Objevili jsme nejkrásnější pláž Albánie a byli na ní sami. Tajný tip, který v průvodci nenajdete

Albánie budí mezi návštěvníky rozporuplné reakce. Někteří jsou nadšení z krásné přírody, jiné znechutí množstvím odpadků. Ani pláže nejsou v tomto ohledu výjimkou. My jsme ale objevili místo, ze kterého se vám nebude chtít odejít.

Když mi manžel ráno sliboval, že mě vezme na nejkrásnější pláž Albánie, brala jsem to s rezervou. Takových míst už bylo.

Můj muž se přece jen dokáže nadchnout víc než já a velmi rád přehlíží všechna negativa. Albánská riviéra mě sice okouzlila průzračnou vodou, ale co si budeme povídat.

Pláže okolo Ksamilu, na kterých jsme se do té doby vyhřívali v podzimním slunci, byly z velké části uměle vytvořené a řada z nich byla v různé míře znečištěná odpadky. Na osvěžení dobré, ale pro koupací dovolenou v sezóně bych si určitě vybrala jinou destinaci.

Zastavujeme na velkém parkovišti u převráceného kontejneru. Na zemi kolem auta jsou kromě odpadků i kravská lejna. Jsme u pláže Lukova, která leží někde na půli cesty mezi Himarë a Sarandou. Vidím pár plážových restaurací, které jsou teď koncem října zavřené. Kolem se pohybuje několik místních, turisté žádní. „To je ono?“ ptám se nevěřícně při pohledu na řadu budov a dlouhé znečištěné prostranství. Naštěstí v cíli ještě nejsme.

Balíme věci a pětiletá dcera jako každé ráno nadává, že nás čeká procházka. Uklidňuji ji, že to je jenom patnáct minut, to nejsou ani dva večerníčky.

Osmiměsíční syn se nechá uvázat na záda a společně se dle instrukcí vydáváme k hromadě odpadků na konci pláže. Brzy zjistíme, že neprocházíme skládkou, ale ruinami zbořených domů. Na chodníčku před jedním z nich je ještě patrný nápis „welcome“ vyskládaný z oblázků do betonu.

Dál už pokračujeme po červené turistické značce. Dobře viditelná stezka vede podél pobřeží a lejna na ní dávají tušit, že kromě turistů tu chodí především dobytek. Míjíme pár malých a špatně přístupných zátok a brzy dojdeme nad pláž Çobanit.

Scházíme po louce, na které kvetou bílé a fialové ocúny, až se dostaneme nad skaliska. Když vidím velké kamenné desky, po kterých budeme muset sestoupit k pláži, nemám dobrý pocit. Manžel proto nejprve schází s věcmi, následně dojde pro dceru a znovu se vrací, aby jistil mě s uvázaným synem. Pevné boty se hodí, naštěstí ale hladké několikametrové desky nejsou vůbec kluzké.

Konečně jsme všichni dole. Nikde není ani noha. Pláž je ze všech stran sevřená skalami, které tvoří navrstvené ohlazené barevné kameny. Připomíná to trochu obří letokruhy. Převládá bílá a krémová barva, ale některé vrstvy jsou okrové nebo růžové.

Jednotlivé bloky skalního masivu se zakusují do pláže, a vytvářejí tak několik oddělených zákoutí. Na konci pláže je dokonce malá, dobře přístupná jeskyně. Děti se celý den ráchají ve vodě, hladké kameny jim slouží jako klouzačka a tam, kde drobné kamínky přecházejí v písečné úseky, si budují stavby a zdobí je oblázky. Nemají s sebou žádné hračky, přesto se celý den náramně baví.

Až do tří odpoledne se dají mezi skalisky najít stinná místa, pak už slunce stejně ztrácí na síle. Ještě se nějakou dobu vyhříváme v odpoledních paprscích a když se začne ochlazovat, začneme balit. Dcera nás přesvědčuje, abychom tady ještě zůstali. Líbí se jí každá pláž, ale z téhle je nadšená a ve vzpomínkách se k ní vrací ještě o několik dnů později.

Nedivím se, tentokrát měl manžel pravdu. A Google také, když známkuje tuto pláž jako jedinou v Albánii maximálním hodnocením 5,0. Çobanit je překrásný, lidmi dosud nezničený přírodní úkaz. A celý den jsme na tomhle kouzelném místě byli sami. Není divu, v průvodcích o něm nepíšou.

Zdroj: autorský text