Na Island za velrybami: Nikdy nezapadající slunce, termály, zemětřesení i muzeum penisů

Projíždíme po silnici číslo 87, která nás vede od malebného jezera Mývatn na severu Islandu. Po chvíli odbočujeme na sever, na silnici číslo 85, známou jako Norðausturvegur. Ta nás zavede až k cíli naší cesty, do kouzelného městečka Húsavík. Od křižovatky nás čeká už jen posledních osm kilometrů.

Húsavík je malé přístavní město na severu Islandu, ležící na břehu zálivu Skjálfandi. Navzdory své velikosti je považováno za jedno z nejzajímavějších míst na Islandu, především díky své bohaté historii, nádherné přírodě a unikátní poloze. Toto městečko s necelými 2300 obyvateli je známé jako „hlavní město pozorování velryb“ a každoročně přitahuje tisíce návštěvníků z celého světa.

Húsavík má i zvláštní místo v historii Islandu – věří se, že se jedná o první místo na ostrově, kde přistáli osadníci. Podle legendy zde norský Viking Garðar Svavarsson přistál v roce 870, což z Húsavíku činí jedno z nejstarších osídlených míst na Islandu.

Pozorování velryb je zde jedinečným zážitkem. Kromě samotných zvířat si můžete vychutnat i pohled na okolní krajinu, která je tvořena horami, ledovci a nekonečným mořem. Nejlepší čas pro pozorování je od května do září, kdy je pravděpodobnost spatřit velryby nejvyšší. My jsme zde byli v červnu, a tedy v ideálním čase, nějaké ty kytovce vidět. Přijíždíme však na večer, a to už plavby nefungují.

Jsme tu v těch pár dnech z roku, kdy slunce vůbec nezapadá a rozhodli jsme se toho využít. Nejdřív se ale chceme vykoupat v termálních lázních na severu města. Soukromý investor zde čerpá horkou termální vodu o teplotě 39 stupňů do plastových van a další horkou vodu rozvádí dále. Kdo ví, možná že ji táhne až do nově otevřených lázní Geosea.

Lázně mají elegantní design, který přirozeně splývá s okolní krajinou. Jsou vybaveny infinity bazény, které působí dojmem, že voda splývá s oceánem. Geo Sea vznikly díky kombinaci geotermální aktivity a tradičního využívání mořské vody pro léčebné účely. Původně byla voda z vrtů využívána k vytápění, ale její minerální složení vedlo k myšlence vytvořit termální lázně.

Parkujeme naše pronajaté auto, bereme si plavky a ve 4 stupních Celsia utíkáme k nádržím s vodou. Se slastí vlézáme dovnitř a necháme si nahřívat těla. Společnost nám dělají jen dva islandské páry, které se však nenechají rušit. Užíváme si absolutní odpočinek. Když teplota našich těl stoupla a tělo už nedokázalo teplo absorbovat, museli jsme vylézt.

Mohli jsme si zalézt do ledové nádrže s teplotou jako vzduch – tedy asi 4 stupně, kde se potopíte, ochladíte a následně můžete zase zalézt do teplé. Zajímavé bylo, že pokud jste se rychle nezchladili, vydrželi jste jen v plavkách i několik minut venku, aniž by vám byla zima. Zkusil jsme tedy test. Jak daleko dojdu, než mi začne být zima.

Rozhodl jsem se tedy vydat na okraj útesu, kde zapadalo slunce, které však nad obzorem opět začalo stoupat. Zima mi ještě být nezačala, ale vrátit jsem se musel. Narazil jsem totiž na hnízda rybáků – ptáků, kteří si hájí území. Začali na mě nalétávat a útočit na hlavu i na celé tělo. Utíkal jsem zpět, ale rybáci stále nalétávali a musel jsem je odrážet. Nakonec jsem k úhoně nepřišel a zalezl zase zpět za kamarády do vyhřátých van.

Po tom, co jsme místo opustili, přišel čas postavit stan na nějakém ne příliš frekventovaném místě. Z důvodu nízkých keřů a neustálého světla to byl ale docela problém. Nakonec jsme vybrali místo na okraji útesu mezi fialovými rostlinami obklopeni alespoň trochu keři. Byla půlnoc a my začali mít hlad. Nakoupeno jsme měli drahé pečivo a levné jehněčí steaky a také jednorázový gril z Bonusu.

