Madeira: Pěší trek přes ostrov věčného jara aneb jak jsme zařízli lovečák s výhledem na oceán

Na počátku vyprávění se nejprve vrátím o rok zpět. V únoru 2023 za fotrem Plevoušem přišel Plevič s návrhem podniknout na konci prázdnin pěší přechod ostrova Madeira. Slovo dalo slovo a postupně jsme začali sledovat ceny letenek. On nebyl problém koupit první letenku, ale je velký rozdíl dát za zpáteční letenku patnáct tisíc, nebo čtyři tisíce. Vypadalo to, že výlet letos již nedopadne a necháme si ho až na červen 2024. Při snídani v pondělí 28. srpna Plevouš naráží na dva dny starou nabídku letenek, včetně „loďáku", a tak žhaví dráty a nakonec letenky objednává.

Do odletu zbývá pár dní a my netušíme, co nás čeká ani jakou cestou se vydáme. Víme jen, že jdeme pěšky, spíme volně v přírodě asi zavěšení v hamakách a pít budeme přefiltrovanou vodu z vodopádů nebo všudypřítomných levád. Ve čtvrtek 31. 8. 2023 naše dobrodružství začíná. Na začátek musíme upřesnit, že to taková sranda nebyla a vše bylo jinak, než jsme očekávali, ale to se dočtete v našem Madeira reportu.

Jsou čtyři hodiny ráno a Plevouš vstává, rozpaluje toustovač a chystá stravu na první dny treku. Kolem páté vstává také Plevič a společně dobalujeme naše zavazadla a v šest vyrážíme autem směr Praha. Cestou rychlý nákup v Čáslavi a kolem deváté dojíždíme ke kamarádovi, který nám zajistil azyl pro auto a odváží nás na letiště. Odbavíme zavazadla, dáme tousty a před půl jednou usedáme do letadla a tradá směr Madeira. Máme štěstí, letadlo není plné, a tak se můžeme trochu rozvalit a užít si více pohodlí. 

Na Madeiře přistáváme krátce po čtvrté odpoledne, vyzvedáváme kufry, vybalujeme z nich krosny, převlékáme se do letního oblečení a ověřujeme doma načerpané informace, jak se dostat 17 kilometrů z letiště do našeho výchozího bodu treku. Ceny taxi či Boltu se nám nechce akceptovat, a proto čekáme na autobus, který nás krátce po sedmé večer odváží za přijatelných 2,60 eur na Baia D'Abra, nejvýchodnější zastávku ostrova, ležící u městečka Quinta do Lorde. První nemilé překvapení nás čeká hned v autobuse. Během cesty celkem intenzivně prší a my přemýšlíme, jak bude v noci a během následujících dnů. Windguru hlásí pod mrakem a bez deště. Je 19:45 a náš pěší trek po ostrově Madeira právě začíná. Vcházíme do chráněné rezervace poloostrova Ponta de São Lourenço a značenou stezkou PR 8 jdeme směrem k místu našeho předpokládaného noclehu.

Kousek pod nejvýchodnějším vrcholem rozbalujeme na dřevěném molu u pláže Cais do Sardinha náš první bivak a kolem 21:30 uleháme ke spánku. V noci se zvedá vítr a přichází první noční sprška. Kontrolujeme, zda celta ochrání naše věci před promoknutím a zkoušíme opět usnout. Mrholení střídá intenzivní zář měsíce, který je den po modrém úplňku větší než běžně, aby následně přišla ještě větší sprška.

První zahajovací den tripu nám zapsal do diáře směšné tři kilometry, ale začít se nějak musí.

Po vydatném nočním dešti se před šestou ráno probouzíme, dáváme müsli tyčinku a balíme náš bivak. Prvním cílem dne je vystoupat na nejvýchodnější vrchol Pico do Furado (170 m n. m.) a zde si počkat na východ slunce. Obzor je v mracích a slunce se klube jen pozvolna, ale i tak jde o pěknou podívanou. Před osmou ráno se vracíme směrem k parkovišti, ze kterého jsme včera večer začínali.

