Playa del Carmen, nebo Puerto Morelos? Dvě tváře mexického Karibiku, které dělí jen pár kilometrů

Na posledních pár dní naší velké cesty po Střední Americe přejíždíme v podvečer autobusem z Cobá na pobřeží Karibského moře. Potřebujeme si trochu odpočinout, důkladně se umýt a také vyspat na neproležených matracích s gekony a pavouky visícími nad námi.

Ve vzduchu často místo voňavých stromů a solí nasyceného moře zaváněla spíše zatuchlina a všudypřítomný prach. Takového ubytování jsme si užili už dost během našeho nízkonákladového spaní v centrálním Mexiku v předchozích týdnech. Teď jsme byli rozhodnuti, že si polepšíme.

Autobus jel tiše a klimatizace foukala jako vždy naplno. Míjeli jsme námi první navštívené město Tulum, a pak autobus zamířil podél pobřeží na sever. Celý vůz se tak příjemně houpal, že jsme za těch šedesát kilometrů ještě na chvilku usnuli únavou.

Pokud plánujete cestu na mexické pobřeží Karibiku, pravděpodobně narazíte na dvě jména, a to Playa del Carmen a Puerto Morelos. Ačkoliv jsou od sebe vzdálené jen pár desítek kilometrů, jejich atmosféra je jako den a noc. Během naší cesty jsme navštívili obě místa a tady je naše zkušenost.

Playa del Carmen bylo první z těchto měst. Přivítalo nás po setmění. Akorát jsme se probouzeli ze spánku, když sebou autobus trhnul a zajížděl ke své zastávce na hlavním nádraží. Vystupujeme a jako vždy dostaneme ránu horkým a vlhkým vzduchem, jen co opustíme autobus. Vyzvedneme si batohy a hned míříme k hlavní ulici nedaleko pláže, kde máme v plánu hledat ubytování.

Město Playa del Carmen rozhodně není poklidné městečko. Rušné ulice, hudba z každého rohu, bary, restaurace, obchody. Tohle letovisko žije ve dne i v noci. My jsme si to hned uvědomili, když jsme dorazili na hlavní pěší zónu Quinta Avenida, která je skutečně plná života. Můžete tu ochutnat mexické speciality, nakoupit suvenýry nebo se nechat unést pouličním uměním. Můžete tu ale také samozřejmě tančit nebo zalézt do spousty barů a restaurací.

Playa je oblíbená mezi mladými cestovateli, digitálními nomády i rodinami. Nabízí širokou škálu ubytování od levných hostelů po luxusní resorty. A pokud máte rádi dobrodružství, určitě navštivte některý ze zábavních parků jako Xcaret nebo Xplor, nebo si udělejte výlet na ostrov Cozumel.

My obtěžkáni batohy procházíme davem lidí, který se místy line jako proud řeky. Těžko se člověk v davu prosazuje, když se chce podívat na druhou stranu, kde proudí dav opačně. Snědli jsme si pár tacos, co se prodávaly ve stánku na naší straně ulice a zahnuli jsme do úzkého průchodu, kam ukazoval oprýskaný ukazatel s nápisem „habitaciónes“. Nějaký pokoj jsme už vážně potřebovali. Chtěli jsme ze sebe už konečně sundat ty batohy a osprchovat ze sebe všechen ten pot a prach, který jsme za ten dlouhý den nasbírali.

Je pravda, že jsme si vysnili luxusnější ubytování. Když už jsme tam ale byli a měli náhodou volný pokoj, nic jiného se nám už hledat nechtělo. Večer jsme se opět vydali na promenádu, obhlíželi bohatou nabídku stánků a zbytek večera odpočívali na terase s karibským pivem značek XX a Sol, vždy s vloženou limetkou v hrdle lahve tak, jak se to pije v Mexiku.

Ráno vstáváme před sedmou hodinou, abychom si ještě prošli ranní město. V zavřených krámcích, jsme nic k jídlu nesehnali, ale zásoba sušenek z předchozích dnů ještě nebyla vyčerpaná. Procházíme se prázdnými ulicemi a chroupeme jednu sušenku po druhé.

Včerejší promenáda, přeplněná turisty, prodejci a decibely hudby, se přes noc změnila v poloprázdnou kulisu uklízečů a ranních běžců. Člověk by řekl, že tu má konečně klid. Až do chvíle, kdy narazíte na zamračeného chlapa s pytlem řas na rameni. Nevrle se na nás podíval a zakřičel něco jako „zatracení Američani“. Došlo nám to až po chvíli. Takovou urážku jsme si nechtěli nechat líbit, jenže naše španělština končí u frází jako „una habitación para cinco personas" nebo „cuánto cuesta”. Mávli jsme tedy rukou a pokračovali k pláži.

Na pláži jsme se posadili do bělostného písku a snažili se několik minut nasávat romantickou atmosféru šumícího Karibiku. Bohužel romantika dostává jiný rozměr, když vám za zády rachotí traktor na odvoz chaluh. No nic, i tak to mělo své kouzlo, a hlavně sluníčko už začínalo pálit, takže jsme rychle pochopili, že je nejvyšší čas vrátit se pro batohy.

Jakmile jsme se dostali zpět k našemu apartmánu, vrhli se na nás prodejci z okolních krámků. A byli tak otravní, že by dokázali prodat i ledničku do iglú. My jen chtěli vrátit klíče od pokoje, ale skončili jsme v jejich obchodě, kde jsme si po tvrdém a nelítostném boji vymohli odchod z obchodu alespoň zakoupením místní mexické vlajky. Ven jsem vyšel vítězně, vlajka v ruce, úsměv od ucha k uchu, a hlavně rychle pryč od těch otrapů.

Opět obtěžkáni batohy odcházíme na autobusové nádraží. V ruce s bagetou a limonádou kupujeme jízdenky do Puerto Morelos. Čekárna se rychle plnila a my měli co dělat, abychom si udrželi alespoň decimetr čtvereční místa. Když přijel arkticky vychlazený autobus, skoro jsme se báli nastoupit. Člověk si v tom vedru rychle zvykne na 34 stupňů, ale klimatizace nastavená na teplotu mrazáku vám dá zabrat.

Řidič se k Puerto Morelos moc nehrnul, půl hodiny se šoural po městě a pak konečně vyrazil mimo civilizaci. Dlouho mimo ni ale nejel. Mysleli jsme si, že vystoupíme v centru města a najdeme si ubytování jako v Playe, ale zdání klame. Vysadil nás přímo u hlavní silnice. A ukázal na cestu vedoucí kamsi mezi keři a stromy směrem k moři. Žádná chodníková pohádka, jen prach, auta a billboard na krokodýlí zoo. Ať žije dobrodružství!

Zastávka totiž byla jen u hlavní silnice v městečku Joaquín Zetina Gasca. Sice jsme se časem dozvěděli, že je součástí letoviska Puerto Morelos, ale není s ním přímo propojená.

Vstupujeme do areálu místní zoo, která je hned vedle této zastávky s vidinou občerstvení před nudnou cestou v pálícím slunci. Paní nám však nabízela jen nanuky a sušenky. Snažila se nám i vnutit místo jídla zážitek: „Můžete si pohladit krokodýla, dát si hada kolem krku, nebo si nechat běhat pavouky po ruce!“ Přiznám se, že v tu chvíli jsem byl ochotný pohladit i anakondu, kdyby mi k tomu dala pořádnou tortillu.

No nic, kupujeme si alespoň vodu a vydáváme se na tříkilometrovou polední cestu s dvacetikilovými batohy. Každý krok s batohem na zádech byl jako malý osobní trest. Naštěstí po necelé hodině skončil a my jsme došli k hotelu, který se nám moc líbil. Bohužel nás tam rychle odmítli z důvodu plné kapacity.

Neochotně jsme se vydali dál, unavení, hladoví a lehce otrávení. A právě když jsme začínali pochybovat, že tahle část cesty má vůbec smysl, objevil se v dálce stánek s hamburgery jako fata morgana uprostřed karibského prachu. A právě tam přišel první záblesk lidskosti. Paní kuchařka si mě prohlédla a zřejmě usoudila, že vypadám, jako by mi zbývalo posledních pár minut života. Bez váhání mi přihodila druhý hamburger navíc, prý abych se pořádně najedl. Zdarma. Bez otázek. Tomu říkám karibská pohostinnost v praxi. V tu chvíli mi bylo jedno, že neumím španělsky víc než pár frází. Úplně stačilo „Muchas gracias“.

Když jsme se konečně dostali do centra Puerto Morelos, všechno najednou působilo jako jiný svět. Ticho, žádné davy, jen šumění moře. Jako byste po bouřlivé diskotéce z Playa dorazili rovnou do zenové zahrady. Město si zachovalo atmosféru tradiční rybářské vesnice. Žádné obří semafory, žádné výškové budovy, jen barevné domky, palmy a pohodový rytmus života.

Hlavní atrakcí je ikonický nakloněný maják, který přežil několik hurikánů a stal se symbolem odolnosti města. Stojí tu trochu šikmo, ale hrdě, podobně jako my po třech týdnech na cestě. Konečně jsme našli hotýlek, který nás zachránil. Mezonetový pokoj, voňavé postele, rychlá wi-fi a televize se spoustou fotbalových kanálů. No prostě malý luxus po dnech na cestách.

Navečer jsme vyrazili na procházku. Slunce se pomalu sklánělo k obzoru. Jeho zlatavé paprsky se odrážely od klidné hladiny moře a barvily nebe do odstínů oranžové, růžové a fialové. Vzduch voněl slaně, jemný vánek si pohrával s listy palem a přinášel s sebou šepot vln narážejících na pobřeží. Pláže byly nádherné, téměř liduprázdné, s jemným pískem, který se pod nohama měnil v samet. Každý krok zanechával dočasnou stopu, než ji moře jemně smylo. V dálce se třpytily mušle a drobné kamínky a jen sem tam jsme potkali jiného člověka.

Moře bylo průzračné, a tak čisté, že bylo vidět až na dno. Rybičky se mihotaly mezi kameny, občas se objevila medúza, která se ladně pohybovala vodou jako baletka. Vlny byly klidné, jen občas se zvedla větší, která s tichým šplouchnutím narazila na břeh. Pelikáni předváděli své letecké show přímo nad hladinou. Vznášeli se s neuvěřitelnou lehkostí, kroužili nad vodou, pak se náhle spustili střemhlav dolů a s precizností lovili ryby.

Puerto Morelos leží přímo u Mezoamerického bariérového útesu, který se táhne podél pobřeží jako podmořský zázrak. Tento druhý největší korálový systém na světě je jako živoucí kaleidoskop tisíce barev, tvarů a pohybů se mísí v nekonečné hře světla a života. Je to ráj pro šnorchlování a potápění. Korály se rozprostírají jako podmořské zahrady, plné života. Mezi nimi se proplétají hejna barevných ryb, elegantní rejnoci klouzají nad pískem a občas se mihne i mořská želva, která působí jako moudrý strážce tohoto ekosystému.

Přicházíme na náměstí Jardín Principal, kde jsme měli nečekaný kulturní bonus. Právě se zde konala dětská soutěž v tanci a zpěvu. Smích, hudba a rodinná atmosféra ovládla ten podvečer všechny přítomné včetně nás. Byla to nádhera. Tohle bylo Mexiko, které si člověk přeje vidět a které si i nejvíc zapamatuje.

S dobrou náladou, kterou jsme převzali od místních, a s chutí mexického piva na patře se pomalu odebíráme zpět na ubytování. Čeká nás poslední večer. Ten, kdy ještě musíme zabalit batohy na zítřejší přesun směrem k letišti v Cancúnu. Ráno nám totiž odjíždí autobus, a před dlouhým letem se dvěma přestupy se chceme v tomto klidném ubytování co nejlépe vyspat a nabrat síly. Vzduch voní tropickou nocí, město pomalu utichá a my si uvědomujeme, že tahle cesta se blíží ke konci. Ale zatím jsme tu a ještě naposledy si užíváme ten karibský klid.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text