Reklama
Atrakce

Já tobě telecí, ty mně zájezd na Hvar: Jedeme do Jugoslávie v dobách doložek a devizových příslibů

Po složitém byrokratickém procesu mohl vše zhatit uvědomělý soudruh domovní důvěrník.
Zdroj: Se svolením Pavla Kopáčka, archiv autora

Přímořský stát na břehu Jadranu jistě není třeba čtenářům představovat, snad jen těm nejmladším: nestabilní státní útvar, zmítaný od konce první války do devadesátých let národnostními, náboženskými a majetkovými spory, se po roce 1992 začal hroutit, dnes je rozdrobený na menší a zcela malé státy, které dostaly nezávislost a byly buď zcela, nebo částečně uznány ostatními zeměmi a nadnárodními svazky.

Dnes Bosna a Hercegovina, Kosovo, Černá Hora, Chorvatsko, Srbsko, Slovinsko a Severní Makedonie, dříve státní a politický útvar, pod jehož povrchem to sice národnostně vřelo, ale který si stále dokázal (za pomoci vlády s nikterak „čistýma“ rukama) udržet nejen krásu přímořského kraje a přijatelnou silniční infrastrukturu, ale navíc se určitou mírou přiklonit západu natruc východnímu bloku, pevně sevřenému Sovětským svazem. Za to si někdejší hlavní představitel Jugoslávie (Josip Broz-Tito) vysloužil Stalinovu přezdívku „Krvavý pes“. Tu po něm potom papouškovala celá politická scéna východní Evropy.

Tavicí tyglík středomořských a balkánských vlivů

Ale abychom nezabředli do nepěkných politických debat: Jugoslávie nabídla našim spoluobčanům cennou a přístupem tu nejpřijatelnější verzi subtropického ráje. Bylo totiž jen velmi málo těch, kdož si mohli (a směli) dovolit francouzskou či italskou riviéru, Řecko, Španělsko nebo dokonce mimoevropské dovolenkové ráje. Jugoslávie nabídla volbu písčitých, oblázkových či kamenitých pláží s pozvolným, nebo prudším vstupem do vody, křišťálově čisté moře, klidná místa pro ty, jež preferovali samotu, nebo naopak celonoční ruch ve známých centrech odpočinku a oázách turistické zábavy.

Směs mnoha kulturních a dějinných vlivů vytvořila – zejména na jihu jugoslávského území – až téměř pohádkovou krásu, podobnou blízkovýchodním metropolím, na severu pak dotek zakázané a vysněné Itálie. Délka pobřežní linie činila tehdy bezmála 2 100 kilometrů a garantovala, že si tady vybere opravdu každý. Když se k tomu připočetly ještě ostrovy – turisticky nejfrekventovanější byly Krk, Hvar, Korčula či Rab – dalo se sem celé roky jezdit, a pokaždé na jiné místo, kdyby… Kdyby co? No, kdyby to bylo tak jednoduché! Ale k tomu se dostaneme… 

Krásné pláže, modré moře a nedostupné zboží!

Cestovní kanceláře z celé Evropy nabízely pobyty ve známých letoviscích, z nichž většina má dobrý zvuk (až na ty ceny poslední dobou) ještě dnes: Pula, Zadar, Šibenik, Crikvenica, Makarska, Dubrovnik, na své si přišli i milovníci vnitrozemí – ovšem většina našich občanů neudělala zpravidla ani jednodenní vnitrozemskou zastávku například u půvabných Plitvických jezer, kde se natáčely populární „westerny“ s Vinnetouem. Všichni spěchali k moři, do stínu subtropické stromové flóry, rázovitých bílých vesniček někdy až s byzantským stavebním nádechem, k dobře a lákavě zásobeným obchodům, v nichž za podloudně koupenou a v důmyslných úkrytech propašovanou západní měnu mohli nakoupit vytoužené džíny, zlaté šperky, západní gramodesky, Matchboxy, ti odvážnější i obrázky nahých slečen, či dokonce časopisy plné lepých děv nebo případně zahraniční obrázkové a politicko-společenské magazíny typu Spiegel, Stern, Quick, Bravo, Brigitte, Hobby a další.

