Na samý závěr našeho miniseriálu jsme si nechali cestování do někdejší šestiny světa, do Sovětského svazu, který nám byl více než čtyřicet poválečných let prezentován jako „přítel nejvěrnější“. Hned zkraje tohoto článku chceme zdůraznit, že se toto pojednání bude vztahovat na SSSR v jeho PŮVODNÍCH hranicích, tedy včetně dnes již samostatných států.
Záměrně se vyhneme zpolitizování ve smyslu pozdějších a dnešních událostí. To, co se v SSSR stalo počátkem devadesátých let, se již vymyká našemu historickému pohledu, ohraničenému koncem 80. let. Vynasnažíme se být maximálně objektivní v hodnocení kladů i záporů této obří říše, nestranní při posuzování jednotlivých stráněk hospodářství i cestovního ruchu – a o totéž prosíme i naše čtenáře.
Mnoho z vás kdysi v Sovětském svazu bylo. Každý si odtamtud odvezl různé dojmy, které nelze zevšeobecňovat. Některá specifika platila pro celou zemi, některá jen pro určité oblasti či města. To, že někdejší země s více než čtvrtmiliardou obyvatel podléhala nejpřísnějšímu režimu vládnoucí kliky na centrální úrovni, na úrovních jednotlivých patnácti svazových republik, na úrovních nižších – je všeobecně známo.
Rovněž je známá prorostlost celého systému velmi sofistikovanými, i když zkostnatělými praktikami sovětské tajné služby KGB. Špionománie, sledování a až chorobná paranoia patřily k dennímu chlebu, a zejména turisté se na to museli připravit. Sice o těchto praktikách nehovořily materiály, tištěné o SSSR na křídovém papíru, ale vše bylo za jeho hranicemi dostatečně známo…
Českoslovenští občané mohli navštívit SSSR už ve 30. létech, samozřejmě za přísně regulovaných podmínek. Tehdy byli všichni zahraniční turisté vítání (a potom také), protože přiváželi do země tvrdou měnu. SSSR od dvacátých let rozprodával své kulturní bohatství do celého světa (naloupené zlaté poklady vyvražděné carské rodiny, liturgické předměty, starožitnosti apod). V poválečné nucené orientaci Československa na Sovětský svaz se tato říše stala vzorem ve všem, aniž by byl československý lid pravdivě informovaný o děsivých poměrech, které zde panovaly.
Ale zájezdy byly: pro kolektivy, vzorné pracovníky, úderníky (to byli fanatici práce, kteří dosahovali násobného překročení výkonových norem, často ovšem za přispění celého kolektivu) a speciálně zaměřené skupiny (vojáci, příslušníci bezpečnostního a státobezpečnostního aparátu, sportovci, vědci). Až poté se prostřednictvím cestovních kanceláří Turista a Čedok, prostřednictvím Revolučního odborového hnutí (celorepublikový odborový svaz v ČSSR) nebo výměnným způsobem začaly realizovat prodejní zájezdy do SSSR.
K tomu se postupně přidala nabídka dalších cestovních kanceláří, například Rekrea (pro členy družstev), Sport-Turist, Autoturist (pro individuální motoristy), Balnea (lázeňské pobyty) či Cestovní kancelář mládeže. V 60. a zejména 70. létech vyjížděly ročně o prázdninách do SSSR desetitisíce lidí.
Specifickým způsobem cesty byly takzvané Vlaky družby. Železniční soupravu často obsadili předem určení účastníci – například z řad „revoluční“ mládeže nebo odborářů, případně vynikajících pracovníků. Do Vlaků družby se mohli dostat nejen jednotlivci, ale také kolektivy. Vlaky družby mívaly tematické zaměření, například po stopách bojů Velké vlastenecké (druhé světové) války. Zajížděly i do míst spojených s „revolučními boji sovětského lidu“ nebo „místy pobytu V.I. Lenina“ (citováno), případně po metropolích evropské nebo asijské části SSSR.
Vlaky družby byly účastníkům nejen dopravním prostředkem, ale i hotelem a často stravovnou. Představovaly (jako většina organizovaných zájezdů tamtéž) svého druhu Potěmkinovu vesnici, protože účastníkům (i z „bratrského Československa“) ukazovaly jen to, co hostitelé povolili k vidění. Obnaženou a liduprázdnou nebo zanedbávanou krajinou se soupravy přesunovaly většinou v noci. Ale i během denních jízd mohli účastníci zahlédnout cosi z nefalšované reality, vymykající se barvotiskovému stylu propagačních tiskovin.
