Jak jsme kdysi cestovali do Polska: Někdy s problémy, někdy vůbec, ale pokaždé to stálo za to

V předchozích článcích jsme spolu navštívili Jugoslávii, Bulharsko a Rumunsko. Tedy země, které nám nejspíše evokovaly prázdninovou pohodu a přímořské pláže zalité sluncem. Dnes se podíváme na to, jak se v minulosti cestovalo opačným směrem, tedy severně od našich hranic.

Třebaže je Polsko zemí s dlouhou mořskou pobřežní linií, tamní Balt dlouhá léta platil za studený a představám Čechoslováků o prohřátých prázdninách nevyhovující.

Zato cesty cíleně nákupní a ekonomicky výhodné se začaly rozmáhat už v šedesátých létech. Jejich pravý boom nastal ale o dekádu později. Svou četností překonaly zájezdy k pobřeží Baltu, do zasněžených středisek polské strany Vysokých Tater i ke známým modrým okům jezer.

Polské vnitrozemí a pobřeží se našim občanům začalo otvírat v polovině 50. let. Třebaže téměř všude ještě chyběla potřebná infrastruktura, hlavní město Varšava bylo za války srovnáno se zemí a teprve pomalu začalo vstávat z nicoty. Pobřeží začalo v té době budovat základy hotelové sítě, ale k dispozici byly tehdy převážně jen kempy.

Historickou nutností se stalo naprosto nenáročné ubytování v takzvaných bivakových polích, což byly v podstatě jen ohrazená místa na louce či v lese, vybavená jednoduchými parkovišti (tehdy hlavně pro motocykly), s jedním kohoutkem se studenou vodou a záchodem tureckého typu. Teprve počátkem následující dekády se z této nouze staly kempinky druhé kategorie.

Polská lidová republika nabízela zájezdy prostřednictvím československých cestovních kanceláří nebo zastoupením polské společnosti Orbis, sídlící kdysi na lukrativním místě pražské Pařížské třídy. Z našich kanceláří vynikal zájezdovou aktivitou především Autoturist a CKM (Cestovní kancelář mládeže).

V nabídce byly poměrně tehdy ještě málo oblíbené a využívané zájezdy k Baltu. Lidé si spíše dopřáli zájezdy poznávací, například kombinované prohlídky velkých měst (Varšava, Krakov, Vratislav) spolu s návštěvou proslulých Mazurských jezer, jichž je neuvěřitelných počet, přesahující tři tisíce! Oblíbené byly i jedno- či dvoudenní zájezdy, organizované především podnikovými odborovými organizacemi ROH (Revoluční Odborové Hnutí – jediná odborová organizace v Československu do konce roku 1989).

Do Polska se náš občan dostal například pravidelnou leteckou linkou Praha – Varšava, obsluhovanou společnosti ČSA nebo polskou vzduchoplavbou LOT. Na přelomu 70. a 80. let stála jednosměrná obyčejná letenka 344 Kčs. Mnohem populárnější byly železniční spoje obou společností (tedy ČSD a polské PKP).

Pravidelné osobní a lehátkové rychlíky (tradičně na posledním předhraničním úseku přeplněné) vyjížděly především z Prahy. Polského hlavního města dosáhly v ideálním případě za deset až jedenáct hodin. Cena jízdenky druhé vozové třídy byla 145 Kčs bez místenkového příplatku. Hraničních přejezdů pro silniční dopravu existovala celá řada. Některé určila vzájemná mezistátní dohoda ČSSR a PLR jen pro nákladní dopravu, jiné pro osobní či kombinovanou. Existovaly ale také přechody určené výhradně pro některé cizí státní příslušníky.

Za běžného stavu roku 1979 prodala Československá státní banka našemu občanu na osobu a den pobytu 530 polských zlotých v kursu 100 zlotých za 27 Kčs. V té době ovšem vydalo ministerstvo zahraničí závazný předpis o omezení soukromých cest v důsledku napnuté politické situace. V praxi se tento počin projevil zákazem cesty do Polska častěji než jednou za 90 dní s výjimkou notářsky ověřeného pozvání.

Ono s tím politickým stavem v Polsku souviselo všechno. Už v polovině 50. let se Poláci poprvé vzbouřili (stejně jako občané Maďarska a NDR). Za tímto vzdorem stály napnuté vztahy mezi silným vlivem katolické církve, nátlakem ze strany Sovětského svazu (nezapomínejme, že Polsko za války bojovalo se SSSR stejně jako s hitlerovským Německem). Na vině byla ovšem i neutěšená hospodářská situace, výpadky zásobování a všeobecná drahota.

Tento stav se podařilo částečně zvrátit až uzurpátorskému diktátorovi Władysławu Gomułkovi, politiku stalinského typu, který byl mimochodem jedním z hlavních zastánců vstupu vojsk na naše území v srpnu 1968. Gomułka vyžadoval tvrdou kázeň, ale nakonec byl donucený k určitým ústupkům. V jiném světle se projevil pozdější předseda polské vlády Edward Gierek.

