Při cestě po Lofotech jsme kromě měst viděli polární záři a vyzkoušeli výdrž Tesly za sněhové vánice

Norsko je nádherná země, která nabízí ohromující výhledy, krátké i dlouhé výšlapy, překrásnou přírodu a v zimním období také pozorování polární záře. Vždycky jsem si přála polární záři vidět na vlastní oči. Rok 2025 je navíc označován za vrchol slunečního cyklu, z toho důvodu jsme se rozhodli déle nečekat a naplánovat výlet s cílem pozorování Aurory Borealis.

Pozorování polární záře je vždycky tak trochu loterie. Vzhledem k tomu, že její pozorování je spojeno se zimním obdobím, snadno se může stát, že se za celou dobu dovolené Aurora vůbec neobjeví, nebo její pozorování zkazí nepříznivé počasí. Proto jsme se rozhodli jako cíl naší cesty zvolit místo, kam bychom se chtěli podívat i bez polární záře – norské Lofotské ostrovy.

Souostroví Lofoty je tvořeno 80 ostrovy a leží 100–300 km severně od severního polárního kruhu. I přes umístění daleko za polárním kruhem je klima na ostrovech díky pozitivnímu vlivu Golfského proudu relativně mírné. Hlavní, větší ostrovy, jsou spojeny silničními mosty a tunely a od roku 2007, kdy byl otevřen poslední místní silniční most, se dají pohodlně procestovat od severu na jih autem na jeden zátah.

Tromso je největší město ležící na severu Norska. Samo o sobě je opravdu kouzelné a jsem moc ráda, že jsme při této cestě mohli vidět i jeho zákoutí. Výhodou příletu na letiště v Tromsu je například dopravní spojení letiště s centrem města, kdy jezdí pravidelně několik linek autobusů městské dopravy a není problém se z letiště do města dostat klidně i o půlnoci. Tromso jsme tedy celé procestovali jen za použití autobusů.

Také směrem na jih jsme pro první část cesty využili hromadnou dopravu – a to speedboat. Každý den jezdí cca 3x denně loď spojující Tromso a Harstad. Cesta trvá asi 4 hodiny, cena závisí na špičce (ve špičce 672 NOK/osoba, mimo špičku 284 NOK/osoba) a jede se pohodlnou lodí se sklopnými sedadly podél norských fjordů, takže je to samo o sobě velký zážitek.

Z Harstadu jsme dál na Lofoty pokračovali půjčeným autem. Cena půjčovného v klasické půjčovně odpovídá norským cenám, tudíž je pro nás trošičku dražší. Hledali jsme opět levnější alternativy a narazili jsme na mobilní aplikaci, ve které podobně jako u mobilní aplikace Turo půjčují Norové svá nevyužitá auta. Jedná se o aplikaci GetAround. Ceny v této aplikaci jsou podstatně příznivější a v ceně je většinou i základní pojištění.

Výhodou aplikace je pohodlné vyhledávání - na mapě vidíte přesně, kde je možné auto vyzvednout a případně se můžete i spojit s majitelem a zkusit domluvit vyzvednutí i na jiném místě. Velká část nabízených aut jsou elektroauta. Ta jsou většinou cenově přívětivější, ať už cenou půjčovného, tak i vzhledem k tomu, že cena pohonných hmot se zde v přepočtu pohybuje okolo 50 Kč za litr, zatímco cena elektřiny je i na rychlonabíječkách opravdu nízká. Je třeba ovšem zhodnotit, kam všude autem pojedete a zda pro vás elektroauto nebude omezením.

I my jsme se nechali zlákat a půjčili jsme si Teslu. Vlastně skoro celou cestu jsme si nemohli moc stěžovat, auto je to pohodlné, moderní, využili jsme i funkci rozmrazování na dálku. Ve Svolvaeru jsme měli Tesla nabíječku přímo před hotelem, další Tesla Supercharger se pak nachází ještě ve městě Reine, takže cestování po Lofotech bylo naprosto bezproblémové. Jakmile jsme ale poslední den měli urazit na jeden zátah 170 km zpět ze Svolvaeru do Harstadu ve sněhové bouři, kdy během noci napadlo několik centimetrů čerstvého sněhu a po silnicích se jezdilo rychlostí maximálně 60 km/h, ukázalo se, že to zas tak skvělý nápad nebyl...

Když jsme se vydali na cestu, předpověděla nám Tesla, že dojedeme s krásnými 30% baterie, během prvních asi 20 km se však dojezd snížil na 15 %. To už jsme hledali nějakou nabíječku po cestě, ale vzhledem k tomu, že cesta na Lofoty vede skrz pustinu bez žádného většího města, jediná nabíječka byla jen pár kilometrů před naší cílovou. U dojezdu 10 % jsme se proto na cestě otáčeli a vraceli se asi 30 km zpět do Svolvaeru, kde jsme Teslu museli natřískat na 100 % a modlit se, aby mezitím trochu stáhli cesty, aby se jelo lépe. Ten den jsme strávili na nabíječce dobré 3 hodiny, což ve sněhové vánici takový problém nebyl, ale při představě, že bych letní počasí strávila na parkovišti u Tesly místo toho, abych mohla objevovat Lofoty, tak by mě to hodně naštvalo.

Svolvaer je norské městečko s typickou architekturou dostatečně velké na hledání ubytování, ale zároveň malé na to projít ho celé pěšky. Řekla bych, že je i ideální výchozí pozicí pro většinu výletů vzhledem k jeho umístění ve středu Lofotského souostroví. My jsme tu přenocovali první dvě noci.

