Pojali jsme bruslení z Bratislavy do Gabčíkova jako dvoudenní okružní výlet. Příště už to neuděláme

Kdo má rád dlouhé výlety na bruslích, ten by určitě měl brát v úvahu okolí Dunaje, které v tomto směru nabízí spoustu příležitostí. Poté, co jsme v Rakousku zmapovali možnosti bruslení na ostrově Donauinsel a trasu z Vídně do Křemže, přesunuli jsme se na Slovensko východně od Bratislavy, kde se dají najet desítky kilometrů po březích vodních děl Čunovo a Gabčíkovo.

My jsme jich za dva dny zvládli skoro devadesát v naší obvyklé rodinné sestavě – máma Janča a táta Ondra na bruslích, pětiletá Elenka na kole a roční Richard v kočáru Cybex Zeno One Box Puma.

Jako výchozí bod jsme si zvolili parkoviště u hotelu Divoká voda nedaleko proslulé galerie Danubiana. Parkovací plocha je sice primárně určená jen hostům hotelu, o čemž informují i cedule, ale když v recepci hezky poprosíte… Dovolili nám tu nechat náš expediční Renault Trafic i přes noc.

První úsek je docela náročný, protože s dětmi jedeme po poměrně frekventované silnici na hrázi vodního díla Čunovo. Bruslaři tady navíc musí počítat se spoustou spár. Netrvá to ale dlouho a najíždíme na cyklostezku, která vede po jižním břehu Dunaje směrem do Bratislavy. Kvalita asfaltu tady není nic moc. Stezka je navíc úzká, poměrně frekventovaná a její pravý okraj přechází ve vybetonovaný několikametrový a nezabezpečený „sjezd“ směrem k přehradě, kterého by Ela pravděpodobně dřív nebo později využila. S představou odřeného dítěte tuto horní cyklostezku opouštíme a raději sjíždíme na druhou paralelní stezku dál od vody.

Po níže položené silnici jsme s Ondrou jeli naposledy před sedmi lety. Máme pocit, že od té doby se povrch nerenovoval, takže zhoršil. Vynahrazuje to voňavý slunečný jarní den, zpěv ptáků a cvrkot cvrčků v okolních zelených loukách. Pokud sem pojedete v létě, nezapomeňte si plavky. Hned u cyklostezky se dá vykoupat v čistém pískáči.

Míjíme i několik občerstvovacích zařízení, která se už dopoledne rychle zaplňují. Na původní úzkou stezku se vracíme až před Bratislavou a musíme konstatovat, že asfalt je v tomto úseku krásný. Takže pokud nemusíte řešit bezpečnost dětí, určitě dejte přednost cyklotrase, která je blíže k přehradě.

S ohledem na děti nejedeme až do Bratislavy, ale přejíždíme na severní břeh Dunaje už před ní – po dálničním mostě dálnice D4. Kdybychom totiž jeli až do města, dostali bychom se na našem okruhu někam ke 120 kilometrům, což je i tip pro ty, kteří chtějí ujet co nejvíce.

Tříkilometrový přejezd po dálničním mostě je fascinující zážitek. Cyklostezku tu totiž moc hezky vyřešili. Zajímavý je už nájezd na most pomocí betonového „šneka“. Stezka pro cyklisty vede hned vedle dálnice, ale je od aut oddělená tak kvalitní protihlukovou stěnou, že je skoro neslyšíte, přestože se míhají jen několik metrů od vás. Asfalt je tu téměř dokonalý. Potěší i nádherný výhled na Dunaj, jeho slepá ramena a jezera s hausbóty. Most přesahuje severní břeh více než o kilometr, takže se bruslaři a cyklisté k řece vracejí pod ním, což je další zážitek.

Cyklostezka po severním břehu má bohužel mnohem horší povrch než pod mostem, ale opět to vynahrazuje krásné okolí. Je znát, že trasa vede Chráněnou krajinnou oblastí Dunajské luhy. Krátce odpočíváme v ptačí pozorovatelně, kterých je na břehu Dunaje několik. Podél cyklostezky občas cválají lidé na koních. Konstatujeme, že jsme čekali nudu v kombinaci s horším povrchem, ale zatím je to fajn zážitek. Dáváme si skvělý oběd v BAZZI Bistru v Hamuliakovu. A po něm si užíváme skvělý asfalt. Na třicetikilometrovém úseku od Hamuliakova až po Gabčíkovo je povrch téměř dokonalý, takže tady potkáváme spoustu bruslařů.

My ale dnes až do Gabčíkova namířeno nemáme. Čtyřicetikilometrovou pouť končíme v příjemném penziónu Arkadia v Kyselici. Je to strategické místo, protože tady jezdí v krátkých intervalech bezplatný přívoz přes Dunaj mezi Kyselicí a Vojkou, kam jedeme na večeři. Ono jet na večeři lodí se jen tak nepoštěstí a pro děti je to super zážitek. Nacpeme se výbornou pizzou v podniku Pizza Méry a ještě za světla se stíháme trajektem dostat zpět do penziónu.