Jugoslávie byla rájem i chuťových buněk – tedy ne snad, že by čeští turisté mohli hýřit. Ale mísa drobných rybek, mladého skopového, sýry, různé druhy klobás a uzených výrobků, k tomu džbán červeného („crno vino“), to jednoduše k dovolené patřilo…

Jak jsme se zmínili, Jugoslávie byla pro naše spoluobčany takovým „jednodušším“ Západem. Mnoho jugoslávských podniků kooperovalo se západními firmami, běžně se tu prodávaly západní vozy, buď stavěné v licenci či kooperaci (VW, Citroën, Opel), nebo dovážené desítkami tisíc takzvaných „gastarbeiterů“, tedy lidí, jezdících za prací převážně do západního Německa. Jugoslávská vláda – třebaže sám tehdejší vládce Josip Broz-Tito má také na rukou krev – nikdy nezotročila své obyvatele, nesebrala jim veškerý majetek a nejednala s nimi jako s nevolníky, připoutanými k balvanu. Kvetlo drobné řemeslnictví, obstály i větší soukromé podniky, a to, že země pustila značnou část svých obyvatel na západ, udělala s rozmyslem! Nebránila jim totiž v návratu, věděla, že převážnou část nabytého majetku přivezou zpět a utratí doma za stavby, lodě, vybavení a pozemky. Proto ten ráj napohled, i když ne zcela stoprocentní. 

Jak do Jugoslávie? Třeba na vlastní pěst…

Našinec, snící o jazykově blízké a plnými obchody vzdálené zemi, měl tři možnosti, jak se tam dostat:

Mohl se vydat soukromě s rodinou, ale k tomu potřeboval cestovní pas. To nebyla samozřejmost. Sice si každý mohl zažádat (nejméně raději s půlročním předstihem) a musel k tomu doložit výpis z rejstříku trestů, ale stát mohl vydání pasu odmítnout s odůvodněním, že cesta do Jugoslávie (či kamkoliv západním směrem) by nebyla v souladu se státními zájmy (většinou u tzv. „disidentů“). Také nemělo význam žádat o pas, pokud proti vám bylo vedeno trestní řízení či jste měli záznam v rejstříku trestů pro závažný konflikt se zákonem, případně jste mohli „svým jednáním poškodit dobré jméno Československé socialistické republiky“. Co to znamenalo?

Jednoduše: Jugoslávie se v průběhu 60. až 80. let stala místem setkávání československých emigrantů se svými blízkými a známými, žijícími doma. I rodiče autora článku takto několikrát vyjeli. OK, máme tedy pas. Jaký? Pasů bylo mnoho! Existoval nejen běžný cestovní v zelených deskách, ale také diplomatický, zvláštní a služební. Ovšem po řadě více či méně úspěšných (spíš více) pokusů o emigraci směr Itálie, se československá vláda rozhodla vydat na přelomu 70. a 80. let omezenou emisi pasů v světle šedých deskách, platných pouze pro Jugoslávii – nejen při leteckém transferu, ale v případě železniční, autobusové nebo vlastní automobilové cesty i pro tranzitní průjezd Maďarskem. Jenže co to znamenalo v praxi? Zcela nic! Budoucím emigrantům bylo úplně jedno, s jakými doklady se prokáží italským pohraničníkům… Tak se tedy, alespoň u hromadných zájezdů, začaly průvodcem sbírat pasy a nahrazovaly se legitimací hotelu. Také se k tomu vrátíme, protože v tomto případě se projevila stádní a „ovčí“ povaha Čechoslováků… 

Bojujeme s byrokracií a nepřejícím státem

Tak máme pas. Co teď? Když jste plánovali cestu na prázdniny, tak hned počátkem roku jste si museli podat žádost o devizový příslib, tedy o potvrzení, že vám stát prodá příslušnou měnu v jím stanoveném rozsahu. Procento schválených žádostí pro individuální turistiku do Socialistické federativní republiky Jugoslávie se na přelomu 70. a 80. let pohybovalo kolem patnácti… Kolik jste dostali v reálu? V uvedené době mohl jedinec dostat (koupit!) maximálně 9 000 dinárů na celou dobu pobytu, ale nenechte se omráčit: tehdy stál litr benzínu v Jugoslávii mezi 25 a 28 dináry, malé pivo cca 15 dinárů, kilogram dobré místní čokolády Kraš až 180 dinárů, krabička „lepších“ cigaret až 20 dinárů, pánské džíny od pěti set výše, zlatý řetízek také tolik. Gramodeska nebo audiokazeta s evropskou aktuální hitparádou vyšla na minimálně tři stovky dinárů. A nezapomeňte, že si turista z těchto peněz musel hradit i ubytování, stravování a místní poplatky, takže platil například v kempech nebo soukromí – do hotelů naši individuální turisté zajížděli jen málo.

Nyní nás čeká boj u vystavení výjezdní doložky, tedy povolení státu, že jeho občan smí opustit území republiky. Výjezdní doložku vám nemuseli udělit například v případě podezření, že chcete využít cesty k návštěvě občana, zdržujícího se v cizině bez povolení československé strany (tedy emigranta), že neplníte zákonnou vyživovací povinnost (dlužíte na alimentech, vy rošťáci), že jste v podezření z plánování emigrace – a dalších důvodů. Prováděcí pokyny těch důvodů znaly více než dvacet.

