Asia Express na vlastní kůži: Oslavy laoského Nového roku v podobě vodních bitev jsou velký zážitek

Do Vang Vieng jsme tehdy dorazili ve chvíli, kdy už vzduch vibroval něčím, co se nedalo úplně popsat. Nebyl to jen hluk, nebyla to jen hudba, bylo to napětí. Takové to tiché, neviditelné očekávání, že se každou chvíli něco stane.

Dnes, když na TV Prima běží Asia Express a soutěžící se honí po jihovýchodní Asii, si na ten moment často vzpomenu. Protože přesně tohle jsme tehdy zažili taky, jen bez kamer, bez pravidel a bez jistoty, že všechno dobře dopadne.

A my tři kamarádi s batohy na zádech, prachem na obličeji a únavou z cesty zapsanou hluboko v těle jsme do toho vstoupili úplně nepřipravení, protože každé město je jiné a má tak trochu svá pravidla. Vang Vieng obzvlášť.

Poslední kilometry cesty do Vang Vieng byly samy o sobě malým dobrodružstvím. Silnice se kroutila mezi ostrými kopci, mizela v prachu a znovu se objevovala někde za horizontem. Autobus, ve kterém jsme seděli, už dávno přestal být dopravním prostředkem a stal se spíš testem odolnosti. Byla to kombinace horka, hluku, nekonečného poskakování a střídavé bolesti kolenou nacpaných do úzkého prostoru mezi sedačkami před vámi. Holt je průměrný Laosan o dost menší než průměrný Čech.

Když jsme vystoupili, byli jsme zpomalení. Ačkoliv tělo už bylo na místě, mozek ještě nedorazil. Přímo před námi se rozprostřela široká betonová plocha bývalého letiště, dnes už spíš zvláštní relikt minulosti než funkční prostor. Prázdná ranvej se táhla krajinou jako jizva, obklopená dramatickými vápencovými horami, které působily téměř nereálně.

Místo, kde kdysi přistávala letadla během války, dnes sloužilo jako improvizované hřiště, místo pro jízdu na motorkách, občasné balónové starty a hlavně jako vstupní brána do města. Prach se zvedal pod koly projíždějících aut plných lidí a v dálce se líně vznášel horkovzdušný balón. My to vše sledovali, aniž bychom tušili, že za pár minut budeme stát uprostřed jedné z nejdivočejších oslav, jaké jsme kdy zažili.

Procházíme přes runway a sledujeme pár lidí stojících u navazující silnice. Děti s plastovými pistolkami se smály až podezřele radostně. Vyměnili jsme si pohledy a už jsme tušili, co asi nastane. Ale nečekali jsme to tak rychle. Pak přišel první zásah - proud vody nás trefil docela nečekaně. Přímý zásah doprostřed obličeje. Žádné varování, žádný náznak. Prostě rána od skupiny schované naproti za elektrostanicí. O té jsme nevěděli. A další zásah, tentokrát kýblem plným vody od dalšího člena této skupiny.

Vteřinu předtím jsme byli unavení cestovatelé a najednou jsme stáli uprostřed ulice promočení na kost, s batohy nasáklými vodou a výrazem, který musel být k nezaplacení. Vzápětí se místem rozlehl smích. Od nás i od dětí. Bylo teplo, teploměr ukazoval 36 stupňů a byl to zkrátka způsob oslavy nového roku, tak proč to nebrat s nadhledem. Bylo nám jasné, že Bun Pij Mai – oslavy laoského Nového roku jsou v plném proudu a tohle byl jen začátek.

Oslavy, které trvají několik dní a během kterých se nejen celé město, ale téměř celá země promění v jednu velkou vodní bitvu. Jenže slovo „bitva“ je možná až moc slabé. Tohle byl totální chaos, který má svůj hluboký smysl, historii a řád, i když to na první pohled vypadá úplně opačně. Ulice přestaly fungovat jako ulice. Staly se arénou. Každý měl nějakou „zbraň“ – kýbl, hadici, vodní pistoli, někdy i celé barely vody připravené u krajnice. Pickupy projížděly městem s nádržemi vody na korbě a lidé z nich kropili všechno kolem. Jenže za tím vším je mnohem víc než jen bezhlavé cákání.

Bun Pij Mai je tradiční laoský Nový rok, který se slaví obvykle v polovině dubna, tedy v nejteplejším období roku. A právě voda je jeho hlavním symbolem. Nejde jen o zábavu, voda znamená očistu, smývá smůlu, neštěstí a vše staré z uplynulého roku, aby mohl přijít nový začátek. A tenhle princip se neodehrává jen v ulicích. Ráno, ještě než se města promění v divoké bojiště, probíhají klidnější, téměř posvátné rituály. Lidé chodí do chrámů, kde jemně polévají sochy Buddhy vodou často provoněnou květy. Je to tichý, pomalý moment, který je v ostrém kontrastu s tím, co se děje venku o pár hodin později.

