Velké mexické dobrodružství: Mayské chrámy střeží indiánský šaman, vede k nim cesta banditů

Ukolíbáni dlouhou jízdou a opáleni přes sklo mikrobusu cestujeme z Guatemaly do Mexika. Na mapě jsme si vybrali nejkratší cestu, ale ve skutečnosti zase tak krátká nebude. Přecpanými městy se trmácíme už tři hodiny a po krátké zastávce v El Subín sjíždíme z asfaltové silnice. Čeká nás posledních 90 kilometrů na hranice. Po útrpné hrbolaté prašné silnici se průměrnou rychlostí 35 km/h blížíme k hraniční řece.

Ještě nejsme na samé hranici, avšak řidič mikrobusu náhle zastavuje. Otáčí se na nás a vyzývá nás opustit mikrobus. Nejprve přemýšlíme, co jsme provedli, ale pochopíme, když začne ukazovat na bílý domek na kraji silnice. Oprýskaný domek byl totiž sídlem hraniční kontroly. Cestou dovnitř míjíme pospávajícího úředníka odpočívajícího ve stínu z části uschlé palmy. Ve vstupní chodbě bylo příšerně dusno a jen sem tam byl cítit závan větráku, který ovíval pospávající úřednici za přepážkou odrbaného dřevěného stolu. Ne moc nadšeně zvedla bradu z podpírající dlaně a vyžádala si předložení cestovních pasů. Naštěstí bez jakýchkoliv okolků do nich dává razítka a my odcházíme zpět do čekajícího mikrobusu. Zdržení trvalo sice jen deset minut, ale i tak všichni spolucestující museli čekat. Překvapivě nebyli vůbec naštvaní, ba naopak se na nás usmívali.

Mikrobus se rozjel a my pokračovali ještě asi pět minut k vesničce Bethel a k hraniční řece Rio Usumacinta. Tady vystoupila většina lidí. Minibus se otočil a vyrazil kilometr zpět, kde odbočil na jinou prašnou cestu vedoucí k cílové vesničce La Técnica, jež leží jen o pár kilometrů proti proudu řeky dále.

Řeka je v těchto místech široká až dvě stě metrů a jinak než lodí se přes hranici nedostanete. Začali jsme tedy hledat přívoz. Slezli jsme opatrně po prudkém břehu až k řece a rozdělili se. Podařilo se nám oslovit několik rybářů, avšak žádný z nich loďku nevlastnil. Všechny loďky totiž patřily jedinému majiteli. Netrvalo dlouho a kudrnatý šéfík středního věku s rukama v bok dorazil ke korytu řeky a oznámil nám jeho asi desetinásobně přestřelenou cenu. S tou jsme se nehodlali smířit a museli dost svérázně vyjednávat, přestože všechny trumfy měl on. Asi po dvaceti minutách jsme si provokativně sedli do člunu a nehodlali ho opustit, dokud nesleví. Kupodivu to pomohlo a naše šest metrů dlouhá loďka s rákosovou stříškou se dala do pohybu. Patnáctiletý lodivod nastartoval motor, překonal sílu proudu řeky a my se rozjeli k mexickému břehu a vesnici Frontera Corozal.

Zastavili jsme na naplavené hlíně a vyházeli batohy. Rybáři přijeli terénními vozy až sem na samotný okraj řeky, aby si tu mohli pustit rádio, rozložit stoličku a pohodlně nachytat ryby k večeři. My jsme vystoupili a hledali celnici. Kdybychom se na mexickém území oficiálně nepřihlásili, měli bychom dost velký problém. Nikdo zde nehlídal a my ani nevěděli, kde se celnice nachází. Poradil nám až místní prodejce sušenek, který nás dovedl k malému dřevěnému domečku s nápisem „migración“, kde nám celník orazil pasy.

Zřejmě tudy do země moc lidí necestuje a je až s podivem, že tu celnice vůbec je. Sehnat kohokoliv, kdo nás odtud odveze, byl taky oříšek. Museli jsme uplatit místního prodavače, který nás svým autem dovezl alespoň do čtyřicet kilometrů vzdálené střediskové obce San Javier. Odkud nám ale pořád zbývalo třináct kilometrů do Bonampaku. Nechtělo se nám už čekat, a tak jsme se vydali podél silnice pěšky. Bylo teplo a batohy nás tížily, avšak nuda to rozhodně nebyla. Indiáni, na které tu narazíte úplně všude, tu nosí dlouhé černé vlasy a jsou oblečení do tradičních dlouhých košilí až na zem. Většinou chodí naboso, což jsme na tom rozpáleném asfaltu skutečně obdivovali. Podél cesty mají i několik skromných krámků, kde kolemjdoucím prodávají z chladících boxů studené nápoje a ze stojanů sušenky, chipsy a další teplu nepodléhající potraviny. Sušenky nám zahnaly hlad a osvěžující nápoje žízeň.

Po šesti kilometrech jsme došli ke vstupní bráně rezervace Bonampak. Těsně za ní stála i indiánská restaurace. Do historického areálu to bylo ale ještě dalších sedm kilometrů. Umírající vedrem jsme se zde občerstvili a na ten zbytek už přemluvili jednoho z indiánů v kožené bundě, aby nás tam odvezl. Stále uřícení jsme si sedli k němu do vozu, kde z klimatizace vanul mrazivý vítr, tak jak to snad umí jen v Mexiku.

Když jsme dorazili do cíle, koupili jsme si lístky a vstoupili do areálu Bonampak. Hned za rohem stálo několik typických krámků se suvenýry, dřevěnými soškami a spoustou různých přívěšků či náušnic. Nechyběly ani půlmetrové vyřezávané kusy dřeva s motivy z mayského života. Když jsme minuli poslední krámek, ocitli jsme se na pěšině uprostřed travnatého letiště. Kámen označující začátek komplexu byl však už v dohledu pod prvním stromem.