Ubytování jsme tentokrát vyřídili přes Booking, vybrali jsme docela příjemný hotel se snídaní za super cenu – Marina Hotel Lofoten. Dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou byl čistý a funkčně zařízený. Využili jsme také společnou kuchyňku, která byla celkem dobře vybavená a relativně čistá. Snídaňový bufet byl skromnější, ale najedli jsme se z něj dobře a ušetřili jsme díky tomu docela dost peněz na nákupech.

Krásný výhled na město Svolvaer poskytuje vyhlídka Svolvaergeita. Název vyhlídky je odvozený od města Svolvaer a od slova geit, které znamená koza. Volba tohoto pojmenování souvisí s tvarem skály, která připomíná kozu se dvěma rohy. Až na úplný vrchol „kozí hlavy“ se dá dostat pouze s horolezeckým vybavením. V létě se dá dojít na vyhlídku pod skálou, my jsme v zimě skončili v podstatě hned po prvním stoupání. Hned jsme se totiž přesvědčili, že hikování v zimě nebude taková sranda, a kupodivu nebyl hlavním důvodem sníh.

Stezka sice byla pokrytá vrstvou sněhu, přesto se dalo v pohodě s trekovými holemi prudký kopec vylézt (v létě to nebude kopec, nýbrž schody). Problémy nám způsobilo spíš nedostatečné značení. Brodění ve sněhu bez toho, aniž bychom věděli, zda jdeme dobře, jsme tedy po zvážení vynechali. Věřím, že v létě je stezka navazující na schody mnohem lépe viditelná.

Podobně jsme dopadli při pokusu o výstup na Tjeldbergtind, což je kopec opět v blízkosti města Svolvaer. Ze začátku jsme byli mile překvapení, že stezka vede po lesní cestě, která byla očištěná od sněhu. Bohužel se jednalo pouze o začátek trasy, která poté uhýbala do lesa. Přesto jsme to úplně nevzdali. Místy jsme se vyhrabávali po pas ze sněhu, nakonec jsme se otáčeli zpět asi ve třetině stezky s myšlenkou, že se sem budeme opravdu muset vrátit v létě.

Asi 24 km jižně od Svolvaeru se nachází rybářská vesnice Hennigsvaer. Podobně jako některé další obce na Lofotech se rozprostírá na několika ostrovech a s pevninou je spojena pouze mostem. Někdy je Hennigsvaer z tohoto důvodu turistickými průvodci nazýván jako Benátky Lofot. Největší popularitu mezi turisty si vesnice získala s rozvojem dronů. Nachází se tady fotbalový stadion, který leží na výběžku ostrova Hellandsoya. Fotbaloví fanoušci se tak mohou při sledování zápasu kochat výhledem na moře a lofotské pobřeží. Tento stadion je velmi často fotografován z výšky právě za pomocí dronů, jelikož tak nejlépe vynikne jeho jedinečnost.

Fotbalový stadion není jediný důvod, proč zahrnout tuto osadu do svých cestovatelských plánů. Na své si tady přijdou také nefanoušci fotbalu. Vesnice je významnou rybářskou osadou, loví se tady hlavně tresky, které se poté suší na tradičních sušácích rozmístěných po celé vesnici. Ve vesnici se také rozvíjí kreativní činnosti, najdeme tu různé galerie, dílny nebo umělecké sklárny. Procházka po Hennigsvaeru je prostě něco, co musí na Lofotech podniknout každý cestovatel.

Během našeho pobytu ve Svolvaeru jsme nakonec měli štěstí i na tu Auroru. Předpověď počasí neslibovala příliš mnoho šancí k pozorování polární záře. Nebe bylo zamračené, sluníčko se téměř neukázalo. Přesto hned první den hlásily všechny aplikace velkou pravděpodobnost záře nad městem. Nakonec i to nebe začalo spolupracovat a jako zázrakem se ještě před západem slunce vyjasnilo. Cíl byl jasný, využít možná jedinou šanci na maximum.

Za tmy jsme se vydali do centra Svolvaeru, už po cestě jsme upírali oči k obloze ve snaze něco zahlédnout. Neměli jsme ani tušení, jak vlastně polární záře na vlastní oči vypadá. Ze začátku jsme nic neviděli, pak jsem si vzpomněla na rady, že slabší polární záře je vidět pouze skrze fotoaparáty, takže jsme vytasili mobily. A opravdu skrz čočku fotoaparátu nad skálou Svolvaergeita zeleně zářila slabá polární záře. A to byl pouze začátek. Postupem noci se záře na displeji fotoaparátu zvětšovala a námi pořízené fotky začaly být naprosto úchvatné.

Nakonec jsme záři viděli i na vlastní oči a byli jsme docela překvapení tím, že bez fotoaparátu vypadala Aurora spíše jako světle bílo-šedý mrak. Zahlédnout očima barevnou polární záři je možné pouze v případě, že je polární záře hodně silná. Nad Svolvaerem navíc zrovna dominovala zelená polární záře a zelené záření je pro oči to úplně nejhůře rozpoznatelné. Přesto považuji její pozorování za jeden z největších zážitků svého života.

Přesuneme se dál na jih, až na samý konec silnice, do obce s nejkratším názvem – Å. Po cestě prozkoumáme ještě další traily, zkusíme i nejznámější trail na ostrovech Reinebringen, navštívíme také tradiční rybářskou vesnici Nusfjord a nakonec se přesuneme do zimního království v Tromsu. To vše v tradičním norském počasí – sněhové vánici.

Zdroj: autorský text