Cestování za socialismu: Tisícovky naložených aut každoročně mířily do Bulharska, jelo se dva dny

Tradiční dovolenkové místo pro milovníky slané vody z Československa – v dobách, kdy výjezd k Baltu byl velmi problematický, na Krym se dostali jen ti posvěcení, navíc Sovětský svaz navzdory „bratrství nejvěrnějšímu“ nenechal ani Slovana bez dozoru, tak co zbývalo? Rumunsko nebo Bulharsko! Dnes se tedy budeme věnovat tomu vzdálenějšímu státu.

Po roce 1990 jeho plážemi mnozí opovrhli, přestože ještě o několik let dříve se tam tlačili. Zřejmě jim Bibione či Costa Brava přišly honosnější a „správnější“, ale zapomněli, že navzdory náhle povolenému cestování se tam většina našinců stále stravovala pomocí náloží plechovek a předvařených pokrmů.

Bulharská lidová republika uvolnila své pobřeží (ale i horské masivy a krásné řeky) československým turistům už na konci padesátých let. Tehdy ovšem jen přísně výběrově, buď s odborářskými rekreanty, nebo prostřednictvím cestovní kanceláře Turista či Čedok. Země samotná se rozkládá na pobřeží Černého moře v sousedství Turecka, což samozřejmě ovlivnilo nejen skladbu obyvatel, ale také stavební slohy.

Bulharsko má pohnutou historii. Představitelé „lepších zítřků“ nechali vyvraždit a veřejně popravit každého, kdo jen drobnou vlásečnicí projevil spřízněnost s někdejší monarchií. Poté se moci chopila klika několika vládců, držících bulharský lid a zemi v nevědomosti a nuzotě. Bulhaři sice byli horkokrevní, ale zase ne tolik, aby se zmohli na ozbrojený výpad proti nenáviděné stalinistické vládě pod vedením Todora Živkova. Ten byl u vesla dlouhých 35 let, držel si nádherné paláce, desítky obytných bloků v Sofii, Varně i Burgasu, rád se prezentoval v kabrioletech značek Cadillac a Buick, pro svou potřebu vlastnil pravidelně obměňovanou flotilu Mercedesů-Benz, v Burgasu stále garážoval jeho sportovní model stejné značky a oblíbenou kratochvílí byly hony v bulharských horách.

Nic z toho nezažili prostí obyvatelé: stejně jako před stoletím se lopotili na kamenitých políčkách, pěstovali ovoce a zeleninu, kterou vozívali na trh na káře za oslíkem. Ovšem i tady se drobné podnikání tolerovalo, například ubytování v soukromí, malé občerstvení, pronájem lodí či vyjížďky od přístavu k přístavu nebo výroba drobných suvenýrů a dárkových předmětů ze dřeva, kůže nebo mušliček.

Co bylo potřeba k cestě, to jsme uvedli už v minulém „cestopisu“ do Jugoslávie. Ale jelikož Bulharsko tvořilo nedílný a ideově i vojensky pevný článek „světové socialistické soustavy“, mohl si československý úředník ušetřit spoustu formalit a řehtání byrokratických šimlů. Výjezdní doložka se udělovala téměř na počkání, k cestě byl sice zapotřebí cestovní pas, ale pokud jste jej neměli, stačil občanský průkaz a k němu vydaná takzvaná cestovní příloha. Všechny země východního bloku měly bezvízový styk. Samozřejmostí ovšem bylo celní a devizové prohlášení plus přísné prohlídky při výjezdu i vjezdu.

Přednost mezi všemi dovolenkovými cíli mělo černomořské pobřeží v délce bezmála 360 kilometrů. Není to mnoho, ale vešlo se tam velké množství měst, městeček i vesnic, z nichž naprostá většina měla a dodnes má pláže z jemného písku s velmi pohodlným vstupem do vody. Každému se takový ráj určitě vybaví při vyslovení pojmu Slunečné pobřeží (rovněž název populárního bulharského koňaku – v originálu přepisem z azbuky Slančev Brjag) nebo Zlaté písky.

Turisty přivítaly velké pobřežní metropole Burgas, Plovdiv a Varna nebo pitoreskní městečka se svéráznou evropsko-balkánskou architekturou Sozopol, Primorsko a jiné. Rázovité a kdysi samostatné vesničky se dnes spojují do rekreačních center, a tam, kde se jen převalovaly vlny na okraji dun, dnes vřeští reproduktory a provozovatelé nabízejí všechno možné, aby v turistice dohonili západní a jižní Evropu.

