Navštívili jsme pekelné podzemní tunely Cu Chi: Místo, které pomohlo vyhrát vietnamskou válku

Areál Cu Chi působil nenápadně, skoro jako menší lesopark, ale pod tím vším se skrývalo něco mnohem většího – celé podzemní město, které hrálo zásadní roli v jedné z nejbrutálnějších kapitol 20. století.

Dodávka se rozjela a my jsme se opřeli do měkkých, lehce proleželých sedaček. Venku ubíhala krajina – vesničky, rýžová pole, všudypřítomné skútry a krámky s barevnými cedulemi, nad nimiž se tyčily dráty elektrického vedení jako zamotané pavučiny. Vzduch uvnitř byl těžký, klimatizace fungovala jen napůl, ale nikomu to nevadilo. Možná proto, že jsme všichni tušili, že míříme někam, kde se nás historie dotkne trochu jinak než v odborných publikacích.

Cesta trvala asi hodinu a půl. Řidič i průvodce, náš nový známý, se kterým jsme se náhodou seznámili v Tay Ninh, se chovali, jako bychom patřili do zájezdu už od začátku. Nenápadné pokývnutí, když si všiml, že se rozhlížíme, bylo jakýmsi tichým ujištěním: „Nebojte, všechno běží podle plánu.“

Konečně jsme odbočili z hlavní silnice a dostali se do oblasti s řídkým lesem. Stromy se rozestoupily a mezi nimi se objevila tabule s nápisem Phú Hiệp – Cu Chi Tunnels. Byli jsme tam. Z místa, které kdysi bývalo labyrintem smrti, se dnes stal turistický magnet, ale v té chvíli nás to nijak nerušilo. Byli jsme zvědaví. A trochu nervózní.

Jsme v Cu Chi – na místě, kde se během vietnamské války (1955–1975) psala historie doslova pod nohama. Tehdy proti sobě stáli na jedné straně komunističtí partyzáni známí jako Viet Cong, podporovaní Severním Vietnamem a nepřímo Sovětským svazem a Čínou. Na straně druhé stála armáda Jižního Vietnamu, která měla silného spojence Spojené státy americké a další západní země. Zpočátku šlo o konflikt ideologický – boj komunismu proti kapitalismu, ale postupně se z něj stala špinavá válka plná klamů, pastí, civilních obětí a psychického vyčerpání.

A právě Cu Chi bylo srdcem jednoho z nejchytřejších, nejzoufalejších a zároveň nejúčinnějších obranných systémů, které kdy vznikly. Místní obyvatelé, především z řad Viet Congu, tady vybudovali více než 250 kilometrů tunelů, které vedly skrz džungli, pod vesnicemi, poli a americkými základnami. V těchto tunelech nejen přežívali, ale oni z nich vedli celou válku.

Sklonili jsme se k prvnímu poklopu. Šlo o malý čtvercový otvor, který by člověk snadno přehlédl. Průvodce ukázal na tmavý vchod: „Vojáci vcházeli dovnitř, často na celé týdny, spali, jedli, operovali zraněné, připravovali útoky – to všechno tady pod zemí.“

Tunely nebyly jen chodby. Byly to složitě rozvržené systémy o několika patrech. Byla tam spací místa, kuchyně s komíny odvádějící kouř daleko od vstupu, nemocnice, zasedací místnosti, dokonce i školy. Všechno to bylo propojené a neuvěřitelně dobře maskované. Vchod se dal zavřít malým poklopem překrytým listím, takže byl prakticky neviditelný. Když si představíte, že Američané měli vrtulníky, napalm, senzory, a stejně tyhle lidi nemohli dostat, začnete chápat, jak chytré to bylo.

Ale nebyla to samozřejmě žádná romantika. Podmínky v tunelech byly pekelné – vlhko, tma, nedostatek kyslíku, komáři, hadi, škorpióni. Vojáci trpěli psychicky i fyzicky, ale nepolevili. Bojovalo se s pastmi v podobě bambusových kolíků, výbušnin skrytých pod zemí, podomácku vyrobených pastí, které válely i americké specialisty. A přestože Američané nasadili takzvané „tunnel rats“ – vojáky speciálně trénované k průzkumu a ničení tunelů, většina jejich misí končila buď neúspěšně, nebo fatálně.

