Korsika, to není jen moře. Uprostřed ostrova jsme objevili drsný výšlap, k němuž nedojedete autem

Blíží se termín naší třítýdenní dovolené na Sardinii a následně Korsice a Plevič dostává od fotra Plevouše bojový úkol, připravit trasu na pěší trip. Je dobré zmínit, že se synáček potatil a skutečně našel zajímavý okruh v horách (7 km a 900 metrů převýšení) a tak nezbývalo, než čekat, až přijde ten správný den.

Je středa večer a my dva usedáme s plechovkou výborného korsického piva v kempu ke stolu a podrobněji zkoumáme, kudy se dostaneme k výchozímu bodu plánovaného okruhu. Mapy.com jaksi ne a ne naplánovat trasu z kempu až na poslední parkoviště. Koukáme podrobněji a v mapě vidíme, že silnici několikrát kříží vodní tok. Napadá nás, že buďto je zde brod, který překoná jen terénní auto, které nemáme, nebo zde mosty opravují. Neděláme si z toho hlavu, víme, že nějaký ten kilometr navíc nás nezabije a prostě zaparkujeme níže.

Je čtvrtek 17. července 2025 a my v půl páté ráno vyrážíme z kempu směr město Corte, kde krátce po šesté obdivujeme hrad tyčící se majestátně nad městem. Pokračujeme do údolí říčky Restonica, kde se silnice začíná zužovat a pozvolna stoupá až ke zdejšímu kempu. Tam další cestu přerušuje zákazová značka. Vracíme se o pár metrů níže, parkujeme auto, koukáme do mapy a začínáme tušit, že dnes to nebude procházka na dopoledne. Cesta se nám jednou značkou rázem prodloužila o 20 kilometrů, lépe řečeno 10 kilometrů k plánovanému nástupnímu místu na parkovišti a to samé zpět.

Nedá se nic jiného dělat, dáváme snídani a krátce před sedmou ranní se vydáváme vstříc dobrodružství. Po levé straně míjíme za řekou rozlehlý přírodní kemp ukrytý ve vysokém borovicovém lese. Kombinace řeky Restonica a kempu nad jeho hladinou se nám zdá naprosto ideální na týdenní pobyt z říše snů. Možnost několikrát za den skočit přímo ze stanu do chladné a křišťálově čisté vody je něco, co nás prostě nadchlo. Tohle místo ve středu Korsiky můžeme všem doporučit, ten klid a okolní příroda jsou balzámem pro duši.

U zákazové značky si všímáme zastávky a jízdního řádu autobusu. První autobus má jet za 30 minut, čekat nehodláme a ani by nám to naše sportovní nátura nedovolila. Silnička se podél říčky příjemně klikatí a výškové metry přibývají. Sluší se upřesnit, že naše startovní nadmořská výška čítala 610 metrů a vystoupat máme v plánu až do 2156 metrů.

Slunce začíná stoupat a krásně osvětluje vrcholky okolních hor. Do údolí paprsky zprvu nedopadají a tak je i cesta po silničce stále příjemná. Pohled na hory před námi skrz tunel, který stromy nad vozovkou vytváří, je překrásný. Několikrát míjíme skály, které jako by ze silnice vyrostly a na jedné z nich nás zaujal strom, který se v modři nebe dokonale vyjímá a velikostí nám tak trochu připomíná bonsai.

Cestou několikrát přecházíme po starých kamenných mostech přítoky řeky Restonica a i v těchto chvílích je co obdivovat. Během cesty nás míjí větší mikrobus, který veze několik turistů k nástupnímu místu na turistickou trasu. Už máme v nohách zhruba čtyři kilometry stoupání a říkáme si, že by to tu bylo pěkné i v sedle kola - a v tom se za námi jak na zavolání jeden cyklista objeví. Trochu mu závidíme, ale ne dlouho.