Začátek druhého dne je za odměnu. Vítr nám fouká do zad, asfalt nemá chybu, takže fičíme po hrázi směrem ke Gabčíkovu. Kvalita povrchu vynahrazuje nudnější okolí. Po pravé straně máme „slovenské moře“ Gabčíkovo, nalevo výhled do rovinaté krajiny s vesničkami, který se moc nemění. Ale kilometry rychle nabíhají.

Před Gabčíkovem ale pohoda končí. Přichází nejvíce adrenalinový zážitek. Cyklostezka vede z hráze směrem dolů po dost prudké a hrbolaté cestě. Ondra mi jako před každým sjezdem nabízí kočárek s brzdou. Naštěstí ale tentokrát s díky odmítnu. Povrch se mi zdá šílený, sjezd hodně prudký a dlouhý. Raději sundám brusle a sejdu úsek pěšky. Ondra to zkouší sjet s Richardem v kočáru na bruslích. Dělá chybu. Přestože mačká brzdu na maximum a úporně brzdí pravou bruslí kolno k povrchu, takže si brutálně hobluje kolečka, pořád se trochu rozjíždí a na dlouhém sjezdu postupně nabere vysokou rychlost. To naštěstí při zouvání bruslí moc neregistruji a vše se dozvím až z následného vyprávění. Představa karambolu s Richardem Ondru vybičuje natolik, že zatáčku na konci klesání jen tak tak vybere, ale nohy se mu prý klepou ještě desítky minut poté.

Následuje několik kilometrů po hrázi vodního díla Gabčíkovo po poměrně frekventované silnici s nehezkým povrchem. Už se těšíme, abychom to měli za sebou, ale nájezd na cyklostezku na jižním břehu Dunaje nám rozhodně náladu nezlepší. Vítr, který nám cestou ke Gabčíkovu pomáhal, teď fouká proti nám. Není se kde schovat. Hráz je položená vysoko nad okolní krajinou. Střídá se tady povrch velmi špatný, až zcela tragický. Místy se na rozpadajícím se asfaltu téměř nedá jet, takže to po několika kilometrech vzdáváme a sjíždíme na přilehlou silnici, která vede paralelně podél cyklostezky. Na kole bychom pravděpodobně raději jeli po cyklotrase vedoucí kolem Dunajských luhů, na bruslích ale nechceme riskovat.

Aby toho nebylo málo, totálně jsme v rámci šetření místa v zavazadle podcenili zásoby. Elenka je sice ráda, že může ujídat gumové bonbóny, ale i jí brzy sladkosti přestanou stačit. Mezi Gabčíkovem a Vojkou není žádná možnost se najíst, takže proti větru pomalu krájíme kilometr po kilometru směrem k naší oblíbené pizzerii, kde se nacpeme ještě víc než předchozího večer.

Ani po jídle to není lepší. Cesta za přístavištěm ve Vojce je naprosto tragická a místy na hranici sjízdnosti. Na náladě nepřidá ani představa dokonale hladkého asfaltu na druhé straně nádrže. Přiznávám, že kdybychom neměli v plánu zmapovat Gabčíkovo pro Fotra, otočím se na kolečku a trajektem přejedu na druhý břeh. Ostatně k Danubianě a k našemu autu se dá dostat přívozem z Hamuliakova, takže naše trápení vyvolává pocity marnosti.

Očistcem jsou i poslední kilometry. Povrch je v závěru trasy před Danubianou sice sjízdný, ale rozhodně ne ideální. Protivítr sílí a přidává se i únava. Obrovskou pochvalu si zaslouží hlavně Elenka, která i v těchto podmínkách překonává svou dosavadní největší ujetou porci kilometrů za jeden den a stanovuje si rekord na 49 kilometrů. Přesto ale ještě zvládne řádit na hřišti v Danubianě, kde čekáme na tu pravou chvíli pro večerní přesun zpět do Česka.

Máme jasno. Příště bychom na bruslích rozhodně nejeli z Bratislavy kolem Čunova a Gabčíkova jako okruh, ale dali bychom pouze jeden směr, a to po severním břehu. Pokud bychom si chtěli pouze skvěle zabruslit (a příroda by nám byla ukradená), projeli bychom pouze třicetikilometrový úsek mezi Hamuliakovem a Gabčíkovem, kde je perfektní povrch.

Na kole bychom se ale nebránili ani jízdě po málo frekventovaném jižním břehu. Pravděpodobně bychom ale nevolili jízdu po hrázi, ale spíše cyklotrasu po kraji CHKO Lužické Luhy. A určitě bychom zase využili některý ze dvou přívozů, které nejen umožňují lépe naplánovat trasu nebo navštívit Danubianu či Vojku, ale jsou také zajímavým zpestřením.

Zdroj: autorský text