Přímořský stát na břehu Jadranu jistě není třeba čtenářům představovat, snad jen těm nejmladším: nestabilní státní útvar, zmítaný od konce první války do devadesátých let národnostními, náboženskými a majetkovými spory, se po roce 1992 začal hroutit, dnes je rozdrobený na menší a zcela malé státy, které dostaly nezávislost a byly buď zcela, nebo částečně uznány ostatními zeměmi a nadnárodními svazky.
Dnes Bosna a Hercegovina, Kosovo, Černá Hora, Chorvatsko,
Srbsko, Slovinsko a Severní Makedonie, dříve státní a politický útvar, pod
jehož povrchem to sice národnostně vřelo, ale který si stále dokázal (za pomoci
vlády s nikterak „čistýma“ rukama) udržet nejen krásu přímořského kraje a
přijatelnou silniční infrastrukturu, ale navíc se určitou mírou přiklonit
západu natruc východnímu bloku, pevně sevřenému Sovětským svazem. Za to si
někdejší hlavní představitel Jugoslávie (Josip Broz-Tito) vysloužil Stalinovu
přezdívku „Krvavý pes“. Tu po něm potom papouškovala celá politická scéna
východní Evropy.
Ale abychom nezabředli do nepěkných politických debat: Jugoslávie nabídla našim spoluobčanům cennou a přístupem tu nejpřijatelnější verzi subtropického ráje. Bylo totiž jen velmi málo těch, kdož si mohli (a směli) dovolit francouzskou či italskou riviéru, Řecko, Španělsko nebo dokonce mimoevropské dovolenkové ráje. Jugoslávie nabídla volbu písčitých, oblázkových či kamenitých pláží s pozvolným, nebo prudším vstupem do vody, křišťálově čisté moře, klidná místa pro ty, jež preferovali samotu, nebo naopak celonoční ruch ve známých centrech odpočinku a oázách turistické zábavy.
Směs mnoha kulturních a dějinných vlivů vytvořila – zejména
na jihu jugoslávského území – až téměř pohádkovou krásu, podobnou
blízkovýchodním metropolím, na severu pak dotek zakázané a vysněné Itálie.
Délka pobřežní linie činila tehdy bezmála 2 100 kilometrů a garantovala,
že si tady vybere opravdu každý. Když se k tomu připočetly ještě ostrovy –
turisticky nejfrekventovanější byly Krk, Hvar, Korčula či Rab – dalo se sem
celé roky jezdit, a pokaždé na jiné místo, kdyby… Kdyby co? No, kdyby to bylo
tak jednoduché! Ale k tomu se dostaneme…
Cestovní kanceláře z celé Evropy nabízely pobyty ve
známých letoviscích, z nichž většina má dobrý zvuk (až na ty ceny poslední
dobou) ještě dnes: Pula, Zadar, Šibenik, Crikvenica, Makarska, Dubrovnik, na
své si přišli i milovníci vnitrozemí – ovšem většina našich občanů neudělala zpravidla
ani jednodenní vnitrozemskou zastávku například u půvabných Plitvických jezer,
kde se natáčely populární „westerny“ s Vinnetouem. Všichni spěchali
k moři, do stínu subtropické stromové flóry, rázovitých bílých vesniček někdy
až s byzantským stavebním nádechem, k dobře a lákavě zásobeným
obchodům, v nichž za podloudně koupenou a v důmyslných úkrytech
propašovanou západní měnu mohli nakoupit vytoužené džíny, zlaté šperky, západní
gramodesky, Matchboxy, ti odvážnější i obrázky nahých slečen, či dokonce
časopisy plné lepých děv nebo případně zahraniční obrázkové a
politicko-společenské magazíny typu Spiegel, Stern, Quick, Bravo, Brigitte,
Hobby a další.
