Adrenalin v Belize: Vyrazili jsme do džungle, která je plná skal, jeskyň a vodopádů

Vstáváme kolem šesté hodiny v městečku San Ignacio v západní části Belize. Rozlámaní z nekvalitních postelí jdeme na snídani, kterou nám připravil pan domácí. Nic světoborného tento sedmdesátiletý dědula nevymyslel. Nicméně housky, máslo, marmeláda a kafe nám tak nějak stačilo. Společně s ostatními nocležníky z tohoto zašlého hotýlku jsme do sebe nacpali, co se dalo. Chtěli jsme mít jistotu, že při celodenní akci v pralese nebudeme mít hlad.

Kolem sedmé hodiny přišel Mercedes Ruby. To byl asi padesátiletý chlápek, kterého jsme potkali předchozí den večer a dohodli se s ním na dnešní výlet do přírodní rezervace Mountain Pine Ridge Forest.

Tato rezervace byla založena v roce 1944 k ochraně domorodého borového lesa. Její hranice jsou špatně definované, jelikož část plochy byla pronajata. I tak se její rozloha odhaduje na 430 km². Asi dvě třetiny rozlohy pokrývá borový les, zejména borovice honduraská, jen jednu třetinu tvoří listnaté stromy a sem tam travní porosty. Většina rezervace se nachází na žulovém masivu, západní část tvoří vápencová náhorní plošina se spoustou jeskyní a závrtů, které vznikly už v období jury.

Nejvyšší bod rezervace se nazývá Baldy Beacon a měří 1017 metrů. Nejníže položené místo je pouze 120 metrů nad úrovní moře v údolí řeky Macal, která tvoří hranici rezervace na západě a jihu. Tato řeka je nejvýznamnějším tokem oblasti. Její přítoky zahrnují Rio Frio, Rio de Janeiro, Privassion Creek, Pinol Creek a další. Archeologické výzkumy zde odkryly množství mayských artefaktů, což naznačuje, že byla hojně využívána pro rituály.

Mayové na hranici rezervace postavili město Caracol již kolem roku 1200 př. n. l. Když Mayové z města odešli, bylo dlouho opuštěné a až v roce 1897 ho znovu objevil jeden z belizských lesníků. Rezervace je domovem pumy, jaguára, nosála bělonosého, tapíra středoamerického ale především tukana krátkozobého, jež je symbolem celého Belize.

Vycházíme před ubytování, kde nás už čeká místní taxikář, který má pro dnešek vyděláno. Veze nás totiž do nitra přírodní rezervace. Soukáme se dovnitř a opouštíme město. S každým kilometrem se zužuje nejen povrch, ale i šířka silnice. Postupně projíždíme mayskými vesnicemi Cristo Rey a San Antonio. Zastavujeme ale až u vykopávek mayského chrámu Sak Tunich, který se pomalu díky jedné rodině noří ze spárů džungle.

Starší manželé se rozhodli ruiny, které kdysi Mayové obývali, vykopat a renovovat. Bohužel kvůli špatně fungující legislativě jsou nuceni všechny náklady hradit ze svých kapes, bez jakéhokoliv příspěvku státu. S financemi jim pomáhají jen organizátoři výletů, kteří sem vodí turisty a za mírné vstupné ukazují svou práci. Za dobrovolný poplatek vstupujeme na vykopávky a místní domorodec Yan nás vítá. Pustil se do vyprávění o výjevech kamenných soch a sošek, které vykopal, a také o postupu při odhalování chrámu.

Vystoupali jsme postupně po schodech vzhůru. Yan nám vyprávěl o významu soch, které vykopal. Na nejvyšším schodu stála slaměná chatrč zpevněná kůly. Yan zde za roky dřiny, mezi kopáním rozvalin, vytesal do dřeva několik soch starých Mayů v životní velikosti.

Jednotlivé postavy znázorňovaly různorodé praktiky starodávných poprav, ale také třeba postavu šamana s maskou zvířete na hlavě, oddávajícího se svým rituálům. Následně jsme pokračovali do jeskyně, kde uchovávali nejvzácnější sošky. Při odchodu jsme se zastavili ještě v jeho obchůdku, kde nám nabízel různé rytiny, vlastnoručně vyrobené náušnice či obrazy.

Nasedáme do auta a pokračujeme po šotolinové cestě, kde sem tam opatrně přejíždíme i několikacentimetrové vodou vyhloubené rigoly. Při jednom takovém průjezdu s námi auto houplo tak, že jsme vyskočili ze sedaček a pod autem se ozvala rána. To jsme nejspíš narazili podvozkem na nějaký kámen. Řidič zastavil, auto zkontroloval a následně pokračoval stejnou rychlostí dál, jako by se nic nestalo. Další taková rána už naštěstí nepřišla, a tak jsme mohli pokračovat až na hranici rezervace.