Pro ilustraci uveďme pár zastávek z třináctidenního zájezdu Vlaku družby cestovní kanceláře Rekrea z poloviny 70. let: Účastníci zhlédli v Kyjevě Výstavu ukrajinských úspěchů národního hospodářství, další den se projeli lodí po Dněpru a výlet zakončili večerem družby se sovětskými občany (to muselo být vodky – pozn. autora).
Po příjezdu do Moskvy dostali volno, další den zhlédli Výstavu úspěchů národního hospodářství v Moskvě (kde bylo například zboží, jež se nikdy na sovětském trhu neobjevilo). Pak absolvovali prohlídku Kremlu, kde odjakživa úřadovali ruští vládcové včetně těch „lidových“. Trasa exkurze ovšem vedla tak, aby představitelé „bratrské“ země nepotkali nikoho z výletníků.
V Moskvě se stávala nedílnou součástí návštěva Mauzolea V.I. Lenina (k tomu se ještě vrátíme), návštěva Muzea sovětské armády, čestného pohřebiště nebo památníků druhé světové války. Kulturnějším počinem se stala účast na divadelních představeních nebo návštěva proslulých cirkusových představení. Ještě dodejme, že tento zájezd stál na osobu 3 730 Kčs (korun československých) – což byly v té době přibližně dva průměrné platy…
Takové a podobné zahraniční aktivity bylo možné organizovat výhradně za účasti sovětské cestovní kanceláře Intourist (ruskou transkripcí Интурист = Inturist). Byla to jediná sovětská cestovka a past na zahraniční návštěvníky nebo na ty vyvolené, kteří dostali možnost výjezdu ze SSSR, byť do ZST (zemí socialistického tábora).
Celý Inturist byl pod komandem státní bezpečnosti, která pro něj vyčlenila samostatné útvary různých stupňů pravomoci. Inturist disponoval desítkami tisíc pracovníků přímo podléhajících KGB či aspoň těch, kteří museli chodit „zpívat“ svým chlebodárcům – a sice na lodích, v mezinárodních vlacích či na letištích. Inturist „pečoval“ o několik stovek sovětských hotelů a stovky kempů (jen tam se směli cizinci ubytovat), „doporučoval“ trasy pohybu turistů, které kontroloval za spolupráce se sovětskou milicí (policií) a službou automobilového dozoru.
Inturistu, a tedy i KGB, podléhali recepční a číšníci ve velkých hotelích, řidiči nájemných aut, personál známých sovětských památek – jednoduše všude v místech, kam se mohl zvědavý turista zatoulat – bez ohledu na to, zda mluvil anglicky, nebo česky.
O propojení Inturistu s nejvyššími politickými místy svědčí mimo jiné i fakt, že celý měsíc před osudným 21. srpnem 1968 zastavil Inturist veškeré zájezdy sovětských občanů do tehdejší ČSSR a zrušil platnost cestovních poukazů bez náhrady. Chcete si stěžovat? Můžete, máte-li kde…
Do SSSR se dalo cestovat buď prostřednictvím cestovky, která zařídila vše potřebné, zato ale turista byl celou dobu „pod dozorem“ průvodců. Aby se „trhnul“ od skupiny, na to většinou nebývalo pomyšlení.
Cestovním dokladem byl pas nebo cestovní příloha k občanskému průkazu. To musel mít turista stále u sebe s výjimkou ubytování v hotelu či kempu po celou dobu zájezdu – v tomto případě zůstal cestovní doklad v „péči“ recepce, turista dostal hotelovou nebo kempinkovou kartu, která doklad totožnosti nahrazovala. Podivné? Ale sovětské…
Individuální turistika vlastním motorovým vozidlem byla možná, ovšem za přísných regulí. V případě pozvání sovětským občanem musel být příslušný tiskopis opatřený potvrzením a souhlasem sovětské milice z místa, odkud zvoucí Rus pocházel.
Při cestě na vlastní pěst musel řidič (či ten, kdo jízdu organizoval) minimálně dva měsíce před plánovaným startem zažádat prostřednictvím některé československé cestovky o trasu, vedoucí od hraničního přechodu až do cílového místa s ohledem na to, které lokality chce cestou navštívit. Takovou trasu specifikoval nám už známý Inturist, který stanovil více než stovku neměnných tras, jichž se řidiči museli držet.
