Třicet kilometrů podél kolejí na Šumavě patří k tomu nejhezčímu, co mohou v Česku bruslaři zažít

Také máte na inline bruslích rádi dlouhé úseky? A ideálně buď okruhy, nebo takové trasy, které stačí projet jedním směrem a v tom druhém můžete využít veřejnou dopravu? Přesně to nabízí úsek na Šumavě mezi Horní Planou přes Novou Pec a Stožec až do Nového Údolí k rakouským hranicím. Trasa o celkové délce 29 km totiž vede podél vlakové trati. A nabízí úchvatné výhledy.

První část cesty mezi Horní Planou a Novou Pecí jsme prozkoumali v pátek 27. června 2025 krátce poté, co jsme dorazili na Šumavu. Děti ale nebyly po dlouhé cestě v nejlepší náladě a schylovalo se k dešti. Náš expediční Renault Trafic jsme zaparkovali na nádraží v Horní Plané, kde bylo i poslední víkend před prázdninami úplně volno. Chvíli nám ale trvalo, než jsme se z nádraží vymotali. Pokud totiž auto necháte na stejném místě jako my, musíte se nejdříve vrátit zpět na hlavní Jiráskovu ulici a sjet po ní kousek z kopce směrem k přívozu. Pak teprve směrem doprava najedete na cyklostezku. Ta sice následně vede kousek za nádražím, ale bez možnosti si cestu zkrátit přes koleje.

Alternativou může být placené parkoviště hned u cyklostezky, začít výlet na bruslích rovněž lze ještě o něco dříve v nedalekém Jenišově. Kdo ale zvažuje zpáteční cestu vlakem, pro toho bude parkování na nádraží ideální.

Přímo v Horní Plané je sice asfalt parádní, ale v době našeho testu v okolí stezky usazovali nějaké kabely, takže jsme se museli vyhýbat bagru a části stezky byly rozkopané a trochu zašpiněné. Dál za Horní Planou už jsme shledali asfalt o něco horší, ale stále velmi dobrý.

Před nádražím Pernek začíná kvalita asfaltu ještě více kolísat. Někde je nutné překonat asfalt zvlněný kořeny stromů, jinde zase záplaty na trati. Není to ale nic, co by nám výrazně kazilo požitek z průjezdu krásnou šumavskou krajinou. Trasa vyhoví všem, kdo mají rádi zajímavý profil. Lehce se vlní a kroutí, nechybí ani trocha adrenalinu v podobě železničních přejezdů. Osobně bych uvítala hůlky, nicméně na ty si kvůli mapování trasy a focení můžu tento rok nechat zajít chuť.

Závěrečný kopec před Novou Pecí definitivně zdolal nevyspalou pětiletou Elenku na dětském kole. Propukla v pláč, a tak jsem se s ní a s ročním Richardem v kočáru Cybex raději obrátila. Na desítky kilometrů během objevování bruslařských stezek naše holčička tenhle víkend evidentně neměla náladu. Místo toho mi Ela při zpáteční cestě vyprávěla o koupání, palmách a písečných plážích. No jo, a já jí tady můžu naslibovat akorát dlouhé štreky na kole, kopce a námahu.

Aby nebylo zklamání tak velké, zastavili jsme na zmrzlinu v bistru U Žabáka v Horách hned u cyklostezky. Mastná česnečka nás nenadchla, langoš byl v pořádku a pivo skvělé. Ondra mezitím zvládl zmapovat zbytek plánované trasy, dobruslil až do Nové Pece na hlavní křižovatku u nově budovaného kempu a pláže. Podle jeho popisu bylo fajn, že jsem v cestě s dětmi nepokračovala. Cyklostezka se těsně před touto obcí napojuje na hlavní silnici a několik stovek metrů se musí jet po ní.

Zmrzlina sice nakopla Elčino odhodlání dojet zpět k autu, blížící se studená fronta nás ale donutila sáhnout k plánu B. Ondra nestihl ani dojíst a už musel sám upalovat k nádraží pro auto. My na něj čekali pod střechou U Žabáka. Dobře jsme udělali, věci už jsme do našeho soumara Renault Trafic nakládali v pořádném lijáku.

Do Nové Pece jsme se vrátili v neděli dopoledne v úplně jiném počasí i náladě. Sluníčko pálilo, teploměr atakoval třicítku a Elenka byla nažhavená na dvacet kilometrů do Nového Údolí. Bruslaře a cyklisty potěší, že ještě v Nové Peci je vedle silnice zákazová značka pro auta, takže jejich provoz byl minimální. Byť musíte počítat s tím, že občas se vozidlo správy národního parku nebo místních chatařů na stezce objeví.

