Komu vadí na kole kopce, ten najde na Žitném ostrově ráj. Samá rovina, žádná nuda

Žitný ostrov jsme na kolečkách začali s manželem a dvěma dětmi poznávat už loni. Během dvou dnů jsme s tehdy pětiletou Elenkou (na kole) a ročním Richardem (v kočárku) objeli celé Gabčíkovo. Jen naše kolečka byla menší, měla 90 mm, vodní dílo jsme se totiž rozhodli zdolat na inlinech. Ukázalo se, že to nebyl nejlepší nápad. Krásný povrch je pouze mezi Hamuliakovem a Gabčíkovem, na zbytku to bylo bruslařsky víc utrpení než radost. Bruslení tady tedy může být skvělé, ale pokud se nechcete omezovat pouze na jediný úsek, vezměte kola a poznejte Žitný ostrov z jejich sedel. Stojí to za to.

Na týden na Slovensku se základnou v Thermalparku v Dunajské Stredě jsem se těšila. Za prvé jsem si pamatovala silné zážitky z bruslí, ale měla jsem i jiný důvod. Nedávno jsem přesedlala z klasického horského kola na gravel a Žitný ostrov vypadal jako skvělá možnost nový stroj pořádně otestovat. A nemýlila jsem se, pro gravel je to tady ideální.

První dvě vyjížďky z areálu termálu v Dunajské Stredě ale měly k ideálu daleko. Při cestě na Dni svätého Juraja jsme se nevyhnuli centru města, odbočovacím pruhům nebo kruhovým objezdům. Nic hrozného pro dospěláky, ale s šestiletou Elou na kole a Richardem ve vozíku to byl zbytečný stres. Ani napodruhé to nedopadlo o moc lépe – mapy.com nás cestou do zoo v Orechové Potôni vypekly a my celou dobu jeli po běžných a docela frekventovaných komunikacích. S plánováním dalších vyjížděk jsme si proto dali více práce a bylo to znát.

Abychom se s dětmi vyhnuli silnicím s auty, volila jsem při plánování tras na mapy.com režim horské kolo. To znamená, že nás navigace často ze značených cyklotras odvedla na polní cesty nebo pěšiny. Někdy jsme cíleně volili objížďky a paralelní trasy. Díky tomu jsme se často dostali do krásných kusů přírody, kde jsme byli sami.

Prvním cyklovýletem, ze kterého jsem byla opravdu nadšená, bylo putování po stopách vodních mlýnů na Malém Dunaji. Při plánování cesty jsem se víc než na historické stavby těšila na lužní lesy a přírodu kolem Malého Dunaje. Tomu jsme také přizpůsobili naši cestu a udělali jsme dobře.

Paradoxně nejhůře se nám jelo na začátku, kdy jsme z Jelky sledovali cyklotrasu Po stopách vodných mlýnov. Ta vedla nejprve po frekventované silnici, která přešla v méně využívané cesty a nakonec se její povrch změnil v šotolinu a hrubý štěrk. Nově navezené kameny byly vůbec nejhorší. Vozík s Richardem kladl pořádný odpor a vyřízená Elenka, jejíž malá kola a hubené nožky si se sypkou cestou vůbec netykaly, si i trochu poplakala.

Když jsme se ale odklonili od oficiální trasy, začala to být zábava. V hlubokých kolejích od traktoru se sice vozík občas pořádně nakláněl, na úzkých pěšinách kolem pole se zase tak tak vešel. Ale šestiletá cyklistka se bavila. Každopádně elektrokolům a začínajícím cyklistům by „horská“ trasa mohla dělat problémy. Zato pro můj gravel to byla značka ideál.

Když už Ele začaly docházet síly, najeli jsme na luxusní cyklostezku vedoucí od Klátovského ramene až do Malých Dvorníků, což už je vlastně předměstí Dunajské Stredy. Povrch se zkrátka měnil tak rychle, jako se měnilo naše okolí. Občas jsme jeli po asfaltu, občas po šotolině nebo i hrubších kamínkách. Místy trasa vedla po prašné stezce, někdy vyloženě po poli. Několik kilometrů se jelo pohodlně, to se přidala euforie a kilometry naskakovaly samy, místy to byla trochu dřina. A právě časté střídání povrchu a typu krajiny bylo ve finále to, co jízdu (nejen) v dětských očích dělalo zábavnou.