V devět hodin usedáme do trávy, zakrojíme štangli lovečáku, k tomu gumové bagetky a snídáme při pohledu na oceán. Vypadá to na krásný polojasný den, vzduch se začíná prohřívat, a tak se zvedáme a vyrážíme po neznačené cestě do strmého kopce směrem k vysílači a k vyhlídce Ponta do Rosto.

Po silničce scházíme do městečka Caniçal, sledujeme startující letadlo a na benzínce doplňujeme zásobu vody. Začínáme se opět hrabat do strmého svahu, přičemž míjíme místní hřbitov s impozantním výhledem na Atlantský oceán. Napojujeme se na nedalekou trasu VBRC, která nás střídavě vede nahoru a dolů po severním pobřeží ostrova v nadmořské výšce 250-500 metrů. Slunce svítí, nad oceánem vidíme několik mraků, ze kterých zaručeně prší a před námi v oblacích mizí vrcholy hřebene Madeiry. Trasa je náročná, strmé výšlapy střídají prudké sešupy po nezpevněné hliněné pěšině, kde při každém kroku hrozí uklouznutí. V několika pasážích se dostáváme do mraků a z výhledů na oceán či skály nemáme nic. Přicházíme na Boca do Risco, kde se napojujeme na méně náročnou překrásně panoramatickou trasu nazvanou Larano.

Blíží se první ze dvou vodopádů, kde máme v plánu doplnit vodu. Jaké překvapení, když vidíme naprosto vyprahlou stěnu, po které by měl vodopád téci. Jsme bez vody a pokračujeme k druhému vodopádu, který naštěstí není daleko. Přicházíme k „vodopádu“, místo kterého nalézáme jen slabý čůrek svěží vody, kterou po přefiltrování přeléváme do lahví. Proud je skutečně slabý, a tak nám natankování čtyř litrů zabere více jak půl hodiny. 

Dále se nezdržujeme a míříme kolem prvního náznaku levády na Miradouro do teleférico (300 m n. m.) s lanovkou pod útes k oceánu. Zde stáčíme ostře doleva a škrábeme se do svahu, který se neustále zvedá. Nejen převýšením, ale i podkladem nám dává pořádně zabrat. Tedy hlavně Plevoušovi, který funí jak sentinel! Stoupání končí hřebenem, těsně pod Cabeço da Lapa (650 m n. m.) a po krátkém sestupu nacházíme přístřešek, kde si můžeme trochu odfrknout. Na sousední lavičce sedí mladý pár z Čech. Prohodíme pár slov, zařízneme lovečák a požvýkáme gumovou bagetu. 

Další naše kroky vedou jihozápadně po trase PR 5, po které cesta pěkně ubývá. Konečně se dostáváme ke skutečné a nefalšované levádě a procházíme prvním tunelem, jímž leváda teče. O kousek dále se nám daří najít místo, kde se můžeme po dvou dnech osvěžit a umýt. Další dva kilometry vedou po zpevněné cestě, a tak měníme obuv za sandály a míříme k sedlu Miradouro da Portela (600 m n. m.), ze kterého je nádherný výhled na oceán a především na okolí městečka Porto da Cruz.

Na sedle si dáváme v restauraci teplou a hlavně výbornou rajskou polévku, pivo Coral a doplňujeme pitnou vodu. Krátce před osmou večer se vydáváme cestou (trasa PR 10) hledat, kam složíme hlavy. Ze sedla je to opravdu ostře do kopce, ale kolem levády „da Portela", která místy připomíná spíše tobogán, se jde docela příjemně. Nohy nás bolí, ale čas nás tlačí. Míjíme jezírko Lagao da Portela, škrábeme se do další stěny a snažíme se najít místo k noclehu. Blíží se devátá a začíná se stmívat. Procházíme tunelem, nad kterým má být nějaká vyhlídka. Tu sice nenacházíme, ale je tu širší cesta (značená jako trasa VTB), na které se rozhodujeme udělat ležení bez celty. Jsme v nadmořské výšce 850 m, je příjemně teplo, skoro nefouká a my jdeme spát.

Během druhého dne jsme zdolali nejen 29,5 km, ale především značné převýšení. To pravé dobrodružství nás ale teprve čeká. O tom se však dočtete až příště.