K tomu řada kolků, fotografií a dalších nezbytností, ale pořád jste nic neměli jisté. Stačilo, aby závistivý soused, nebo takzvaný domovní či uliční důvěrník (vždy člen strany a zpravidla člověk pochybných morálních kvalit, spolupracující s orgány Státní bezpečnosti) zavolal „kamsi“, že chcete emigrovat a zastavili vás hned na hranicích nebo ještě cestou. A bylo…

A u všech typů zájezdů jste ještě museli mít na hranici takzvané „Celní a devizové prohlášení“, kde byl každý povinen uvést, kolik a jaké měny vyváží, jaké veze šperky či hodinky, jakou značku a číslo fotoaparátu či rádia – a dokument bedlivě opatrovat. Při návratu jste museli zaznamenat, kolik, co, a za kolik dovážíte – a běda vám, když to nesouhlasilo. Běda vám!

Nebylo jednodušší koupit si zájezd?

Poměrně jednodušší bylo koupit si organizovaný zájezd s některou z cestovních kanceláří, tedy nejčastěji Čedok, Rekrea (pro členy družstev), Autoturist (členové branné organizace Svazarm), Balnea (výhradně pro lázeňské zahraniční pobyty), CKM (Cestovní kancelář mládeže) či Sport-turist, a to je vše.

Zájezdů nebylo zdaleka tolik, aby se dostalo na všechny, podplácelo se, korumpovalo, šedá ekonomika kvetla: „Já tobě blatníky na škodovku nebo telecí maso, ty mně zájezd na Hvar“. Ale ostatní formality si občan musel zařizovat sám, pokud se znelíbil důvěrníkovi či sousedovi, sebrali ho klidně i na letišti.

Pro názornost uvádíme, že koncem 70. let stál na jednu osobu organizovaný zájezd (14 dní) autokarem od 2 900 Kčs, v plné sezóně o patnáct procent více. Letecký zájezd s přistáním například ve Splitu vás přišel na cca 4 500 Kčs, lůžkovým vlakem o pětistovku méně. V tom ale není zahrnuté takzvané „kapesné“, tedy almužna, kterou vás Československo vybavilo na cestu – stát velmi šetřil, takže si naši občané připadali jako žebráci. Jen dodejme, že se v tomto období pohyboval průměrný plat v ČSSR mezi 2 500 a 2 600 Kčs.

Třetím a nejméně častým způsobem byla cesta na pozvání. To mohl občan ČSSR (Československé socialistické republiky) obdržet pouze od blízkých příslušníků rodiny, tedy v relaci rodičů, dětí nebo sourozenců. Jiné pozvání stát neuznával. Zvoucí musel písemně potvrdit, že hradí veškeré vaše výlohy včetně nenadálých, od státu jste na celou dobu pobytu dostali povolení k nákupu pouhých 350 dinárů… 

Tak konečně Jadranu nadohled

Tak jste na pobřeží, dobře jste dojeli, chladič přetíženého vozidla nevypověděl službu, konzervy, paštiky a pytlíkové polévky jsou vybalené, celníci vám nepřišli na stodolarovku, zašitou v sluneční cloně, schovanou v nářadí k vozidlu či jinde, a můžete se začít zaslouženě rekreovat nebo toulat kolem obchůdků a snít: „Podívej, Pepouši, na tu halenku, to je paráda! Seš blbá, Božka, copak kradu?“ No, Pepouš si asi musel trochu nakrást a Božka možná nevěděla o těch dvou západních bankovkách, schovaných ve foťáku…

Když jste přijeli organizovaně, vzal si brzy po příjezdu slovo průvodce (ten většinou po návratu chodil „zpívat“ – určitě víte, komu), a zahájil instruktáž: upozornil, že šmelina nikomu neprojde, apeloval na kladné vlastnosti občana socialistického Československa, varoval mladá a šaramantní děvčata před zpustlými Jugoslávci, kteří se hned kolem začali srocovat a vyhlížet své „oběti“, mnohdy tvrdil, že bývají pohlavně nakaženi a mohou děvče zavléci kamsi do pekel. Pak začaly úřední procedury: po přidělení pokojů a chatek následovalo ubytování a vybalování, při nejbližším společném setkání (většinou u stolu) pak důrazná žádost o odevzdání pasů s tím, že budou vráceny během přepravy na letiště nebo při nástupu do autobusu k cestě domů. Vždy, ale opravdu vždy, se našli tací, kteří pas bez mrknutí odevzdali, pak ti diskutující, a nakonec „tvrďáci“, odmítající komunikaci na toto téma.