Zastavili jsme u strážce závory. Ruby vytáhl povolení k vjezdu, podal ho strážnému, a jakmile závora vyjela vzhůru, mohli jsme pokračovat dál do britského vojenského výcvikového tábora ve vesnici Douglas da Silva. K našemu překvapení tu právě probíhal výcvik, což nám umožnilo spatřit namaskované britské vojáky při jejich práci i přistání vojenského vrtulníku z bezprostřední blízkosti.

Po příjezdu jsme se museli zaregistrovat u velitele, který nám vysvětlil pravidla pohybu po táboře. Naše přítomnost však nezůstala bez dozoru – byli nám přiděleni dva hlídači na čtyřkolkách, aby nás doprovázeli. Vyrazili jsme po úzké lesní cestě a ujeli ještě pár kilometrů, než jsme dorazili k nádherné průchozí jeskyni na řece Frio. Cesta vedla hustým pralesem, kde se všechno zdálo podmanivě divoké a nezkrotné.

Na jedné z lesních cest jsme zastavili pod mohutným stromem s širokou korunou. Jednalo se o tzv. žvýkačkovník, známý také jako manilkara chicle. Právě z jeho gumové mízy kdysi vyráběli první žvýkačky. Fascinováni přírodními úkazy jsme se brzy nechali nalákat šuměním průzračné řeky. Vydali jsme se k ní po vyšlapané stezce, která se vinula pod prastarými stromy, jejichž větve byly obalené liánami a tisíci utkanými pavučinami.

Cestou jsme několikrát narazili na zástupy mravenců, kteří si důsledně a organizovaně přenášeli své zásoby. Jeden za druhým neúnavně pochodovali, jako by ani neexistovalo nic, co by je mohlo zastavit. Les kolem nás pulzoval životem, a my jsme si uvědomili, že jsme jen malou součástí tohoto dokonalého přírodního systému.

Rio Frio Cave je nádherná přírodní památka zasazená hluboko do husté džungle. S výškou dvaceti metrů je to největší jeskynní vstup v celém Belize. Kolem vchodu se tyčí velké balvany, z nichž některé jsou pokryté mechem a přímo vybízí k lezení vysoko podél stěn jeskyně. Na několika místech byly instalovány schůdky, aby návštěvníkům usnadnily průchod tímto úchvatným místem.

Skrz jeskyni protéká průzračná řeka Frio, a když je hladina nízká, dá se na druhý břeh dostat suchou nohou. Stejně tak i my jsme říčku přeskákali po kamenech a mohli tak obdivovat krásu vápencového složení, díky němuž se tu vytvořily krápníky a vápenatá jezírka. Průchod je dlouhý šest set metrů a celou dobu vidíte v dálce zářící kruh světla. Ten se s každým krokem zvětšuje, až se promění v jasný východ do pralesa. Po kluzkých kamenech nedočkavě šplháme z jeskyně po úzké cestičce podél skály.

Džungle nás okamžitě pohltila svou tajemnou atmosférou. Ruby nám cestou ukazoval různé zajímavé stromy. Mezi nimi byl opět žvýkačkovník, sukovník a také strom přezdívaný tourist-tree, který si získal své jméno tím, že svléká kůru podobně, jako když spálený turista olupuje kůži. O kousek dál jsme narazili na další zajímavé stromy, například kreveň obecnou, mahagon, cedr, kapok, kakaovník nebo allspice tree, známý u nás jako nové koření.

Tahle neobyčejná jeskyně ukrývá ve svých útrobách další, menší, jeskyně. Proto název Twin Cave, tedy „Jeskyně dvojčat“. Nenápadně se skrývá v pralese. Vchod má sotva metr na výšku, takže jsme se museli při vstupu pořádně přikrčit. Do naprosté tmy jsme sestupovali asi patnáct metrů, než jsme dorazili na první úroveň. Tady Ruby, zjistil, že má jen dvě baterky. Jednu si nechal a šel první, druhou poslal poslednímu v řadě. S minimem světla jsme museli dávat pozor, abychom neuklouzli nebo si nevyvrtli kotník.

Procházíme úzkou jeskyní podél stěny, až jsme dorazili k prvnímu červímu otvoru. Tyhle úzké průrvy sice nevyhloubili obří červi, ale vypadaly tak. Po cestě míjíme mayské ohniště se zbytky kostí, pár nádob, a dokonce i jakousi kamennou postel, kde kdysi Mayové přespávali.