Protože Viet Cong nemohl konkurovat americké technologii ani otevřenému boji, vsadil na guerillovou válku. A právě v partyzánském stylu boje měl navrch a tunely se staly jeho hlavní zbraní. Tunely vojákům umožnily překvapivé útoky, přesuny beze stopy a přežití i v těch nejhorších podmínkách. Zatímco nad zemí burácely bomby, pod ní se plánovalo, jak přežít a vyhrát.

Vliv Cu Chi a podobných podzemních systémů nebyl jen vojenský, ale i psychologický. Američané nikdy nevěděli, kde a kdy udeří nepřítel a právě tato nepředvídatelnost, stálé napětí a vyčerpání se stalo jejich slabinou. Ačkoliv měli technickou převahu, zkrátka nemohli porazit protivníka, který mizel pod zemí a zase se objevil, kde ho nikdo nečekal.
Když v roce 1975 válka skončila vítězstvím Severního Vietnamu, bylo jasné, že právě tato schopnost přežít a neustále vzdorovat sehrála klíčovou roli. Cu Chi se tak stalo symbolem vytrvalosti, vynalézavosti a síly ducha, byť za strašlivou cenu.

Zatímco průvodce pokračoval výkladem, my jsme se pomalu přesunovali dál po cestě. Slunce pálilo, vzduch se ani nepohnul, ale pod hustým baldachýnem džungle bylo o pár stupňů snesitelněji. Před námi se objevil další vstup do podzemí, tentokrát ale trochu větší a přizpůsobený turistům. Průvodce se usmál a kývnul: „Můžete to zkusit, je to jen krátký úsek.“

Slezli jsme dolů a v tu chvíli se změnil svět. Už žádný zpěv ptáků ani smích návštěvníků. Jen ticho, těžký vzduch a tma. Stěny byly úzké, vlhké a lehce blátivé. Museli jsme jít v podřepu, kroky opatrné, téměř tiché. Každý pohyb byl promyšlený, každé nadechnutí mělké. A hlavně jsme se nechtěli udeřit hlavou o nízký strop nebo sklouznout na hliněné zemi.

A to jsme šli jen asi sto metrů. Jen turistický úsek, bezpečný, upravený. Představa, že tady někdo skutečně žil celé týdny, že tudy v noci tiše procházeli s municí, nosili zraněné nebo připravovali přepad, byla najednou daleko reálnější a zároveň absurdnější. Tohle nebylo jen úkrytové místo. Byla to stísněná střeva války, která pohlcovala světlo, čas i nervy.

Prostor tě svírá, tělo bolí, mysl protestuje. Nechceš tam být. A přitom nechceš ven dřív než ostatní, protože i tohle je součást pochopení. Když jsme se konečně vyškrábali zpět na povrch opět do zelené džungle plné zvuků, slunce a vzduchu, byla to úleva, možná i větší, než jsme čekali. Země nás na chvíli pustila, ale tu chvíli si budeme pamatovat ještě dlouho.

Nedaleko jsme viděli také makety pastí. Byly to různé typy důmyslných „welcome“ překvapení, které Viet Cong připravoval pro nepřítele. Šlapací pasti s bambusovými hroty, kolébkové pasti, pasti s otočnými háky, výbušné plechovky. Všechny vypadaly jednoduše a přitom hrůzostrašně účinně. Bylo až znepokojivé si uvědomit, jak efektivně se dá bojovat i bez moderní techniky, když má člověk dost trpělivosti, znalostí terénu a vůle přežít.