Jugoslávie byla rájem i chuťových buněk – tedy ne snad, že by
čeští turisté mohli hýřit. Ale mísa drobných rybek, mladého skopového, sýry,
různé druhy klobás a uzených výrobků, k tomu džbán červeného („crno
vino“), to jednoduše k dovolené patřilo…
Jak jsme se zmínili, Jugoslávie byla pro naše spoluobčany
takovým „jednodušším“ Západem. Mnoho jugoslávských podniků kooperovalo se
západními firmami, běžně se tu prodávaly západní vozy, buď stavěné
v licenci či kooperaci (VW, Citroën, Opel), nebo dovážené desítkami tisíc
takzvaných „gastarbeiterů“, tedy lidí, jezdících za prací převážně do západního
Německa. Jugoslávská vláda – třebaže sám tehdejší vládce Josip Broz-Tito má také
na rukou krev – nikdy nezotročila své obyvatele, nesebrala jim veškerý majetek a
nejednala s nimi jako s nevolníky, připoutanými k balvanu.
Kvetlo drobné řemeslnictví, obstály i větší soukromé podniky, a to, že země
pustila značnou část svých obyvatel na západ, udělala s rozmyslem!
Nebránila jim totiž v návratu, věděla, že převážnou část nabytého majetku
přivezou zpět a utratí doma za stavby, lodě, vybavení a pozemky. Proto ten ráj
napohled, i když ne zcela stoprocentní.
Našinec, snící o jazykově blízké a plnými obchody vzdálené
zemi, měl tři možnosti, jak se tam dostat:
Mohl se vydat soukromě s rodinou, ale k tomu potřeboval cestovní pas. To nebyla samozřejmost. Sice si každý mohl zažádat (nejméně raději s půlročním předstihem) a musel k tomu doložit výpis z rejstříku trestů, ale stát mohl vydání pasu odmítnout s odůvodněním, že cesta do Jugoslávie (či kamkoliv západním směrem) by nebyla v souladu se státními zájmy (většinou u tzv. „disidentů“). Také nemělo význam žádat o pas, pokud proti vám bylo vedeno trestní řízení či jste měli záznam v rejstříku trestů pro závažný konflikt se zákonem, případně jste mohli „svým jednáním poškodit dobré jméno Československé socialistické republiky“. Co to znamenalo?
Jednoduše: Jugoslávie se v průběhu 60. až 80.
let stala místem setkávání československých emigrantů se svými blízkými a
známými, žijícími doma. I rodiče autora článku takto několikrát vyjeli. OK,
máme tedy pas. Jaký? Pasů bylo mnoho! Existoval nejen běžný cestovní
v zelených deskách, ale také diplomatický, zvláštní a služební. Ovšem po
řadě více či méně úspěšných (spíš více) pokusů o emigraci směr Itálie, se
československá vláda rozhodla vydat na přelomu 70. a 80. let omezenou emisi
pasů v světle šedých deskách, platných pouze pro Jugoslávii – nejen při
leteckém transferu, ale v případě železniční, autobusové nebo vlastní
automobilové cesty i pro tranzitní průjezd Maďarskem. Jenže co to znamenalo
v praxi? Zcela nic! Budoucím emigrantům bylo úplně jedno, s jakými
doklady se prokáží italským pohraničníkům… Tak se tedy, alespoň u hromadných
zájezdů, začaly průvodcem sbírat pasy a nahrazovaly se legitimací hotelu. Také
se k tomu vrátíme, protože v tomto případě se projevila stádní a
„ovčí“ povaha Čechoslováků…
Tak máme pas. Co teď? Když jste plánovali cestu na prázdniny,
tak hned počátkem roku jste si museli podat žádost o devizový příslib, tedy o
potvrzení, že vám stát prodá příslušnou měnu v jím stanoveném rozsahu.
Procento schválených žádostí pro individuální turistiku do Socialistické
federativní republiky Jugoslávie se na přelomu 70. a 80. let pohybovalo kolem
patnácti… Kolik jste dostali v reálu? V uvedené době mohl jedinec dostat
(koupit!) maximálně 9 000 dinárů na celou dobu pobytu, ale nenechte se
omráčit: tehdy stál litr benzínu v Jugoslávii mezi 25 a 28 dináry, malé
pivo cca 15 dinárů, kilogram dobré místní čokolády Kraš až 180 dinárů, krabička
„lepších“ cigaret až 20 dinárů, pánské džíny od pěti set výše, zlatý řetízek
také tolik. Gramodeska nebo audiokazeta s evropskou aktuální hitparádou
vyšla na minimálně tři stovky dinárů. A nezapomeňte, že si turista
z těchto peněz musel hradit i ubytování, stravování a místní poplatky,
takže platil například v kempech nebo soukromí – do hotelů naši
individuální turisté zajížděli jen málo.