Ve tmě jsme narazili na skupinku netopýrů zavěšených mezi krápníky. U první průrvy Ruby názorně předvedl, jak si máme stočit ramena a pánev, abychom se protáhli. Pak nás jednoho po druhém doslova protlačil úzkou škvírou. Prvních pár odřenin jsme schytali hned, ale všichni jsme zatím prošli, i když někteří během soukání přišli o sandále. Hned dva z nás tedy museli zbytek cesty absolvovat bosky.

S velkými potížemi se nakonec dostáváme i do hlavní komory jeskyně. Tady se strop zvedal do výšky osmnácti metrů a místa bylo najednou dost. Čtyřicet metrů pod námi šuměl podzemní potok zvaný „Still stream Max“. Pokračovali jsme dál do tzv. porodního kanálu, kde se před námi otevřela meditační místnost plná starověkých artefaktů a dalších důkazů mayského života v této jeskyni. Další červí průrvy vypadaly neprůchodně, ale Ruby nás přesvědčil, že se tudy protáhli i lidé mnohem objemnější než my. Postupovali jsme dál podle jeho pokynů, stále více upocení, špinaví a odření. Nakonec jsme vyšplhali do nejvyššího bodu jeskyně – jakéhosi balkónu. Odtud jsme mohli po nasvícení vidět skalní dóm, odkud jsme na začátku vyrazili.

Zpátky jsme šli jinou cestou, která nás zavedla opět na první úroveň. Teď už nás čekal jen patnáctimetrový kluzký výstup zpět na denní světlo. Při šplhání nám výstup komplikovali ohromní pavouci-štíři, tzv. scorpion spiders. Vypadali příšerně a jejich klepeta naháněla hrůzu, ale naštěstí nejsou jedovatí. Mayové je dokonce jedli zaživa při rituálech.

Konečně jsme se vyplazili ven, špinaví a upocení, většinou po čtyřech. Sestupujeme z kopce zpátky k autu a míříme za zaslouženým odpočinkem.

Přírodní bazénky na řece Privassion Creek se zde jmenují Rio On Pools. Auto necháme na okraji cesty a pokračujeme úzkou prašnou pěšinou směrem k řece. Překračujeme velké černé balvany a sem tam i nějaký ten přerostlý kořen stromu.

Ocitáme se na břehu Privassion Creek, jednoho z hlavních přítoků hlavního toku oblasti Macal River. Když jsme tu krásně čistou vodu viděli, hned jsme se vysvlékli a naskákali do první laguny.

Po osvěžující koupeli jsme vystoupali na velký balvan uprostřed řeky, odkud se nám naskytl úchvatný pohled na množství vodopádů a lagun rozesetých v hladce obroušeném světle hnědém skalním podloží. Skály byly díky neustálému proudění vody dokonale uhlazené, takže jsme se po nich mohli bez obav pohybovat bosky.

Dno lagun pokrýval jemný písek, který na chodidlech působil až neuvěřitelně příjemně. Asi o sto metrů dále po proudu řeky šuměl asi třímetrový vodopád, kde jsme si užívali úžasnou masáž padající vody. A o další kousek níž nám Ruby ukázal přírodní vodní skluzavku. Staletí tekoucí voda tu vybrousila asi desetimetrovou část skály tak do hladka, že stačilo jen sednout a nechat se proudem unést přímo do další laguny.

Přelézáme několik dalších velkých balvanů uprostřed řeky a dostáváme se k ostatním vodopádům, kde nás čekal další adrenalin. Ruby nás povzbuzoval ke skoku z asi dva a půl metru vysokého vodopádu přímo do rozvířené laguny plné vodní pěny.

Skočit nebyl problém, ale zpěněná voda málo nesla naše těla a vynořit se z laguny byl celkem problém. Jeden po druhém jsme se snažili vynořit, lapali po vzduchu a hledali, čeho se zachytit. Po vyčerpávajícím dobrodružství jsme se vrátili k našim věcem. Pálící slunce nás rychle usušilo, oblékli jsme se a vydali se zpět k autu.

Už samotný sestup po strmé klikaté pěšině sliboval nevšední zážitek, ale skutečné překvapení nás čekalo až dole. Přes 45 metrů vysoký vodopád burácel do průzračné laguny, která doslova vybízela ke koupání. Bez váhání jsme se všichni opět vysvlékli skočili do vody. Postupem času jsme si věřili víc a víc, a tak jsme skákali ze stále vyšších skal v okolí laguny.

Při osychání Ruby zabavil všechny svým vyprávěním. Sdílel s námi svůj životní příběh. Vypravoval nám, jak se stal průvodcem, jaké to je vychovávat děti, a také jak za svých 48 let zvládl pět rozvodů. Po strmé pěšině stoupáme zpět skrze vysoké traviny směrem k cestě, kde máme zaparkované auto. Hodinová cesta zpět do civilizace nás příjemně ukolébala a většina z nás během jízdy usnula.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz