Horor na vlastní kůži. Hledání benzinky z filmu Hory mají oči se trochu zvrhlo

Když jsme plánovali naší další expedici – tentokrát do Maroka – původně nás lákaly hlavně hory Atlas a filmová studia v pouštním městě Ouarzazate, přezdívaném marocký Hollywood. Natáčel se tam nespočet světově proslulých filmů, od Gladiátora přes Lawrence z Arábie až po Hru o trůny či film Mumie. Jenže pak jsme narazili na jednu zajímavou poznámku v cestovatelském fóru – že právě kousek od Ouarzazate se natáčel i jeden zapomenutý, přesto kultovní horor. Průlomový svým způsobem, ale pořád s tím béčkovým šílenstvím, které vás buď odradí, nebo nepustí.

Byl to jeden z těch večerů, kdy jsem jen chtěl vypnout hlavu a pustit si něco na odreagování. Místo toho jsem zůstal přilepený k obrazovce. Sledoval jsem remake hororu Hory mají oči z roku 2006 a s každou scénou mi přibývaly otázky. Kde se tohle točilo? Opravdu existuje ta zchátralá čerpací stanice „Gas Haven“? A můžu to místo najít?

Zatímco na plátně řádili mutanti v rozpálené poušti, já už plánoval trasu. Zjistil jsem, že ačkoliv se děj filmu odehrává v americké poušti Nového Mexika, celý film se ve skutečnosti natáčel v marocké pustině nedaleko Ouarzazate. A ta legendární benzínka? Prý stále stojí. A tak se z jedné hororové noci stala výprava.

Vlastní kapitola mezi pískem, potem, filmem a tajemstvím. Nebylo těžké stejně zaujmout dva kamarády z naší cestovatelské skupiny. Naše výprava začala o pár měsíců později, brzy ráno, na letišti v Praze, kde jsme se všichni tři kamarádi, běžně žijící stovky kilometrů od sebe, sešli se společným cílem.

Let do Marrákeše byl klidný. Jak jsme přiletěli na africké pobřeží, krajina pod námi se změnila ze zelených polí a kopců na nekonečné plochy kamenité půdy a pískových odstínů. Při přistání nás udeřilo teplo a zvláštní vůně – směs koření, prachu a spalujícího slunce.

Marrákeš nás přivítal chaosem – ruch města, troubení, hemžení lidí a stánků s čajem, datlemi či kůží. Nezdrželi jsme se ale dlouho. Hned ráno vypůjčeným vozem míříme k vodopádům Uzúd a následně přes vysoké hory Atlas do pouštního města Ouarzazate.

Cesta přes Vysoký Atlas je zážitek sám o sobě. Hodiny jízdy trávíte v serpentinách, kde se silnice kroutí jako had a propasti pod námi působí až nebezpečně přitažlivě. Každou chvíli jsme zastavovali – ne kvůli únavě, ale protože výhledy nám vyrážely dech. Sníh na vrcholcích, oslíci u silnice, kamenné berberské vesnice jako v jiném čase, a mezi tím občas s úsměvem mávající děti.

K Ouarzazate přijíždíme až v noci a zmateni navigací nakonec trávíme noc u milého pana Mohameda, který nás pozval k sobě a pohostil bohatou večeří. Ráno s ním procházíme jeho zahradu a obdivujeme jeho pracovitost. Po výborné snídani skládající se z oliv, oleje, hummusu a doma pečeného chleba ho s velkým díky opouštíme a pokračujeme dál hledat Gas Haven. Místo, kde se realita s fikcí zamíchala natolik, že si už nikdo nebyl jistý, jestli je to ještě kulisa, nebo skutečné místo plné dávných tajemství. A zatím jsme netušili, že brzy narazíme na někoho, kdo nás donutí zpomalit a na něco, co nám trochu sevře hrdlo...

Po několika kilometrech další jízdy jsme se ocitli v naprosto opuštěné oblasti, kde se krajina stala téměř měsíční. A pak jsme ji uviděli – starou, zchátralou čerpací stanici s nápisem „Gas Haven", který se pod tíhou času nahnul. Jsme tady. Srdce nám začalo tlouct rychleji. Nebylo to místo, kam by běžní turisté zavítali.

Všude kolem se povalovaly rezavé vraky starých amerických bouráků – Chevy, Buick, dokonce i jeden starý Ford s poznávací značkou z Arizony, který musel být přivezen jen kvůli natáčení. Jejich karoserie byla posetá pískem a rzí, pneumatiky už dávno splaskly a skla často chyběla. Přesto působily děsivě živě – jako kdyby v nich někdo ještě před chvílí seděl.