Velkým zážitkem pro nás bylo i objevování Chráněné krajinné oblasti Dunajské luhy. Zatímco dopoledne jsme na dunajských ramenech bojovali z kajaku s tamními krokodýly, odpoledne jsme zelenou a vodnatou část Žitného ostrova plánovali zkoumat ze sedla kola. Nevěděli jsme ale, co od ní čekat - uvnitř nejsou žádné značené cyklotrasy. Ty vedou pouze po jejím obvodu podél hráze Gabčíkova. Každou chvíli se dá ale odbočit do džungle mezi vodním dílem Gabčíkovo a původním tokem Dunaje, která na mapě vypadá jako žilní řečiště.

Byli jsme překvapeni, jak krásné šotolinové cesty tudy vedou. Má to ale jeden zásadní háček, kvůli kterému tu nejsou žádné oficiální cyklotrasy. Všechny cesty mezi vodním dílem Gabčíkovo a původním tokem Dunaje přerušují brody — se silným proudem a vodou hlubokou často i několik desítek centimetrů. Pro dospělé nebo větší děti může být jejich zdolávání parádním dobrodružstvím a v horkých dnech i vítaným osvěžením. My jsme si ale na ně s Richardem ve vozíku a drobnou Elenkou netroufli.

Náš výlet tedy vypadal tak, že jsme vždy vjeli do nitra lužních lesů, od brodů se vraceli zpět na hlavní Dunajskou cyklistickou stezku kolem Gabčíkova a po několika kilometrech jízdy zkusili vodní tok na jiném místě překonat znovu. A tak stále dokola. Zní to možná trochu sysifovsky, ale i tak jsme si cyklistiku v chráněné krajinné oblasti užili.

Příroda je tady krásná a voda průzračně čistá a plná ryb. A přesto, že na nebi nebyl v horkém jarním dni ani mráček a my si na brody netroufli, osvěžení jsme si v netradiční formě užili. V některých místech lesa totiž částečně zatopené stromy svým kořenovým systémem nasávaly vodu a její nadbytky vytlačovaly listy ven. Takže se v horkém slunečním dni zdálo, že jemně prší. Je to tady zkrátka kouzelné. 

Při dalším cyklovýletu z Veľkého Mederu do Komárna jsme zase poznali jinou tvář Žitného ostrova. Většinu času jsme strávili na slavné evropské cyklotrase EuroVelo 6, která spojuje Atlantik s Černým mořem. Levý břeh Dunaje je v téhle oblasti trochu fádní, ale jede se neustále po kvalitním povrchu a kilometry rychle naskakují. Zvláště, když máte vítr v zádech. A to my měli.

Už z loňska jsme dobře věděli, že v otevřené a placaté krajině Žitného ostrova se vyplatí sledovat sílu a směr proudění větru. Tomu jsme jako obvykle přizpůsobili celý náš plán a cestou zpět si pomohli vlakem. Z Bratislavy přes Dunajskou Stredu, Veľký Meder až do Komárna jezdí v krátkých intervalech i o víkendech pohodlné nízkopodlažní vlaky přizpůsobené přepravě jízdních kol, takže zvlášť rodinám s malými dětmi doporučujeme kombinaci kolo–vlak.

Tento tandem navíc vybízí k „neplánovanému“ prodlužování. K další vlakové zastávce to přece není o moc dál. V našem případě se ráno slabším článkům výpravy naslibovalo slabých 30 km a večer ve vlaku aplikace ukazovala pomalu jednou tolik. Jelo se ale tak dobře, že po zmrzlině v cíli byli spokojení všichni. 

Profesionální vrchaři, milovníci strmých stoupání na Mallorce nebo alpských průsmyků asi nad Žitným ostrovem ohrnou nos. Pro většinu občasných cyklistů, a zejména rodin s dětmi ale tuto oblast na jihu Slovenska vřele doporučujeme. Překvapila nás pestrostí povrchů i okolní krajiny. Nejlepším typem kola je tu gravel, na své si tu ale přijdou i majitelé horských nebo silničních kol.

V tamních městech a vesničkách navíc najdete spoustu občerstvoven a restaurací, často s nečekaně kvalitní, byť docela drahou gastronomií. Díky železnici a trajektům lze trasy měnit i v průběhu cesty podle nálady. Po týdenní zkušenosti můžu napsat, že jsme na Žitném ostrově na kolech rozhodně nebyli naposledy.

Zdroj: autorský text