Bulharsko v 60. a 70. létech nemělo onen „šmrnc“ Jugoslávie, nenabízelo pláže „nahoře bez“ – také vzhledem k přísné religiozitě obyvatel a panujícímu zřízení, ale to neznamená, že by lidé z rázovitých a většinou rybářských vesniček byli zlí. Jistě, rádi si přivydělali, protože turisté ze vzdáleného Československa, kteří měli vlastní auta a peníze na dalekou cestu i úžasné oblečení (v očích Bulharů), představovali v jejich zorném úhlu totéž, co v našich autokempech znamenali Italové, západní Němci nebo Rakušané.

A tak byli vstřícní, přátelští a většinou svým hostům učinili pomyšlení, aby se tito u nich cítili jako doma a další rok přijeli zase (to jsou i vzpomínky autora článku, který od roku 1967 jezdil s rodiči na pravidelné dovolené do malé vesničky Lozenec nedaleko Kitenu). Vzpomínky ale ještě přijdou na řadu…

Čechoslováci, ubytovaní v privátech, se hostitelům odvděčili většinou spotřebním tovarem, který u nás nebyl problém sehnat: nafukovacími kruhy, ošacením, bižuterií či drobnými pozornostmi z oblasti kosmetiky. Bylo vidět, jak moc si podobných věcí, u nás samozřejmých, Bulhaři dovedou vážit – až se člověk někdy v duchu musel tázat, jak k tomu tenhle národ přijde, že má takové zločince ve vedení…

Neznalý a ten, kdo přijel do Bulharska poprvé, se většinou podivil specifikům místní stravy: vepřové a hovězí maso podle našich zvyklostí bývalo raritou, místo něj nabízely domácnosti skopové na mnoho způsobů včetně populárního rožnění, různé masové směsi a pokrmy z mletého masa.

Nepostradatelným doplňkem bulharské stravy jsou sýry a desítky druhů koření. Ovšem pokud se Čech, vyhládlý dvoudenní cestou v otřásajícím se autě (silniční infrastruktura se začala zlepšovat až počátkem 70. let, a to ještě jen na hlavních tazích), vrhl na místní pochutiny, zpravidla to odnesl rychlým úprkem na záchod – ovšem ti nejhladovější někdy nedoběhli… Zelenina v bezmála rajské nabídce byla samozřejmostí, tradičním sezónním ovocem na pláž se stal meloun. Svého druhu pochutinou, u nás nezvyklou, byl bulharský jogurt, strukturou podobný řeckému, což ovšem tehdy jen málokdo věděl.

Existovalo také několik druhů suvenýrů, často kupovaných do role „lapačů prachu“ ve vitrínkách a pokojových sestavách československých domácností: mozaiky a obrázky z mušliček, vyřezávané sošky a podobný folklór, ovšem užitečnější byl proslavený bulharský růžový olej, později prodávaný často jen za valuty v obchodní síti Korekom (obdoba československých Tuzexů). Nikdo určitě nesáhl vedle, když se zásobil nezvyklým a lahodným bulharským kořením…

Byly ovšem věci, které se vyvážet pod přísnými tresty nesměly, například starožitnosti, ikony, nálezy z vykopávek byzantského období, jakékoliv oblečení (velká nouze tehdy v Bulharsku!), perské koberce a benzín (mimo pevně zabudovaných nádrží – tedy nikoliv v kanystrech). Bulharsko na druhou stranu zakazovalo import předmětů, které byly na dlouhém seznamu protistátních záležitostí, tedy knih a časopisů západního původu, náboženských publikací, filmů a nahrávek. Ovšem autor článku pamatuje, jak bulharští celníci zabavili při vstupu jeho rodičům štůsek československých ilustrovaných (a tedy nevinných a ostřížím zrakem pracovníků Tiskového dozoru prošlých) magazínů. No, byla to taková doba tehdy…

Na rozdíl od vzpomínané Jugoslávie neměli naši turisté vcelku problémy s bulharskou měnou, jíž byl tehdy bulharský leva, dělící se na sto stotinek. Často se větší množství vozilo zpět a vracelo bance, protože Bulharsko nemělo tolik lákavých možností k utrácení. Československé banky vybavily individuálního turistu sumou 25 leva na osobu a den, většinou v cestovních šecích, směnitelných nejen v bankách, ale třeba i v recepcích velkých hotelů. Jen bylo třeba pamatovat na určitou částku v hotovosti na tankování. Benzínových pump bylo tehdy málo, existovaly jen v blízkosti větších měst a průjezdních tras, a jejich vybavení bylo – mírně řečeno – nesrovnatelné s českými. To ale mluvíme o standardu přelomu 60. a 70. let.

Ubytování zajišťovaly české cestovní kanceláře, případně turista svou vlastní iniciativou, ale také třeba písemně přes organizaci Balkanturist. Ten ve spolupráci s Čedokem mohl zajistit i lázeňský pobyt nebo potřebné lodní lístky.