Autor článku se kdysi u takového zájezdu hlasitě před všemi projevil: nejenže nedal pas z ruky, ale také se průvodce zeptal, zda neví, jak se italsky řekne „Žádám o politický azyl ve vaší zemi“. V ten moment nastalo absolutní ticho, na většině obličejů bylo lze číst strach a nevěřícný údiv, soudruhu průvodci spadla brada jak radlice od buldozeru, ale dal autorovi článku pokoj. Jak ovšem tušíte, přátelé se z nich nestali… Autor článku si pak užíval za několik stomarkových bankovek (západoněmecké marky DM), umně skrytých v rozlepených a znovu zalepených krabičkách cigaret…

Při návratu jakýmkoliv dopravním prostředkem vám celníci ČSSR zpravidla prohrabali celý automobil nebo všechna zavazadla a pečlivě porovnávali koupené zboží a poskytnuté valuty. To, co se jim nezdálo, bez skrupulí zabavili, dost často údajně pro osobní potřebu.

Jadran vyhledávaný už za první republiky

Ale přesto takové riziko za cestu na nádherný Jadran stálo. Autor článku si dodnes vzpomíná na procházky rybářskou vesničkou Milna či městečkem Supetar na ostrově Brač, na toulky večerním Splitem nebo na nákupy v městě Bjelovar nedaleko Zagrebu v 60. létech při návštěvě příbuzných.

Byly to nádherné okamžiky v době, kdy jugoslávské pobřeží a vnitrozemí nepřipomínalo turistickým ruchem dunící nádraží či nonstop řvoucí diskotéky, jen jste museli dbát na možné spáleniny (ale to u moře všude) či na mořské ježky, kteří dovedli vbodnout ostré bodliny do bosé nohy, infikovat ránu a zabránit na delší dobu vodním radovánkám – zkušení doporučovali obuv do vody.

Na rozloučenou a s přáním návratu

A tak opusťme Jugoslávii nejen v dějinném kontextu, protože tato země přírodních krás, příjemných a hodných lidí, i nekonečných možností rekreace už neexistuje, vzpomeňme si na toulky podvečerní přímořskou promenádou nebo jen písečnou cestičkou po pobřeží, kdy se denní starosti s nevlídnými sousedy a úchylnými domovními důvěrníky zdály být na druhé straně viditelného vesmíru. A do tichého šplouchání modré mořské hladiny se neslo povrzávání zakotvených lodních trupů a z nedaleké taverny sladké jihoslovanské melodie, vonící přátelstvím, dobrodružstvím a láskou…

Doviđenja prijatelji i dođite opet!

Zdroj: autorský text

Reklama

Diskuze

Petr - 31.07.2024 22:10:00
"Jak se italsky řekne - žádám o politický azyl ve vaší zemi?" Škoda, že v té době neexistovaly mobily, aby šly ty okolní reakce nahrát :) Asi bych byl taky takový, protože z každého náznaku stádnosti mi vždycky vyskakovala vyrážka. Díky za super článek.

Do Chorvatska autem, autobusem, nebo letadlem: Cest na Jadran je spousta, jak se liší ceny?

Dovolená u Jadranu je klasikou. Na kolik vyjde cestování autem, autobusem, nebo letadlem?
07.06.2024 07:52
|
1
Reklama

Československé stopy za nejželeznější oponou světa: Naše autobusy Karosa v Severní Koreji

Cestování, na které my vzpomínáme, je v KLDR stále realitou, protože tam pořád jezdí třeba RTO.
23.04.2024 08:07
|
1

Československé cestování autobusem v 70. letech: „Jednou studentskou na Florenc, pane Navrátile“

Řidič s cigárem, Karosa, jízdenka do Prahy za 29 korun. Tak se jezdilo v Československu autobusem
13.03.2024 06:05
|
4

Buď tedy sbohem, ČSA. Vzpomínáme na dobu, kdy se říkalo, psalo a létalo ve stylu „Fly OK, fly ČSA“

České (Československé) aerolinie se dožily svého stého výročí, aby krátce nato odešly na věčnost…
30.10.2024 14:51
|
0

Země nákupů i Balatonu: Maďarsko patřilo k turisticky nejoblíbenějším už od vzniku Československa

Z Maďarska jsme se vracívali plni dojmů i nákupů, někdo lehce obtížen pálící žáhou...
25.10.2024 08:07
|
1
Reklama

Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Tahle znělka provází Prahu už 50 let existence metra

Původní verze byla jen „ukončete nástup“, později ale byla znělka upravena. Metro každopádně slaví.
10.10.2024 08:00
|
2

NDR, DDR, východní Německo: První německý stát dělníků a rolníků byl turistickým cílem našich občanů

Mnoho názvů a stejně tak mnoho cest. Českoslovenští občané jezdili do Německa rádi a často.
27.09.2024 07:56
|
9
Reklama
Fotr na tripu