Vycestovali jsme na Havajské ostrovy za hubičku. Příroda je tu nádherná, řada věcí ale překvapí

Nikdy jsem si nemyslela, že se sem podívám a teď si naopak nedovedu představit, že bych se sem už nikdy nevrátila. Havajské ostrovy, padesátý stát USA, ostrovy v Tichomoří, které jsou svou kulturou blíže k Asii než k Americe. Ostrovy, kde najdete vyhaslé i aktivní sopky, vysoké hory, bílé i černé pláže, ráj surfařů.

Když na mě na podzim loňského roku vyskočila na internetu akce na letenky na Havaj, neměli jsme moc času na přemýšlení. Letenky do Honolulu jen za deset až dvanáct tisíc s jedním krátkým přestupem, když obvyklá cena za letenky se z našich končin šplhá až na dvojnásobnou cenu? Že se jedná o dobrou nabídku se záhy potvrdilo i při nákupu letenek, kdy mi mnou zvolené termíny doslova mizely pod klávesnicí. Nakonec se mi podařilo zaplatit až třetí termín a to na duben 2024.

Ještě před cestou je potřeba vyřídit online povolení ke vstupu do USA – tzv. ESTU. Na co si dát při vyřizování pozor? Pokud zadáte do internetového vyhledávače, že chcete žádat o ESTU, přesvědčte se, že jste skutečně na oficiálních stránkách americké ambasády. Google vyhledávač zobrazuje mezi prvními odkazy tzv. sponzorované weby, kde vám ESTU sice také vyřídí, ale za „drobný“ poplatek. Takovou chybu jsem málem udělala i já. Pečlivě jsem vyplnila všechny potřebné kolonky a až úplně na konci, když po mně stránka chtěla informace o platební kartě, jsem zpozorněla, jelikož výsledná cena se blížila ke 100 dolarů. Poplatek za ESTU na oficiálních stránkách je 21 dolarů na osobu. Pokud po vás webová stránka chce zaplatit víc, pravděpodobně jste na internetové stránce přeprodejce. Po odeslání formuláře trvá zpravidla jen pár hodin, než vám přijde vyrozumění, jestli vaše ESTA byla schválena či nikoli.

Samotná ESTA se ještě nerovná vízum. Schválení ESTY pouze znamená, že můžete odcestovat letadlem do USA, kde na prvním letišti musí celník schválit váš vstup do země. Na přestup v USA tedy doporučuji minimálně 120 minut – pokud kupujete lety dohromady na jedné letence, nemusíte se bát, zpravidla letecké společnosti ani nenabízí lety, kde by se přestup nedal stihnout. Z naší zkušenosti přestup proběhl naprosto bez problémů. Po výstupu z letadla je třeba počkat na odbavená zavazadla a poté i s kufry zamířit na celnici. Celník zkontroluje ESTU a zeptá se na pár otázek, v našem případě se ptal pouze, kam letíme, jak tam budeme dlouho, zda máme i zpáteční letenku a jestli nemáme v kufru zakázané potraviny (např. ovoce, zeleninu nebo maso).

Sezdané páry a rodiny mohou k přepážce přistupovat společně. Po průchodu celnicí jsme jen odevzdali zpět kufry a mohli v klidu pokračovat v cestě. Celý proces přestupu byl na letišti v Seattlu skvěle značený, takže pro bezproblémový průchod stačilo sledovat šipky. V letadle z pevninské USA na Havaj je pak potřeba ještě vyplnit celní prohlášení o tom, že na ostrovy nepřivážíte ovoce, zeleninu nebo další zemědělské produkty.

Celá cesta za vysněnou exotikou je i pro zkušené cestovatele extrémně náročná bez ohledu na to, kde je zrovna naplánovaný přestup. Pominu-li cestu na letiště ve Frankfurtu, kam jsme autem jeli cca pět hodin, v prvním letadle jsme strávili necelých 11 hodin, ve druhém dalších šest hodin. Časový posun, minus 12 hodin, pak magicky způsobí, že dorazíte do cílové destinace vlastně ještě tentýž den.

Na letiště v Honolulu jsme dorazili večer, přivítalo nás krásných 20 stupňů a přímořský vlhký vánek. Letiště leží zhruba deset km od centra Honolulu. Přes den jezdí mezi letištěm a městem pravidelně autobusy městské hromadné dopravy. Večer a v noci je jedinou možností taxi/Uber nebo půjčení auta. Na nás čekalo přímo v přilehlých garážích zapůjčené auto.