Osádka vozu dostala poukázky na přenocování v místech, kde byly hotely nebo kempy Inturistu, denně vozidlo mohlo absolvovat maximálně 500 km. Řidič nesměl odbočit z trasy, v určitých „ostřejších“ dobách se musel hlásit i během cesty v kontrolních bodech. Všechny trasy neustále projížděly označené i neoznačené vozy milice, v případě zastavení auta cizince milice okamžitě zjišťovala příčinu.
Také na hraničním přechodu zažívali turisté lahůdky. Přechod pro silniční dopravu byl jeden jediný (vzhledem ke krátkým společným hranicím se Sovětským svazem – na tehdejším východním Slovensku), ten měl pracovní dobu v sezóně (60. a 70. léta) jen od osmi ráno do deseti večer. Řidiči tedy čekali – a mnozí pročekali půl pracovní doby přechodu, pokud se pohraničníkům něco nelíbilo.
Urychlit přejezd bylo možné drobným dárkem: propisovačkou, žvýkačkami, čokoládou či minilahvičkou Becherovky nebo vodky. Pak šlo vše mnohem hladčeji. Sovětské orgány vyžadovaly přesnou písemnou evidenci veškerých zavazadel a cenností do československého celního a devizového prohlášení. Vše, co tam uvedeno nebylo, se ze zákona pokládalo za pašované a celníci to zpravidla zabavili.
Všechno, co bylo možné do SSSR dovézt, stanovil seznam Hlavní celní správy ministerstva zahraničního obchodu SSSR. Předměty osobní potřeby se víceméně tolerovaly. Přísný zákaz platil pro dovoz tiskařských štočků (tiskařská forma k otištění například ilustrace), negativů, nevyvolaných filmů, zbraní a nábojů, náboženských předmětů a literatury, a samozřejmě jakékoliv ztvárnění krás ženského těla.
SSSR pokládal mnohdy za pornografii i československý módní časopis, bděle cenzurovaný naší Hlavní správou tiskového dohledu, kde ovšem byly manekýny (modelky) předvádějící podprsenky či bikiny.
Ani vývoz suvenýrů nebyl bez problémů. SSSR zakázal vývoz zbraní, starožitností a uměleckých předmětů (s těmi obchodoval sám a mezinárodně), starých tisků a obrazů, církevních předmětů, ale i paroží antilop, sibiřských jelenů a skvrnitých sobů. Zákaz platil i pro řemeslnické potřeby, přístroje a nástroje, ty se ovšem stejně vozily a pašovaly.
Taková zařízení, vyráběná většinou podle západních vzorů, byla spolehlivá, nenáročná, ovšem vážila nejméně třikrát tolik. Takový sovětský holicí strojek podle Remingtonu nebo Braunu vyžadoval cvičenou ruku. Ovšem kvůli přístrojům jste nemuseli cestovat do SSSR, s trochou štěstí jste je (od roku 1971) mohli koupit v sovětské prodejně Čajka v pražské Železné ulici (včetně potravin a uměleckých předmětů).
Pro vzájemný hraniční styk existoval jeden přechod: Vyšné Nemecké (dnes Slovensko) – Užhorod (někdejší předválečné československé území Podkarpatské Rusi, dnes Ukrajina), ale často se jezdilo přes polské území Terespol – Brest nebo Medika – Lvov. Železniční dopravu umožňovala přechodová stanice Čierna nad Tisou – Čop, ovšem cestující museli akceptovat odlišný (větší) rozchod sovětských železnic (1524 mm). V Sovětském svazu jezdily typické širokorozchodné osobní vozy přezdívané našimi železničáři názvem „stodoly“.
Cesta železnicí z Prahy do Moskvy (druhá vozová třída) trvala počátkem 80. let v optimálním případě 42 hodin (v praxi ale často 50 hodin i více), jednosměrná jízdenka stála 520 Kčs. Nejpopulárnějším prostředkem byla letadla naší společnosti ČSA nebo sovětského Aeroflotu, z Prahy se létalo do Moskvy, Kyjeva a Leningradu (dnešní Petrohrad), z Bratislavy do Moskvy a Kyjeva.
Let tryskovým letadlem na trase Praha – Moskva trval dvě hodiny, letenka stála 860 Kčs. Cesta autem po určené trase vyžadovala trpělivost, protože například vzdálenost od polsko-sovětských hranic do Moskvy byla 1040 km.
Měnovou jednotkou SSSR byl tradiční rubl, dělený na stovku kopějek. Československý občan dostal na osobu a den 25 rublů, za sto rublů na přelomu 70. a 80. let zaplatil turista tisícovku, tedy přepočet cen byl velmi jednoduchý. Na pohonné hmoty pro jedno vozidlo a celou dobu pobytu si motorista mohl koupit 180 rublů.
Ale s palivy to nebylo tak jednoduché. Ještě v polovině 70. let se u pump běžně prodával benzin 72 oktanů, vhodný zejména pro zážehové motory nákladních vozidel. Dalšími stupni byl benzín 76 oktanů (odpovídající našemu někdejšímu Normalu (na ten jezdila československá předválečná vozidla i ta poválečná z 50. a 60. let), pak 93 oktanů, ve velkých městech a na turistických trasách také 95 oktanů (obdoba našeho Superu). Například benzin 93 oktanů stál v této době 9 kopějek/litr, motorová nafta 2 kopějky/litr. Řidič ovšem mohl tankovat jen na předem pořízené poukázky (talóny).
Když už jsme u té autodopravy: SSSR po turistech požadoval v obcích maximálku 60 km/h, zastavení na dobu delší než 5 minut se považovalo za parkování. Volné přenocování mimo hlášených a zaplacených lokalit bylo přísně zakázáno, řidiči včetně zahraničních byli povinni udržovat auta v bezvadném stavu a čistá. Tolik sovětské předpisy…
Zajímavostí sovětských kempinků bylo rozsáhlé půjčování turistických potřeb, protože kempy samotné standardně nabízely jen místo k parkování. Sovětští návštěvníci nevlastnili ani základní kempovací potřeby. Půjčení jednoduchého stanu přišlo na 10 kopějek/noc (tedy jednu korunu) stejně jako půjčení skládacího lůžka.
Za tři kopějky vám kemp půjčil polštář, za pět kopějek matraci, za deset kopějek prostěradlo, za stejnou cenu pokrývku. Rovněž na deset kopějek přišlo půjčení jednoho talíře nebo plechového umyvadla, kotlík na vaření stál na den tři kopějky.
Ještě nahlédnutí do cen základních potřeb v létě 1980: tradiční chléb stál podle balení 16 až 40 kopějek, kilogram běžného evropského ovoce od jednoho do třech rublů – ovšem čím dále na jih SSSR se měnila skladba nabídky ovoce a zeleniny. Kilogram běžného salámu (obdoba našeho Turistu) stál okolo třech rublů, litrovka piva od půl ruble do 95 kopějek. Sovětské víno z jižních oblastí bylo proslulé kvalitou, některé odrůdy se prodávaly i za 6 rublů/láhev, běžné sorty od 1,50 do 4 rublů.
Na samotný závěr jeden zážitek z autorovy blízkosti. Autor článku nikdy v SSSR nebyl a docela toho lituje. Jeho rodiče ale tuto zemi počátkem roku 1984 navštívili v souvislosti s chystanou účastí na výstavě obrazů československých umělců v Moskvě.
Jenže co čert nechtěl... Otec autora dostal v Moskvě těžký žlučníkový záchvat, jeho manželka okamžitě přes velvyslanectví a prostřednictvím spolupráce pražského a moskevského ministerstva zahraničí kontaktovala příslušné „strýčky“ a těžce zkoušený umělec byl okamžitě pod sedativy letecky transportován na Krym do vládního sanatoria s nemocnicí. Zahraniční personál dělal, co dovedl, pán po hospitalizaci rehabilitoval v luxusně zařízeném pokoji a pečovaly o něj dvě sestřičky – jedna ruská a jedna polská.
A zrovna jednoho dne zemřel tehdejší šéf SSSR, „zasloužilý“ člen KGB, předseda Prezidia nejvyššího sovětu, Jurij Vladimirovič Andropov. Nastal poplach, všude černé prapory, ale i nekonečné diskuse o tom, kdo přijde na jeho místo. Tak se i sovětská sestřička umělce zeptala, jaký je jeho názor na nástupce. Malíř odpověděl: „Samozřejmě, že Černěnko!“ (Konstantin Ustinovič Černěnko, poslední z řady starců na trůnu SSSR před Michailem Gorbačovem – pozn. autora).
„A jak to můžete vědět? Vždyť to neví zatím nikdo z celého Sovětského svazu!“ A bodrý československý občan odpověděl: „No, protože to už před čtrnácti dny hlásila Svobodná Evropa!“ (Americký vysílač, působící i v Evropě, hlásající do východních režimů fakta o politických a hospodářských poměrech, jinak těžko dostupná – pozn. autora). A když tuto prognózu z úst nenáviděné vysílačky sestřička slyšela, utekla prý vyděšeně z pokoje!
Zdroj: archiv autora, Inturist, Rekrea, Sport-turist, Vněštorgizdat, Merkur