Pamatuji si, jak jsem se nakonec nasoukal do jedné z úzkých stojících skrýší o kousek dál v pralese. Byla to vlastně další past na vetřelce, nicméně velikostně uzpůsobena subtilním Vietnamcům. Díra v zemi o rozměrech jednoho dřepícího Vietnamce vyhrabaná z hlíny a překrytá dřevěnou destičkou pokrytou hlínou a suchými listy, takže zvenku nebylo nic vidět.

V tom tichu a tmě, obklopen hlínou a shnilými listy, jsem si uvědomil, jak nesmírně dlouho a s jakou mučivou trpělivostí tam dole museli čekat na nepřítele. Stačilo si však stoupnout a ticho by okamžitě roztrhaly výstřely, které by rozsévaly smrt. Zvuky výstřelů z kalašnikovů či hlubší rány z M16 však opravdu byly z dálky slyšet. Kousek odtud se totiž nachází střelnice.

Na závěr naší návštěvy nám nabídli jednoduchou ochutnávku vařené maniokové hlízy, známou jako tapioka. Podávali ji jen tak, bez soli, bez přílohy, bez okolků. Na pohled nenápadná, připomínala rozvařený brambor, ale hned po prvním soustu bylo jasné, že tohle není žádná pochoutka. Měla sladko-dřevnatou chuť, suchou strukturu a lehce lepkavý dojezd. Nedala se ani pořádně rozkousat, spíš se musela rozmělnit v ústech. Vojáci v tomto komplexu ji nejedli, protože chtěli, jedli ji, protože jim nic jiného nezbylo. My si po dvou soustech dali vodu a šli raději dál. Oni tehdy neměli kam.

Stáli jsme na kraji areálu a dívali se zpátky do džungle. Byl to zvláštní pocit – jako by v sobě to místo mělo otisk něčeho dávného, bolestivého a zároveň obdivuhodného. Jenže ten obdiv se mísil s tíhou. Válka tu nezanechala jen díry v zemi, ale i díry v lidských životech. A přestože jsou dnes neviditelné, pořád bolí.

Ti lidé nežili v tunelech z hrdinství, nechtěli tam být. Byli k tomu dotlačeni režimem, válkou, ideologií. Komunistické vedení v čele s Ho Či Minem rozhodlo, že právě tudy vede cesta k vítězství. Ale vítězství to bylo vykoupené utrpením těch dole v zemi, bez světla, bez čerstvého vzduchu, s neustálým strachem z plynového útoku, zaplavení nebo kolapsu stropu. V tunelu nejsi voják, jsi krysa. A přesto jsi tam den za dnem, protože ti jinou možnost nikdo nedal.

Cestou zpět k autu jsme byli tišší než obvykle. Člověk si z takového místa neodnáší jen fotky a videozáznamy, ale odnese si v sobě i kus historie a možná i trochu zloby, protože čím víc si uvědomujete, co všechno ti lidé museli snášet, aby přežili, tím víc vás pálí otázka: Opravdu to všechno bylo nutné? Kvůli ideálu? Kvůli slibu rovnosti, který se nakonec stejně proměnil v další formu útlaku? A najednou si uvědomíte, jak malicherné jsou vaše vlastní problémy. A jak neocenitelná je možnost jít spát s pocitem, že nad hlavou nemáte hlínu a nad sebou někoho, kdo rozhoduje o vašem životě, aniž by se vás kdy na cokoliv zeptal.

Když jsme se vyškrábali zpět do dodávky, byli jsme zpocení, unavení, ale i zvláštně vděční. Náš provizorní průvodce znovu zkontroloval, jestli jsou všichni na svých místech, a vyrazili jsme zpět směrem k Saigonu. Klimatizace hučela, někteří spolucestující usnuli, jiní jen celou hodinu cesty mlčky zírali z okna.

Dodávka nás nakonec vysadila u velkého kruhového objezdu nedaleko centra Saigonu. Loučení s průvodcem bylo rychlé, žádné podání ruky, žádné foto na památku. On jen mávnul, my kývli hlavou. Popadli jsme batohy a v pár vteřinách jsme stáli na chodníku připraveni na další dobrodružství.

Zdroj: autorský text