Překročili jsme starý řetěz sloužící jako zábrana a s napětím jsme vešli do areálu. Nešli jsme dovnitř budovy, dveře byly zamčené a přes okna toho moc vidět nebylo. Ale i tak – jen stát tam mezi těmi troskami bylo jako vstoupit do jiného světa. A právě tehdy jsme ho uviděli. Pohyb v dálce za jedním z vraků. V mírném větru se pohupovala houpací síť napnutá mezi dvěma starými trámy. Vypadala, jako by sem vůbec nepatřila – čistá, bílá, s několika šedými pruhy. A v ní někdo byl.

Postava ležela klidně, ale houpání bylo nepřirozeně pravidelné, jako by se odrážela vlastní vahou. Měla na sobě tmavé oblečení, klobouk na hlavě. Tělo bylo uvolněné, ale něco na něm působilo divně. Ne lhostejně, spíš jako když šelma čeká, až se přiblížíš. Zůstali jsme stát. Ani jeden z nás nepromluvil. Všichni jsme cítili to samé – napětí, které se dá krájet. Muž se nijak nehýbal, přesto jsme si byli jistí, že o nás ví. Možná už dlouho.

Pak bez jediného slova, zvedl pomalu ruku. A ukázal směrem k hlavní budově benzínky. Jeho pohyb byl pomalý, rozvážný, téměř divadelní. Nepokýval hlavou, nepozdravil. Jen ten ukazováček, natažený jako stín, a pak zase volně klesl na hrudník. Stáli jsme tam jako přikovaní. Nikdo z nás nevěděl, co přesně to gesto znamenalo. Varování? Pozvání? Nebo jen podivná hra? Na tomhle místě už nebylo jasné, co je filmová kulisa a co skutečnost.

Nasedáme raději po chvíli do auta a odjíždíme zpět do Ouarzazate. Jen co jsme se však od Gas Havenu vzdálili na sto metrů, krajina kolem nás jako by potemněla. Slunce zapadalo za písečné duny a vrhalo dlouhé stíny přes rozpukaný asfalt. V dálce se najednou zvedl prach a mezi ním – jako přízrak – pomalu stoupal obrys starého červeného náklaďáku.

Věděli jsme, že je to náhoda, ale tenhle starý truck nejel nijak normálně. Stále nás dojížděl a držel se nás jako klíště. Každé naše zrychlení, každá odbočka, každé zpomalení následoval. Jeho reflektory nám jako oči predátora svítily do zpětných zrcátek, i když slunce ještě nezapadlo. Motor burácel, jako by byl živý. Na chvíli jsme měli pocit, že jsme zase zpátky ve filmu.

„Zpomal a pak prudce doleva!“ zakřičel jsem na Standu, když jsme míjeli neoznačenou cestu do pouště. Gumy se zaryly do prachu a auto poskočilo, jak jsme sjeli ze silnice. Za námi se zvedl oblak písku a štěrku. Srdce nám bušilo až v krku. Po chvíli jsme zastavili. Ticho. Náklaďák nikde. Jen vítr. Možná to byl jen šofér, co se nudil, ale v ten moment to působilo, jako by se sám film rozhodl, že nás nenechá odejít jen tak.

Když se situace uklidnila a nám zase klesnul tep. Vyrazili jsme zpět ke Ouarzazate, kde jsme u jedné staré berberské stavby spatřili v dálce siluetu muže a několika velbloudů. Muž vypadal jako výjev z jiného století. Starší Berber v turbanu stál mezi svým stádem, hladil své svěřence a pozoroval nás, jako by nás čekal. Zastavili jsme u něj. Usmál se bezzubým úsměvem a beze slova pokynul rukou. Nerozuměli jsme si jazykem, ale přesto mezi námi vzniklo zvláštní tiché porozumění.

Sledovali jsme ho, jak přistoupil k mohutné velbloudici, pohladil ji a začal ji dojít. Vše se dělo s jakousi dávnou důstojností – jako rituál, který tu probíhá stovky let. Pak uřízl starou pet lahev a přelil do ní bílý, lehce pěnivý nápoj. Nabídl nám čerstvě nadojené velbloudí mléko.

Chuť byla nečekaná. Teplé, tělní, s nádechem mandlí, slané a přesto nasládlé. Byla to tekutá poušť, smíchaná s pískem, potem a dávným životem. Něco z toho mléka zůstalo v našich ústech dlouho – nejen chuť, ale i zážitek. V tu chvíli jsme si uvědomili, že pijeme něco, co udržovalo lidi naživu v těchto nehostinných podmínkách po tisíce let.

Nebyla to úplně lahůdka, ale byl to dar. Osvěženi setkáním i mlékem děkujeme berbersky „Tenmirt“ a pokračujeme v naší cestě dál za písečnými dunami k hranicím s Alžírskem.

Zdroj: Pavel Chlum, tripel,cz, autorský text