Chtěli byste jet na inline bruslích z Vídně až do Lince? Nechte si zajít chuť, legálně to nejde

Přejezd na bruslích z Lince do Vídně bylo něco, o čem jsme s manželem už dlouho snili. Jenže nejdřív byla prvorozená moc malá, pak nám zkřížilo plány moje další těhotenství a následující léto přibyl v naší partě malý prcek. Letošek však vypadal nadějně.

Pětiletá Ela dostala od Ježíška kolo s několika převody a Richard vzal na milost kočárek (teda alespoň tehdy, když v něm sviští dostatečně rychle). Letos na jaře jsme tak konečně vyrazili splnit si náš sen alespoň částečně. A zároveň jej zpřístupnit dalším bruslařům. Vše ale dopadlo trochu jinak, než jsme si malovali.

V sobotu ráno jsme nechali náš expediční Renault Trafic u nádraží v Kremži, kde se o víkendech nemusí platit. Online jsme si objednali jízdenku na vlak do stanice Wien Heilegenstadt. Za dva dospělé, dvě děti, kočárek a dětské kolo jsme zaplatili 36 eur. Bezbariérové vstupy a dostatečně široké nástupní dveře byly samozřejmostí. Čistý a pohodlný vlak nás za hodinku dovezl na kraj Vídně, odkud je to pěšky jen několik desítek minut na Donauinsel – ostrov na Dunaji poblíž Vídně, který občas někteří označují jako bruslařský ráj.

Testování bruslařských tras na Donauinselu už jsme se v našem projektu Nejzajímavější bruslařské trasy věnovali, takže opouštíme ostrov na západní straně a pokračujeme podél Dunaje směrem k Linci. Hned za Donauinselem přichází ta zásadní zrada. Na piktogramech informujících o tom, co se na cyklostezce smí a nesmí, vidíme červeně přeškrtnutou brusli. Namlouváme si, že značka pouze informuje o horším stavu stezky a ignorujeme ji.

Pokračujeme po nepříliš široké cestě podprůměrné kvality mezi řekou a dálnicí A22 směrem ke Korneuburgu. Asfalt je jemný, ale bruslení ztěžuje povrch vzdutý od kořenů stromů, občas napadané větvičky a květy. O víkendu tu jezdí dost cyklistů, ale vejdeme se vedle nich s naším kočárem Cybex Zeno One Box Puma a na bruslích bez problémů. Přes Korneuburg vede cyklostezka po běžných silnicích s minimálním provozem aut – a výhoda pro nás bruslaře je, že tady už zase jedeme legálně.

V Korneuburgu se na chvíli odkloníme od Dunaje a za městem se potýkáme s velmi špatným povrchem a nečistotami spadanými ze stromů. Ještě větší zradu představuje dřevěný most, jehož některá prkna jsou vysunutá směrem vzhůru. Následuje však krásná cyklostezka podél Dunaje s pěkným povrchem. Jedeme sice proti proudu Dunaje, ale do zad nám fouká vítr, což je mnohem důležitější. Však také manžel dlouho a důkladně sledoval předpověď počasí. Naše průměrná rychlost tady přesahuje 20 km/h. Jediný problém je, že jsme tady zase na bruslích ilegálně a vůbec nechápeme proč. Stezka je tu poměrně široká, kvalitní a cyklistů i o víkendu minimum.

Za mostem u zdymadla Greifenstein se konečně dočkáme. Na cedulích se objevuje značka, kde je nejen kolo, ale i brusle v modrém čtverečku, což znamená, že tady jsou bruslaři vítáni. Jde zatím o nekrásnější úsek. Stezka je tu hladká a široká, okolí malebné. Pokud si chcete jízdu kolem Dunaje na bruslích užít a nemít špatný pocit, že jste za ilegály, pak doporučujeme úsek od zdymadla Greifenstein až do Tullnu.

V Tullnu jsme si zajistili přenocování, takže už na kraji města odbočujeme k velkému hřišti, kde se po čtyřiceti ujetých kilometrech dcera vyřádí na trampolíně a syn si mezitím vyhraje na pískovišti a houpačkách. K dispozici je tu i minigolf – jak klasický, tak stolní. My si dáváme zasloužený oddych, který pokračuje i během večera v centru Tullnu. Město Egona Schieleho nás nadchne upraveností, čistotou, zelení a zvláštní atmosférou. Široká nábřežní promenáda je plná barů a bister. Jeviště u Dunaje dávají najevo, že to tady žije kulturou. Přesto je tu během jarního večera spíš prázdno, což je s malými dětmi ideální.

Druhý den dopoledne pokračujeme západním směrem. Ještě chvíli si užíváme pohodové jízdy po hladkém asfaltu na cyklostezce u Dunaje, pak se ale značená trasa od řeky odchýlí. A z cyklostezky se přesuneme na normální silnice. Na jednu stranu je to dobře, protože průjezdy malebnými vesničkami Kronau, Langenschönbichl či Pischelsdorf jsou příjemnou změnou pro oči proti neustálé jízdě u velké řeky. Nejezdí tady ani moc aut, takže se cítíme bezpečně. Navíc tu jedem legálně. Jediným větším problémem je střídavá kvalita povrchu. Do vesnice Langenschönbichl je kvalita vozovky fajn, dál je to ale špatné nebo ještě horší. V některých úsecích jsem ráda za oporu kočárku, ale nikde není nutné brusle sundat.

