Albánská katastrofa na čtyřech kolech: Autem z pofiderní půjčovny v nouzáku na mys Kepi i Rodonit

Při plánování cesty do Albánie nám bylo hned jasné, že bez půjčeného auta toho moc neuvidíme, a proto jsme začali porovnávat nabídky půjčoven. Ty celosvětové zde mají také pobočky, ale cena za půjčení je téměř dvojnásobná. Domluvili jsme si tedy místní půjčovnu jen tak přes WhatsApp. Neměli jsme nic v ruce, nic zaplacené dopředu, žádnou jistotu. Jen pár zpráv, fotku auta a příslib, že „všechno bude v pořádku“. Nechali jsme to náhodě.

Auto jsme si převzali hned ráno po příletu. Majitel nám ho dovezl až před hostel v Tiraně. První dojem? Na pohled vcelku obstojné. Druhý dojem? Horší. Auto jsme pečlivě obešli, nafotili každý škrábanec, a pak jsme si všimli, že zespodu je celé od oleje. Nejen lehce zamaštěné. Olej skutečně kapal. Viditelně. Nepřehlédnutelně.

Majitel mávl rukou. O to se prý nemáme starat. Kdyby se něco stalo s motorem, máme zavolat a auto nám vymění. Řekl to s takovým klidem, že jsme skoro začali pochybovat, jestli přeháníme. Asi jsme se neměli nechat uchlácholit. Ale smlouvu, celou v albánštině, jsme podepsali. Vyměnili jsme si úsměv, plácli si a vyrazili vstříc onomu dobrodružství.

Z Tirany jsme zamířili do krásného městečka na kopci jménem Krujë. Auto jelo překvapivě dobře. Motor vrněl, brzdy fungovaly, nic nesvítilo. Dokonce jsme si začali gratulovat k dobrému rozhodnutí. Prošli jsme si hrad, dali si oběd s výhledem na hory a vraceli se k autu v lehké euforii. Ta ale netrvala dlouho... První varování přišlo hned po nastartování. Auto nešlo pořádně odbrzdit. Kontrolka ruční brzdy svítila, palubní deska pípala a my seděli na místě. Zkoušeli jsme páku znovu a znovu, lomcovali s ní, mačkali tlačítko. A pak to přišlo. Suché, definitivní křupnutí. Elektronická ruční brzda nám zůstala v ruce. Na okamžik jsme na sebe jen nevěřícně zírali. V hlavě běžela jediná otázka: To si z nás dělá legraci?

Nakonec jsme si pomohli po svém. Švýcarským nožíkem jsme opatrně zamáčkli mechanismus brzdy, kontrolka zhasla, a my si tiše slíbili, že ruční brzdu už nikdy nepoužijeme. Sjížděli jsme z kopců do nížin a chvíli se svezli i po dálnici. Tam se ozvalo další varování. Otáčky motoru začaly kolísat. Ručička otáčkoměru poskakovala nahoru a dolů, jako by si auto nebylo jisté, jestli chce jet, nebo se vzdát. Po deseti minutách se vše uklidnilo. Jako by se nic nestalo. Jenže my už věděli, že jedeme s autem, které má svou vlastní vůli.

Odbočili jsme směrem na Kepi i Rodonit. Každé zastavení na křižovatce bylo malé drama. Rozjedeme se? Nechcípne to? Nezačne brzda zase houkat? A právě s tímhle lehce nespolehlivým společníkem jsme se vydali k prašné cestě, aniž bychom tušili, že to největší napětí nás teprve čeká. Modrá čára na displeji telefonu vypadala nevinně. „Necelá hodinka“, hlásil Google. Usmáli jsme se. Už po pár dnech v Albánii jsme věděli, že čas je tu relativní. Ale pořád jsme věřili, že navigace ví, co dělá.

Jakmile jsme opustili hlavní silnici, asfalt pokračoval jen pár kilometrů. Pak se začal drolit. Nejprve nenápadné malé výmoly, pak větší díry a pak asfalt zmizel úplně. Zůstala jen prašná hliněná cesta s hlubokými kolejemi po traktorech a starých mercedesech. Stoupání se zvedalo čím dál prudčeji. Motor hučel, pneumatiky podkluzovaly na suché hlíně a prach se valil za námi jako kouřová clona.

Uprostřed kopce jsme museli zastavit. Proti nám se sunul pastevec s kozami. Když jsme se znovu rozjeli, kola se protočila naprázdno. Auto se sunulo vpřed jen po centimetrech. V kabině zavládlo ticho. To ticho, kdy všichni víte, že otočit se není kde. Podvozek občas zaskřípal o hliněný hřeben mezi kolejemi. Jedna díra byla tak prudká, že jsme si museli vybrat: buď riskovat tvrdý náraz, nebo najet šikmo do svahu. Srdce bušilo. Co když to dál nevede? Co když se budeme muset vracet? A přesto se do strachu mísilo podivné nadšení.

Po nekonečných minutách v první rychlosti se svah začal mírnit. A pak se před námi jako zjevení objevil asfalt. Černý, hladký asfalt. Vybuchli jsme smíchy. Vyjeli jsme. A pak jsme zjistili, že kdybychom zvolili druhou trasu, kterou navigace nabízela, jeli bychom celou dobu pohodlně po asfaltu.

Odměnou nám byl dramatický výhled na pobřeží mysu Rodon, kde se útesy zakusují do Jaderského moře. Sjíždíme dolů a blížíme se ke zbytkům kostela sv. Antonína a pevnosti, kterou v 15. století nechal vybudovat albánský národní hrdina Skanderbeg jako obranu proti Osmanům. Z hradeb zůstaly jen části zdí, ale při pohledu na rozbouřené moře si snadno představíte strážce sledující horizont, zda se na něm neobjeví nepřátelské lodě.

Na jedné z nejkrásnějších pláží severní Albánie dnes potkáte spíš rybáře a místní rodiny s dětmi než vojáky, kteří tu dříve stavěli bunkry. Typické albánské betonové „houby“, rozeseté podél pobřeží jako němí svědkové izolované éry diktátora Envera Hodži. Ve druhé polovině 20. století jimi byla Albánie doslova poseta. Měly chránit zemi před imaginární invazí. Na Kepi i Rodonit dnes působí téměř surrealisticky. Malé kulaté stavby obrácené k moři. Prázdné. Opuštěné. Rezavé. Vítr jimi profukuje a vydává dutý zvuk, jako by si sám připomínal minulost. Na lidmi víc navštěvovaných místech je natírají do barev národní vlajky, aby alespoň tolik nehyzdily okolí. Někdy je i využívají jako sklepy, sklady, nebo chlívky pro zvířata.

Cesta zpět už vedla po asfaltu, kterého jsme se pevně drželi, i když nás navigace zase zkoušela vést jinam. Cesta tím pádem byla klidná a až podezřele jednoduchá. Při navigaci k laguně e Patokut jsme se stále drželi asfaltu, ale i tak nás tato cesta zavedla k problému. Problém jménem železný most přes řeku u vesnice Kapidanaj. Už z dálky bylo jasné, že tohle nebude obyčejné přejetí...

Úzký železný most vypadal, jako by pamatoval hodně dávné časy. Váhali jsme. Otočit se? Risknout to? Standa na místě řidiče mlčky zmáčkl plyn. Motor zaburácel, načež se most pod vahou auta znatelně prohnul a začal se lehce houpat ze strany na stranu. Pod koly křupala prkna. Mezi nimi zely mezery, kterými bylo vidět dolů do zeleného porostu pod námi. Každý metr vpřed doprovázel protestní zvuk starého dřeva. Vrzání. Skřípání. Duté kovové tóny. Některé nosníky chyběly úplně.

Auto se kolébalo, jako bychom nejeli po mostě, ale po palubě lodi zmítané větrem. V polovině mostu jsme zpomalili téměř na krok. Houpání zesílilo. Měl jsem pocit, že slyším každý jednotlivý hřebík, jak bojuje o své místo v rozpraskaném dřevě. Ticho v autě bylo napjaté. Nikdo nemluvil. A pak, hurá, přežili jsme, pevná zem!

Míříme ke krásné laguně plné ryb, kam jsme se vydali za odpočinkem a dobrým jídlem. Ani tam jsme ale nemohli dorazit v pohodě. Sice jsme už neměli překážky na silnici, ale opět v našem autě. Zase začaly zlobit otáčky a auto chcíplo. Na několikátý pokus opět nastartovalo, ale dál jelo jen na nouzový režim. Cíl byl jasný, dostat se někam, kde se najíme a zavoláme o pomoc.

Rychlostí dvacet až třicet kilometrů v hodině přijíždíme k jedné místí rybárně. Auto odstavujeme a víme, že s tímhle vozem dál už jet rozhodně nechceme. Voláme do půjčovny, objednáváme si rybu s tradičním místním kukuřičným chlebem a věříme, že výměna vozu proběhne co nejdříve.

Nakonec jsme zde museli zůstat do noci, ale výměna auta díky bohu proběhla a my mohli vyrazit dál po naší trase. Ani nové auto ale nebylo bez problémů. O tom ale třeba zase někdy příště…

Zdroj: Pavel Chlum, tripel.cz, autorský text