Doma se mezitím uklízí, a to nejen tak ledabyle. Vymývá se všechno – podlahy, nábytek, dvory... Staré věci se vyhazují, nové přicházejí. Je to fyzická i symbolická očista prostoru, ve kterém člověk žije. Turista, místní, dítě, starý člověk – všichni jsou si rovni. A ano, dokonce i policisté. Říká se, a my jsme to na vlastní oči viděli, že během těchto dní mají lidé jakousi nepsanou výjimku. I onen policista stojící na křižovatce skončí dřív nebo později stejně promočený jako kdokoliv jiný a často se tomu ani nebrání.

Hierarchie, pravidla, běžný řád společnosti, to všechno se na pár dní rozvolní. Nezmizí úplně, ale ztratí svou přísnost. Lidé si dovolí víc, smějí se víc, žijí víc přítomností. Je to řízený, sdílený, kulturně zakořeněný výbuch radosti, očisty a nových začátků. Stav, kdy se minulost symbolicky smyje proudem vody a budoucnost začne s čistým štítem. A vy stojíte uprostřed toho všeho, promočení, unavení, ale naprosto fascinovaní a dochází vám, že tohle není jen festival, tohle je Laos ve své nejživější podobě.

Byli jsme už dost promočení a voda nám trochu ztěžovala chůzi. Kraťasy se lepily na nohy a při každém kroku o sebe nepříjemně dřely. Ne že by nám další voda vadila, to už bylo v tu chvíli jedno, ale chtěli jsme se dostat do guesthousu, shodit batoh, převléct se do rychleschnoucího oblečení a pak se vrátit zpátky do ulic naplno nasát tu atmosféru. Zkusili jsme proto projít dál bez povšimnutí. Ale to byla chyba. Splynout mezi skupinami laoských teenagerů nebylo vůbec jednoduché.

Po deseti metrech jsme byli zasaženi ze všech stran. Zleva hadice, zprava kýbl, zezadu přesná střela z pistole. Někdo nás dokonce polil tak důkladně, že jsem měl pocit, že mi voda protekla i skrz myšlenky. A pak jsme se začali opět nahlas smát. Ten den se začal rozpadat na jednotlivé scény, které si pamatuju dodnes. Malá holčička, která sotva unesla kýbl, ale její odhodlání bylo silnější, starší žena, která seděla u domu a s klidem zenového mistra polévala každého, kdo prošel kolem malou miskou, ze které si běžně vychutnává národní jídlo khao soi či skupina německých turistů, kteří se snažili utéct, ale skončili stejně promočení jako my.

Když dnes sleduju zmíněný Asia Express, vidím soutěžící, jak řeší stres, improvizují, domlouvají se s místními a zvládají situace, které se nedají naplánovat a říkám si u toho „ano, přesně takhle nějak to vypadá“. Jenže zároveň vím, že realita je ještě o kus intenzivnější. Nám totiž tehdy nešlo o hru, nešlo o žádný amulet ani o výhru. Naším jediným cílem bylo dostat se přes ten vodní chaos do guesthousu, shodit batohy a na chvíli se nadechnout. Nikdo nám neřekl pravidla, nikdo nás nezastavil, nikdo neřekl „stop“. Jste v tom sami, a právě to ve mně zanechalo ten nezapomenutelný pocit.

Odpoledne se pomalu přelilo do večera a město začalo měnit rytmus. Slunce klesalo za ostré vápencové štíty a světlo najednou změklo. Všechno dostalo zlatavý nádech, voda, prach ve vzduchu i siluety lidí, kteří stále ještě tančili v ulicích. Hudba zesílila, ale už nepůsobila chaoticky. Spíš jako kulisa k něčemu hlubšímu. Už suší jsme došli k řece Nam Song. Ta si tekla svým vlastním tempem, úplně lhostejná k tomu všemu kolem. Klidná hladina odrážela poslední paprsky slunce a v dálce se nad ní vznášely horkovzdušné balóny.

Podél břehu se táhly typické laoské restaurace. Jednoduché dřevěné konstrukce na kůlech, otevřené do všech stran, s výhledem přímo na řeku a hory. Plastové židle, nízké stolky, občas houpací sítě nebo bambusová lehátka, na kterých se dalo pololežet a jen tak pozorovat svět. Sedli jsme si a objednali si rýži s něčím na způsob grilovaného masa, které se točilo snad u každého stánku a studené Beer Lao. Orosené, přesně takové, jaké si po takovém dni zasloužíte. Jak říká náš doktor: Pijte pivo, to je převařené a z toho vám špatně nebude. Držíme se toho a má pravdu.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text