Krátká, ale působivá. Projeli jsme na bruslích slavnou cyklostezku zavěšenou nad jezerem

Když kolem malého parkoviště zaříznutého do skály vysoko nad jezerem projíždíme poprvé, není na něm jediné volné místo. Vejde se sem sotva deset aut a navíc je zdarma, takže v sezoně bývá beznadějně plné. Zároveň je pro nás ale jedinou rozumnou možností, jak se ke stezce Ciclopedonale di Limone sul Garda dostat s bruslemi. Po několika kilometrech se proto otáčíme a zkoušíme štěstí znovu. O jednu z nejzajímavějších cyklostezek pro inline brusle se připravit nechceme.

Tentokrát máme kliku. Aby se na volné parkovací místo náš obytný Renault Trafic Wavecamper vešel, musí Ondra odmontovat nosič kol a připoutat ho i s koly ke svodidlu. Nakonec zaparkujeme doslova na centimetry. Už samotný výhled z parkoviště ale ukazuje, že to stálo za námahu: hluboko pod námi září modrá hladina Gardy a na protějším břehu se zvedají strmé horské svahy. Jezero dlouhé přes padesát kilometrů odsud působí spíš jako moře.

Nazouváme brusle, šestiletá Elenka bere kolo, dvouletý Richard sedá do bruslařského kočáru Cybex a vyrážíme. Vzduch voní borovicemi a vodou, červencové slunce pálí a cikády cvrkají o sto šest. Víme, že tentokrát nepůjde o náročný výlet. Od parkoviště směrem na sever k městečku Riva del Garda cyklostezka setrvale, ale mírně klesá. Ani na bruslích nejde o žádný extrém. Nejprve vede vedle hlavní silnice, ta ale brzy mizí v tunelu a před námi se otevírá nejkrásnější část stezky.

Ta vede po ocelové konstrukci ukotvené přímo do skalní stěny, takže místy působí, jako by se vznášela nad jezerem. Povrch na první pohled připomíná dřevěná prkna s minimálními mezerami. Ve skutečnosti jde o prefabrikované železobetonové panely, po kterých se i na bruslích jede až překvapivě dobře. Zábradlí je tu dostatečně vysoké a poskytuje dostatečný pocit bezpečí, zároveň ale nenarušuje výhled. Shora stezku chrání před padajícími kameny sítě. Přestože cesta klesá směrem k hladině, zůstává až do konce dost vysoko nad vodou a výhledy jsou z ní po celou dobu úchvatné.

Přestože fotíme a natáčíme jako o závod, jsme za několik minut dole na hranici Lombardie a autonomní provincie Trento. Zastavujeme u památníku dělníkům, kteří zahynuli při stavbě silnice Gardesana Occidentale ve 30. letech minulého století. Z kamenné zídky se otevírají další nádherné výhledy na jezero a okolní hory a směrem k městečku Riva del Garda už je vidět rozestavěné pokračování cyklostezky, která má propojit Limone a Rivu.

Nový úsek měl být původně otevřen už letos, plánované dokončení se ale posunulo na rok 2029. Stavba v téměř kolmé skalní stěně je mimořádně náročná a drahá. Vždyť už přibližně dvoukilometrový úsek, který jsme právě projeli, stál kolem 7,5 milionu eur, tedy téměř 190 milionů korun. A pokračování má být ještě nákladnější. Úsek o přibližné délce 5,5 kilometru má podle současných plánů stát kolem 84 milionů eur, tedy více než dvě miliardy korun.

Ani zpáteční cesta není žádná velká dřina a za odměnu si ještě dáváme výbornou citrónovou zmrzlinu, kterou si můžete nechat naservírovat rovnou do citrónu. Nechybí ani stánek s kávou a dalším občerstvením.

Když v neděli odpoledne na začátku července z parkoviště odjíždíme, je už poloprázdné. Ani provoz na stezce nebyl tak hustý, jak jsme se báli. Svou roli podle nás hraje i malá kapacita parkoviště přímo u panoramatického úseku. Z Limone se sem sice dá bezpečně dojít nebo dojet na kole, výlet až na konec stezky a zpět znamená zhruba devět kilometrů. Z opačného směru od Riva del Garda musí jet cyklisté po frekventované silnici.

Parádní zážitek umocňuje koupačka v jezeře na veřejné a bezplatné pláži v Riva del Garda. Voda sice není zdaleka tak teplá jako třeba v korutanských jezerech, ale více než 20 stupňů určitě má, takže v červencovém vedru přijde vhod. Je křišťálově čistá a má nádherně modrou barvu. Fouká, po hladině se valí velké vlny a chvílemi si opravdu připadáme jako u moře. Děti jsou nadšené z kachní rodinky.

Půlden u severní části jezera Lago di Garda končíme výbornou pizzou a tradičně famózním aperolem. Kdo by čekal, že u jezera, kde své rezidence má několik z nejbohatších lidí na světě, v restauraci zbankrotuje, bude příjemně překvapen. Ceny jídla a pití jsou tu často nižší než na českém venkově.

Zdroj: autorský text