Sedli jsme si do závětří na trávu za keř a zapálili gril. Uhlíky vzplály a my na ně samou nedočkavostí hned hodili jehněčí steaky. Oheň samozřejmě ihned uhasnul a maso se jen dusilo v kouři. Složitě jsme se snažili gril opět rozhořet, abychom si maso upekli. Uhlí na propečení masa nakonec stačilo a my si ho mohli vložit do housek a dát si vlastně už pořádnou snídani. Vždyť byla jedna hodina po půlnoci a sluníčko těsně nad obzorem nás při polykání šťavnatého masa stále oslňovalo. Najedeni zalézáme do stanu a do spacáku, oči si přikrýváme rukavicemi, aby byla alespoň trochu tma. Těžko by se normálně usínalo, jsme ale unaveni a dlouho nám to netrvá.

Ráno přišlo nečekaně brzy. Byly čtyři hodiny a náš spánek přerušil neobvyklý třes. Země se pod námi začala chvět, jako by si příroda chtěla připomenout, že je tu pánem ona. Zemětřesení nebylo dlouhé, ale stačilo, aby nás vytrhlo ze spánku a začali jsme přemýšlet, zda je bezpečné zde zůstat. Po uklidnění jsme si znovu lehli, ale pocit, že pod námi tepe živá země, nám už nedal usnout.

Největší lákadlo Húsavíku je bezpochyby pozorování velryb. Záliv Skjálfandi je domovem mnoha druhů těchto obrovských mořských savců, včetně keporkaků, plejtváků, a dokonce i kosatek. Ze stanu vylézáme včas, abychom stihli vše uklidit, zabalit stan a přesunout se na první dnešní plavbu za velrybami. Ráno je prý totiž statisticky největší šance je vidět. Přijíždíme do přístavu a v osm hodin už stepujeme u přepážky a kupujeme lístky. Loď odjíždí v 8:45, ale než nastoupíme, musíme si na sebe obléct další vrstvu zateplených overalů, které nás budou chránit před mrazivým větrem.

Nastupujeme na loď se jménem Faldur, jejíž název by mohl také symbolizovat respekt k oceánu a jeho záhadám. Je to typická dřevěná rybářská loď mírně přestavěná pro potřeby turistů sledující krásy místního zálivu Skjálfandi. Vyplouváme a chladný vzduch nás šlehá do tváří. Nadšení z očekávání však překonalo všechny nepohodlnosti. Hledáme spolu s posádkou první velryby, zatím však vidíme jen krásné ptáčky papuchalky.

Po čase v dálce vidíme hejna další ptačích zástupců. Terejové, rackové a buřňáci se často pohybují na moři kolem velryb a je tedy dobré se na taková místa plout podívat. Šance tam totiž opět dost stoupá. Velryby, jako jsou keporkaci, často vyhánějí kořist blíže k hladině, což přitahuje velké množství těchto ptáků, kteří využívají snadné příležitosti k lovu.

Když se na hladině objevila první velryba, dech se nám zatajil. Tyto majestátní tvory jsme sledovali s údivem a pokorou. Obrovské velryby, zdánlivě klidné a elegantní, nám připomínaly, jak malí jsme ve srovnání s rozlehlostí oceánů. Během třech hodin, které jsme strávili na moři, jsme viděli tři druhy velryb.

Je zástupce kytovců stejně jako delfín, kterému je tato velryba tak trochu podobná. Přesto, když se zadíváte pozorněji, vám jejich rozdíly neuniknou. Sviňucha obecná měří téměř dva metry, je plachá a nenápadná. Většinou se drží stranou od lodí. Její tělo je kompaktní, s trojúhelníkovou hřbetní ploutví a tupým čenichem, který jí dodává jemný, téměř dětský vzhled. Sviňuchy většinou plavou osamoceně nebo v malých skupinkách a jen zřídkakdy se odváží vyskočit nad hladinu. Delfín skákavý má naopak štíhlé tělo a dlouhý, elegantní „zobák“. Často se drží ve skupině a není tolik plachý jako sviňucha.

