Konec světa na Kanárských ostrovech: Kouzlo drsné pláže Cofete z našich hlav jen tak nedostaneme

Když jsme s rodinou plánovali dovolenou na Fuerteventuře, bylo nám jasné, že nechceme jen ležet na pláži a chytat bronz. Toužili jsme poznat ostrov do hloubky, zažít něco nevšedního, na co budeme dlouho vzpomínat, a co zůstane v paměti i našim dětem. A právě takové dobrodružství nám nabídla cesta na poloostrov Jandía k tajuplné pláži Cofete.

Naše cesta začala v Corraleju – přístavním živém městečku obklopeném písečnými dunami. Vyrazili jsme brzy ráno, abychom stihli co nejvíc a zároveň se vyhnuli největšímu horku. Silnice FV-2 nás vedla podél východního pobřeží ostrova. Čekalo nás asi 130 kilometrů, které jsme zvládli za něco málo přes dvě hodiny. Za sebou jsme nechávali hlavní město Puerto del Rosario i další městečka a vesnice a postupně se ponořovali hlouběji do vnitrozemí, kde krajina získávala svůj charakteristický až téměř měsíční ráz.

Míjeli jsme osamocené farmy, skromné vesničky s bílými domky rozesetými v kamenitém terénu a často bez známky života. Jen sem tam se na horizontu mihla koza nebo několik palem krčících se v závětří. Silnice se vlnila krajinou, kterou obklopovaly suché, zvětralé kopce různých odstínů. Od světle pískových přes rezavé až po tmavě sopečné. Ranní paprsky slunce vytahovaly z barev maximum.

Když jsme dorazili na poloostrov Jandía, kopcovitý terén na chvíli ustoupil otevřené krajině. Před námi se na obzoru vynořilo město Morro Jable, za nímž se znovu zvedají hory včetně majestátního Pico de la Zarza, nejvyššího vrcholu ostrova. Už při příjezdu do města bylo zřejmé, že jsme dorazili do jednoho z hlavních turistických center ostrova. Město působilo živě a upraveně a bylo lemované moderními hotelovými komplexy, kavárnami, restauracemi i obchody se suvenýry. Promenáda se táhla podél dlouhé, zlatavé pláže, kde se už koupali lidé, sportovali či jen tak odpočívali s ranní kávou ve stínu slunečníků.

Až za Morro Jable se začínala krajina postupně měnit. Jakmile jsme minuli poslední hotely, asfaltová silnice se proměnila v prašnou cestu, která mířila do stále pustší a drsnější krajiny. Právě tam, za hranicí města, jsme začali cítit, že civilizace pomalu ustupuje a před námi se otevírá jiný svět: odlehlý, nehostinný, ale o to víc fascinující. Tato cesta je zážitkem sama o sobě. A když minete odbočku na nejjižnější maják Faro de Jandía a pokračujete vzhůru k horizontu, přidá se k zážitkům ještě spousta prudkých zatáček. Všechny tyto „radosti“ vás čekají po dobu zhruba 19 kilometrů, které jsme absolvovali za více než hodinu opatrné jízdy. Pokud se rozhodnete pro výlet na Cofete, doporučuji vůz s vyšším podvozkem nebo rovnou 4×4. Námi vypůjčené vozidlo to zvládlo, ale nervy to byly.

Cesta vzhůru se vine skrz divoké a nehostinné pohoří Jandía, které jako by vyrůstalo přímo z hlubin Atlantiku. Silnice se chvílemi mění v drsný test trpělivosti, odvahy i řidičských schopností. Serpentiny se vrství jedna na druhou jako hadí smyčky. Když auto míjí příkré srázy bez svodidel, přichází nevyhnutelná otázka: „Stojí to za to?“ Ale pak se to stane – za jednou z ostrých zatáček se náhle rozevře Mirador de Cofete. A právě tady, ve výšce téměř 400 metrů nad mořem, se zastaví čas. Před vámi se otevře výjev, jaký byste čekali spíš v Patagonii nebo na zcela jiné planetě: nekonečná pláž Cofete, šlehaná větrem, zaříznutá mezi mořem a horami, bez známky civilizace. Jen moře, písek a čára horizontu, kde se oceán setkává s oblohou.