Nyní nás čeká boj u vystavení výjezdní doložky, tedy povolení
státu, že jeho občan smí opustit území republiky. Výjezdní doložku vám nemuseli
udělit například v případě podezření, že chcete využít cesty
k návštěvě občana, zdržujícího se v cizině bez povolení
československé strany (tedy emigranta), že neplníte zákonnou vyživovací
povinnost (dlužíte na alimentech, vy rošťáci), že jste v podezření
z plánování emigrace – a dalších důvodů. Prováděcí pokyny těch důvodů
znaly více než dvacet.
K tomu řada kolků, fotografií a dalších nezbytností, ale
pořád jste nic neměli jisté. Stačilo, aby závistivý soused, nebo takzvaný
domovní či uliční důvěrník (vždy člen strany a zpravidla člověk pochybných
morálních kvalit, spolupracující s orgány Státní bezpečnosti) zavolal
„kamsi“, že chcete emigrovat a zastavili vás hned na hranicích nebo ještě
cestou. A bylo…
A u všech typů zájezdů jste ještě museli mít na hranici
takzvané „Celní a devizové prohlášení“, kde byl každý povinen uvést, kolik a
jaké měny vyváží, jaké veze šperky či hodinky, jakou značku a číslo fotoaparátu
či rádia – a dokument bedlivě opatrovat. Při návratu jste museli zaznamenat,
kolik, co, a za kolik dovážíte – a běda vám, když to nesouhlasilo. Běda vám!
Poměrně jednodušší bylo koupit si organizovaný zájezd s některou z cestovních kanceláří, tedy nejčastěji Čedok, Rekrea (pro členy družstev), Autoturist (členové branné organizace Svazarm), Balnea (výhradně pro lázeňské zahraniční pobyty), CKM (Cestovní kancelář mládeže) či Sport-turist, a to je vše.
Zájezdů nebylo zdaleka tolik, aby se dostalo na
všechny, podplácelo se, korumpovalo, šedá ekonomika kvetla: „Já tobě blatníky
na škodovku nebo telecí maso, ty mně zájezd na Hvar“. Ale ostatní formality si
občan musel zařizovat sám, pokud se znelíbil důvěrníkovi či sousedovi, sebrali
ho klidně i na letišti.
Pro názornost uvádíme, že koncem 70. let stál na jednu osobu
organizovaný zájezd (14 dní) autokarem od 2 900 Kčs, v plné sezóně o patnáct
procent více. Letecký zájezd s přistáním například ve Splitu vás přišel na
cca 4 500 Kčs, lůžkovým vlakem o pětistovku méně. V tom ale není
zahrnuté takzvané „kapesné“, tedy almužna, kterou vás Československo vybavilo
na cestu – stát velmi šetřil, takže si naši občané připadali jako žebráci. Jen
dodejme, že se v tomto období pohyboval průměrný plat v ČSSR mezi
2 500 a 2 600 Kčs.
Třetím a nejméně častým způsobem byla cesta na pozvání. To
mohl občan ČSSR (Československé socialistické republiky) obdržet pouze od
blízkých příslušníků rodiny, tedy v relaci rodičů, dětí nebo sourozenců.
