Na skok do polských Tater: Tatranský národní park je rájem pro milovníky hor i dobrodružství

Vysoké Tatry asi nepotřebují dlouhého představování, je to ráj pro všechny milovníky horské turistiky. My jsme tentokrát zamířili na polskou stranu tohoto pohoří. Zakopané je malé město ležící v podhůří Tater. Je to město, kterému se přezdívá zimní hlavní město Polska, také je to nejvýše položené polské město. Jeho návštěvnost se ročně pohybuje okolo tří milionů turistů.

Na první pohled je tedy znát, že je město oblíbenou turistickou destinací. Je zde opravdu hodně hotelů, apartmánů, restaurací a dalších služeb. Nedokážu si ani představit, jak to tady vypadá v hlavní turistické sezóně, ať už letní, nebo zimní. My jsme vyrazili sice v období podzimních prázdnin, ale turistické stezky jsme měli poloprázdné a na hotelu jsme byli skoro sami. Městem jsme však pouze několikrát projížděli, naším hlavním cílem byl totiž národní park Polské Tatry.

Polské Tatry je území Vysokých a Západních Tater územně spadající do Polska. Stejně jako slovenská část je i na polském území zřízen národní park. Na rozdíl od Slovenska vybírá Polsko symbolický poplatek za vstup do národního parku (dospělý 5 zl, dítě 2,5 zl za den). Poplatek se dá koupit dopředu přes internet nebo mobilní aplikaci, nebo na začátku turistických stezek.

Bez zaplacení vstupu se na stezku nedostanete, na začátku každé stezky je postavená bouda se závorou, kde zaměstnanec kontroluje QR kódy, nebo prodává lístky. Když budete mít vstupenky zakoupené předem, můžete skoro všude předběhnout frontu lidí, kteří si lístek teprve kupují.

Dále je třeba počítat s platbou parkovného. To se na většině míst pohybuje v rozmezí od 20 zl až po 50 zl. Vyplatí se udělat si menší průzkum, protože u většiny stezek se častokrát značně vyplatí nezajíždět hned k prvnímu parkovišti. Jediné parkovné, které je potřeba zakoupit předem, je parkovné u nejoblíbenější turistické stezky k Morskiemu Oku. Toto parkovné se platí přímo národnímu parku na stejných stránkách, kde se dá zaplatit poplatek za vstup. Tady platí, že čím dříve si zarezervujete parkování, tím levnější bude. Navíc v sezóně se může stát, že bude parkování vyprodané úplně.

Náš první výšlap vede Gasienicovým údolím k jezeru Czarny Staw Gasienicowy. Stezka (dle mapy.cz černá stezka) začíná východně od Zakopaného u obce Murzasichle. Přímo u stezky je placené parkoviště, cena je 35 zl a dá se platit pouze hotově. My jsme to riskli a zaparkovali jsme mimo parkoviště, a to u vedlejší silnice, která vede do zmíněné obce Murzasichle. Nebyli jsme jediní, kdo tam parkoval. Je to trochu na hraně, takže v sezóně bych to asi neriskovala, ale pokutu jsme naštěstí nedostali.

První část trasy až k horské chatě Murowaniec vede převážně po zpevněné cestě, tudíž je to příjemná procházka mírně do kopce. U chaty se sbíhá několik turistických tras, dá se odsud pokračovat po žluté na Kasprov vrch, po modré k jezeru Czarny Staw, nebo po černé do Gasienicova údolí. Naše kroky vedou primárně po modré k jezeru, poté se uvidí. Od chaty se jde už trochu víc do kopce, ale stále to není nic extra náročného. K jezeru je to od silnice cca 8 km a cesta nám sem trvá něco málo přes 2 hodiny.

Vzhledem k tomu, že stezka k jezeru je méně náročná, než jsme čekali, původní plán dojít pouze k jezeru se mění v plán pokračovat po černé turistické stezce přes úpatí a Gasienicovo údolí zpátky k horské chatě Murowaniec. Cesta na úpatí je nejnáročnější úsek dnešního dne, velké převýšení je ale odměněno úchvatným výhledem na stále se zmenšující černé jezero. Cesta zpět Gasienicovým údolím je oproti tomu už pohodová procházka.