Po pár desítkách metrů totiž silnice končí. Ne že by nepokračovala, ale jaksi chybí most a koryto je hodně hluboko. To vysvětluje, proč se nedalo dostat autem k hornímu parkovišti. Při pohledu na koryto nám dochází, že se tu muselo stát něco, co strhlo jak most, tak i část silnice opodál. Před mostem je prostorná restaurace Chez Caesar, ale v těchto časných hodinách má ještě zavřeno.

Cesta končí a my mizíme po úzké pěšině v lese, kde začíná ostré stoupání, které v několika pasážích přechází v rovinku či mírné klesání až na úroveň řeky Restonica. Ta kolem žulových balvanů příjemně hučí a působí klidným dojmem. V jejím toku je několik vodních lagun, které nás lákají k osvěžení. My však koupání plánujeme až cestou zpět, zdržovat se hned v počátku výšlapu nechceme. Docházíme první turisty, kteří se k trase dostali ranními mikrobusy. Cesta je místy hodně členitá, plná kamení, kořenů či kombinace obojího tvořící schody, jinde procházíme hustým kapradím, ale jdeme i po zcela hladkém povrchu.

Po dalších třech kilometrech se dostáváme na otevřenější prostranství, kde již můžeme obdivovat okolní vrcholky hor a po dalším kilometru se opět napojujeme na silnici, přičemž vlevo míjíme další rozbořený most (tč. v rekonstrukci). Pod mostem si vybíráme lagunu, ve které plánujeme cestou zpět osvěžení. Od mostu jdeme svižně po asfaltce, míjíme několik odplavených břehů i s částí asfaltu, voda zde musela mít neskutečnou sílu a hlavně výšku, neboť jsme několik metrů nad současnou hladinou.

Ze silničky obdivujeme okolní hory, které se tyčí vysoko nad údolím. Potkáváme další skupinky turistů a míjíme několik kamenných domečků, dříve snad určených k ubytování a dle cedulí některé také k občerstvení. Vše je ale opuštěné. Říkáme si, že se nelze ani divit, když jediná zásobovací cesta je neprůjezdná a tak si za zatáčkou, o dvě stě metrů dále, připadáme jako v Jiříkově vidění. Před námi kamenná chatička, před ní posezení s modrými deštníčky! Tak to nám vyrazilo dech a okamžitě nasměrovalo naše kroky k občerstvení Bergerie de Grotelle. U postaršího pána si objednáváme dvě velká točená piva Paolina, usedáme venku a kocháme se okolím.

Jak je to možné, že v těchto nehostinných podmínkách může někdo takto fungovat. Na střeše pár solárních panelů, ve stínu za chatou velké plynové lahve a říčka jako jediný zdroj pitné vody. Před a pod chatou jsou plácky se stany a opodál na velkém prostranství je hromada sudů a lahví od plynu. Jediná možnost zásobování se přímo nabízí jen za pomoci vrtulníku, jiná varianta nás nenapadá. Obdivujeme široký sortiment nabízených jídel, včetně zavěšených sušených klobásek, mas atd. a stále tomu nemůžeme uvěřit.

Loučíme se s pokorným a příjemným pánem a vyrážíme na původně plánovaný okruh kolem jezer, protože ono přistávací místo pro vrtulník je původně parkovištěm, ze kterého jsme měli vyrážet na výlet. My však máme již v nohách 10 kilometrů a od občerstvení v 1400 m n. m. na nás již čeká jen cesta plná kamení, která stále stoupá a několikrát křižuje přítoky říčky Restonica. Po dalším kilometru přicházíme k posezení s občerstvením Bergerie du Melo (1500 m n. m.), které je opuštěné a je zřejmé, že určitě již několik měsíců.

Je skoro jedenáct a tak i přesto usedáme, vyndáváme pečivo s paštikou a koukáme do mapy, co že na nás čeká. Přichází několik skupinek turistů, míjí nás a pokračují přímo k jezeru Lac de Melo, které leží v 1700 m n. m. My však na rozcestí u občerstvení volíme cestu vedoucí na sedlo Bocca à u Chjostru o nějakých 400 výškových metrů výš a už z letmého pohledu je jasné, že to nebude procházka, ale tvrdá rasovina.