Stezka z Nové Pece do Stožce je oficiálně značená jako bruslařská, takže nás zklamal její povrch. Pokud jsme se chtěli vyhnout prasklinám a hrubému povrchu asfaltu, museli jsme jet úplně uprostřed, a ani tam nebyl povrch zdaleka na jedničku. Tak na dvě mínus. Jistou výhodou ale je, že se jeho kvalita až do Stožce nemění a zůstává konstantní. Kousek nad Novou Pecí nás také trochu vyděsili záchranáři, kteří stabilizovali dvě cyklistky na elektrokolech.

Okolí trasy ale skutečně patří k tomu nejhezčímu, co se dá v Česku na bruslích vidět. Oči potěší výhledy na šumavské pastviny a lesy, na některých úsecích se dá pozorovat meandrující Studená Vltava se svou typickou nahnědlou barvou, ale zároveň čistou vodou. Ve srovnání s trasami kolem Dunaje je příroda mnohem zajímavější. Obrovským bonusem je skutečnost, že většinu cesty strávíte ve stínu stromů, což je v parném létě k nezaplacení.

Do Stožce se dá cesta s přimhouřenýma očima doporučit i méně zkušeným bruslařům a rodinám s dětmi. Rozhodně bych ji ale neradila absolvovat začátečníkům, kterým bývá doporučována v některých průvodcích. Pokud se vám na bruslích zvedá adrenalin při pohledu na železniční přejezd, vypravte se raději jinam. Tady jich totiž jen cestou z Pece do Stožce potkáte devět (a dalších pět k tomu, pokud absolvujete celou trasu z Horní Plané až do Nového údolí). Sama jsem se jednou zapotila, když jsem v mihotavém stínu stromů nezaregistrovala odtokový žlábek za jedním z přejezdů. A to není jediné překvápko, které můžete potkat.

Závěrečný úsek cesty ze Stožce do Nového Údolí už oficiálně není inline stezkou a může být oříškem i pro zkušené bruslaře. Nejde jen o to, že jsme funěli do opravdu prudkých kopců, ale už tak poměrně nekvalitní povrch se v posledním stoupání výrazně zhoršil. Věděli jsme, že zpátky tudy rozhodně nepojedeme. Prudký sjezd na rozpraskané silnici by byl tak akorát na přizabití.

Adrenalinovým zážitkem bylo ale i závěrečné klesání z nejvýše položeného místa celé trasy k vlakové zastávce v Novém Údolí. Měla jsem co dělat, aby se mi kočár s Richardem i přes maximální zpomalování brzdou na kočáru i špalkem na brusli dařilo držet v přiměřené rychlosti. A zpocený Ondra si ničil kolečka při brzdění v T-stylu (pravá noha kolmo k té levé). Nohy se mu klepaly ještě několik minut poté. Jediná Elenka na kole tak byla vysmátá.

Sjezd ale dopadl dobře a za chvíli jsme už seděli v pohodlném vlaku, který má i speciální vagón na převážení kol. Ač jsem původně plánovala i návrat do Nové Pece na bruslích, ve finále mi vůbec nevadilo, že jsme zpáteční cestu sledovali z okna v pozici odpočívajících cestujících. Dvacet zpátečních kilometrů „zadarmo“ bych tady totiž jet nechtěla. Zvažujte proto dobře, kterým směrem se po šumavské stezce vydáte. Cestou z Pece do Nového Údolí je to hlavně o fyzických silách, opačným směrem o bruslařských schopnostech.

V cílové stanici jsme se skvěle občerstvili v bistru Hubertus, kde jsme si dali výborný vývar, kuřecí tortillu a vychlazenou kofolu. Eluši jsme jako obvykle přilepšili zmrzlinou a snažili se jí vyjít vstříc ohledně odpoledního programu. Moře a palmy sice vykouzlit neumíme, ale v mapě jsme našli alespoň místo na koupačku ve Vltavě pod nedalekým mostem. Ela by se určitě spokojila s jakýmkoliv pláckem, ze kterého by se dalo sejít k vodě, my ale objevili vysněnou písečnou pláž. No jo, po vstupu do řeky se brzy písek změnil na bláto a vody tam bylo sotva po pás. Ani to ale dětem nezkazilo radost a když během koupání dorazila labutí rodinka, hodnocení výletu (a taky nás jako rodičů) v dětských očích rázem vzrostlo. Tak uf, vypadá to, že Ela s námi příště zase pojede.

Zdroj: autorský text