Stejné mořské pobřeží jako v Bulharsku, podobná fauna, flóra i lidské obyčeje, jen mnohem nesmiřitelnější vládní garnitura – ale i kratší vzdálenost do cíle a dostatek volných míst v hotelích, prázdninových nocležnách i autokempech! Taková byla volnočasová struktura rumunského pobřeží… Tímto úvodem dáváme čtenářům na srozuměnou, že nebudeme opakovat záležitosti, které mají obě země společné, tedy celní a výjezdové formality, a podobné věci.
Rumunsko se československým turistům (mimo výměnných a hromadných zájezdů, organizovaných tehdejším Revolučním odborovým hnutím, studijních pobytů pro stranické a odborové funkcionáře nebo pobytů pro příslušníky ministerstva vnitra) otevřelo na přelomu padesátých a šedesátých let. Tehdy ovšem ještě jen v několika pobřežních místech, kde se začala budovat rekreační centra přibližně evropského typu, ovšem s poněkud zaostalými představami o zajištění služeb.
Jakkoliv bylo například Bulharsko turistům nakloněné a vláda umožňovala do určité míry tolerantní přístup, Rumunsko se profilovalo jako přímořský stát s dřívější orientací na Francii, ale v poválečné době s hysterickou stalinistickou formou tvrdé balkánské nenávisti ke všemu, co by (pouze teoreticky a v představách) mohlo ohrozit moc vládní kliky neomaleného a nevzdělaného „revolucionáře“ Gheorghe Gheorghiu-Deje a později bezcharakterního a proradného Nicolae Ceausesca, sebe sama titulujícího jmény „Karpatský orel“ či „Nejmilovanější syn rumunského národa“.
Rumunsko si s výjimkou východního Německa vybudovalo nejpropracovanější síť informátorů, donašečů, vyzvědačů a provokatérů ve srovnatelně velkých evropských „socialistických“ zemích. Tím bylo dáno, že jakýkoliv cizinec – tedy nejen západní – ale i „bratrsky smýšlející“ Čechoslovák byl pod stálým dohledem desítek a stovek přisluhovačů, tajných či oficiálních příslušníků rumunské státní policie Securitate.
Možná si ještě dnes někteří návštěvníci (spolu s autorem článku) vzpomenou na množství dobře a částečně i západně oblečených mladíků, posedávajících u barů, v hotelích či restauracích, kteří kouřili cigarety značky Kent (příslušníci tajné policie je „fasovali“ zdarma k platu), další spolupracovníci se rekrutovali z řad recepčních, pracovnic směnáren, plážových fotografů – Securitate jednoduše měla vše pod kontrolou. Ale pokud jste na to nemysleli či si to nepřipouštěli, postaralo se vám klimaticky příjemné Rumunsko o hezkou dovolenou.
Ovšem rozdíly „beztřídní společnosti“ tu byly – a zejména ve velkých městech a centrech pobřeží – znatelné na první pohled. Do té doby, než východní Německo objednalo a dovezlo desetitisíce Volkswagenů a Citroënů, platilo Rumunsko za největšího dovozce západních automobilů – nejen pro potřebu majetných občanů, ale i pro reprezentační státní účely. Obyvatelstvo dělnických čtvrtí velkých metropolí bylo postižené vypínáním elektřiny, výpadky v zásobování vodou, v malých obcích byl záchod evropského typu často jen v sídle místního výboru strany. Ale turista nic z toho netušil nebo nechtěl tušit. Vydával se do země, honosící se nejen krásným mořem a pobřežím, ale i metropolemi, které se stavebním slohem předchozích časů odvolávaly na podobenství s Francií (i rumunština byla některými výrazy jazykově spřízněná s franštinou). Turista mohl zamířit i do úchvatných a tehdy téměř nedotčených Transylvánských Alp, přístupných úzkými kamenitými silničkami nebo se vydat po stopách bájných upírů a krutovládců, o nichž se ale v té době u nás moc nepsalo.
Černomořské pobřeží leží na stejné zeměpisné šířce jako Azurové pobřeží, Krym či Benátky a podle dostupných dat je v sezóně pod dvanáctihodinovým slunečním svitem.
Rumunský folklór byl samozřejmě součástí turistického ruchu, zejména účastníci skupinových zájezdů trávili minimálně jeden fakultativní večer v typické jihoevropské taverně rumunského stylu. Kromě konzumace typických balkánských jídel se spoustou zeleniny (maso pro zahraniční zájezdy bývalo k dispozici pravidelně, obyvatelé už tolik štěstí neměli) jim organizátoři předváděli rumunské lidové tance s typicky krajovou hudbou.