Půjčení auta probíhá na Havaji v podstatě stejně jako jinde. Většina půjčoven má svou pobočku na letišti, ale vždycky je lepší si auto rezervovat dopředu. Některé půjčovny budou vyžadovat kreditní kartu, což je v USA naprosto běžná záležitost. Auto se dá zapůjčit také velice jednoduše přes Turo (obdoba Airbnb pro auta), což jsme zvolili i my. My máme s Turem výborné zkušenosti, ale vždy je nutné, stejně jako u Airbnb, koukat na recenze a hodnocení. My jsme pro prozkoumání ostrova zvolili malé a skladné auto, konkrétně Mini Cooper, na sedm dní nás vyšlo na necelých 400 dolarů včetně pojištění. Pokud bychom však plánovali cestu znova, zvolili bychom auto trochu jiné, a to především proto, že kvalita silnic na Oahu je šílená a vyplatí se investovat do půjčení auta s kvalitními tlumiči.

Z letiště jsme zamířili rovnou na ubytování. Po prostudování možností jsme zvolili ubytování na periferii Honolulu. Při plánování jsme zvažovali, zda zůstaneme na jednom místě, nebo si půjčíme obytné auto/vezmeme stan a pojedeme roadtrip. Jelikož je v USA zakázáno kempování na divoko a americké kempy (nejen na Havaji) dosahují jiné kvality, než jsme zvyklí – například ve většině z nich se sanitární vybavení skládá pouze ze záchodu a umyvadla se studenou vodou, a půjčení obytného vozu navíc cenově vyjde jako ubytování v hotelu, volba byla celkem jasná.

Cena ubytování se i mimo hlavní sezónu pohybuje od 2 500 Kč/noc za pokoj pro dvě osoby. Některé hotely ovšem nabízí pokoje se dvěma manželskými postelemi, takže je možné, že cena pro čtyři osoby by nebyla zas o tolik vyšší. Kupodivu v Honolulu je ubytování levnější než v jiných částech ostrova. My jsme ubytování nakonec našli na Airbnb. Pokojík akorát velký pro dva a sdílená koupelna a kuchyň se vším potřebným. Za devět nocí jsme zaplatili necelých 20 000 Kč. Na poslední noc jsme se přemístili do hotelu 200 metrů od Waikiki beach. Ten vyšel cenově dráž a to za 3 200 Kč na noc.

Náš výběr ubytování ovlivnilo několik faktorů. Bylo nám celkem jedno, jak daleko od moře budeme bydlet, jelikož cílem naší dovolené nebyla opalovačka na pláži, nýbrž pořádný průzkum celého ostrova. Zároveň jsme se chtěli vyhnout oblasti Waikiki a Downtownu, jelikož v těchto oblastech je velký problém s parkováním. Všechna velká veřejná parkoviště se na ostrově na noc zavírají, je potřeba hledat ubytování, kde se dá parkovat na ulici. Ohledně parkování jsme měli velké obavy, které se nakonec naštěstí nepotvrdily. Při hledání parkovacího místa je třeba zaprvé sledovat značky v místě, kde chcete zaparkovat: pokud tam není „tow away“ zóna, můžete na daném místě v klidu zaparkovat. Pozor, „tow away“ zóny mohou být vymezeny i časově, například v době příjezdů a odjezdů školních autobusů. Zadruhé je třeba si dát pozor na vjezdy k domům a na požární hydranty.

Už cestou z letiště jsme tušili, že ostrov Oahu bude přesně takový, jaký jsme si ho vysnili, i když s menšími skvrnami na kráse. Město Honolulu bych popsala jako pulzující velkoměsto v dojezdové vzdálenosti od dechberoucí přírody. Jak moc „busy“ Honolulu je, jsme se přesvědčili hned další den ráno. Čtyřproudová dálnice, která vede městem od západu na východ, je každý den již od sedmé hodiny ranní plná vozidel a kolem osmé hodiny je již totálně zacpaná. Takže na výlety doporučujeme vyjíždět co nejdříve. My jsme jeli tříkilometrový úsek asi hodinu a půl, jakmile jsme ale vyjeli z města, už se před námi rozprostíraly nádherné scenérie, napravo od silnice pobřeží plné bílých pláží a modré vody, nalevo pak vysoké zelené hory jako z hollywoodských filmů.