Ten ještě za panování Gomułky v 70. létech prosadil rozsáhlé západní úvěry, které ovšem využil k nákupu zboží, jaké do té doby (kromě polských valutových obchodů) na trhu nebylo. Okamžitě se rozjela obří nákupní turistika, Poláci se vydávali ze svých skrovných úspor – a nakonec opět na trhu nebylo skoro nic.

Do toho přišel konec 70. let a volba Karola Wojtyły prvním papežem ze socialistické země. Tato mezinárodní senzace podkopala desítky let trvající snahu o potlačení náboženského cítění Poláků, ovšem tehdy a už navždy marně. Korunu všemu nasadil odborový předák Lech Waleşa, původním povoláním dělník v loděnici, který založil Nezávislý odborový svaz Solidarita – a Polsko se začalo politicky hroutit zevnitř.

Po dvou létech došlo na pokyn z Moskvy k vyhlášení výjimečného stavu pod vedením prosovětsky orientovaného generála Jaruzelského, který dokonce uvažoval o vpuštění sovětských vojsk do své země. To by ovšem vyvolalo občanskou válku s možností přesahu do celoevropského konfliktu. Sám gerontokratický sovětský imperátor Brežněv se zalekl. Poláci totiž byli a jsou národem hrdým, vlastenecky orientovaným a svou zemi by patrně bránili do poslední kapky krve.

Toto všechno mělo významný vliv na cizinecký ruch, tedy v popsaném období spíše na jeho neexistenci. Skončily nákupní zájezdy, protože prakticky nebylo co vozit.

Pro orientaci si řekněme ceny základních komodit koncem 70. let: litr benzínu kategorie Special stál 30 zlotých, litr motorové nafty 11 zlotých. Kilogram salámu průměrné kvality byl k mání za 60 až 80 PZl, láhev polského piva stála od 9 PZl. Litrovku vína jste ve státním obchodu koupili průměrně za 200 PZl, nejlevnější cigarety stály 19 PZl, nejdražší dovozové se cenově vyšplhaly až přes 90 PZl.

Nákupní možnosti ale byly rozmanitější. V PLR fungoval v malé míře i soukromý obchodní sektor, orientovaný jednak na potraviny, jednak na zboží pro turisty a návštěvníky. Pak tady ovšem bylo několik sítí obchodů pro privilegované. Jestliže u nás vznikl v 50. letech Darex, z něhož se postupným vývojem stal Tuzex, začátky polských obchodů pro určité vrstvy se datují už do počátku 50. let. Tehdy pro pracovníky hornických podpovrchových profesí stát zřídil obchodní síť Giewex, kde mohli nakupovat výběrové zboží včetně uzenin a masa pouze horníci na svou zaměstnaneckou knížku.

Nedlouho poté zareagovalo Polsko na zatím divoký obchodní ruch ve svých velkých přístavech a zřídilo prodejny pro námořníky z polských i cizozemských lodí. Ti mohli nakupovat a utrácet valuty v přímořské síti Baltona, dovážející vše od potravin přes kosmetiku až po oblečení a elektroniku, později i motorová vozidla. To vše za ceny srovnatelné s Duty Free Shopy.

Překupníci se okamžitě stali samozřejmostí. Není divu při známé polské obchodní zdatnosti. Třetím systémem valutové oblasti se stala obdoba našeho Tuzexu, polský Pewex. Tam se mohlo platit buď cizozemskou měnou, nebo poukázkami PKO.

Kromě těchto jmenovaných sítí nastražili Poláci na movité západní návštěvníky další zvláštní obchody pod samostatnými názvy, spadající například pod ministerstvo kultury (síť ARA) či ministerstvo obchodu (sítě Cepelia a DESA). Tady se prodávaly některé starožitnosti, lidové řemeslné výrobky či exportní tovar.

Zahraniční turisté (včetně východních) měli stanovenou povinnou směnu. Ta se realizovala ve směnárnách, hotelích, na hraničních přechodech nebo prostřednictvím polských cestovek Almatur, Turysta, Juventus, Gromada, PZM či PTTK. Vlastnictví západní měny bylo oficiálně zakázáno. Poláci ovšem na tyto restrikce odpovídali doslova smíchem z tisíců hrdel…

Přijeli jsme do Polska. Kde budeme bydlet? PLR (Polská lidová republika) nabízela ubytování v hotelích čtyř až pěti kategorií (včetně kategorie LUX, například krakovský podnik CRACOVIA). Na pobřeží vznikla už v polovině 60. let rozsáhlá síť autokempinků dvou kategorií podle stupně výbavy a blízkosti moře či velkých městských aglomerací.