Pod tím stromem jsme se však zarazili. Nemohli jsme pochopit, že nás přivítal stejný malý indián v bílém županu, který nás okukoval v San Javier na křižovatce. Jakoby nějaké znamení o božím hlídání. Jak se tam mohl dostat, když jsme šli takový kus pěšky a pak ještě jeli dodávkou?

Pod nadživotní sochou posledního vůdce jsme se ho na to chtěli zeptat, ale vůbec jsme si nerozuměli. Kluk totiž uměl španělsky asi jen o trochu více než my. Zde se totiž stále mluví mayskými jazyky a ty my rozhodně neovládáme. Další rozhovory jsme tedy vzdali a vydali se směrem k nejvyšší stavbě komplexu Edificio I.

Centrum města, kam se teď přesouváme, tvoří skupina tří velkých architektonických komplexů. Nápisy v nadpraží stavby Edificio i malby uvnitř třech místností, stejně jako vyřezávané stély na Plaza Principal líčí život nejvěhlasnějšího panovníka jménem Yajaw Chan Muwaan a jeho syna. Tuto stavbu jsme si samozřejmě důkladně prohlédli a vylezli i na její nevyšší vrchol, odkud jsme měli rozhled do okolní nepropustné džungle. Areál ale sám o sobě veliký není a zvládnete si ho prohlédnout v klidu během jedné hodiny. Cestou zpět do San Javier jsme už odvoz sehnali a naše ušlapané nohy si tak mohly zaslouženě odpočinout.

Nikam už pochodovat nechceme, a tak poslušně čekáme na autobus jedoucí sto třicet kilometrů po nebezpečné trase do Palenque. Podle informací je tato cesta dokonce jednou z nejvíce přepadávaných silnic střední Ameriky. Místní banditi Zapatisté, neboli přívrženci Emiliana Zapaty, tu tímto způsobem bojují za samostatnost státu Chiapas. My jsme naštěstí po celou tu dobu na nic nebezpečného nenarazili. Naopak bylo vidět, že Mexiku na této oblasti záleží a během jízdy jsme potkali minimálně deset policejních checkpointů.

Do Palenque přijíždíme až se setměním. Mikrobus zastavuje na hliněném nádraží u zapáchající stoky. Po sehnání noclehu jsme si s tím zápachem moc nepomohli, jelikož v pokoji byly snad všechny kouty pokryté plísní.

Hlad už nás ale donutil neshánět nic jiného a vydat se na obhlídku města. Zapadli jsme hned do jedné z prvních hospůdek v otevřeném patře s živou hudbou. Burrita nám vcelku chutnala a po nasycení jsme se vydali prohlídnout místní krámky. Hodně z nich prodávalo ručně pletené hamaky. Tyto závěsné houpací sítě dostaly název od indiánů kmene Taíno – původních obyvatel Haiti a byly užívány především posádkami lodí. My sice nejsme námořníci, ale doma pod větví stromu si také rádi lehneme a odpočineme a vhodnější suvenýr jsme najít nemohli.

Brzy ráno vyrážíme sběrným taxíkem „collectivo“ na místní mayské rozvaliny z pátého století. Asi po půlhodinové cestě pralesem přijíždíme ke vstupní bráně. Koupili jsme lístky a pokračujeme po hliněné cestě plné tlustých kořenů mohutných mahagonů, cedrů a sapodil. Pak už se ale před námi objevil ranním sluníčkem osvícený krátce střižený trávník a impozantní Chrám nápisů. Ten sloužil zhruba od roku 675 jako pohřební památník mayského vládce Pakala. Chrám stojí na šestnáct metrů vysoké pyramidě a svůj název dostal podle druhého nejdelšího nápisu v mayštině na světě.

Na řadě byla prohlídka skvostného el Palacia. Palác tvoří několik propojených budov, prostranství a teras, postavených během několika generací. Tento komplex plný plastik a basreliéfů byl objeven v roce 1784, když průzkumníci viděli pouze hranolovou věž dominující obdélníkové hromadě hlíny zcela zarostlé hustou džunglí. Původně červenou budovu nyní zdobí úžasné schodiště, galerie, chodby, svatyně, latríny, parní lázně a zvláštní čtyři věže. Palác byl místem zábavy a hudebních a tanečních vystoupení, stejně jako obětí, jednání o důležitých nebo strategických manželstvích či rituálních praktikách. Komplex byl zároveň i rezidencí Palenqueských dynastií.

Přecházíme na druhou stranu řeky Rio Otolum, kde se před námi zjevila skupina chrámů Kříže. Jde o skupinu tří chrámů: Chrámu Kříže, Chrámu slunce a Chrámu Tepaného kříže. Tyto chrámy jsou také postaveny na vrcholcích menších pyramid a jsou ozdobeny tesanými reliéfy. Chrámy byly pojmenovány prvními objeviteli, kteří nalezli obrazy ve tvaru křížů, které však ve skutečnosti vyjadřují v mayské mytologii strom stvoření. Na všechny tři chrámy jsme mohli vystoupat po původních schodech.

Komplex je rozlehlý a navštívit se tu dá ještě spoustu jiných částí. S přehledem tu můžete strávit celý den. Kolem poledne jsme se museli smířit s masami návštěvníků, nebo překrásné místo opustit. Počkali jsme na collectivo pendlující mezi komplexem a městem a po chvilce se opět ocitli na nám dobře známém zapáchajícím autobusovém nádraží.

Zdroj: Pavel Chlum, Tripel.cz, autorský text