Naše první dobrodružství začalo na jihovýchodě ostrova Oahu, kde leží kráter vyhaslé sopky Koko Head Crater, nejvyšší sopečný kráter na ostrově. Havajský název tohoto útvaru, Kohelepelepe, odkazuje na havajskou legendu o vzniku tohoto kráteru. Vznik kráteru souvisí podle této legendy s bouřlivým vztahem Pele, bohyně sopek a ohně, a Kamapua´a, což byl bájný tvor, muž s prasečí hlavou. Jejich vztah je popisován buď jako milostný, nebo naopak nepřátelský. V jednom z nepřátelských období pronásledoval Kamapua´a Pele na ostrov Oahu a Pele byla před jeho pronásledováním zachráněna svou sestrou, která odhodila přes moře z ostrova Big Island svou vagínu. Letící vagína odlákala Kamapua´a a udělala na ostrově Oahu kráter Kohelepelepe.

Během druhé světové války vystavila americká armáda, podobně jako na jiných kopcích na ostrově, na vrcholu kráteru bunkry. K zásobování bunkrů pak byla postavena necelou míli dlouhá železniční trať. Na místě opuštěné železnice dnes najdeme jednu z nejoblíbenějších a také nejnáročnějších turistických stezek na ostrově Oahu. Asfaltová stezka začíná na parkovišti u Koko Head District Park a vede na začátek železnice. Tam teprve začíná ta náročná část. K dosáhnutí vrcholu kráteru se jde přímo po železničních pražcích. Stezka čítá více než 1 000 schodů s převýšením skoro 300 metrů. Čím blíž vrcholu, tím je stezka strmější. Nebezpečné úseky železnice se dají obejít po prašných cestičkách, my jsme však šli celou trasu po kolejích a zvládli jsme to. Cesta na vrchol zabere průměrně hodinu. My jsme vrcholu dosáhli asi za 45 minut (a potkali jsme i blázny, kteří na vrchol vyběhli za ještě kratší dobu). Nahoře na nás jako odměna za námahu čekal ohromující výhled na Honolulu a přilehlé oblasti a také na záliv Hanauma Bay.

Po výšlapu se vydáváme po silnici dál na východ. Cestou k dalšímu cíli míjíme několik zajímavých míst podél východního pobřeží. Pobřeží je členité. Skalnaté útesy střídají pláže s jemným pískem. Jednou ze zajímavostí je Holona Blowhole, což je vlastně skulinka mezi skalami, ze které stříká mořská voda jako z gejzíru. Podle velikosti vln stříká méně či více vody. My jsme na fotce zachytili pouze menší gejzír, ale když jsme pak byli na nedaleké pláži, byla stříkající voda ze skuliny viditelná i z dálky několika set metrů. Z parkoviště u Holona Blowhole je také vidět malá plážička Holona Beach Cove. Na pohled se jedná o krásnou, ale ničím neobvyklou pláž. Tato pláž je však zajímavá hlavně tím, že si jí na natáčení vybralo několik filmařů. Například se zde natáčela scéna z 50x a stále poprvé, ve které Adam Sandler sní o Drew Barrymore.

Další naší zastávkou je Sandy Beach, která se nachází jen necelý kilometr od Holona Blowhole. Tahle dlouhá písčitá pláž nás hned uchvátí i přes nepřízeň počasí. Pláž vyhlášená velkými vlnami je oblíbená u surfařů. U pláže se podobně jako vlastně u všech veřejných pláží na ostrově nachází hned tři parkoviště, sociální zařízení a stánek s jídlem.

Bistra, rychlá občerstvení a bufety jsou na ostrově na každém rohu, ale na české poměry je jídlo na Havaji extrémně drahé. Když jsme poprvé zašli do Walmartu, tak mě přecházel zrak z toho, kolik stojí základní potraviny. V podstatě uvařit si jídlo vyjde ještě dvakrát, třikrát dráž než si koupit jídlo ve stánku. Byli jsme vděční, že nás napadlo vzít si z domova instantní ovesné kaše k snídaním. Zaprvé jsme nemuseli hned z letiště letět do obchodu pro snídani a za druhé se to nakonec ukázalo jako jedna z nejzdravějších variant snídaně. Ovoce, zeleninu, oříšky atd. se vyplatí nakoupit u místních. Je to chutnější a hlavně levnější. Havajská kuchyně v mnohém připomíná Japonsko.