Nejluxusnější tábor stál na osobu a den až 40 PZl, nejlevnější (se základní výbavou a často na kraji lesa či několik km od moře) byl za denní poplatek 10 PZl. Místo pro auto stálo denně max. 40 PZl, pro motocykly polovinu, nízkoobjemové stroje a mopedy měly parkování zdarma.

Koupit jste si mohli ledasco, ale ne všechno se smělo legálně vyvážet. Bez písemného povolení zakazovala polská strana vývoz starožitností, dětského textilního zboží, masných produktů, ale například i knih vydaných před 9. květnem 1945!

V 80. létech začaly být turisticky populární rychle se vzmáhající letoviska na pobřeží, nabízející více klidu se srovnatelnými podmínkami (východo)německého Severního moře. Atraktivní pobyty slibovaly i krátkodobé návštěvy významných evropských přístavů Gdyně, Gdaňsku či Svinoústí.

S nástupem Jana Pavla II. na papežský stolec ohromně vzrostl zájem o návštěvy tradičního poutního místa v Čenstochové. Zájemci o nedávnou historii si mohli prohlédnout a připomenout neblahé události války například v koncentračním táboře Osvětim. Nemůžeme vynechat ani připomínku návštěvy rozsáhlých opevňovacích a velitelských systémů druhé světové války. Například takzvané „Vlčí doupě“, tedy jedno z opevněných stanovišť Adolfa Hitlera.

V každém z našich retroohlédnutí za cestováním minulých epoch si připomeneme některé úřední a zákonné náležitosti, jimiž byl turista povinen se řídit. Dnes se ohlédneme za tím, co musel a mohl mít při sobě řidič.

Kromě běžných záležitostí, potřebných i k provozu auta na území Československa se doporučoval takzvaný Akreditiv AIT (nebo AMK = Automotoklub). Takový akreditiv dostal pouze člen Svazarmu (branné organizace ČSSR, sdružující i motoristy) a vystavovala jej každá pobočka „svazarmovské“ cestovní kancelář Autoturist na základě předložení legitimace Svazarmu.

Akreditiv umožňoval v nutných případech (oprava, odtah, náhrada některých důležitých součástí vozidla – motor, převodovka, kola s pneumatikami apod.) úhradu prací a součástí, nemocničních výloh a ošetření (pouze v tzv. kapitalistických státech – ve východní Evropě bylo bezplatné ošetření zaručené mezistátními dohodami), právních výloh při vyšetřování nehod a expertíz k témuž účelu. Akreditiv neumožnil hrazení zásobních autosoučástek, pohonných hmot či jiných komodit, ani nedovoloval bezhotovostní placení služeb či zboží v běžném turistickém režimu.

Dalším doporučeným dokladem byl Carnet Camping International (CCI), vydávaný členskými zeměmi Mezinárodního turistického svazu, jehož členem bylo i tehdejší Československo. Průkaz s nálepkou na viditelném místě automobilu poskytoval slevy v autokempech pro posádku vozu nebo na parkovném za celý pobyt, ale i pojištění odpovědnosti v případě poškození zařízení kempinku.

Tyto průkazy platily samozřejmě i v Polsku a třebaže jejich získání nebylo záležitostí několika minut, ale zpravidla půldenního běhání, českoslovenští turisté je podle dobové statistiky z 80. let využívali z více než poloviny.

Autor článku má s Polskou lidovou republikou jen minimální zkušenosti, ale jeho otec si tuto zemi (a zejména její pobřeží) zamiloval už v roce 1958, kdy se tam vydal na studijní a malířskou třítýdenní cestu tehdy zcela novým osobním vozem Simca Aronde. Kromě mnoha obrazů přivezl i množství fotografií, a od té doby tam jezdil každoročně, naposledy pak v létě 1961 na svatební cestu se svou milovanou novomanželkou.

Tehdy líbánky strávili pod stanem nedaleko Sopot, ovšem skoro celých čtrnáct dní propršelo, navíc bouřlivý přímořský vítr odnesl většinu oděvů z prádelních šňůr. Ovšem na takovou svatební cestu se nezapomíná, její dva aktéři a rodiče autora článku si ji připomínali celý svůj společný život.

Vrátili jsme se tedy z Polska, kam se kdysi jezdil pro ošacení západního střihu (stejně jako do Maďarska), pro některé spotřební zboží – v 80. létech například pro rádia a radiomagnetofony, vyráběné firmou Unitra v licenci Grundig, případně pro u nás vzácné a někdy nedostupné gramodesky se západními nahrávkami. Ty ale bývaly občas k mání i v Polském kulturním a informačním středisku na Václavském náměstí 19, Praha 1.

Dnes jsou tématem nákupních zájezdů především cigarety a některé druhy potravin. To ovšem nic nemění na nabídce, kterou tato krásná země u Baltu připravuje každoročně pro své návštěvníky.

Szczęśliwej podróży!

Zdroj: archiv autora, Motor (PL), Orbis