Celkový okruh od auta k autu nakonec vyjde na téměř 21 km, takže bych ho doporučila jako celodenní výlet pokročilým turistům. Dokážu si však představit, že s dětmi by se dalo dojít alespoň k jezeru a zpět se zastávkami na chatě Murzasichle.

Asi „nejprofláklejší“ místo na území polských Tater, to je jezero Morskie oko. Několikrát jsem zaregistrovala, jak se sociálními sítěmi šíří fotografie nebo videa, jak to u Mořského oka vypadá během prázdnin v létě – hlava na hlavě. A musím uznat, že z námi navštívených míst bylo opravdu tohle jezero místem, kde jsme potkali nejvíce turistů. Mořské oko je největší jezero ve Vysokých Tatrách, leží téměř u hranice Polska se Slovenskem a nad jeho hladinou se tyčí nejvyšší vrchol polských Tater – Rysy.

K Mořskému oku vede od silnice pouze jedna turistická trasa (pokud nejste baťůžkář, který jde po úpatí hor). Na začátku stezky se nachází celkem tři velkokapacitní parkoviště, která jsou od jezera ve vzdálenosti 8 - 9,5 km. Pokud tedy parkujete na tom nejvzdálenějším, stojí vás to o 3 km delší výšlap. Jak jsem již psala, parkování je třeba zarezervovat se značným předstihem, ani rezervace vám přitom nezajistí, že budete parkovat na nejbližším z parkovišť.

Proto je třeba přijet brzy ráno a tím si zajistit parkovací místo. Když je nejbližší parkoviště plné, automaticky se začnou auta posílat na vzdálenější parkoviště. Při vstupu na stezku k Mořskému oku, podobně jako předchozí den, kontrolují, zda máme zaplacené vstupné do národního parku. U parkoviště jsou k dispozici také stánky rychlého občerstvení s poměrně příznivými cenami.

Jedním z důvodů, proč je výlet k Mořskému oku atraktivní pro turisty, je možnost se většinu cesty nechat vyvézt v koňském povozu, který jezdí od nejbližšího parkoviště v pravidelných intervalech tam a zpět. Cenu ovšem nevím, jelikož my jsme si obě cesty k jezeru poctivě vyšlápli po svých. Převážná většina cesty vede po asfaltové silnici, která se vine v serpentinách do hor. Stoupání k jezeru opět není nic hrozného, a tak 8 km hezky utíká. Nejvíce turistů potkáváme na posledním úseku stezky, který musí vyšlápnout i ti, kteří využili služeb povozu.

Na břehu jezera se nachází horská chata, u které většina lidí svůj výlet končí. Právě odsud vznikají „davové fotografie“. I v době našeho výšlapu se kolem chaty tísnily desítky turistů. Jezero vlastně ani nešlo z tohoto místa vyfotit bez lidí. Kolem celého jezera ale pokračuje stezka, stačí po ní kousek popojít a nejen, že zůstanete na stezce téměř sami, ale také si budete moci jezero vyfotit absolutně bez lidí.

My jsme poté zamířili ještě dál. Na druhé straně jezera stezka pokračuje k dalšímu, menšímu jezeru, které leží mezi vrcholky nejvyšších hor včetně vrcholu Rysy – Czarny Staw pod Rysami. Úsek mezi jezery je poměrně náročný a prudký, částečně tvořený přírodními schody, ale relativně krátký. Název jezera na první pohled odpovídá - jelikož leží ve stínu hor, jeho hladina je opravdu černá. Na rozdíl od Mořského Oka, kde svítilo sluníčko, je u černého jezera stín a chladno.

Cestou zpátky obejdeme Mořské Oko z druhé strany, takže dokončíme celý okruh kolem jezera. Celkově opět našlapeme kolem 21 km, což by se dalo samozřejmě zkrátit při využití povozu. Výlet k Mořskému Oku bych v polských Tatrách nevynechala, ale během sezóny bych doporučila se obrnit proti velkému množství lidí, kteří určitě budou mít stejný nápad.

