Madeira: Pěšky skrz prales a po kluzkých kamenech až do výšin ostrova věčného jara, kde pořád pršelo

V noci jsme se moc nevyspali. Od půlnoci hustě pršelo a hlavně brutálně foukalo, což zapříčinilo, že část vody z celty spadla i na spacáky. Je půl šesté a my se za deště hrabeme ze spacáků, sklízíme naše ležení a krátce po půl sedmé za svitu čelovek opatrně začínáme sestupovat z podvrcholu Pico do Jorge (1691 m n. m.) níže.

Neskutečně fouká, je zima a mrholení s deštěm zalézá pod nehty. V údolí si všímáme světel městečka Serra de Agua, které máme při sestupu po levé straně. Krásná podívaná. Postupně se rozednívá, již neprší a my konečně vidíme, jak silně vítr fouká a co s okolní vegetací dělá.

Opatrně scházíme na sedlo Encumeada (950 m n. m.), kde v 8:30 zastavujeme na autobusové zastávce, vyndáváme makový závin a IceCaffee. Při snídaní řešíme, jak a kam dnes můžeme asi dojít, když v tom přichází opravdu hnusná přeháňka a z mraků se valí provazy vody.

Shodujeme se na tom, že chvíli počkáme, je zde signál a tak doplňujeme pár informací a fotek na sociální sítě a informujeme rodinu, že jsme v pořádku. Předešlý den to se signálem ani časem nebylo moc dobré. Domlouváme se, že dnes to musíme zapíchnout dříve a hlavně poprvé využít pohodlí hamak, které celou dobu táhneme v krosnách.

Plán je dojít na konec údolí s nadmořskou výškou kolem tisíce metrů a tam se zavěsit na stromy, zhruba 32 kilometrů by nám mohlo stačit.

Po deváté hodině začíná déšť slábnout, a tak vyrážíme, tentokrát po trase PR 17, vedoucí kolem široké levády známé jako Levada do Norte, kde není nouze o vodopády a tunely dlouhé až kilometr.

Tunel střídá tunel, občas zaprší, nebo vysvitne sluníčko, boty máme oba rozmáčené, ale jdeme svižně. Po několika kilometrech opouštíme levádu a začínáme opět stoupat, nejdříve po neznačené cestě a následně po trase CR 28. Sklon kopce se mění a nic nám nedává zadarmo.

Plevouš začíná opět vadnout. Přicházíme na širší šotolinovou cestu, která je však zarostlá keři s ostružiním, a tak si místy připadáme, jako bychom se probíjeli do království vzbudit spící princeznu. Cesta se láme na hřebeni (1550 m n. m.) pod vrcholem Ruivo do Paul (1639 m n. m.). Začíná opět pršet a my scházíme k hlavní silnici, která v nás evokuje přirovnání k Route 66.

Vysvitne sluníčko a my usedáme do příkopu a chceme se najíst (rybičky v oleji). Na náhorní plošině Paul da Serra sledujeme pole větrných elektráren, které ve větru valí naplno. Počasí nás již přestává bavit, horší jak na apríl! Jen začneme svačit, začne znovu opravdu hodně hustě pršet, my to již v zoufalství ignorujeme, co jiného nám zbývá.

Plevouš provizorně lepí do krve rozedranou patu. Chůze v mokrých botách již není ok, teplo vypadá jinak.

Pokračujeme další 3 kilometry, až (14:45) přicházíme k motorestu pod vrcholem Pico da Urze (977 m n. m.). Potřebujeme se zahřát, usedáme uvnitř, objednáváme si horký čaj a pizzu.

Čistíme a řádně přelepujeme paty, měníme mokré ponožky za suché. Venku krásně svítí sluníčko. Když se chystáme zaplatit, začíná opět pršet, to snad není normální! Rozhodujeme se ještě chvilku vyčkat. Plevič ladí na mobilu místní meteoradar, který žádný déšť v naší oblasti neukazuje, zajímavé…

Platíme, konečně neprší a my pokračujeme dál po silnici až ke vstupu do národního parku Rabaçal. Kousek od motorestu je stádo krav, a tak si Plevič jednu krávu fotí. Pohladit se ale nenechá a dává to jasně najevo! Vlevo si všímáme výhledu kraje ostrova s oceánem, kde krásně svítí sluníčko a přejeme si, aby i nám začalo počasí přát.

NP Rabaçal se rozkládá pod náhorní plošinou Paul da Serra (1500 m n. m.) a přechází v hluboké údolí. Do údolí dlouhého 12 kilometrů padá z plošiny několik vodopádů, z nichž je nejznámější Risco. Ten si nemůžeme nechat ujít, a proto z naší trasy PR 6 na krátko odbočujeme a jdeme po PR 6.1 přímo k vodopádu.

Je to impozantní podívaná, na to množství vody padající dolů! Vracíme se na trasu a od PR 6 následně neznačenou stezkou scházíme k levadě Rocha Vermelha na trasu označenou LRV (PR 28), která vede celým údolím. Máme štěstí, neprší a z cesty u levády jsou překrásné výhledy do zelených strání širokého údolí.

Postupně se blížíme ke konci cesty a začínáme se rozhlížet po možnosti přenocovat. Jak však zjišťujeme, je to docela problém! U levády jsou spíše houštiny, nebo keře, ale vzrostlé stromy takřka žádné, nebo zcela nepřístupné. Náš plán pro dnešní den se začíná hroutit.

Je 19:30, cesta kolem levády údolím končí a před námi se tyčí stěna, ve které je uděláno přibližně 40 cm široké schodiště někam do nebe. Vedle schodů se valí takřka volným pádem proud vody, který připomíná spíše vodopád, nežli levádu.

Během krátkého úseku se vyškrábeme o více jak 200 metrů výše a perličkou je výstup na skálu přes uzoučký a chatrný dřevěný žebřík svázaný provázky! Tohle je skutečně úsek, který se nám zapsal hluboko do paměti! Plevouš mele z posledního a z představy, že by měl někde ještě chystat ležení, je mu úzko. Aby toho nebylo málo, začíná opět pršet.

Noc je blízko, připravujeme čelovky a pokračujeme k silnici, od které je to už jen kousek k vyhlídce, kde by se mohlo alespoň na zemi dát přespat.

Bohužel, jde o návětrnou stranu, kde spát skutečně nechceme, nehledě na to, že je to nereálné. Již za tmy začínáme po kluzkých kamenech a blátě scházet níže pod hřeben až do míst, které trochu více připomíná les, nebo chcete-li prales. Nacházíme tři stromy, tak akorát pro zavěšení dvou hamak, a tak za hustého deště začínáme stavět ležení pod celtami. Je 22 hodin a my v 1200 m n. m. uléháme a věříme, že se konečně pořádně vyspíme.

Nedělní porce celkem činila nějakých 35 km a 14,5 hodin na nohách. Ráno nás čeká nejkratší trasa, která nám dá však neskutečně zabrat, ale to se dočtete v čtvrtém pokračování našeho tripu po Madeiře. Další podrobnosti z našeho tripu najdete na našem blogu či Facebooku.

Zdroj: Martin Pleva, plevicinatripu.blogspot.com