhoval šedo-vínový Turist levými koly na dělicí čáru a přitom stále zrychloval. 

Zarážka rychloměru zdaleka neodpovídala tempu, vozidlo bylo totiž vybavené „rychlým zadkem“ a podle slov samotného řidiče Navrátila „šlo skoro 140“! Přestože se tehdy nesmělo přes den svítit, reflektory Turistu byly zapnuté, levá ruka řidiče v pohotovosti nad páčkou blikačů, protože jsme předjížděli, co se dalo včetně zahraničních turistů! Motor pod podlahou duněl, zadní náprava už ječela hlasitěji, zpoza volantu se vinul světle šedý tabákový kouř, nikdo nemluvil, hlavy pasažérů se vykláněly do uličky sledujíce, kam a proč to ten šofér tak pere! Proč? Protože to bylo jeho představení! Byl se svým vozem srostlý a věděl, jak jezdit. Taková svérázná akce, jaká už dnes v době sledujících elektronických poslů a udavačů „Velkého bratra“ není myslitelná…

Počernicemi a Běchovicemi jsme prolétli bez jakéhokoliv povšimnutí detailů. Pak přišel kopec dolů do “Údolí dutých hlav“, jak se říkalo a dodnes říká místu nad křižovatkou ulic Českobrodské a Pod Táborem, kde sídlí policejní škola. Napravo nahoře v zahrádkářské kolonii bylo vidět několik odstavených dodávkových polských žuků, které tu stály skoro do let devadesátých. No a pak výjezd do kopce k jarovské Mototechně – a je tu Praha!!! A víte, proč zrovna tady? No protože tady je odedávna smyčka elektrik Hrdlořezy Spojovací! A kde jsou elektriky, tam je Praha! Tady pro mne začínala slastná místa, protože jsem se celou sílou svého maloměstsky odchovaného srdíčka mohl přimknout k uctívanému velkoměstu…

Následoval sešup k Ohradě a dolů po Koněvce, a pak už jen odbočka doprava pod už (bohužel) neexistující konstrukcí železničního přemostění k vjezdu do prostorů AN Praha Florenc. Bylo 8:20 – Pavel Navrátil vypnul motor, protáhl se, zase si zapálil a šel otevřít boční zavazadlové bunkry.

Byl jsem na Florenci, v Praze, a tím pádem v ráji…

Přátelé, dočetli jste zpověď pána v podzimu života, zaměřenou na jeho krásné mladistvé roky. S Pavlem Navrátilem jsem podnikl stovky podobných cest, ale když pak dostal novou Karosu LC 735, bylo vidět, že jakkoliv uznává její nepochybné kvality, srdce mu míří zpět za volant ŠL Turist. A i já osobně jsem už jezdil méně a méně, po událostech z podzimu 1989 jsem Prahu opustil a s tím i milované jízdy, ať už autobusem, nebo autem.

Pavel Navrátil pak své přátele a známé opustil. Nemám ani fotku jeho šedo-vínového křižníku. Ale my, kteří jsme s ním jezdili rádi a respektovali jeho lásku ke stroji, který prakticky denně vodil stále stejnou trasou, na něj nezapomeneme a posíláme mu naše opožděné díky. Takže ta „studentská na Florenc“ (tehdy za 29 Kč) za to stála. A díky, Pavle!