Základem jsou rýže, mořské plody a ryby. Tradiční poke je vlastně rozložené sushi. Většina supermarketů (my jsme například hodně navštěvovali Foodland) kromě potravin prodává hotová jídla, například rýži s masem, rýžové sendviče, nudle, ale také sushi, poke atd. Hotovky ze supermarketů jsou levnější než jídlo v klasických fast foodech, k večeru jsou navíc zbytkové porce prodávány za zlomkovou cenu. Jídlo z Foodlandu jsme střídali ještě s jídlem z fast foodu Express Panda – to je opět asijská kuchyně. V Express Pandě jsme kupovali největší porci (tzv. Large Plate) a najedli jsme se z toho pohodlně ve dvou. Za celou dobu pobytu jsme nevkročili do klasického amerického fast foodu typu KFC/McDonald‘s.

Z tradičních havajských pokrmů bych vyzvedla acai bowl. To je něco tak moc dobrého, že se mi ještě teď sbíhají sliny. Jakmile jsme tuto ovocnou mísu jednou vyzkoušeli, hned jsme pak tuhle svačinku začali vyhledávat všude po ostrově. Základem acai bowl, jak již název napovídá, je tropické ovoce acai. Jedná se vlastně o ovocnou dřeň z tohoto a dalších druhů ovoce, která se podává s nakrájeným ovocem, granolou, různými semínky, ořechovými másly, sirupy a medem. Existuje hodně příchutí, hodně zdobení a vlastně každá miska může být úplně jiná. Nejlepší acai bowl na ostrově jsme měli v podniku ve městě Haleiwa, kde dávali zaručeně největší porce, ovoce měli nejchutnější a burákové máslo nejlahodnější.

Kousek dál od Sandy Beach po hlavní silnici je další turisticky oblíbené místo, nejvýchodnější bod na ostrově Oahu – Makapu´u Point. Od parkoviště vede dva kilometry dlouhá turistická stezka na vyhlídku. Z vyhlídky je krásný výhled na Koko Crater a celé východní pobřeží Oahu, dále je odtud vidět tyrkysově modré moře u Waimanalo Beach a při dobré viditelnosti i další havajské ostrovy Molokai a Lanai. Vyhlídka slouží od listopadu do května také jako výborné místo k pozorování migrujících velryb.

Podél stezky jsou k dispozici dalekohledy a naučné texty o velrybách. My jsme bohužel žádnou velrybu zrovna neviděli. Na výběžku stojí od roku 1909 historický maják s červenou střechou, ke kterému v minulosti vedla i stezka, ale v současnosti je přístup k majáku zatarasen. Opět se tato lokace objevila i ve filmu 50x a stále poprvé – jeden z „prvních“ polibků Adama Sandlera a Drew Barrymore byl natočen právě u majáku s červenou střechou.

Z východního výběžku ostrova jsme se vydali na pláž na východním pobřežím mezi Makapu´u Point a městem Kaneohe. Vyhlášené jsou Makapu´u Beach, Kaiona Beach nebo Waimanalo Beach. Než jsme se ale vůbec stihli svléknout do plavek, nebe nad námi se zatáhlo a začalo pršet „nekonečným“ deštěm. Jelikož jsme kvůli časovému posunu oba vstávali ráno ve tři hodiny, tak jsme se rozhodli nezoufat a prostě vyrazit zpět do apartmánu přespat jetlag.

Během celého našeho pobytu se počasí na Oahu ukázalo jako opravdu aprílové. Zjistili jsme, že je třeba na všechny výlety brát opalovací krém i pláštěnku, protože během hodiny se dokázalo vystřídat všechno – déšť, vítr, sluníčko a vedro. Místní obyvatelstvo se přeháňkami nenechalo vůbec rozhodit a po čase jsme se přizpůsobili i my, leželi jsme na pláži v dešti, skákali ve vlnách od prudkého desetiminutového větru, nebo se opalovali na zpoza mraků vykukujícím sluníčku.

Pokračování našeho dobrodružství si budete moci přečíst v dalších článcích. Na co se můžete těšit v tom příštím? Třeba na výpravu za vodopádem přes bambusový háj, trochu jinou botanickou zahradu nebo jeden z nejnebezpečnějších výšlapů v USA.

Zdroj: autorský text