Naši turisté se bez problémů mohli ubytovat v hotelích, ty nejdražší si koncem 70. let účtovaly 25 až 30 leva za osobu a noc, hotely střední kategorie stály na osobu a noc do 10 leva. Další možností se staly autokempy, většinou ovšem v provozu jen od počátku června do poloviny, případně do konce září.

Také kempy měly své kategorie, ty nejlepší byly vybavené sprchami a teplou vodou, kuchyňkami, elektřinou – nezapomeňme opět, že se jedná o východoevropský standard z doby před více než půlstoletím! Tehdy i občané takzvaných kapitalistických zemí přijížděli do Bulharska většinou v levných autech, s obyčejnými karavany a jednoduchými stany. Movití Západoevropané volili jiné cíle… Ceny v kempech se v závislosti na kategorii pohybovaly od 1,50 do 2,70 leva, za karavan si kempy účtovaly 5 leva/den. To bylo vcelku levné…

Ještě dodejme, že Státní banka československá žádala v roce 1979 za 100 leva 1 033 Kčs (korun československých). Zmiňme ještě nějaké cenové relace: litr benzínu (oktanového čísla 88, tedy Normal) stál od 0,70 do 0,90 leva, balíček levných cigaret 0,90 leva, balíček importovaných západních (pokud se sehnaly například v hotelích) byl až za 3 leva, půllitrovka bulharského piva stála kolem 0,60 leva, sedmička slušného domácího vína přišla hosta na 2 až 2,50 leva – v obchodech ovšem levněji, ovoce a zelenina podle druhů a sezóny od 0,20 do 2,00 leva – ovšem nesměli jste žádat banány nebo mandarinky…

Také Bulharsko nabízelo ve spolupráci s československými cestovními kancelářemi různé pobyty: na místě, kombinované či zájezdové, ale ty první jednoznačně vedly. Občan ČSSR si mohl vybrat dopravu buď individuální vlastním autem a na vlastní pěst, případně se v rámci například cestovní kanceláře Autoturist domluvit a jet v koloně (podobně jako do Sovětského svazu) nebo navštívit Bulharsko autobusem, lůžkovým vlakem či letadlem. Individuální turistika probíhala vždy přes Maďarsko a Rumunsko, přičemž se nedoporučovalo (a na to upozorňovaly i československé cestovní kanceláře) jet přes rumunské území v noci, případně tam přenocovat „na divoko“).

Běžné letecké linky v 70. létech spojovaly Prahu a Bratislavu s Burgasem či Varnou, letenka samotná stála (v kombinaci se zájezdem) od 800 do 1 050 Kčs. Zajímavou variantou se staly rekreační vlaky, ovšem podle vyjádření pamětníků na to turisté „vzpomínali“ dlouho, protože Bulharské železniční dráhy nejenže nedisponovaly takovou sítí jako někdejší ČSD, ale jejich zaměstnancům bylo často všechno jedno. Tím pádem trasa Praha - Burgas, podle jízdního řádu propočítaná na 35 hodin čistého času a prodávaná za 355,- Kčs, se občas protáhla i na dvojnásobek, navíc ve vozech bez klimatizace pod žhnoucím balkánským sluncem - jednoduše samá chuť…

Autobusová doprava, pokud se nejednalo o zájezd v rámci podnikových odborů, se na trasách k bulharskému pobřeží začala rozmáhat až v první polovině 70. let, a teprve dálkové autokary typu ŠL11 Turist přinesly zrychlení jízdy.

Sám autor článku navštěvoval s rodiči bulharské pobřeží od roku 1967 do první poloviny následující dekády. Celá rodiny bydlívala v již zmíněném Lozenci, v patrové vilce, rozdělené na čtyři dvoupokoje s příslušenstvím. Ovšem: tím příslušenstvím je myšlená koupelnička s umývadlem bez vany, bez sprchy a bez toalety. Tyto evropské instaláty nahrazovala sprcha na dvorku a suchý záchod tamtéž, navíc se zákazem vhazování použitých toaletních papírů dovnitř.

K tomu účelu byla systemizovaná bedýnka vedle otvoru do hlubin, kterou „hospodář“ každé dva dny kamsi vynášel. Autor článku princip toho zařízení dlouho nechápal – až do momentu, kdy viděl pána domu dobývat se s nádobou do žumpy pod „kadibudkou“, a nevábným obsahem skrápět rajčátka a papriky, které každý den letním hostům servíroval…

