Fascinující Belize: Od potápění a pozorování ryb po cákání barvou po ostatních v ulicích

Na naší únorové cestě po Střední Americe jsme tentokrát zamířili do státu Belize. Od mexických hranic sjíždíme do Belize City, největšího města a správního centra celé země. Město však využijeme jen jako dopravní uzel a hned jak to půjde, vyplujeme do Karibiku.

Stanoviště lodí plujících na ostrovy sídlí v ústí řeky Haulover Creek. Společnost, která dopravu osob zajišťuje, se jmenuje Water Taxi. Cesta z autobusového nádraží netrvala dlouho a za pár minut chůze jsme se ocitli před zašedlou budovou se zářivým moderním nápisem Water Taxi. Koupili jsme rychle jízdenky, aby nám loď neujela a hrnuli jsme se do lodi. Měnu jsme naštěstí řešit nemuseli. Dva belizské dolary jsou totiž vždy jeden americký dolar, a tak není problém platit přímo americkými dolary.

Přední polovina lodi byla zakrytá a pasažéři se mohli dívat ven jen malými okénky velikosti toaletního prkýnka. Zadní část lodi byla otevřená a výhled na širé moře dokreslovaly jen tři silně burácející motory. Během hodinové plavby na Caye Caulker jsme neustále sledovali klesající slunce nad obzorem a doufali, že dorazíme ještě za světla.

Asi šest kilometrů dlouhý ostrov zažil největší ránu v roce 1961, když ho doslova rozpůlil hurikán Hattie. Díky pomoci britské armády byl však ostrov znovu osídlen a už o tři roky později sem přijeli první turisté. Díky citlivému řízení ostrova, provozu vozidel pouze bez spalovacích motorů a ideální poloze, dnes rozhodně nemá nouzi o turisty.

Po našem příjezdu bylo slunce už jen těsně nad hladinou moře. Neměli jsme tedy moc času najít ubytování a zajistit si místo na lodi na ranní plavbu k místní dominantě The Great Blue Hole. Všechno šlo ale jak po másle a překvapivě lehce jsme našli společnost Big Fish, kde bylo ještě stále otevřeno, a navíc měli pro nás i na následující den místo na lodi. Vše jsme tedy domluvili a vydali se hledat ubytování. Po pár minutách smlouvání jsme i to ubytování našli bez větších problémů a mohli jsme se vydat na zaslouženou večeři. No a co jiného si dát v Karibském moři než ryby.

Přímo na hlavní ulici Calle del Sol je hned několik restaurací, které na otevřeném ohni grilují hned několik druhů ryb. Krásně to všude voní a příjemná karibská hudba znějící z reprobeden vám dotvoří zbytek pohodové atmosféry.

Ráno vstáváme velmi časně a v pět hodin (ještě za tmy) stojíme dle domluvy před Big Fishem. Asi čtyřicetiletý pán, říkající si Caveman, řídil nejen celou výpravu, ale i loď. Život i svou práci si evidentně užíval a dobrou náladu předával celé lodi. Z ještě spícího přístavu vyplouváme právě za úsvitu. Na lodi nás pluje celkem dvacet. Silné motory nemají problém s udržením rychlosti, a i proti vlnám na otevřeném moři nijak nezpomalujeme. Část cesty je lemovaná mangrovovými bezejmennými ostrůvky a část cesty plujeme s výhledem jen na širé moře.

Asi za hodinu a půl připlouváme na místo prvního ponoru u The Great Blue Hole ležící jižně od Northern Caye. The Great Blue Hole, česky Velká modrá jáma, je vlastně zatopený krasový závrt ve vodách Honduraského zálivu. Nachází se v centrální části atolu Lighthouse Caye, asi 70 kilometrů od Belize City. Jáma má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 300 metrů a hloubce 124 metrů. Je obklopena úzkým pásem korálů. Vznikla během minulých dob ledových, kdy hladina moře byla výrazně nižší než v současnosti. Původně byl tento závrt vlastně jeskyní, u které se následně probořil strop a vnitřní prostor byl vyplněn mořskou vodou. Díky tomuto neobvyklému vzniku zde najdeme po stěnách závrtu spoustu krasových útvarů – stalaktitů.

Naše loď zakotvila u jižního okraje černého oka. Caveman zkontroloval kotviště a zavelel ke vstupu do vody. Nejprve jsme se vydali podél korálového útesu západně od lodi. Mimo krásně barevných korálů jsme měli možnost vidět hejna ryb různých barev a velikostí. Narazili jsme zde i na mořskou želvu, rejnoky, barakudy, či obrovské kraby žijící na těchto útesech. Zkušení potápěči se zatím nořili do temné hloubky tohoto závrtu a zůstávali po nich jen vzduchové bublinky. Asi po hodině jsme se všichni sešli opět na lodi a pokračovali dál na úžasný palmový ostrov Half Moon Caye.

Tvar ostrova skutečně připomíná půlměsíc. Jen co jsme zakotvili u bíle natřeného mola, zavelel Caveman a jeho družina k výstupu na ostrov. Blížilo se poledne, posádka vynosila z lodi napůl připravené kousky kuřecího masa a rýži a podával se oběd ve stínu palem.