Poslední den našeho prodlouženého víkendu v Polsku jsme vyrazili do Doliny Koscieliska. Ze všech navštívených míst je toto údolí to nejméně „profláklé“. Na začátku stezky v obci Koscielisko, se nachází několik parkovišť, jejichž cena je rozmanitá a mění se v závislosti na období i návštěvnosti. Doporučuji si před výletem přečíst aktuální recenze na Google Maps a vybrat, na kterém parkovišti zaparkujete.

Dolina Koscieliska leží západně od města Zakopané a já osobně bych toto údolí označila za nejvíce family friendly místo pro výlety. Údolí je rovinaté, stezka vede kolem řeky a nabízí úchvatnou podívanou na okolní hory. Navíc i tady se dá trasa absolvovat v koňském povozu. Až k horské chatě Ornak, která se nachází přibližně 5 km od začátku stezky, vede zpevněná cesta a převýšení sem je pouhých 180 m, ideální na rodinnou procházku.

My jsme chtěli výlet trochu ozvláštnit, a tak jsme se rozhodli navštívit Jeskyni Mroznou. Nevěděli jsme, co od jeskyně čekat a byli jsme nakonec z návštěvy nadšení. Do jeskyně se platí symbolický vstup 10 zl, vstupné se kupuje na stejných stránkách jako vstup do národního parku. Jeskyně je jednosměrná, což je vidět i na mapě, jeskyní se v podstatě prochází část stezky.

Vzhledem ke končící sezóně jsme v jeskyni byli skoro sami. Dle webových stránek je doporučena baterka nebo čelovka, já bych to opravila na: nelezte sem bez baterky, vevnitř je opravdu tma. Původně jsem myslela, že jeskyně budou podobná českým Koněpruským jeskyním, ale jedná se spíš o 500 m dlouhou turistickou stezku, která vede uvnitř jeskyně. Občas se tu sice nachází krápníky, ale převážně se jedná o dobrodružné prolézání skalních převisů, otvorů, zdolávání žebříků a brodění ve vodě, to vše téměř po tmě.

Na jeskyni bezprostředně navazují dřevěné schody, které vedou zpět do údolí k řece, my jsme odtud pokračovali dál podél vody. Nadšení jeskyní Mrozna jsme se rozhodli ještě prolézt další jeskyně na trase, tentokrát již bezplatné. Jako první jsme chtěli prolézt jeskyni Oblazkowou, která dle map měla také ležet na jednosměrné stezce. Už cestou jsme potkali docela dost turistů, kteří šli na jednosměrné stezce proti nám, v jeskyni jsme pak zjistili proč. Jeskyně je sice průchozí, ale průchod je hodně nízký a musí se tam brodit docela dost vodou. Raději jsme se tedy také hned na začátku otočili a vzdali to.

Naproti jeskyni Oblazkowa je ještě stezka (dle mapy.cz žlutá) k místu Smocza Jama. Tady je stezka celkem zajímavá, první část vede suchým korytem řeky, tudy dojdete k docela vysokému železnému žebříku, který vede do malé jeskyně. Jeskyně se dá obejít zvenku, nebo vnitřkem. Jsou zde navrtány ferratové úchyty na nohy i ruce, jeskyní se vlastně vyleze na vrchol kopce, odkud se už po normální stezce pokračuje zpět k řece. Je to zajímavé zpestření výletu.

Od chaty Ornak se dá ještě pokračovat k ledovcovému jezeru Smreczynski Staw. Menší, tmavé jezero leží uprostřed lesa, na jehož břehu je malé odpočívadlo s lavičkami, dokonalé místo pro menší odpočinek po výšlapu. Procházka po celém údolí až k plesu s odbočkami ke zmíněným jeskyním je dlouhá 18 km, ale samozřejmě se dá jakkoliv zkrátit.

Polské Tatry nás příjemně překvapily, příroda je zde opravdu nádherná, navíc služby jsou na velmi vysoké úrovni a ceny jsou na české poměry poměrně příjemné. Do národního parku se sice na rozdíl od slovenského území platí vstupné, ale stezky jsou čisté, udržované a s velkým množstvím toalet. Milovníkům hor bych cestu do polských Tater určitě doporučila, i my se sem určitě ještě někdy vrátíme.

Zdroj: autorský text