Setkání s plejtvákem malým u Húsavíku je zážitek. Ačkoliv patří k menším plejtvákům, jeho přítomnost ve vodách severního Islandu zanechává velký dojem. Plejtvák malý dorůstá délky 7–10 metrů a váží 5–10 tun. Jeho štíhlé, hydrodynamické tělo má tmavě šedou až černou barvu na hřbetní straně a kontrastující bílou na břiše. Jedním z charakteristických znaků plejtváka malého jsou bílé pruhy na jeho ploutvích, které mu dodávají elegantní vzhled. Tito kytovci se živí především planktonem, malými rybami, jako jsou sledi nebo tresky, a korýši. Při krmení plejtvák malý využívá svou mohutnou tlamu k filtrování obrovského množství vody, ze které zachytává potravu pomocí kostěného filtru – takzvaných kostic.

Keporkak je majestátní kytovec s charismatickým chováním a často akrobatickými výkony. Dorůstá délky 12–16 metrů a váží mezi 25 a 40 tunami. Jeho tělo je mohutné, tmavě šedé až černé s nepravidelnými bílými skvrnami na spodní straně břicha a ploutví. Nejvýraznějšími rysy keporkaka jsou jeho obrovské prsní ploutve. Tyto ploutve mu pomáhají při plavání i akrobatických manévrech. Hřbetní ploutev keporkaka je menší a zakřivená. Každý jedinec má unikátní vzor na ocasní ploutvi, což umožňuje jejich identifikaci.

Na rozdíl od plejtváka malého je keporkak skutečný showman oceánu. Jeho akrobatické skoky nad hladinu, mohutné plácání ocasem o vodu a dramatické vyfukování vody do vzduchu zaujmou každého. Tyto tance nejsou jen nádherným představením, ale také důležitým způsobem komunikace nebo odstrašení potenciálních predátorů.

Keporkaci jsou také známí svým zpěvem – složitými a melodickými zvuky, které mohou trvat několik minut až hodin. Tyto písně jsou slyšitelné na velké vzdálenosti a hrají roli v páření nebo teritoriálním chování. Tito kytovci se živí hejny menších ryb, jako jsou sledi nebo makrely a planktonem. Při lovu často využívají unikátní strategii zvanou „bublinová síť“ – při ní vytvářejí bubliny pod hladinou, které ryby uzavřou do kruhu, a poté se vrhají skrz toto hejno s otevřenou tlamou.

Asi vám tedy nemusím vyprávět, jak moc jsme se po návratu na břeh cítili naplnění úžasem z toho, co jsme zažili. Island nám opět připomněl svou divokou krásu a jedinečnost. Šplouchání vln, chladný severní vítr a majestátní pohledy na velryby zanechaly hlubokou stopu v našich myslích.

Bylo poledne, a tak nejlepší čas na ohřátí se v nějaké dobré restauraci. Po dobrém jídle nás napadlo navštívit místní netradiční muzeum. Sigurður Hjartarson zde totiž založil jedno z nejbizarnějších muzeí světa. V jedné menší budově v tomto malém přístavním městě založil ze svých sbírek Islandské falologické muzeum. Toto jedinečné muzeum nabízí fascinující a neobvyklou sbírku více než 200 penisů a jejich částí pocházejících z různých druhů savců, včetně velryb, tuleňů a suchozemských zvířat.

Mezi největší lákadla patří obří velrybí exempláře, unikátní lidský darovaný vzorek, a dokonce i umělecká ztvárnění mýtických tvorů, jako jsou elfové a trollové. Muzeum kombinuje vědecký přístup s humorem a nadhledem, takže se dozvíte zajímavosti o reprodukční biologii a zároveň se zasmějete u vtipných popisků. Je to kuriózní a vzdělávací zastávka, která vás určitě překvapí!

Expozice byla velice oblíbená mezi návštěvníky severního Islandu, avšak hůře dostupná pro ještě větší množství návštěvníků. Právě proto se jí nakonec rozhodli přestěhovat do Reykjavíku, kde je nyní mnohem přístupnější. Měli jsme tedy bohužel smůlu a na toto neobvyklé muzeum jsme si museli počkat až na závěrečných den do hlavního města.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz