Málo známá perla mezi cyklostezkami leží hned za hranicí. Bockl-Radweg nadchne i bruslaře

Letošní bruslařskou sezonu jsme zakončili neplánovaně a ve velkém stylu. Poslední záchvěv letního počasí jsme strávili kousek za česko-bavorskou hranicí, necelé dvě hodinky od Prahy. Šťastlivci ze západní poloviny republiky sem klidně můžou vyrazit na jednodenní kondiční výjezd, lokalita je ale skvělá i pro víkendový rodinný výlet.

Když mi manžel v devět večer oznámil, že bychom další den mohli hned po práci vyrazit na brusle do Německa, rázem se mi zlepšila nálada. Německo totiž znamená skvělé bruslení a předpověď na víkend slibovala dokonalé počasí a letní teploty. Když mi došlo, že dvouhodinová rychlopříprava nebude jen o hození pár svršků do tašky, moje radost trochu opadla. Čekalo nás spaní v obytném Volkswagenu California, což s dvěma dětmi není jen tak. To, že krom ložnice mám sbalit i kuchyň, mi Ondra raději opatrně sdělil až po výběru ubytování.

Snad aby mě uplatil, našel nádherný kemp Birkholmhof, kde jsme si společně užili dvě noci v obytném autě. A také ve vířivce, sauně a nádherném biotopu, což jsou největší lákadla, která může každý návštěvník zdarma využívat. K dispozici je třeba i hřiště pro děti, ohniště s erárním dřevem nebo skvěle vybavená jídelna. A vzhledem k tomu, že z pěti stání pro campery byly obsazené jen dvě – a jedno z nich námi – připadali jsme si jako v pětihvězdičkovém hotelu. Za 148 eur na dvě noci úžasný zážitek.

O to víc jsme si samozřejmě užili i bruslení. Cyklostezka Bockl-Radweg se vine česko-německým pohraničím na bývalé železniční trati a v jednom směru měří přibližně 50 kilometrů. Část stezky mezi Vohenstraussem a Neustadtem an der Waldnaab se dá projet i na bruslích a měří přesně polovinu. Ondra sem dříve jezdil pravidelně, ale naposled tu byl někdy před deseti lety. Tehdy do Bavorska vyrážel na jednodenní výpravy, takže začínal co nejblíže Česku ve Vohenstraussu.

My tentokrát pro naši vyjížďku volíme opačný směr. Trasu plánujeme kvůli Elence tak, abychom náročnější část absolvovali hned zčerstva. Auto odstavujeme v Neustadtu na velkém parkovišti u nádraží. Ano, u nádraží, protože z Neustadtu dále do bavorského vnitrozemí vede železniční trať. My však míříme na opačnou stranu. Hned u auta nazouváme brusle a vydáváme se směrem k Česku po cyklostezce vystavěné na zrušené železniční trati.

Prvních 25 kilometrů máme pocit, že snad pořád stoupáme. Počáteční úsek vede většinou lesem a neustále do kopce. V některých pasážích je pod kolečky cítit blížící se podzim, čistota stezky je však vzhledem k ročnímu období velmi slušná. Asfalt je na většině trati nadprůměrný, místy se blíží proslulému „black ice“ v bruslařském ráji Flaeming.

V jednom prudkém stoupání pociťuji absenci pořádné snídaně. Ve spěchu jsem sice zabalila dost nádobí, ale málo jídla s vidinou, že to nějak vyřešíme. Ale co vám budu povídat, západ slunce ve vířivce byl lákavější než večerní nákup. Nedostatkem energie během cesty do kopce a proti větru ale samozřejmě nejvíc trpí Elenka. Její protesty se naštěstí rozpouští v nové hře s názvem „Co kilometr, to bonbon“. Zapomíná na stížnosti a netrpělivě očekává další signál hodinek a s ním i kus ovocného želé, které jí za jízdy dávám přímo do pusy. Taky ji utěšujeme slibem oběda ve Flossu. Restaurace Familiengasthof Schaller u cyklostezky je ale v poledne zavřená a do otvíračky ve tři je daleko. Ela tak musí bez jídla statečně pokračovat dál.

Kousek nad Flossem se profil trati naštěstí narovnává a mění se také ráz okolní krajiny. Místo lesů tu jsou spíš pole a louky. Projíždíme i několika malebnými městečky. U obce Waldau musíme překonat několik boulí od kořenů stromů, ale nedostatky bychom spočítali na prstech jedné ruky. Pokud bych však trati měla přece jen něco vytknout, bude to časté křížení se silnicemi. Není sice nutné překonávat nerovnosti v podobě obrubníků, ale zvláště ve sjezdech je občas nezbytné prudší brzdění a hlavně hodně pozornosti. Na druhou stranu mají Němci vše „pintlich“ značené a na většině silnic je minimální provoz. Potenciálně nejkrizovější místa jsou zabezpečená zpomalovacími bariérami.

Kromě kvalitního povrchu jsou největším lákadlem této inline trasy výhledy. Bavorský venkov je prostě nádherný. Závěr první poloviny rychle ubíhá a všichni se těšíme na pořádné jídlo ve Vohenstraussu. Marně. Cyklisté by si asi poradili, ale všechny podniky s rozumnou dostupností na bruslích jsou v sobotu po poledni zavřené.

Otáčíme se a nezbývá, než otevřít další sáček s bonbony. Při výjezdu z města nás na zpáteční cestě čeká další dlouhé stoupání a to se bez bonbonů absolvovat nedá. Pak už trať víceméně klesá a my znova slibujeme řízek. K Flossu se totiž blížíme před třetí hodinou odpoledne a můžeme tak zastavit v teď už otevřené restauraci s českými majiteli. Poměr cena/porce je skvělý, jen paní majitelka není v době naší návštěvy ideálně naložená. Jenže hlad je hlad a není na výběr.

Po doplnění energie je to z Flossu k parkovišti brnkačka a zbytek cesty jedeme zadarmo. Klesání je příjemné, ale zároveň není nijak dramatické a středně pokročilý bruslař si s ním bez problémů poradí. Zatímco cesta tam nám trvala skoro dvě hodiny, zpátky jedeme o půl hodiny rychleji. Zdatnější bruslaři zvládnou těch padesát kilometrů klidně za dvě a půl hodiny, pro rodiny s dětmi to bude hezký půldenní výlet. Nic, co by obyvatelé západní části Česka nezvládli jako jednodenní zážitek bez přespání.

Zdroj: autorský text