Následuje prudký a klikatý sjezd, jako by vás hora naposledy zkoušela, jestli si vůbec zasloužíte sestoupit dolů do světa tajemství jménem Cofete. Tato vesnička je spíš jen sídlo pro pár lidí, kteří se rozhodli zůstat i tam, odkud ostatní už dávno odešli. Žádné obchody, žádné ulice, žádná infrastruktura. Jen jednoduché domy z betonu nebo kamene, sem tam pes, křik racka a pár zaparkovaných džípů, jejichž barvu už dávno spolkl prach.

Lidé, kteří tu žijí většinou jen sezónně, jsou skromní, uzavření, ale i přesto přátelští. Nabídnou vám vodu, úsměv nebo pár slov o tom, jak tady moc fouká vítr. Ve vesničce někdy funguje malý bar s restaurací jménem Kiosko Cofete, kde vám uvaří rybu nebo kávu. Sedět tam a dívat se na oceán, který se tříští o nekonečnou pláž, je zážitek sám o sobě. Všechno tu působí syrově a opravdově.

Kousek od vesnice se cesty dělí a jedna z nich vede vzhůru směrem k úpatí hor. Tam se mezi pichlavými keři a kameny noří silueta, která se do té krajiny vůbec nehodí. Casa Winter. Opuštěná, strohá budova stojící osamoceně mezi kopci, jako by byla na svém místě omylem. Anebo záměrně přesně tam, kde ji jen tak někdo nenajde.

Na první pohled je to jen další starý dům s omšelou fasádou, ale když se k němu člověk přiblíží, začne cítit zvláštní napětí. Ticho je tu hlubší než jinde a vítr, který se v horách jinak prohání bez překážek, se tady najednou ztiší. Zděný dům byl postavený ve čtyřicátých letech minulého století a za tu dobu se kolem něj nahromadilo tolik legend, že by stačily na samostatný román.

Vila byla postavena německým inženýrem Gustavem Winterem, údajně jako rekreační dům nebo farma. Aspoň tak zní oficiální verze. Jenže místní obyvatelé o tom pochybují. Podle mnohých je Casa Winter pozůstatkem tajné základny, kterou si Němci během druhé světové války vybudovali jako útočiště pro případ porážky. Podle jedné z nejznámějších teorií zde měla fungovat skrytá základna pro německé ponorky a tajné tunely vedoucí k moři, kam mohli po válce utéct nacističtí důstojníci z Jižní Ameriky nebo Evropy.

Když se s průvodcem dostanete dovnitř, začne na vás dýchat zvláštní atmosféra. Vstupní haly, chladné zdi, místnosti bez výzdoby, některé dveře vedou do sklepů, jiné jsou zazděné... Všechno je syrové, téměř až sterilní. Ale občas zůstanete stát u drobného detailu, jako je starý vypínač, železná mříž nebo cedule v němčině. Není těžké si představit, že se tu kdysi dělo něco, co mělo zůstat navždy skryto.

Ať už byly účely stavby jakékoli, tajemství přetrvalo. Španělská vláda se o objekt dlouho nezajímala, a přestože dnes vila částečně slouží jako malé muzeum s výstavou fotografií a dokumentů, mnohé místnosti zůstávají uzavřené. Průvodci odpovídají na otázky úsměvem, nic nepotvrzují, ani nic nepopírají, jen vyprávějí příběhy, přičemž se jim v koutcích úst občas mihne výraz, jako by věděli víc, než říkají. V okolí vily jsou dodnes patrné zbytky zpevněných cest, letiště, staré základy dalších budov a podivné výklenky vyhloubené do skály.