Při jednom z prvních zájezdů hned po vybalení zavazadel a předání darů rodině (hračky, punčochy, dětský textil, lehká obuv apod) následovala večerní garden party po balkánsku: nad ohněm se kymácel na trojnožce velký kovový kotel a z něj to náramně vonělo. Autor článku, dítko tehdy asi sedmileté a značně nezbedné, nemohl dosáhnout toho, aby mu někdo ukázal, cože se v tom kotli vaří? Tak vzal klacík a jemně nadzdvihl poklici, aby děsně zaječel, mrštil poklicí na kotel, všechno skácel a vylil – a utekl. Když se v šoku vrátil, tak bylo jasné, co chlapce ze srdce Vysočiny tak vylekalo: v kotli byla celá beraní hlava včetně rohů, a ta prázdným očním důlkem z omáčky koukala na vyjevené dítko! No, konec dobrý, všechno dobré, autor článku si už nevzpomíná, jak to dopadlo, ale nářez určitě nedostal…

Příjemnou vzpomínku zasluhuje i cesta na zadním sedadle rodinného Hillmanu a později Fiatu 125. Tam autor článku cestoval v obložení krabiček „esíček“ a podobných laskomin. Domov v srdci Vysočiny rodina opouštěla pravidelně kolem jedné v noci, dálnice byla ještě nerealizovaným snem, takže se vůz s dovolenkáři k Bratislavě přiblížil kolem čtvrté ranní, autor článku pozdravil a nasál barevné „čmoudíky“ bratislavského Slovnaftu – to byl symbol začátku cesty, pak se osobní auto občas dalo do závodu s rychlíkem, také jedoucím kamsi na jih – nezapomenutelný pohled na obří parostroj s dlouhou řadou osobních vozů! Následovaly hranice mezi městy Komárno a Komárom u slavného mostu, který patrně existuje dodnes (autor článku tam naposledy jel v prosinci 2016), pak cesta směrem na města Tata a Tatabánya.

Následovala Budapešť s pravidelným blouděním, při němž se autor článku pokaždé od svého táty naučil některá nová a dosud nepoznaná slova. Rodinný vůz až večer dorazil do rumunského města Alba Iulia, kde býval v místním hotelu zajištěný nocleh (včetně odstavení auta do dvora), druhý den rodina překročila rumunsko-bulharské hranice, aby na samý večer dosáhla vytouženého Lozence, vylouhovaná a utrmácená.

Ale dva či tři týdny (pokud se v rámci jedněch prázdnin nejelo ještě do sousední Jugoslávie k příbuzným), byly nádherné. Autor článku se okamžitě spálil, dva či tři dny trávil vesměs v kadibudce, protože civilizované jídelní návyky jej opustily při odjezdu od rodného domu, ale Lozenec si zamiloval. Každé ráno běžel na náměstíčko do kiosku s pár desetistotinkami v dlani pro jogurt a stočené báječné placky, pak se vzal darovaný meloun a šlo se na pláž. Většinou vlála bílá vlajka, občas červená (Pozor!), několikrát také černá (Zákaz!), jen ty slizké medúzy, kdyby nebyly. Ale moři člověk dokáže odpustit vše…

Akční otec rodiny, který neměl rád povalování se na pláži, vyvážel rodinu tu do Sozopolu, tu do Primorska, tu do Kitenu, a pokaždé si s sebou bral malířský stojan, desku s plátnem či papírem, barvy, paletu a štětce. Po návratu domů dodělával deset rozmalovaných motivů od Černého moře, ale jednou se dopustil čehosi, nad čímž zůstala celá pláž paf: „vyzdobil“ se čistým kapesníkem, uvázaným kolem hlavy na čtyři uzlíky a velkým kšiltem, a oblečený jen do plavek a lehké letní košile postavil se čelem k čáře příboje, a začal malovat – ovšem nikoliv přívětivé moře, s šumotem objímající malířova chodidla, nýbrž – zimní motiv z Kadova, což je rázovitá vesnička na Českomoravské vysočině!

Jen tak zpaměti, tak dokonale onen rodný kraj znal… Lidí bylo kolem čím dál tím více, nikdo nechápal, umělec stál s paletou v levé ruce, štětcem v pravé, v ústech cigaretu značky Olympia, a nevšímaje si srocení davů, z nichž pravý sníh viděl v životě jen málokdo a Československo absolutně nikdo, jemnými tahy zdobil sněhem dřevěné chaloupky a typickou zatáčku na okraji obce. Pak se usmál na svou milovanou manželku, sbalil obraz, uložil vše do zavazadel a s úsměvem si šel zaplavat. Jo, takové Bulharsko, to dokáže probudit fantazii…

A tak opusťme po několika rodinných vzpomínkách tuto sympatickou zemi, která v posledních několika staletích neužila příliš klidu. A podle současných zvěstí jej neužívá ani dnes. Ale moře se nemění, stále „dobývá“ blízkost písečných dun, vydává ze svého lůna tisíce mušliček a škebliček, a nabízí lázeň, zábavu a odpočinek. Berme si toto vše plnými hrstmi…

Zdroj: archiv autora, Balkanturist