Přecházíme a následně několikrát křižujeme dva vodní prameny, neodoláme osvěžení obličeje a pokračujeme dále, výše. Zeleň postupně ustupuje, šplháme po kamenných plotnách, škrábeme se přes velké balvany a občas nám pod nohami proběhne ještěrka. Trochu problémy máme s hledáním cesty, neboť mapy ukazují, že jsme stále na trase, ale značení a nějaká viditelná trasa nikde. Nejen kvůli hledání cesty, ale i terénu se moc svižně jít nedá.

V 1700 metrech si dáváme pauzu na kochání a focení a v tom nás dochází postarší manželský pár se psem. Pán se psem jde docela pilu, je vidět, že cestu dobře zná a tak se snažíme jeho tempu stačit, což není zrovna jednoduché. Jde opravdu hodně svižně a ztrácíme v místech, kde nevíme jak se přes skalní úžinu protáhnout či na ni vyškrábnout. V tom nás zleva předchází jeho paní a zblízka vidíme, že jde spíše o hodně dobře sportem udržovanou důchodkyni, na kterou manžel neustále něco pokřikuje. Z jejího výrazu nevypadalo, že by ze slov pána byla zrovna nadšená. Paní nabrala tempo a než jsme se přes úžinu dostali, byla ta tam.

Super, přicházíme o vodiče a v rozlehlém prostoru opět začínáme tápat kudy kam. Není to jednoduchý výstup. I když v dáli ještě párkrát manželský pár zahlédneme a tušíme kam směřovat, musíme vytahovat častěji mobil s mapou. Blížíme se k hranici 1900 metrů a trasa začíná být stále drsnější. Boty, ač nové, nejsou 100% zárukou jistoty záběru a opory a stále častěji se musíme přidržovat i rukama.

Fotr začíná poněkud vadnout a jedno z mála, co ho drží v „provozu“, jsou krásné pohledy na okolní krajinu a štíty hor. Za sebou máme celkem 12 kilometrů chůze, je půl jedné a začínáme tušit, že dnes již jinou plánovanou přírodní aktivitu nezvládneme. Když už si začínáme myslet, že jsme na sedle, obejdeme skalní výběžek a před námi je další stěna, kterou musíme překonat. Není třeba popisovat, jak působí na psychiku, když neustále nevidíte konec utrpení. Věřte, že výšlap opravdu bolel. Do zhruba 2050 metrů je výšlap tak nějak konstantní, nebo jsme si již zvykli, ale závěrečná pasáž, kdy se dostáváme do prudkého svahu mezi skalami a celý prostor je plný křovin, to bylo „labůžo“.

Pod nohama volné kameny a takřka žádný prostor k chůzi. Je tu vrchol sedla Bocca à u Chjostru (2102 m n. m.) a my konečně stojíme na rovině. Kocháme se širokým pohledem na okolní hory a první z jezer Las de Goria, dáváme oplatek a pomalu začínáme hledat další část cesty. No, to bude mazec, sestoupat máme jen 150 metrů, ale jde o docela slušný svah, povrch je dost nestabilní a tak každý bereme jednu walkingovou hůl do ruky a můžeme vyrazit.

Cesta se klikatí cikcak mezi velkými kameny, opora v podobě hole je příjemná a dává nám dostatek jistoty ke svižnější chůzi. Fotra Plevouše v sestupu začne zlobit levé koleno, docela nepříjemně v něm píchá, ale snaží se jít, však to přejde. Dostáváme se pod 1950 metrů, stáčíme ostře vlevo a začínáme stoupat k sedlu Brèche de Goria (2156 m n. m.). Zprvu se jde dobře, taková příjemná pěšinka lehce proti svahu, ale radost netrvá věčně - přidávají se skalky, které je třeba překonat a především ve výšce kolem 2000 m n. m. na nás čekala kamenná lavina, která nebyla vůbec stabilní.