Vše vrcholí ve vesnici Kleinschonbichl. Velké výmoly a další zákaz bruslařů. Na konci vesnice nás naštěstí čeká zbrusu nový asfalt a pěkný povrch (ale taky zákaz) pokračuje i dál. U vesnice Zwentendorf an der Donau je však stezka zahrazená a snaží se nás zastavit značka zákazu vjezdu cyklistům s dodatkovou tabulkou Hochwassser – tedy vysoká voda. Vzhledem k tomu, že už několik dní nepršelo, Dunaj nepůsobí dojmem rozvodněné řeky a spousta ostatních cyklistů kovový plůtek objíždí, jedeme dál přes zákaz i my.

Po několika stovkách metrů přijíždíme k uzávěře celé vozovky. Jarní povodeň tady část cesty strhla, takže místo čeká zřejmě dlouhá oprava. Dá se to ale obejít/objet, takže pokračujeme bez objížďky, která by vedla po hlavní silnici, na kterou se nám pochopitelně nechtělo. Podle značky tu ale stále nejsou na cyklostezce bruslaři vítáni.

Občerstvujeme se v Bärndorfer Hütte, příjemné dřevěné restauraci ve stínu jaderné elektrárny. Myslíte, že jsem se pomátla? Jaderná elektrárna v Rakousku? Nikoli! Rakušané tuto stavbu, která stála v přepočtu z tehdejších šilinků několik desítek miliard korun, dokončili v roce 1978, ale nikdy ji nespustili. Týž rok totiž proběhlo referendum, které těsnou nadpoloviční většinou rozhodlo o tom, že se elektrárna nikdy neuvede do provozu. Následně se naši jižní sousedi elektřiny z jádra zcela zřekli a přehodnotili tak ambiciózní plán výstavby šesti jaderných elektráren v zemi.

Obrovský komplex ještě několik let fungoval jako Potěmkinova vesnice, protože sem lidé chodili do práce, i když se tu žádná elektřina nevyráběla. Dnes se tu vyrábí ze solárů, areál funguje i jako výzkumné a výcvikové centrum, natáčejí se tu filmy a konají kulturní akce.

Po občerstvení se vrháme na polykání dalších kilometrů. Cyklostezka se občas odkloní do Dunaje do přilehlých lužních lesů. Jsou to krásné a zábavné pasáže, ale zážitek opět místy kazí horší asfalt. Poté, co se k Dunaji vracíme, nás čeká přejezd na jeho druhý břeh po hrázi další unikátní stavby, kterou asi ocení technické typy. Laufkraftwerk Altenwörth je nejvýkonnější dunajská vodní elektrárna.

Na pravém břehu Dunaje si pak opět užíváme kvalitní asfalt a silnou podporu větru. I tady ale mají bruslaři vstup zapovězen. Konec zákazu registrujeme až na jednom odpočívadle v úrovni odbočky na Jedsdorf. Kilometry v tomto úseku rychle ubíhají a blížíme se k cílovému městu Krems, česky Křemže. Několik kilometrů před ním se loučíme s majestátním tokem Dunaje, chvíli si užíváme krásu lužních lesů a luk, a na závěr nás čeká velmi industriální okolí na okraji Křemže. K nádraží se dostáváme v pohodě téměř bez kontaktu s provozem.

Máme za sebou téměř osmdesát kilometrů a Elenka slaví svůj denní rekord více než čtyřiceti kilometrů ujetých na kole.

Sen dojet na bruslích z Vídně do Lince jsme si nesplnili a nikdy nesplníme. Když bruslaře na cyklostezkách u Dunaje nechtějí, tak se jim tam přes zákaz cpát nebudeme. Pokud bychom se ale někdy kolem Dunaje s bruslemi náhodou vyskytovali, klidně bychom si legálně projeli 17 km dlouhý úsek mezi hrází elektrárny Greifenstein po promenádu ve městě Tulln an der Donau. Za další bruslařsky dokonalý úsek stojící za zastávku by se dala považovat 15 km dlouhá pasáž mezi elektrárnou Altenworth po začátek města Krems (v její první polovině je však bruslení zakázáno).

Přesto jsme spokojeni, že jsme výpravu absolvovali. Kromě výše zmíněných úseků pro bruslení s dokonalým povrchem jsme totiž objevili spoustu nezapomenutelných míst, na kterých horší kvalitu asfaltu vyvažuje okolí. Asi si tu trasu z Vídně do Lince podél Dunaje přece jen někdy v budoucnu dáme. Ale na kolech. Ať nejsme za ilegály.

Zdroj: autorský text