Kousek od Casa Winter, směrem zpět k moři, leží místo, které většina návštěvníků mine bez povšimnutí. Je oplocené nízkou kamennou zdí a ve zdejší krajině je téměř skryté. Hřbitov Cofete je malý, zanedbaný, zčásti zavátý pískem, s jednoduchými dřevěnými a kovovými kříži, z nichž některé už povalil čas. Ale přesto působí nečekaně silně. Zde totiž končí životy těch, kdo kdysi žili nebo ztroskotali na této části ostrova. Nejsou tu žádné mramory ani sochy, jen pár nápisů s vybledlými daty, některé hroby jsou bez označení.

A pak je tu ona. Pláž, která se navždy zapíše do paměti. Více než 12 kilometrů pustého pobřeží, které se táhne od úpatí hor až do ztracena. Tady nejsou slunečníky, lehátka ani davy turistů. Pokud potkáte za hodinu třicet lidí, je to zázrak. Jde o pláž, kde příroda mluví hlasitěji než člověk.

Písek je zde hrubší, zlatohnědý, místy černý od sopečných hornin a společnost mu dělá tyrkysová, ale většinu času velmi neklidná voda. Vlny jsou obrovské a neustálý příboj hučí bez ustání. Není to pláž ideální na koupání. Proudy jsou silné, zrádné, a už několikrát si vyžádaly životy neopatrných návštěvníků.

Na první pohled může okolí Cofete působit pustě, suše a téměř bez života. Když však zpomalíte krok, zjistíte, že příroda tu není mrtvá, je jen skrytá a skromná. A právě v tom spočívá její kouzlo. Flóra je přizpůsobená extrémním podmínkám: ostrému slunci, minimálním srážkám a silnému větru. Nejčastějšími obyvateli jsou ještěrky a gekoni a při troše štěstí můžete zahlédnout i divoké kozorožce nebo toulavé kozy, které se pohybují i v těch nejhůře přístupných místech.

Pláž Cofete a její okolí je navíc významnou hnízdní lokalitou mořských želv, zejména želvy karetové (Caretta caretta), které se sem v minulosti vracely klást vejce – a díky dnešním ochranářským programům se tato tradice postupně obnovuje.

A pak jsou tu lidé, kteří přijeli a rozhodli se zůstat. Možná na pár dní, možná na neurčito. Karavanisté, nomádi, svobodní cestovatelé, kteří v Cofete našli útočiště před ruchem světa. Na okraji pláže nebo poblíž vesničky jsme zahlédli starší dodávky, obytné vozy i přestavěné teréňáky zaparkované ve stínu skal nebo na písčitých plošinách. Žijí jednoduše, vaří na plynu, večer sedí u svíčky a hledí do ohně nebo na nekonečné moře.

Někteří sem přijíždějí každoročně, jiní žijí na cestě naplno – putují z ostrova na ostrov, hledají klid či prostor pro spojení s přírodou. Někdo jim říká hippies, jiní dobrodruzi. Ve skutečnosti jsou to lidé, kteří objevili, že štěstí může být v jednoduchosti. A když mi před odjezdem karavanista s vlajícími závěsy a úsměvem zamával: „Hola, amigo!“, uvědomil jsem si, že být na cestě může znamenat být zároveň také doma.

Po několika hodinách ticha, slaného vzduchu a naprostého klidu jsme se vydali na zpáteční cestu. Ačkoliv byla opět náročná, měli jsme pocit, jako bychom se vraceli z jiné planety. Cofete v nás zanechala hluboký dojem – nejen svou surovou přírodní krásou, ale i atmosférou tajemna a odlehlosti, jakou už dnes člověk zažije opravdu málokde. Děti si dosyta užily písku a divokých vln, nadšeně běhaly po pláži, stavěly hrady a nechávaly se šplíchat oceánem. Jejich smích a radost se krásně prolínaly s tou zvláštní, tichou majestátností místa. Cofete se nám navždy vryla do paměti.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text