Náš pohyb víc než chůzi připomíná lezení po čtyřech a s každým krokem musíme hledat alespoň nějaký ten pevný bod, za který se lze bezpečně zachytit. Toto byl asi nejtěžší úsek, jaký jsme kdy v životě šli/lezli a necítili jsme se zrovna moc komfortně. Lavinový svah měřil zhruba 100 metrů na dálku a bylo to něco šíleného. V závěru stoupání na nás ještě čekala třešnička na dortu v podobě kamenných říms, kam bylo právě z lavinového kamenného pole nutné přelézt. Místy jsme se cítili tak trochu jako kamzíci, jen s rozdílem, že my měli opravdu strach o holý život.

Konečně jsme na vrcholu, obloha skoro celá pod mraky a my z jedné strany koukáme na první jezero a náročnou cestu, co jsme právě vylezli. Fotr trochu laškuje, že odtud ho dostane snad jedině vrtulník, že dolů nemá šanci sejít. Je půl třetí, čas nás již začíná tlačit a před námi je svah plný kamení a balvanů. Šiklo by se lano, ale to nemáme a tak za pomoci holí opatrně začínáme sestupovat. Značení žádné a tak neustále kontrolujeme mapu v mobilu, ať zbytečně neztrácíme čas.

Dostáváme se do koryta vyschlého pramene, kde je přece jen podklad relativně stabilní, ale cesta je plná velkých balvanů a ploten, po kterých po zadku sestupujeme. Fotr se snaží šetřit „porouchané“ koleno, ale v takto náročném a členitém terénu to moc nejde. Prostě sestup, stejně jako výstup, není pro každého, ale kdo má rád nějaké ty výzvy a adrenalin, přijde si zde na své. Dostáváme se do nadmořské výšky kolem 1820 metrů, kde je cesta takřka rovná a nechtíc míjíme jezero Lac de Capitellu, které není pod námi vpravo, ale za skalním hřebenem, a tudíž nebylo po celou dobu sestupu vidět.

Je půl páté a my konečně stojíme u jezera Lac de Melo, které je obklopeno horami s vrcholky přesahujícími nadmořskou výšku 2500 metrů. Impozantní podívaná, kocháme se, dopíjíme poslední zbytky zásob vody a doufáme, že občerstvení o dva kilometry níže bude mít ještě otevřeno. Cestou od jezera na nás čekají dva železné žebříky, které je nutné slézt, abychom se dostali na klesání po vyhlazeném skalnatém povrchu. Chůze není moc jistá, protože povrch pod nohami podkluzuje.

Po dalším kilometru míjíme místo, kde jsme svačili a o kilometr dále s úsměvem na tváři přicházíme k otevřenému občerstvení. Kupujeme dvě velké lahve vody a plechovku coly, na chvilku usedáme pod deštník, abychom nohám dali čas na krátkou regeneraci před zaslouženou odměnou v chladné horské vodě. Naposledy se loučíme s příjemným pánem z občerstvení a scházíme po silničce k troskám mostu, pod kterým jsme si již dopoledne vyhlédli lagunu ke koupání. Abychom ještě trochu vychladli, dáváme nejdříve svačinu a potom rychle hadry dolů a již se dva Adamové rochní v průzračné vodě.

Oba si to užíváme a v hlavách si promítáme dosavadní dobrodružství. Víme, že to máme k autu ještě deset kilometrů a západ slunce se nezadržitelně blíží. Po osvěžení jsme skoro jak znovuzrození a tak cesta až k napojení na silnici ubíhá rychle. Na zastávce autobusu čeká skupinka turistů, ale my pokračujeme po svých až k autu, kam přicházíme před devátou večerní. Cestou do kempu krátce zastavujeme v městečku Aléria na pizzu z dodávky a pak hurá na kutě. Byl to náročný den, ale stálo to za to a máme zase na co vzpomínat.

Zdroj: autorský text