Další ponor jsme uskutečnili přímo na severu tohoto ostrova, kde jsem tentokrát po svých došli až ke korálovému útesu a užívali si pohledy zase na trochu jiné ryby a viděli hlavně langusty a opět spoustu rejnoků. Silné vlny nás ale nenechaly dojít až na samotný okraj útesu, a tak jsme se vrátili na ostrov, sundali veškeré vybavení a vydali se naboso po vyšlapané cestičce do středu ostrova. Cestu jsme měli lemovanou spoustou kokosových palem, ale také třeba endemickým stromem Yucatánu – Ziricotem, jehož dřevo s výraznou kresbou je obrovsky ceněné. Vyrábí se z něj ty nejdražší pažby pušek či části nábytku.

Klikatou cestou jsme dorazili k vyhlídkové plošině ležící v centru ptačí kolonie. Vystoupali jsme po žebříku až nahoru, kde jsme se ocitli v úrovni korun stromů posetých hlasitě krákajících tisíců terejů červenonohých a fregatek velkých.

Po opuštění Half Moon Caye proběhl ještě jeden ponor nedaleko ostrova Long Caye. Oproti těm minulým byl ale v daleko větší hloubce. Při skoku do vody jsme cítili hodně zvláštní pocit. Bylo tam tak hluboko, že ani přes průzračně čistou vodu nebylo vidět na dno a ani na žádný korálový okraj. Napadalo nás, co všechno se z hlubin může vynořit, ale naštěstí to byly vždy jen hejna rybek, kterých se dalo i dotknout. Časem jsme si však uvědomili, že jsme na hraně propadliny. Stačilo nám přeplavat pár metrů bokem a rázem jsme se ocitli v méně hluboké vodě se dnem posetým korály. Všude byla spousta ryb. Především to byli tarponi, permiti a ryba zvaná bonefish, neboli albula liščí. Rybek kolem nás byla spousta a nebylo to náhodou. Caveman totiž z paluby házel do moře kousky potravy, která je lákala. Pak seskočil do vody a krmil albuly přímo z ruky.

Celkem znaveni a částečně spáleni od žhnoucího slunce jsme se vrátili zpět do přístavu na Caye Caulker v odpoledních hodinách. Před západem slunce odjížděla poslední loď společnosti Water Taxi na vedlejší ostrov La Isla Bonita. Napadlo nás, proč se vlastně nepřesunout a nepoznat další ostrov. Rychle jsme se zabalili a šli čekat na molo. Přestože ostrov, na který teď míříme, se jmenuje oficiálně Ambergris Caye. Všichni místní mu říkají San Pedro, podle jediného města. Někdy se však také setkáte s Madonou propagovaným španělským názvem La Isla Bonita.

Pozdní plavba proběhla dle plánu a zakotvili jsme v jižní části ostrova ve městě San Pedro. San Pedro je druhým největším městem celého Belize. Město i ostrov Ambergris Caye jsou vyhledávaným turistickým letoviskem. Najdete tu celou řadu hotelů a restaurací. Město a jeho okolí je také velmi oblíbeným místem rybářů a potápěčů. Dokonce tady mají i dekompresní komoru. Městem prochází tři hlavní severojižní ulice. Hlavním dopravním prostředkem po ostrově jsou pro turisty golfové vozíky stejně jako na Caye Caulkeru.

Po našem večerním příjezdu jsme opravdu neměli nouzi najít hotel, avšak všechny byly obsazené. Chodili jsme městem křížem krážem, ale stále nic. Po celou dobu jsme slyšeli odněkud hrát hlasitou hudbu a míjeli jsme lidi pocákané od malířské barvy, ale stále jsme nechápali, o co se tu jedná. Asi po hodině hledání se k nám štěstí naklonilo a sehnali jsme hotel v rámci svých možností pojmenovaný po svém postarším majiteli – Thomas. Hned jak to šlo jsme odložili batohy a vydali se do ulic města zjistit, čím dnes San Pedro žije.

Ještě jsme ani nestačili vylézt před hotel a už se na ulici před námi shromažďoval dav lidí, který tvořil kruh. V jeho středu v rytmu karibské hudby se tu natřásali místní travestiti. Právě dnes se tu totiž koná každoroční karneval barev. Cestou do centra jsme viděli spoustu obchodů zalepených igelitovými pásy a zanedlouho jsme zjistili proč. Dav postupně vystřídal snad všechna místa v centru a pomalým tempem se přesouval k náměstí. S postupem času jsme potkávali stále víc a víc lidí umazaných od hlavy až k patě. Různobarevné obrazce a otisknuté dlaně na sobě neměli jen dospělí, ale také děti školou povinné, a někdy dokonce i místní psi. Z počátku jsme jakémukoliv útoku unikali a snad i věřili, že půjdeme ten den spát čistí. Když se ale dav přesunul na finální místo, úhybný prostor se zmenšil a naše nekrytá místa začala pomalu hrát všemi barvami.

Na provizorním pódiu se chopil mikrofonu moderátor, vyhodnocoval nejlepší tanečníky a jejich oblečky. Dav se trochu uklidnil a sledoval pódium. Této krátké pauzy jsme rychle využili a šli si koupit k místním stánkům pár tortill k večeři. Sotva jsme je však stačili dojíst, spustila se na plno zábava. Hudba z velkých reproduktorů umístěných u pódia hrála karibské rytmy, převážně salsy a reggae.