Přísně kontrolované trhy nabízely ručně vázané koberce pestrých barev, stejně odstínově výraznou keramiku nebo výrobky z kůže. Zájemci si mohli koupit i drobné textilie, protkávané zlatými či stříbrnými vlákny, oděvy větších rozměrů ale bývaly vyclívány nebo přímo zakázány k vývozu. Pozoruhodnými akcemi, které zmiňují tehdejší knižní průvodci, se staly lidové slavnosti k Novému roku nebo tradiční jednoroční trhy, na ty ovšem českoslovenští turisté jezdili velmi zřídka, například v organizovaných skupinových tematických zájezdech.
Kromě poznávacích zájezdů s odlišným každodenním programem směřovaly davy československých turistů především do proslulých přímořských center: Eforie Nord, Eforie Sud, Mamaia či Mangalia. Existovaly tam uzavřené hotelové pláže, veřejné pláže, ale také střežené pobřežní plochy, tehdy vyhrazené členům rumunského ministerstva obrany a vnitra. Sem jezdívali na rekreaci i důstojníci armády a bezpečnosti z ostatních „socialistických“ zemí.
Do RSR se mohl tehdejší český občan dostat buď individuálně (autem, autobusem, vlakem či letadlem), nebo prostřednictvím některé cestovní kanceláře z šesti, jež měly v Československu zahraniční cestování v gesci. Letecká doprava zajišťovala přímé spojení Prahy s Bukureští (koncem 70. let za 635 Kčs) nebo s přímořskou Constantou (v téže době za 844 Kčs), totéž nabízely odlety z Bratislavy za cenu jen nepatrně nižší. Stroje pocházely z parku Československých aerolinií (ta lepší varianta) či rumunské společnosti TAROM.
Pravidelné autobusové linky neexistovaly, pouze smluvní mezi cestovní kanceláří a podnikem ČSAD. Železniční přeprava byla poměrně populární zejména z cenových důvodů, ovšem zpoždění bývala někdy doslova tragická. Přímé vozy směřovaly do Bukurešti nebo přímo do Constanty na černomořském pobřeží, cena se na konci 70. let pohybovala u druhé vozové třídy okolo tří set korun, cestovní dobu stanovil jízdní řád na 36 hodin – praxe ovšem někdy vypadala jinak, zpoždění deset i více hodin nebývala výjimkou. Individuální turisté s vlastními vozidly využívali tranzitních tras přes Maďarsko.
Nutno ovšem podotknout, že (ačkoliv Rumunsko těžilo ropu z vlastních zdrojů) v určitých dobách nebylo možné dostat benzín jinak než za kupóny, koupené buď na rumunských hranicích, nebo u nás (většinou v pobočkách cestovní kanceláře Autoturist). Tehdy ještě poměrně vzácní českoslovenští majitelé vozů se vznětovými motory dostali naftu bez poukázek, ovšem v kvalitě vhodné zejména pro traktory a těžké nákladní soupravy. Z Prahy na rumunsko-maďarské hranice to bylo v počátku 70. let přibližně 860 km.
V sedmdesátých letech se maximální rychlost v Rumunsku pohybovala od 60 km/h (obce) do 80 km/h (mimo obce), na nevelkých úsecích dálnic zákon vyžadoval dodržení maximálně 100 km/h. Tady musíme konstatovat, že rumunská milice (policie) často a mnohdy bezdůvodně turisty zastavovala a vyžadovala „pokutu“, samozřejmě nelegálně formou úplatku. Pokud řidič nedal, hrozily mu neuvěřitelné obstrukce, protože „všimné“ bylo v Rumunsku hluboce zakořeněným zvykem na celostátní úrovni a jen máloco bez něj fungovalo. Podle zkušeností autora článku to podobně chodilo ještě v druhé polovině 80. let…
Do Rumunska mohl československý občan dovézt věci osobní spotřeby a určité (povolené) množství potravin, naopak ze země se nesměla většina potravin vůbec vyvézt (maso, mouka, líh, kakao, káva, oleje, med, ryby, konzervy – de facto vůbec nic), protože země se pravidelně pohybovala na hranici hospodářského kolapsu a hladomoru.
Československá státní banka prodala při plánované individuální cestě autem našemu občanu na osobu a den až 200 rumunských lei, jejich hodnota se v polovině 70. let pohybovala v poměru 1:1, tím lépe se turistům dařilo vše přepočítávat na české koruny podle naší tradiční a dodnes existující zvyklosti. Většina celkového obnosu byla ovšem v cestovních šecích.
Přidáváme obvyklý namátkový pohled do ceníku denních potřeb z roku 1979: litr benzínu (na poukázky) stál 7,50 lei (speciál) nebo 8,10 lei (super). Motorová nafta se prodávala za 6,35/litr. Kilogram běžného salámu stál kolem 50 lei, půllitrovka rumunského piva stála od 3,50 do 9,00 lei (v přímořských oblastech samozřejmě vše dražší), litrovka rumunského červeného byla v obchodech v průměru za 25 lei, cigarety značky Snagov nebo Carpati (chuťově připomínající legendární československé Clea nebo Marica) stály 11 lei. Na trhu ovšem bylo i kuřivo bulharského a albánského původu, z tvrdého alkoholu převažovaly tradiční rumunské pálenky nebo obdobný dovoz ze sousedních zemí. Známka na pohlednici příbuzným do Československa stála 1,50 lei, samotná pohlednice plážové idylky v kýčovitých barvách byla za zhruba dvoj- až trojnásobek.
Rumunská gastronomie nabízela, jak jsme se již zmínili, převážně pokrmy balkánského stylu, podobné bulharským, albánským a částečně tureckým specialitám. Hovoříme ovšem stále o 60. až 80. létech, poté se situace změnou politické orientace přizpůsobila evropským a světovým trendům. Oblíbené byly polévky na způsob ruského boršče či bulharské a turecké čorby, dále různé závitky a směsi, mnoho pokrmů z mletého masa, často skopového, ale také tradiční rožněné speciality nebo drůbež a ryby.
Zajímavostí šedesátých a sedmdesátých let byly určitě tři druhy elektrického napětí v síti (i u nás tehdy probíhal přechod ze 110 na 220 V, například ve starých pražských čtvrtích), ale Rumuni se museli místně přizpůsobit někde 110 voltům, občas i 125 V a v nové infrastruktuře 220 V.
Vžijme se na chvíli do role západního turisty, který byl pro Rumunsko mimořádně vítaným chvilkovým přírůstkem. Jelikož „Karpatský orel“ Ceausescu a jeho téměř negramotná manželka Elena (přestože byla činná v akademii věd a pravidelně „publikovala“ vědecké statě) byli posedlí dosažením nulového rumunského státního dluhu a rozprodali ze země téměř vše, co se dalo mezinárodně zpeněžit či vyměnit za zboží, se celé roky snažili přitáhnout do země maximum západních obyvatel. Režim se pokusil (na dluh) vytvořit podmínky, alespoň v něčem srovnatelné se západem.
Turista ze zemí s konvertibilní měnou musel počítat s dvěma dalšími platidly: tedy nejen běžné rumunské lei, ale také poukázky obchodní sítě Comturist (obdoba našeho Tuzexu), ale i americké dolary, za něž byly turistům účtovány všechny položky nepřístupné Rumunům. Země sice ochotně přijímala všechny světové měny, ale přepočet zůstal vždy v USD. Západní návštěvník mohl například v Bukurešti využívat luxusu hotelu Intercontinental stejnojmenné světové hotelové sítě, jejíž jeden mezinárodní hotel byl smlouvou z druhé poloviny 60. let následně postavený i v Praze. Mohl se ubytovat i v neméně přepychových hotelech Ambassador, Nord, Lido nebo Athénée Palace. Ubytovací možnosti první třídy existovaly i v pobřežních letoviskách, ale až do počátku 80. let nikoliv v kategorii neluxusnějších podniků.
Žádný problém… Už v druhé polovině 60. let se v síti rumunského autoklubu ACR začaly rozmáhat autopůjčovny pro návštěvníky ze západních zemí. Sortiment půjčoven zahrnoval například Dacii 1100 (licenční Renault 8), Wartburg 353, Fiat 850, VW „brouk“, VW 1600, ale i třeba Mercedes-Benz řady W110, o několik let později zastaralé modely vystřídaly Dacie 1300, v omezeném počtu škodovky 100, Fiaty 124 a 125 nebo Mercedesy-Benz W114.
V Bukurešti byly k dispozici i nájemní vozy s řidičem, nejčastěji sovětské GAZ M-13 Čajka nebo Mercedes-Benz W116. Co se týče cen, tak v roce 1973 zaplatil návštěvník například za Dacii 1300 každou hodinu 1,75 USD, za den 11 USD, za týden 66 USD a za měsíc 262 USD. Stejný poplatek si ACR účtoval za dvoudveřový VW 1600, Fiat 124 stál přibližně o deset procent více…
Zajímavostí určitě je, že Rumunsko vzhledem k rozsáhlému importu zabezpečovalo náhradní díly a servis nejen vozů z východní Evropy, ale také značek Fiat, Renault, Ford, VW, Mercedes-Benz, Opel, Lancia a Alfa Romeo, ovšem u některých vyžadoval úhradu v tvrdé měně, podobně tomu bylo i u nás v servisu BMW, VW či Mercedes-Benz v Autodružstvu Praha na Spořilově.
Rumunská státní distribuční společnost PECO nabízela rumunské, ale v několika místech i zahraniční pohonné hmoty (za valuty), pro západní turisty byl k dispozici i motorový a převodový olej značek Shell, Esso, Mobilube a Castrol.
Návštěvníci Bukurešti mohli přepychově pojíst v restauracích Intercontinental, Athénée Palace (stejnojmenné hotely), Parc, Dorobanti či Turist, pobavit se v (zpravidla dolarových) barech Melody a Continental nebo nakoupit v obchodních domech Victoria, Bucuresti, Romarta a Favorit, majitelé valut uspokojili své potřeby v síti prodejen Comturist, For You, Artizanat či Souvenir, které prosperovaly ve velkoměstech, na letištích a v přístavech. Nabízely běžné západní spotřební zboží, ale pro cizince i třeba lodní lístky na okružní plavbu z Rumunska do Turecka nebo vysoce kvalitní rumunské lidové výrobky, koberce, výšivky a podobný artikl.
Třebaže naše cestovní informace a tisková sdělení agentury Publiturist či rumunského obchodního zastoupení a velvyslanectví RSR v Praze nesdělovaly popis reálné situace například na rumunských silnicích, mezi turisty se všeobecně vědělo a nedoporučovalo cestování v noci kvůli neosvětleným povozům a zvířatům, vedeným namol opilými pastevci, dále kvůli pověstným zlodějským bandám, schopným rozebrat odstavené auto za několik minut až na kostru. Velkou obtíží byli také pobřežní kapsáři, nejčastěji dětské bandy (setkali jsme se s nimi i po roce 1990 v Praze). Kapsáři dokázali „vyfouknout“ odkudkoliv cokoliv, dostat se do kabelky, či nepozorovaně naříznout nebo odříznout roh tašky – a vybrat téměř všechno – následky jejich činnosti viděl autor článku na vlastní oči.
Zbývá ještě dodat pár zajímavých dobových detailů o ubytování našich turistů a nějaké ty osobní zážitky. Všechny průvodce z 60. a 70. let upozorňovaly, že volné kempování a táboření není dovoleno, přesto se to dělo a praktikovala to spousta českých návštěvníků, kteří nocovali buď v autě, nebo někde nedaleko silnice ve stanu. Řešením byla ale i domluva s místními, kteří unavené poutníky za nějaký ten obnos a suvenýr z ČSSR rádi nechali přenocovat.
Rozšířené byly rumunské kempy nabízející ubytování (v 70. létech) ve třech kategoriích, přičemž u moře se stavěly pouze „lepší“ dvě, tedy s chatkami včetně tekoucí vody v každém pokoji nebo s takzvanou hygienickou buňkou, což představovalo společné WC a sprchu pro každou chatku. Za osobu a noc si v této době kempy účtovaly podle umístění a kategorie od 50 do 68 lei. Od poloviny 70. let už rumunská strana stavěla moderní rekreační objekty se stovkami pokojů, zejména v oblastech Mamaie, Eforie a Mangalie. Součástí objektů byly i restaurace, denní bary, diskotéky a noční podniky, pláže ovšem většinou zůstávaly veřejné.
Příklad za všechny: cestovní kancelář Sport-Turist nabízela v polovině 70. let čtrnáctidenní zájezd lehátkovým (nikoliv lůžkovým!) vlakem k rumunskému pobřeží s ubytováním v Eforii Sud ve vlastních stanech od 1 350 Kčs či do hotelu od 2 320 Kčs.
Autor článku navštívil Rumunsko (tehdy pouze tranzitem) v mládí od druhé poloviny 60. let do roku 1972. Dobře si vzpomíná na poněkud páchnoucí a zatuchlý hotelový pokoj ve městě Alba Iulia, na mastnou večeři, po níž následovaly prudké nevolnosti, ale také na nezvyklé silniční dopravní prostředky, u nás nevídané – tedy nejen sovětské náklaďáky všech druhů, účelů a tonáží, ale také stovky žebřiňáků a selských vozů v každou denní dobu.
Podruhé se autor dostal do Rumunska v roce 1986 s leteckým zájezdem na palubě stroje Iljušin Il-62 společnosti ČSA (rumunský TAROM ještě v té době běžně létal s krásnými turbovrtulovými Iljušiny Il-18, ale autor neměl tolik štěstí, aby se na jeho palubu dostal). Po přistání v Constantě vycházeli turisté z útrob letounu přímo na plochu, odkud šli několik desítek metrů pěšky do odbavovací haly, a sice hustým kordónem ozbrojenců, stojících v dvoumetrových odstupech a s rukou na zbrani. Autor článku se za úplatu v podobě jedné krabičky cigaret St.Moritz (celníkovi) dostal během dvou minut za přepážku a nebyl nucený absolvovat prohlídky a čekat ve frontě. Pak celou výpravu odvezl luxusní autokar staršího ročníku výroby, který vypadal jako kopie Mercedesu-Benz O 302, ale jednalo se o asijský licenční výrobek firmy Irannational, dodávaný hromadně do Rumunska. Mezi absolutní převahou Dacií 1300 se sem tam mihla škodovka, zastava či wartburg, ale leckoho překvapily kavalkády VW, fiatů, renaultů a sem tam i nějaký US car s rumunskou registrací. Hromadnou přepravu osob zabezpečovaly domácí autobusy DAC s obřími plynovými vaky na střechách, tedy alternativa toho, čemu se u nás těsně po válce říkalo „jezdím na treibgas“ a mělo podobu dvou či třech láhví plynu na střešní zahrádce či místo zavazadelníku.
Autor článku si až do první procházky po okolí hotelu a ulicemi Constanty neuvědomil typické (vynucené) zvyky běžných občanů Rumunska v oblékání. Teprve poté, co se před ním začali rozestupovat lidé na tržištích a v obchodech, si uvědomil, že oblečení, získané nákupem v pražských prodejnách Tuzexu a v západní cizině, jej poněkud ostrakizuje, případně jej vystavuje nežádoucí pozornosti. Naštěstí přepadený ani oloupený nebyl, jen se mu dostávalo opakovaných nabídek na odkup čehokoliv, co měl na sobě včetně hodinek a červeného pásku v kalhotách.
Jevem, který zažil autor článku na vlastní kůži, navíc se na něm shodl s mnoha tehdejšími návštěvníky rumunských rekreačních hotelů, byl zvyk pokojských – zdatných obchodnic – procházejících se zaklepáním všechny pokoje těsně před odchodem hostů k autobusu na letiště. Turista měl zpravidla všechny své svršky a ostatní věci ještě rozbalené či soustředěné kolem kufru, a pokojské se bez rozpaků snažily cokoliv z této směsice koupit. Ovšem za Lei (které se nesměly ve větší míře vyvážet), případně měnit za suvenýry, běžně prodejné ve stáncích na pláži či ulicích. Autor článku tehdy vyměnil plavky a jedno obnošené tričko s motivem cigaretové reklamy za láhev rumunského koňaku – a nelitoval.
Poslední návštěva autora článku v této zemi se odehrála v prosinci 2016, kdy byl se synem na několik dní pozvaný do města Carei (maďarsky Károly). Je to centrum maďarské menšiny, prostoupené vlivem německých starousedlíků. Město sice nevelké, ale zajímavé a už i pečlivě rekonstruované, obležené ovšem na parkovištích u tržnic, městského centra a velkoprodejen houfy žebrajících dětí. Autor článku se svého rumunského známého a hostitele dotázal, jestli by bylo možné si v létě udělat prázdninový výlet k moři, ale rodilý Rumun to absolutně nedoporučil – a o příčinách se příliš nešířil. Autor článku tedy na plánovaný letní pobyt rezignoval, třebaže je mu občas smutno po mořských pláních, bílém písku, tehdejším klidu přísně střežených objektů pro turisty a prázdninové bezstarostnosti.
Rumunsko prošlo od konce diktatury klanu Ceausescovy rodiny řadou změn – pozitivních i negativních. A je na každém z nás, kterých si všimneme, a s jakými přijdeme do styku.
Tak šťastnou cestu! Călătorie fericită!
Zdroj: autor a jeho archiv, Publiturist, Litoral