Jiné pozvání stát neuznával. Zvoucí musel písemně potvrdit, že hradí veškeré
vaše výlohy včetně nenadálých, od státu jste na celou dobu pobytu dostali
povolení k nákupu pouhých 350 dinárů…
Tak jste na pobřeží, dobře jste dojeli, chladič přetíženého
vozidla nevypověděl službu, konzervy, paštiky a pytlíkové polévky jsou
vybalené, celníci vám nepřišli na stodolarovku, zašitou v sluneční cloně,
schovanou v nářadí k vozidlu či jinde, a můžete se začít zaslouženě
rekreovat nebo toulat kolem obchůdků a snít: „Podívej, Pepouši, na tu halenku,
to je paráda! Seš blbá, Božka, copak kradu?“ No, Pepouš si asi musel trochu
nakrást a Božka možná nevěděla o těch dvou západních bankovkách, schovaných ve
foťáku…
Když jste přijeli organizovaně, vzal si brzy po příjezdu slovo průvodce (ten většinou po návratu chodil „zpívat“ – určitě víte, komu), a zahájil instruktáž: upozornil, že šmelina nikomu neprojde, apeloval na kladné vlastnosti občana socialistického Československa, varoval mladá a šaramantní děvčata před zpustlými Jugoslávci, kteří se hned kolem začali srocovat a vyhlížet své „oběti“, mnohdy tvrdil, že bývají pohlavně nakaženi a mohou děvče zavléci kamsi do pekel. Pak začaly úřední procedury: po přidělení pokojů a chatek následovalo ubytování a vybalování, při nejbližším společném setkání (většinou u stolu) pak důrazná žádost o odevzdání pasů s tím, že budou vráceny během přepravy na letiště nebo při nástupu do autobusu k cestě domů. Vždy, ale opravdu vždy, se našli tací, kteří pas bez mrknutí odevzdali, pak ti diskutující, a nakonec „tvrďáci“, odmítající komunikaci na toto téma.
Autor článku se kdysi u takového zájezdu
hlasitě před všemi projevil: nejenže nedal pas z ruky, ale také se průvodce
zeptal, zda neví, jak se italsky řekne „Žádám o politický azyl ve vaší zemi“.
V ten moment nastalo absolutní ticho, na většině obličejů bylo lze číst
strach a nevěřícný údiv, soudruhu průvodci spadla brada jak radlice od
buldozeru, ale dal autorovi článku pokoj. Jak ovšem tušíte, přátelé se z nich
nestali… Autor článku si pak užíval za několik stomarkových bankovek
(západoněmecké marky DM), umně skrytých v rozlepených a znovu zalepených
krabičkách cigaret…
Při návratu jakýmkoliv dopravním prostředkem vám celníci ČSSR
zpravidla prohrabali celý automobil nebo všechna zavazadla a pečlivě
porovnávali koupené zboží a poskytnuté valuty. To, co se jim nezdálo, bez
skrupulí zabavili, dost často údajně pro osobní potřebu.
Ale přesto takové riziko za cestu na nádherný Jadran stálo. Autor článku si dodnes vzpomíná na procházky rybářskou vesničkou Milna či městečkem Supetar na ostrově Brač, na toulky večerním Splitem nebo na nákupy v městě Bjelovar nedaleko Zagrebu v 60. létech při návštěvě příbuzných.
Byly to nádherné okamžiky v době, kdy jugoslávské pobřeží a
vnitrozemí nepřipomínalo turistickým ruchem dunící nádraží či nonstop řvoucí
diskotéky, jen jste museli dbát na možné spáleniny (ale to u moře všude) či na
mořské ježky, kteří dovedli vbodnout ostré bodliny do bosé nohy, infikovat ránu
a zabránit na delší dobu vodním radovánkám – zkušení doporučovali obuv do vody.
A tak opusťme Jugoslávii nejen v dějinném kontextu,
protože tato země přírodních krás, příjemných a hodných lidí, i nekonečných
možností rekreace už neexistuje, vzpomeňme si na toulky podvečerní přímořskou
promenádou nebo jen písečnou cestičkou po pobřeží, kdy se denní starosti
s nevlídnými sousedy a úchylnými domovními důvěrníky zdály být na druhé
straně viditelného vesmíru. A do tichého šplouchání modré mořské hladiny se
neslo povrzávání zakotvených lodních trupů a z nedaleké taverny sladké
jihoslovanské melodie, vonící přátelstvím, dobrodružstvím a láskou…
Doviđenja prijatelji i dođite opet!
